Jízdní dojmy: Dodge Viper druhé generace

Jsou to nějaké dva roky, co jsem se vůbec poprvé naživo setkal s jed-plivajícím a oheň-žhnoucím Viperem. Naše první setkání bylo bohužel docela rychlé, bohužel docela hektické, ale i tak v mé autíčkářské duši stihlo zanechat jeden z nejhlubších zářezů vůbec. Viper je totiž věc, kterou by chtěl a měl vyzkoušet každý. Jenže v tom je ten fór, vyzkoušet ho úplně stačí. A nebudu tvrdit, že se tu a tam nepodívám na Mobile v pátrání po tom, co stojí nějaký levnější Viper druhé generace, faktem je, že tuhle zmiji doma prostě nepotřebujete a dost možná ani nechcete. Jen jí prostě musíte vyzkoušet, abyste si to vyjasnili.

Vše začalo jednoho líného šedého dopoledne, kdy pražskou ulici stovky metrů od nás rozechvěl dunivý řev. O příjezdu našeho testovacího exempláře nebyl pochyb. Mimochodem narušování veřejného pořádku a nucení maminek, aby se schovávaly ke svým ratolestem do kočárků, je disciplína, ve které Viper skutečně exceluje. Jedna z mála, abych byl přesný, ale o tom až později.

Takže tedy přijíždí onen falický symbol a ve mně jako ve správném auto-hnidopichovi začíná hlodat drobná pochybnost. „Nebyla ta věc někdy bouraná?“ ptám se (zatím jen sám sebe) když koukám na slícování plastových panelů karoserie. Do  jedné spáry bezmála prostrčíte prst, na druhé straně sem nezasunete ani dolarovou bankovku. Jedno světlo se ve spodní části dotýká nárazníku, ve druhém můžete tou samou mezerou měnit výbojky v xenonech.

A krasojízda pokračuje. Do kufru teče, zámky na jedněch a druhých dveřích jsou podloženy drasticky odlišnými počty ocelových podložek a dosedací guma mezi rámem okna a plátěnou střechou vypadá, jako kdyby jí v Detroitu někdo ladil prstořízkem. Otevření kapoty odhaluje kromě ohromného motoru také nasmrkané sváry na příčce chladiče, za které by se styděl i Véna z JZD se svým stoletým COčkem. Hrdý majitel si ihned všímá našich pochybností a žene se s vysvětlením, že takhle je to všechno originální. No, potěš játro.

Startér líně převalí gigantický desetiválec o téměř neslušném objemu a ten naskakuje s chrapotem silného kuřáka při ranním vstávání. Celé auto pulzuje a já usedám do nízko položeného koženého sedadla s výrazným bočním vedením. Konečně něco, co se mi na Viperu opravdu líbí. Výjezd z města ven absolvuji na sedadle spolujezdce, a i když se na začátku cítím poraženě, ve výsledku jsem rád. Řidič totiž po několika málo kilometrech vypadá, že se rozpláče bolestí, která zmítá levou nohu na spojce.

Ovládání Viperu vyžaduje sílu a teď myslím opravdu hodně velkou a hodně mužnou sílu. Posilovače řízení i brzd mají spíše symbolický účinek, spojka je strašlivá a neméně parádní je i řazení. Dlouhá páka se totiž nepohybuje v kulise, ale v kýblu fekálií. Prakticky nikdy si nejste stoprocentně jisti, která rychlost tam zapadne, ovšem když už má něco zapadnout, máte dojem, že vám kožená koule na konci musí zůstat v ruce. Výhodou budiž jenom to, že atmosféře o objemu 8.4 litru je srdečně buřt, jaký kvalt je právě u slova. Táhne pořád, bez problému se rozjede na trojku (to se nám fakt stalo) a maximum točivého momentu  v podobě 760 Nm leží někde u volnoběhu. Jenže i tohle je tak trochu problém. Původ v kamionu se totiž moc nezapře a křivka točivého momentu je až trapně plochá. Prostě to v 1500 otáčkách začne táhnout jako kráva a v 5500 přestane. Mezitím není nic. Žádná slastně gradující výkonová špička, žádná točivost, či snad nedejbože lehkost.

A co je na tom všem nejlepší, do toho je nám pořád strašné vedro. Z výdechů klimatizace prostě funí horký vzduch. Dávám kolečko sporáku na doraz „do modrého“ a hádejte co? Funí horký vzduch. I když bych to normálně v takovém počasí neudělal, zapínám klimatizaci. Konečně se z výdechů nevalí vzduch jako z fénu, ale vedro je tu pořád. Proč? Protože si horký vzduch od motoru razí cestu skrz spáry v palubní desce…

Cestu na domluvené letiště jsme přežili a jsme obdivuhodně intaktní. Což je zvláštní vzhledem k tomu, že se nám Viper prakticky po celou dobu jízdy snažil vymlátit zuby, utrhnout játra a rozdrtit kostrč. A když se náhodou stojí, a nemůže vás natřásat podvozek, dělá totéž motor. Desetiválec na volnoběh vážně hrozně vibruje a cloumá celým autem.

A dojmy z letiště? Jede to vážně jako nakopnuté, jenže zmíněná absence gradace způsobí, že si toho jaksi nejste vědomi. Prostě to tlačí do sedadla se stále stejnou vervou, takže nemáte pocit, že by se v těch nebo oněch otáčkách dělo něco výjimečného. Tah ustává prakticky jen při přeřazování, což může nezkušené ruce zabrat i celé sekundy, než z kyblíku vyloví ten požadovaný kvalt. A zatáčení? Vykroužit oblouk ve vyšším tempu je poměrně komplikované. Buď utíká předek za 230 kilogramů hmotným ingotem pod kapotou, nebo utíká lehký zadek vlivem obludné síly, která se z toho ingotu žene. Shrnuto podrženo, Viper má obrovský potenciál být strašlivě rychlý, ale jeho zvládnutí vyžaduje hodně cviku a přesnosti. Musíte být chirurgem v autě, které někdo vytesal desetikilovou palicí.

Je čas položit si zásadní filozofickou otázku, k čemu je vlastně Viper. Jeho charakter předčí naprosto cokoliv a jeho koule nabírají asi takových rozměrů, jako když Randy v South Parku strkal ty svoje do mikrovlnky. Naprosto živě si dovedu představit, že mám Vipera v garáži a vytahuji ho pouze proto, abych svezl někoho, kdo v něm ještě neseděl. Toho dotyčného naprosto odrovnám a fascinuji, a pak to zase na půl roku uklidím. Koneckonců nájezdy inzerovaných kusů po Evropě nasvědčují tomu, že to nikdo jinak ani nedělá. Jenže pro všechny tyto nevýhody a charakterové deviace je Viper autem, které může pravý Autíčkář milovat. Je strašlivé, neotesané, drsné a tak trochu k neužitku, ale přece u mě má speciální místo. Jestli bych si to koupil? Asi vlastně i jo, jenže předtím bych si pravděpodobně koupil cca 10 jiných aut…

A kdyby se mi někdy naskytla příležitost svézt se ve Viperu aktuální, třetí a poslední generace, neváhal bych ani sekundu. A klidně o tom i něco hezkého napíšu. Někdo? Nikdo? Hm?