Jeden fiátek, spousty možností

Původní Fiat 500, správně “Nuova 500”, vám asi nemusím nijak představovat. Dodnes jde o pravděpodobně nejikoničtější model Turínské značky a z jeho nezaměnitelného vzhledu a myšlenky těží značka u současné pětistovky dodnes. 

Roztomilé autíčko dlouhé pouhých 297 cm, se shodnou výškou a šířkou 132 cm a dvojicí dveří odvezlo až čtyři osoby, jeho vzadu poháněný vzduchem chlazený dvouválec o výkonu 9-16 kW (dle verze) rozpohyboval tohoto drobka až na 95 km/h. To byl tedy základ. Ve výrobě vydržel dlouhých sice relativně krátkou dobu, sedmnáct let mezi roky 1957 a 1975, ale bez nadsázky lze říci, že motorizoval nejen Itálii, ale prakticky celý jihozápad Evropy. 

Po celou dobu byl průběžně renovován a vylepšován, takže se postupně zvýšil výkon, zpevnila a zmodernizovala karoserie, změnil způsob zavěšení dveří, nebo přibyly prvky zhýralého luxusu jako například koberečky, nebo sedadla s nastavitelným sklonem opěradla. Pořád to ale byl ten starý známý maličký Fiátek. 

A skoro to vypadalo, že ač není velký, ani nijak zvlášť rychlý, bude stačit všem. Itálie pětistovku milovala, ale oblíbili si ji i ve Španělsku (kde vznikala jako Seat), v Německu (kde ji vyrábělo v licenci NSU), v Rakousku jako Steyr-Puch a dokonce i na Novém Zélandu. Našli se ale i tací, kterým byl Fiátek moc malý, nedostatečně rychlý, málo stylový, nebo špatně využitelný v bojovém nasazení. A tak, trochu ve stínu základního modelu, vznikla celá řada dalších variant a na některé z nich se postupem času málem pozapomnělo. 

Abarth Fiat 500

Nejprve tu máme něco pro ty, kterým nestačil skromný výkon malého motoru. Na ostrou verzi pětistovky si asi vzpomenete skoro všichni. Aby ne, někteří ji dokonce nazývají praotcem všech hot-hatchů. To je trochu odvážné tvrzení, obzvláště uvážíme-li, že pětistovka nebyla hatchback – tak se označují vozy s výklopnou zádí a motorem vpředu. Na svou dobu šlo o poměrně rychlé auto. Abarth mohl dle přání zákazníka zastavět do fiátka hned dva motory. Ten slabší měl 0,6 litru a měl 32 koní, ten silnější 0,7 litr dokonce posílal na zadní kola dechberoucích 38 koňských sil, čímž se maximálka vozu posunula až na 145 km/h. To vypadá dnešní optikou legračně, ale uvažte rozměry vozu a pohotovostní hmotnost nějakých 450 kilo a rázem dává smysl, že se s Abarthem běžně v šedesátých letech závodilo. 

Fiat 500 Giardiniera

Existovalo ale i dost zákazníků, kterým sice rozvážné tempo cestování nevadilo, ale vyžadovali od vozu více prostoru. Pro ně tu byla verze Giardiniera, což je jen tak mimochodem označení pro tradiční italskou pochoutku z nakládané zeleniny v octě, nebo oleji. No co, zní to dobře, tak jaképak copak. Mimoto se kombíková verze pětistovky historicky na převážení zeleniny jistě používala. Třeba i té na výrobu Giardiniery. Ale to není důležité. Zajímavější je způsob, jakým se v Turíně popasovali s faktem, že staví kombi z vozu, jež má motor uložený vzadu. To bývá totiž většinou docela problém, konec konců soudruzi z BAZ by mohli vyprávět.

Tady to bylo ale narozdíl od slovenské abominace vyřešeno propracovaněji. Motor sice zůstal za zadní nápravou, ale byl, narozdíl od obyčejné pětistovky, uložen naplocho vodorovně pod podlahou. Vůz měl kromě toho i delší rozvor a zadní převis. Díky neutuchající poptávce tenhle jezevčík nakonec zůstal ve výrobě o dva roky déle, než samotná pětistovka. Celkem vzniklo téměř 330 tisíc vozů, ale většina jich zůstala v Itálii. Kromě kombiverze vznikala Giardiniera i jako malá plechová dodávka nazvaná Furgoncino. Což narozdíl od Giardiniery v italštině není název žádného jídla, ale prosté “dodávka”.

Fiat 500 Moretti Coupé

Ne každému ale mohou být po chuti poněkud barokní kulaté tvary pětistovky. Konec konců, v šedesátých letech letěly jiné křivky. Tato podle některých zlatá doba motorismu přinesla opravdu krásná auta. Jaguar E-Type, Aston Martin DB5, Ferrari 250 GTO či California Spyder. A víte, co mají společného? Jsou to elegantní štíhlá kupé. Což Fiat 500 bohužel nebyl. A taky jsou velice drahá. Což Fiat naštěstí také nebyl. 

V roce 1957 tak karosárna Moretti přichází s jedinečným nápadem zachovat základní ctnosti pětistovky, totiž nízkou cenu a jednoduchou konstrukci, leč zabalit je do vizuálně atraktivnějšího balení, zkrátka postavit pohledné kupé pro masy. Na turínském autosalonu v roce 1960 tak představuje prototyp “500 coupé” z pera Giovanniho Michelottiho (na obrázku nahoře). Proporce minivozu vozu s krátkým předkem a dlouhou zádí ale vypadají poněkud rozpačitě a kvůli zakázkově stavěné karoserii se moc nepovedlo zachovat ani nízkou cenu vozu.

