Okruhový den s Hyundai N. Na Slovakiaringu.

A protože jsme kluci veselí, v rámci týmové spolupráce a kooperace vám tom povíme nějak tak napřeskáčku. Takže okruhový den a Hyundai N, začínáme!

F: Řeklo se okruhový den, ale na programu toho bylo mnohem víc. S Jeníkem jsme měli to štěstí, že jsme nemuseli na okruh hned ráno. Nejdříve nás čekal poklidnější animační program ve formě volných jízd po venku, na kterých jsme v blízkém Lidlu uloupili zmrzlinu (pro mě) a dva litry koly s redbulem (pro Jeníka). Pro oba z nás to byla po ránu vítaná vzpruha.

Když jsme se občerstvili, mohli jsme se radostně vrhnout na jízdu zručnosti. K té zde byla přistavena i20 N. Pro většinu osazenstva to bylo poprvé za jejím volantem, a tak jsme mohli být svědky vyplašených řidičů, kteří nečekali citlivou spojku nebo to, jak dokáže potahat za volant. I já byl překvapen. Sice mi nevadilo, jak se chová, ale na její délku jsem si tak rychle nezvykl. Stálo mě to v každé jízdě jeden poražený kužel. No, co už… Když člověk odhlédl od snahy zajet dobrý čas, tak mě i20 za těch 2x 20 vteřin docela pobavila. Malé přemotivované auto se samosvorem, na silnici to bude určitě podobná sranda jako Fiesta. Nebo snad větší? To snad brzy zjistíme.

J: Jak již psal František, celý animační program se nám hodil do krámu, protože po náročné cestě na Slovensko jsme měli žízeň a následky jsme si nesli až do pozdních ranních hodin. Ale neponocujte, když potkáte podobně postižené jedince, které jste dlouho neviděli. 

Takže ranní jízda zručnosti, jak už naznačil kolega, to bylo spíš o překonání šoku z probuzení a ostrého slunce, než nějaký sportovní výkon. K nelibosti časomíry jsme si z celé akce dělali tak trošku srandu. Trať ale byla vyloženě zlá, zejména esíčko vyžadovalo plný rejd a kdo začal točit pozdě, nedotočil. To mne minulo. Ne už tak dezorientace, kdy jsem při prvním testovacím kolečku všechno v polovině vzdal, protože těch kuželů bylo nějak moc. 

Jinak se nedá popřít, že i20 N je čiperné auto, které se nenechá dvakrát pobízet k jízdě po třech kolech. Nějaký ten lift off oversteer by se i povedl, nebýt tedy trať poněkud úzká a postavena na přesnost a ne na mamlasy.

F: Nabuzeni zběsilou zábavou mezi kužely jsme se začali těšit na okruh a nakukovali do boxů. Po okruhu kroužila „eNka“ a čas od času se mezi nimi propletly okruhové i30 TCR, ve kterých dělali „ring taxi“ Maťo Homola a Josef Baláš. Ale náš čas ještě nepřišel.

Bylo na čase se uklidnit, dát si kávičku, posadit se za volant Tucsonů a Santa Fe a vyrazit na offroadovou trať, která je hned v areálu okruhu. Kromě toho je tam také muzeum vojenské techniky, takže na krátký moment jsme byli s Jeníkem jak v Jiříkově vidění a trvalo nám pár minut, než jsme se od obdivování vystavených exponátů vrátili k autům. No jo, jak malí… Na trase pro offroady nás čekalo křížení náprav, nějaké ty náklony a štěrkové pole, nechyběl ani prudký kopec nahoru a sjezd dolů. Překážky, u kterých bych si nepředstavil, že by je Tuscon ve svém životě mohl potkat. Při prvním průjezdu trasou jsem jen očekával rány, když se auto na křížení náprav houpalo ze strany na stranu, škrabání podlahy vozu o překážky a když došlo na 30° boční náklon, tak jsem se doopravdy bál. Ale, pro mě překvapivě, se nic z toho nestalo. Teda, u toho náklonu jsem se bál pokaždé, měl jsem pocit, že za chvilku se ulomí zrcátko o blížící se zem a kdo to bude těm hodným pánům vysvětlovat, že jo. Ale Tucson to zvládl bez ztráty kytičky. Vyzkoušeli jsme si všechny dostupné motorizace, od všehrabavého hybridu až po naftovou předokolku a nebyl nejmenší problém. Tímto prohlašuju, že český chalupář nemá šanci dostat Tucson do úzkých. Pokud tam nebude moc bahno. Vypeklo mě jen Santa Fe. To bylo přítomno v hybridní variantě a celou trasu si vesele jelo na elektřinu. Až při výjezdu do kopce se rozhodlo, že by bylo fajn zapnout spalovací motor, a to drobné zpomalení při přepnutí způsobilo, že jsem nevyjel a musel to zkusit znovu. A na bočním náklonu jsem se bál ještě víc. Tím byl pobočný animační program za námi a čekal nás už jen okruh.

