Honda Civic Type R: Jako břit

Už jedu v klidu. Zažívám ten pocit zadostiučinění, který se dostavuje po tom, co se někde opravdu parádně svezu. Opouštím lokalitu, kde se nachází mé oblíbené okresky, mám otevřené okno, i přes lednové počasí loket venku a v poklidu dochlazuji celé auto.

Vraťme se ovšem o zhruba dvě hodiny zpátky. Nádrž byla tou dobou ještě z poloviny plná benzínu a já míjel značku konce poslední obce, která pro mě byla v danou chvíli tranzitní. Jen co projedu tuhle poslední vesnici, páchnoucí vším, co jsou lidé schopni během zimních měsíců spálit, čeká mě okreska plná zatáček a povrchu, jenž je v rámci možností řekněme chvalitebný. To v čem jedu je nový Civic Type R a já se nemohu dočkat toho, až mi ukáže, co na něm japonské hlavy mazané tak dlouho ladily.

V sedadle, které balancuje na hranici mezi skořepinou a normální sportovní seslí, sedím vcelku vysoko. Pode mnou se nachází padesátilitrová nádrž, která připomíná, že tohle 310 koní výkonné monstrum je pořád ještě devítkový Civic. V ruce svírám sportovní kožený volant s vyznačeným středem a hledím na velký budík otáčkoměru, zakončený číslicí osm. Červené pole začíná teprve v sedmi tisících, a i když nedosahuje skandálních hodnot, kterými se pyšnily starší atmosférické Hondy, stále mohu odtušit, že se pod mou kapotou nachází solidně uřvaná dvoulitrová jednotka.

Konečně míjím značku s přeškrtnutým názvem. Do ruky beru hliníkovou kouli, završující řadicí páku a po krátké a přesné, přesto však lehce chodící dráze, posouvám jí ze čtyřky na trojku. Pochopitelně neopomínám meziplyn a rytmus motoru se tak z líného převalování mění na nervózní dunění středních otáček, které značí, že jsme připraveni k výstřelu. Plyn putuje k zemi a já čekám, až se natlakuje turbodmychadlo. Chvíli mu to trvá, ovšem jen co je hotovo, dostavuje se zasloužená odměna za mou trpělivost. Ve třech a půl tisících pálí Civic zuřivě vpřed a o chvíli později se jeho zvuk transformuje na chraplavý ryk, to jak se přepnuly výfukové ventily na vyšší zdvih. 

V tu chvíli se alej stromů kolem silnice již změnila na rozmazanou stěnu, ale Type R rozhodně nehodlá nijak polevovat. Točivý čtyřválec jako by nikdy neměl dost a až do nekompromisního zásahu omezovače, zrychluje s vervou takřka nevídanou. Povoluji plyn, abych zařadil další rychlost, na což motor reaguje mohutným odfouknutím blow-off ventilu. Opět sahám po řadicí páce a možná bych byl snad i raději, kdyby jednotlivé rychlosti o kousek jistěji a mechaničtěji „cvakaly“ na své místo, spíš než aby sem jen plynule vklouzly.

Nemám však příliš času nad touto drobnou malicherností přemýšlet, protože se rychlostí, kterou naše předpisy už ani neznají, řítím do první ze série zatáček. Z plynu tak přešlapávám na brzdu, a abych skutečně účinně zpomaloval, očekává se ode mě pořádné zatlačení. Přehnaně aktivní posilovač se zde nekoná a kdo se do brzd důkladně neopře, ten už ve škarpě za zatáčkou nic neukecá. Odměnou za snažení je mi perfektně dávkovatelný a hlavně mocný účinek, to jak se brzdiče Brembo zažírají do velkých kotoučů. Čekám potápění předku a skotačící záď, snažící se předběhnou auto. Nic. I na plných brzdách, zůstává celé auto naprosto stoicky klidné a za každou cenu v přímém směru.