Jenže ačkoli se z původního plánu na levné kupé nakonec nepovedlo dodržet tu část o nízké ceně, auto se i tak prodávalo docela slušně, nakonec vzniklo na 25 tisíc vozů. 500 coupé se totiž stal extrémně populárním autem mezi italskými dámičkami. Roztomilý prcek, který se snadno řídil úzkými uličkami zdejších měst si uzurpoval jejich srdce natolik, že mu odpustily i vysokou cenu 745 tisíc lir (zhruba šestinásobek ceny základní pětistovky).

V roce 1966 tak vzniká ještě nástupce nazvaný “595 SS coupé”. Bohužel se tu ale už Michelottimu nepovedlo navázat elegantními tvary, vůz je na svou délku moc vysoký, zahranatil se, zdrsněl a přišel o svou roztomilost. A tím pádem i o srdce rozněžněných italek. Ale nemusíte se bát, bohaté dámy nezačaly chodit pěšky, shodou okolností se v šestašedesátém začala prodávat Alfa Romeo Spider.

Fiat 500 Jolly

Už původní pětistovka měla v základu možnost otevření velké části střechy, což bylo praktické jednak v parných letních dnech a jednak při převážení vysokého nákladu. Jenže to se inženýrům v Turíně nezdálo dost letní a tak v roce 1958 představili ve spolupráci s karosárnou Ghia verzi Jolly, přezdívanou také “Spiaggina” což kupodivu není označení žádného jídla, ale znamená to “pláž”. Takže, jak již název napovídá, šlo o plážové vozítko, oblíbenou disciplínu šedesátkových designérů.

Vlastně to byla z marketingového hlediska docela geniální záležitost, protože šlo v zásadě o základní pětistovku bez dveří a střechy, která se prodávala za dvojnásobek ceny normálního auta. Za další příplatek ji bylo možné dovybavit plátěnou střechou, která připomínala stánek se zmrzlinou.Jo a kdybyste náhodou přemýšleli, proč má vůz na obrázku výše tak podivně vystouplá světla, vězte, že jde o verzi určenou pro americký trh, tudíž je dovybavena povinnými “sealed beams” světly.

Autobianchi Bianchina

Svojí verzi pětistovky vyráběla i automobilka Autobianchi. Ta na osvědčený základ naroubovala hned pětici karosářských variant. Byl tu obligátní sedan, roadster, kabrio, kombi a dokonce i dodávka. Podobně jako u Morettiho šlo o jakousi luxusnější verzi vozu pro ty, kterým se obyčejný Fiat zdál příliš plebejský. Pravděpodobně nejoblíbenější verzí se stal pohledný roadster a to hlavně díky Audrey Hepburn, která vůz proháněla ve filmu “Jak ukrást Venuši”.

I když výroba vozu začla prakticky nastejno s pětistovkou, v roce 1957, v prodeji se nakonec udržela kratší dobu, jen do roku 1970. Přeci jen šlo o poměrně drahé auto, kterému už nešlo na začátku sedmdesátých let, i přes jeho nesporný šarm, odpustit technickou i morální zastaralost. Celkem vzniklo na 300 tisíc kusů a některé z nich jsou dokonce k vidění i v České republice.

Vignale Gamine

Dnešní výběr zakončíme kuriozitou z pera Alfreda Vignaleho, který se rozhodl, že na základech pětistovky zbuduje vůz odkazující na jejího dávného předchůdce, Fiat 508 Balia. Nakreslil tedy karoserii s velkou přední retro maskou, vystouplými blatníky a výraznými světly a pokusil se jí naroubovat na osvědčený základ. Jenže se to celé tak nějak pokazilo výsledkem byl vůz, který si Vignale za rámeček nakonec nedal.

Poddimenzované výztuhy karoserie zapřičinily, že se automobil velmi kroutil, ovladatelnost byla prý mizerná, navíc se malé roztomilé autíčko potýkalo i se závažnými problémy s dílenským zpracováním, například s vypadáváním čelního skla z rámu. Problémová byla i pozice za volantem, kdy pravděpodobně ve snaze o co nejčistší siluetu Vignale nepochopitelně zkrátil opěradla sedadel a sedáky namontoval příliš dopředu, takže se vůz téměř nedal řídit, navíc byl extrémně nepohodlný. No a aby toho nebylo málo, stál navíc téměr o polovinu více, než Alfa Romeo Spider.

Není tedy divu, že vzniklo jen něco pod 300 automobilů, z nichž nakonec Vignale část musel prodat za cenu, jež ani nepokryla výrobní náklady. Má se za to, že právě právě finanční provar zapříčiněný Gamine byl důvodem, proč v roce 1969 Vignale prodal svou karosárnu jistému Alejandru DeTomasovi. Ale to už je jiný příběh…

Ať už v původní podobě, nebo v některé z mnoha karosářských variant, Fiat 500 patří neoddiskutovatelně mezi nejzásadnější jména automobilové historie. Stál u zrodu kategorie městských minivozů, ve které italové dodnes excelují a s léty neztratil nic ze svého skromného šarmu.

Macchina davvero molto bella…