J: Říkal jsem si, že to bude o ničem, protože přecijen Tucsony jsou SUV a ne offroady, no ale co už, z cizího krev neteče, že. Nakonec jsem ale sdílel Frantovo překvapení. Ať už jsem povypínal kolik elektroniky jsem chtěl, kulaté vozy s podivnými světly se furt sunuly dopředu, jako bych snad vezl děcka do školy. Kdo tohle upotřebí, to je mi záhadou. Ale je milé vědět, že to jde.

F: Abychom se s okruhem dobře seznámili, nejdřív bylo na programu svezení v i30 TCR. To je i30 určena pro závody cestovních vozů a přítomní piloti s nimi jezdí za Janík Motorsport. Jako první jel Jeník, který předchozího večera, kdy jsme byli ujištěni, že nás svezou rychle a bezpečně, prohlásil, že by chtěl svézt nebezpečně. Teď vypadal trochu nervózně. Poslední loky kokakoly, poslední fotka, abychom měli co dát na parte, a už se souká do kabiny. Čekám, bude křik? Nebude? Za několik minut se auto vrací a Jeník radostně vylézá ven. Prý jsou dobří a mám se na co těšit.

J: Projížďka v TCR. 350 koní, slicky, předokolka, Maťo se s úsměvem dívá, jak plandám v pásech, jede jedno kolo tak nějak normálně a pak mě začne škrtit. Jako hadrovému panáku mi padá hlava v helmě někam k palubce a já si začínám myslet, jestli jsem neprovokoval příliš. Když to ale ten usměvavej kluk opřel do té rychlé zatáčky a bravurně to udržel ve smyku všech kol aby pak vytancoval až někam směrem ke žbrdlení za mohutného bručení motoru a kvíkotu a ran z převodovky, uklidnil jsem se. Svou smrt jsem ovlivnit nemohl a v mém nitru se rozhostilo odevzdané nic.

Maťo ale není blázen, jen holt umí. Ještě několikrát mě přiškrtil, praštil se mnou o dveře a jelo se do boxů. Ne, závodníkem nikdy nebudu, to už je za mnou… Ale vidět, jak si tu věc tenhle pán vodil a to zevnitř, to bylo milé. Třeba mě někdy někdo sveze i v závodním tempu, když je už teď veřejné, že neblinkám…

A pak zlatý klinček: Jízda ve vláčku po okruhu. Ve vláčku? Nuda? No nevim, jeli jsme tak tři délky auta od sebe, takže se dalo docela dobře pozorovat, jak se účastníci přede mnou snaží na plných brzdách udržet enka rovně. Měl jsem furt panickou hrůzu z toho, že někoho trefím a z následného papírování.

Jenže Leader1, bodrý to slovenský člověk, nás tak hezky koučoval, furt si s námi přes vysílačku povídal, až jsme najednou lítali podstatně rychleji, než bych si sám dovolil. A když se mi pak povedlo jedno z enek ve stopadesáti dostat do mírného přetáčivého smyku a dokonce při tom trefit apex, uvědomil jsem si, že lepší než tohle by mohla být jen plánovaná cesta vrtulníkem do Bratislavské nemocnice.

F: K vyzkoušení tu byly všechny varianty i30N, Fastbacky, manuály, automaty, prostě vše. Nechyběly ani dvě i30 obuté do slicků, které po každé jízdě úzkostlivě zkontroloval tým mechaniků. A pak samozřejmě taky Kona N. Stačilo usednout za volant a následovat lídra.

Na Slovakiaringu jsem byl poprvé, jasně, dopředu jsem se podíval na nějaká videa a instruktážní materiály, abych nebyl za úplného jantara, ale stejně jsem úplně nečekal, jak rychle mi to na první dobrou přijde. Ještě k tomu, když se po mě z vysílačky chce, abych se držel blízko za autem přede mnou. Ale stačilo pár chvil, vybudovat si důvěru v to, že auto přede mnou neudělá nějakou nepředloženou kravinu a zábava mohla začít.

První kolečka byla v i30, kde jsem první dvě jízdy ocenil převodovku DCT, mohl jsem se soustředit na stopu a brzdné body. A třetí jízdu už jsem užil i její manuální režim. Třicítka je fajn. Nejvíce bych ji popsal jako hodnou. Pokud zásadně nepřeženete nájezdovou rychlost, tak nedotáčivá nebude. Na plných brzdách se hatchback zavlní trochu více než fastback, ale to je otázka rozložení váhy, že ano. A překvapivě, i když jsme očekávali odpadnuvší vozy, ať už z důvodu nešikovnosti řidičů nebo selhávající techniky, i po obědě po okruhu kroužily všechny vozy bez ztráty kytičky. Jen gumy bylo potřeba čas od času vyměnit.