Jen decentním pohybem volantu směřuji auto na apex, a i když mám tlumiče až dosud ve standardním ne-R módu, jsou pohyby karoserie pouze symbolické. Civic nikam nedokmitává a za volantem se vrhá s obratností šelmy. I na zimních gumách je průjezd zatáčkou ocelově jistý, a co je důležité, i hravý. Povolení plynu kvitují zadní gumy hvízdáním, to jak se musí srovnávat s rapidním přenosem hmotnosti a přicházející přetáčivostí. Nedotáčivost přichází v úvahu pouze ve chvíli, kdy na výjezdu šlapu na plyn s jemnocitem kopáče a nechám obě přední kola, spojená samosvorným diferenciálem, zběsile prohrabovat. Víte, jak se vždycky všichni pošklebovali nad tím, že Hondy nemají krouťák? V tomto případě by bylo vhodné mlčet a doufat, že se na staré křivdy zapomnělo, protože jen co nový Type R roztočí turbodmychadlo, je jeho 400 Nm točivého momentu připraveno synchronně spálit obě přední gumy na výjezdu každé utaženější zatáčky. A je-li mokro, vůbec nevadí třeba ani to, že zrovna jedete trojciferným tempem. Stačí však jen drobná vychovanost při práci s pedály a Type R jede jako po kolejích jak do oblouku, tak i z něj.

Když už jsem naťukl jízdní režimy, bylo by vhodné připomenout, jak velkou roli hraje malé tlačítko nalevo od volantu, honosící se označením +R. Po jeho stisknutí nejenže obligátně zrudnou budíky, ale přiostří se odezva na plyn, už tak tuhé řízení ještě o kousek přituhne a hlavně se přitvrdí adaptivní podvozek. Zavěšení, které bylo až dosud tuhé, nikoliv však přehnaně tvrdé, vyzývá nyní na souboj i řádně odleželý beton. Sebemenší nerovnost pocítíte v +R módu vskutku důkladně, ovšem v zatáčkách se tento vrub na komfortu projeví bohatě. Jestli až dosud byly náklony karoserie symbolické, nyní už se nekonají prakticky žádné. Můžete prudce brzdit, zrychlovat, zatáčet, karoserie prostě drží a ani se nehne. Ptáte-li se, jestli má toto chování opodstatnění na normální silnici, bez vytáček rovnou odpovím, že ani moc ne. Na hladkém povrchu okruhu se ovšem drsně tvrdý podvozek hodí a ani při takto drastickém používání se Civic rozhodně neztratí. S masivní přilnavostí v zatáčkách natřete co potkáte a s výkonem 310 koní nebudete marní ani na Masarykově okruhu v Brně.

Otázkou zůstává, co se stane, když zanecháme řádění na limitu a vydáme se s Civicem do světa běžného využití. Pětidveřová karoserie bez větších problémů polkne i pětici dospělých, hluboký kufr zase nezklame ani při převozu dovolenkových zavazadel (nebo sady gum na okruh). Navíc, jak již bylo řečeno, zavěšení není extrémně tvrdé, řazení i spojka se pohybují s příkladnou lehkostí a ve výsledku jediné, co vás bude opravdu štvát, bude hluk. Dunící výfuk není příjemným společníkem na každý den a otravné se po čase stane i hlučnější pohonné ústrojí. Je to však jen malá cena za to, co s ostrým Civicem prožijete, vytrhnete-li se z každodenního stereotypu a zamíříte někam, kde se chcete bavit.

Malinko diskutabilní však pro někoho může být design. Jestliže devítkový Civic vypadá sám o sobě jako mimozemšťan, Type R verze je potom mimozemšťanem na steroidech. Obskurně roztaženým předním blatníkům sekundují průduchy vzduchu (bohužel slepé) nebo lízátko pod předním nárazníkem. Jakousi krásně úchylnou dominantou je grandiózní přítlačné křídlo na zádi, které jako by rozměry vyzývalo na souboj i sousedy od Subaru. Členitý zadní difuzor se čtyřmi výfuky už je jen jakýmsi dokreslením toho, že to Honda myslí s Civicem skutečně vážně.

Shrnuto a podtrženo, nabízí Civic Type R brutální, takřka závodně vyzývavou náturu, která je z něj cítit už od chvíle, co o něj poprvé zavadíte pohledem. Výbušnému, uřvanému motoru sekunduje úžasně rychlý a špičkově vyladěný podvozek, patřičně dimenzované brzdy i přímé a rychlé řízení. Honda si své okreskové a okruhové náčiní vypiplala takřka k dokonalosti a výsledkem je delikátně odladěný vůz, jehož rychlost spadá ve správných rukách do kategorie „strašlivě vysoká“.

Technické údaje:

Motor: přeplňovaný zážehový čtyřválec 1 996 cm3

Výkon: 228 kW (310 k) při 6500 ot./min

Točivý moment: 400 Nm při 2500 ot./min

Převodovka: šestistupňový manuál

Maximální rychlost: 270 km/h

0-100 km/h: 5,7 s 

Provozní hmotnost: 1393 kg 

Průměrná spotřeba: 10,0 l/100 km

Cena testovaného vozu: 949 900 Kč (GT)