Když citroëny překonávají hranice I: Polopásová vozidla Autochenille a dobývání Afriky s Asií

Už tu máme zase leden — prostřední měsíc mimo-sezónního klidu. Plechové hračky jsou v garážích, venku se pohybují jen auta, na kterých moc nezáleží a do srazů máme daleko. Tím pádem není moc co zajímavého testovat. Toto trochu hluché období tak už tradičně vyplním nějakým seriálem o citroënech, které za mě stojí za zmínku.

Předloni jste se dočkali série o sportovních typech, jež nejspíš neznáte. Loni jsem vám zmapoval všechny technické inovace předcházející hydropneumatické odpružení. Letos to bude zase o něčem jiném. Námětem se stala vaše přání. Několikrát nezávisle na sobě (ať už v komentářích nebo osobně) jste se mi ozvali s prosbou, jestli bych nemohl napsat něco o závodních modelech automobilky. 

„Prosím, beze všeho“, ozvalo se ze sluchátka. Dostane se vám článků mapujících úspěchy takových modelů značky. Jelikož ale potřebuji leden pokrýt celý, ideálně včetně přesahu do února, a zároveň seriál nechci věnovat jen autům převážně z rallye, protože by to bylo jednotvárné, rozhodl jsem se, že ho trochu rozšířím a informuji vás i o jiných řadách, jež dokázaly ledacos překonat (nebojte, jak říkám, závodů se dočkáte). Proto vám přináším seriál s názvem: Když citroëny překonávají hranice.

S prvním dílem se vydáme hluboko do minulosti, konkrétně do dvacátých a třicátých let dvacátého století, a o rychlosti to tentokrát zrovna moc nebude. Je sice pravda, že různé silniční závody již tou dobou probíhaly, ale zrovna Citroën o ně přílišný zájem nejevil, neviděl v nich potenciál. Ostatně i jediné “závodní” auto z té doby, La Petite Rosalie překonávalo na okruhu rekordy vzdálenostní, ne rychlostní. A dělalo to hlavně proto, aby firma demosntrovala výdrž své techniky.

Značka ale chtěla odolnost svých vozů prokázat okázalejším způsobem. Kroužit na asfaltu pořád dokola, než auto zastaví, to zvládne každý. Ale prozkoušet si ho v podmínkách dálkové výpravy za dobrodružstvím, to je úplně něco jiného. Musí se nechat, že to nebyl plán nijak zvlášť ojedinělý, výpravy do neznáma s použitím úžasných nových samohybných strojů na benzín byly ve dvacátých letech v módě. To jí však nijak nebránilo. 

Automobilka se proto rozhodla zorganizovat přesně takovou dálkovou expedici. Vybrala si tenkrát velmi populární “divoký” kontinent — Afriku (roli v tomto rozhodnutí jistě hrál i fakt, že právě zde měla v oněch letech Francie početné kolonie) a její dobrodružství mělo konkrétní cíl: překonat Saharu. Jenže jakým Citroënem jet? Ač byla hlavní motivací opět ukázka výdrže, tak je pravda, že standardními auty by to úplně nešlo. Přece jen byla stavěná spíš na francouzské cesty než na nekonečný písek pouště.  

Volba tudíž poměrně logicky padla na technické řešení navržené jistým Adoplhem Kégressem. To je v historii značky poměrně důležitý pán a autor zajímavého druhu pohonu. Nebo tedy spíš než pohonu samotného, druhu přenosu výkonu motoru na jízdní povrch. Kégresse vytvořil zajímavý systém, který nahrazoval kola hnané nápravy pásem.

Vymyslel ho v Rusku při své službě pro cara Mikuláše II. Alexandroviče, kde bylo jeho úkolem starat se o dvorní vozový park a zařídit, aby aspoň některá auta byla schopná projet i závějemi typické ruské zimy. Své řešení si nechal patentovat v roce 1913. Ovšem jeho působnost v zemi už neměla dlouhého trvání, protože se tou dobou schylovalo k revoluci. Kégresse tak záhy přes Finsko uprchl do rodné Francie a patent si vzal s sebou. 

Doma jeho vynález zaujal Jacquese Hinstina, zakladatelem automobilky Hinstin. Ten mu dovolil pár svých modelů přebudovat na pásový pohon a byl natolik spokojený s výsledkem, že Kégresseho seznámil s tenkrát největším francouzským automobilovým továrníkem (a známým průkopníkem) André Citroënem. I jemu se zařízení moc líbilo, patent odkoupil a založil společnost Citroën-Kégresse-Hinstin, jež od té doby vyráběla pásové přestavby automobilů Citroën.   

Zařízení spočívalo ve dvou velkých kolech (přední hnací, zadní napínací + volnoběžka) spojených pevnou gumou. Původní odpružení bylo vyměněno, přičemž celá náprava byla založená na konstrukci s vahadly pro udržení napětí a čtyřmi nosnými kladkami odpruženými svislými pružinovými válci. Výhodou zařízení byla schopnost udržení kontaktu s vozovkou za všech okolností a zabránění nazdvihnutí přední nápravy při přejezdu velkých překážek.