Oukej, čtvrté a páté auto, i30 N s manuálem. Po třech kusech s převodovkou DCT čekám, že budu úplně levý a zapomínat na řazení, ale opak je pravdou. Říkám to skoro nerad, ale ten manuál mi prostě krásně sednul. Člověk měl pocit, že je naprosto pod kontrolou a to i v případě, že brzdil na cílové rovince z rychlosti někde nad 200 kilometrů za hodinu a ještě tam sázel všechny ty kvalty. Cvak, cvak, cvak, z šestky na trojku, rychloměr klesl asi o 100 kilometrů za hodinu během necelých dvouset metrů. Mám pocit, že tohle bych dokázal dělat ještě pár hodin. Ale největší zážitek dne mě ještě čeká. A ne, není to i30 na gumách bez vzorku.

I když musím uznat, že i ta mě pobavila královsky. Ukázala krásně kontrast mezi silničními a závodními pneumatikami. Najednou jsem si mohl dovolit vletět do většiny rychlých zatáček o 10-15 kilometrů za hodinu rychleji, gumy se zakously do asfaltu a nasměrovaly čumák auta směrem k apexu. Jeden by chtěl dát plný a hnát se vstříc světlým zítřkům brzdnému bodu další zatáčky, ale před ním je pomalejší auto, které slicky nemá. Jestli byla chvíle, kdy mě zamrzelo, že se jezdí v kolonách, bylo to teď. Uf, dejte mi s ní aspoň deset minut na prázdné trati! Nebudeme ale žehrat na to, že se v Hyundai rozhodli udělat to tak, aby jsme si to dokázali užít a jim na konci dne zbyla alespoň většina aut, raději vám povím, co mě pobavilo nejvíc.

Možná to bylo i tím, že mi padla do ruky jako poslední, ale Kona N ve mě zanechala nesmazatelnou stopu. Možná je to i tím, že je to prostě absolutně nesmyslné auto. Sportovní crossover. 280 koní, stejně jako i30. Osmistupňový automat. Bodykit. O elektrické Koně jsem řekl, že se mi zvenku nelíbí a stojím si za tím. Musím ale uznat, že Nko vypadá fakt komiksově. Koho tohle napadlo a pod vlivem čeho byl? To se asi jen tak nedozvíme.

Jenže, pak jsem s tím vyjel na trať. A bavil se. Vážně královsky. i30 je spíše efektnivní záležitostí. Za to Kona N je spíš… barbarská? Vysoký podvozek neukecáte a tak zadkem naprosto luxusně cítíte přenos váhy, náklony a… co to slyším z vysílačky? Po třech? O ano. Od téhle chvíle už to není nic jiného než Barbar KonaN a já se nemůžu nesmát. Na plných brzdách se odlehčí zadek, trochu se zavlní a naznačí, že je dobré mít záležitost pevně v rukách. V zatáčce pak nadzvedne vnitřní zadní kolo. Poslední jízda mi dala možnost Koně naložit, co se do ní vejde. Leader nasadil svižné tempo, ale přibližující se KonaN ho nutí zrychlit. Jedno kolo, na rovince konečně zkouším tlačítko NGS, tedy N Grin Shift, kdy na omezenou dobu dostanete úplně plný výkon a možná ještě trochu víc. Vedoucí i30 se nevzdaluje, spíše naopak. Rychloměr začíná dvojkou a já pomalu přemýšlím, jestli má Kona omezovač a kde. Ale není čas na dlouhé přemýšlení, je tu značka 200 metrů, ještě půl vteřiny a šup na brzdy. Trefit apex a plný, šup šup, davaj! Honíme se jak blbí a skoro zapomínáme na pomalu se vzdalující auta za námi. Nejspíš nejel na plný plyn, ale to nevadí, radost mi udělal velikou. A Kona taky. Když se vracíme do boxů, kouří se jí z brzd. Pardon, naštěstí už ji po mně nikdo prohánět nebude.

Byla to krásná tečka za příjemně stráveným dnem. Děkuji převelice za pozvání. Byla to sranda, nic jsme nerozbili a ostudu snad také neztropili. A doufám, že bude příležitost dát nějakému eNku za uši i v rámci redakčního testu. A snad zase někdy!

J: Slezl jsem z okruhu, abych pak už jen kafral se zbytkem osazenstva a užíval si endorfiny vyplavované při myšlence na velmi čerstvé vzpomínky. Mnohokrát děkuji Hyundai za tuhle akci a slibuji: Kdykoli nás pozvete, zase přijedeme zlobit!