Můžete samozřejmě namítnout, že Adolphe nebyl jediný, kdo vymyslel pásový pohon. Ale jeho řešení bylo oproti jiným relativně lehké a tiché, což znamenalo, že bylo vhodné k použití pro průzkumná vozidla. A prozkoumávat se přece nemusí jen v boji. Což nás vrací k původní pointě. Výrobce měl k dispozici ideální řešení problému: svá polopásová vozidla s obchodním názvem Citroën Autochenille (čti otošenyl), alternativně Citroën-Kégresse.     

Výprava se udála mezi 17. prosincem 1922 a 7. únorem 1923 a, jak jsem už naznačil, křižovala Saharu. Spojila Alžírsko a francouzskou západní Afriku, přesněji město Toggourt s Timbuktu. Byla vedena Georgesem-Marie Haardtem a Louisem Audouin-Dubreuilem a podstoupilo ji několik vozů stojících na základech Type B2. Všechny víceméně úspěšně dojely, což způsobilo velkou slávu, jelikož to bylo úplně poprvé, kdy někdo popisované území dokázal autem překročit. 

Tato expedice ale nebyla poslední. Naopak, významnější je až druhá výprava stejných pánů s inovovanými modely Citroën Autochenille P4T, byť stále stojícími na typu B2, z 28. října 1924 až 26. června 1925, od které letos uběhne přesně sto let. Je známá pod názvem Croisière Noire, neboli Černá výprava (takový název by dnes asi neprošel) a zahrnovala překonání prakticky celého afrického kontinentu. 

Začínala opět v Alžírsku a byla velmi náročná, protože kromě opětovného překročení pouště museli dobrodruzi nyní překonat také subsaharskou Afriku se svými pralesy, savanami a prakticky neexistující infrastrukturou (vozidla si mnohdy musela cestu vyloženě klestit, často prý došlo i na prosekávání buše mačetou). Jelo se i územím lidojedů, byť se má za to, že zrovna tomu se tak stalo spíš z marketingových důvodů. 

Na poslední úsek cesty se skupina dokonce pro bezpečnostní důvody (aby případně aspoň někteří přijeli) rozdělila na čtyři týmy, jeden jel přímo k Jižní Africe, ostatní směřovali tamtéž, avšak různými obkličnými cestami, kterými pokořili i Mozambik nebo (s pomocí trajektu) Madagaskar. Všem osmi autům se ale nakonec povedlo dosáhnout Antlantského oceánu na pobřeží Kapského města. Urazila přibližně 28 000 kilometrů a sloužila více než dobře. Také byla spolu s jezdci po návratu do Paříže triumfálně oslavována.  

Mezi 4. dubnem 1931 a 12. únorem 1932 proběhla ještě jedna expedice, tentokrát nazvaná Croisière Jaune, tedy Žlutá výprava (z dnešního pohledu znovu velmi kontroverzní název). Hádejte, kudy vedla. Ano, křižovala Asii. Byla rozdělena na dvě části, přičemž jedna startovala v Pekingu a objížděla poušť Gobi, než se vrátila zpět, a druhá začínala v Bejrútu, překračovala celý kontinent a opět ústila v čínském hlavním městě. Vedením byl znovu pověřen Haardt s Audouin-Dubreuilem.

Největší rozdíl (vyjma kontinentu samozřejmě) byl v tom, že dobrodruzi jeli jinými polopásovými vozidly generace P17, vycházejícími z nových Citroënů C4 a C6. Ani tyto stroje se však nenechaly zahanbit a neméně náročnou cestu dlouhou více než 12 000 kilometrů také bez větších potíží zvládly. A právě těmito úspěchy polopásové citroëny vstoupily do historie.  

Všechny tři výpravy byly navíc nadmíru úspěšné i vědecky, protože se jich zúčastnili také biologové, kteří nasbírali více než tři sta druhů vzorků rostlin a popsali více než tři sta druhů živočichů, osm set druhů ptáků a tisíc pět set druhů hmyzu, mnohé viděné úplně poprvé. V neposlední řadě vznikl nespočet fotografií, jež byly publikovány v několika knižních bestsellerech a dodnes jsou k nalezení v pařížském Louvru. 

Z autíčkářského pohledu je nicméně důležité hlavně to, že André Citroën opět prokázal, že staví výborná auta a Adolphe Kégresse doložil, že jeho návrh pohonu v praxi opravdu funguje. To všechno mělo za následek další nárůsty prodejů, ať už běžných specifikací, či kusů osazených právě pásovým řešením, jež si oblíbili hlavně lesníci pro tahání dřeva, zemědělci k orbě a majitelé zimních lyžařských středisek na dopravu turistů. Všichni byli spokojení. 

Takový byl první díl seriálu o citroënech, co překonávají hranice. Dnes to bylo o vzdálenostech a hranicích států. Příště už to ale bude o rychlosti. Věřím, že se máte na co těšit. A do té doby se můžete pobavit třeba o tom, jaké další dálkové expedice znáte a co o nic víte. Nebo se můžete pochlubit zážitky z vlastních výprav do neznáma. Nebo si můžete vymyslet něco úplně jiného. Diskuze je vaše.

Zdroje:

Truck Encyclopedia

Barnum

Citroën Origins