Ferrari Tipo 125 S: Právě tohle je to úplně první Ferrari na světě

Každá automobilka, ať už úspěšná nebo krachující, velká nebo malá, známá či neznámá, má své první auto. Každý zkrátka musí nějak začít a týká se to samozřejmě i těch nejlepších a dnes to o tom nejlepším bude. Dnes si totiž povíme, jaké úplně první auto postavila automobilka Ferrari.  

Na jednu stranu není lehké určit, které auto postavil Enzo Ferrari jako první. Je ale jisté, které auto poprvé oficiálně nese Enzovo příjmení. Ale nepředbíhejme. Musíme si k tomu nejdříve říct něco málo z historie a o začátcích tohoto skvělého konstruktéra, obchodníka a i závodníka.

Nedříve tedy trochu historie o zakladateli, protože on bude v dnešním příběhu hlavní postavou. Enzo Anselmo Giuseppe Maria Ferrari se údajně narodil 18. února 1898 v Modeně, i když v rodném listě má datum 20. února. Kvůli silné sněhové bouři se jeho otec prý nemohl na matriku dostavit dříve. Jeho dětství nebylo zrovna růžové. Vystudoval nakonec jen základní školu a po smrti otce i bratra musel pracovat v továrně, aby uživil rodinu. V devatenácti nastupuje do armády, kde slouží jako kočí, ale po roce onemocněl španělskou chřipkou, kterou naštěstí přežil a odešel do civilu.

Jeho nadšení pro automobily započalo již v raném dětství, a proto jeho první kroky po armádě směřovaly do automobilky FIAT. Tam byl však odmítnut. Přesto se nenechal odradit a nastoupil v malé automobilce C. M. N. (Costruzioni Meccaniche Nazionali) v Miláně. Pro své velké nadšení a také talent se brzy stává testovacím jezdcem automobilky a jeho kariéra nabrala velmi rychlý spád. Již po roce se účastní svých prvních závodů, mimo jiné třeba slavné Targy Florio na Sicílii. Rok na to už se stává vedoucím závodní divize mnohem významnější automobilky – Alfy Romeo. Zde Enzo získává cenné zkušenosti a po devíti letech zakládá svůj vlastní závodní tým Scuderia Ferrari, který se má především soustředit na stavbu závodních vozů pro sebe i jiné závodní týmy, ale z Alfy neodchází. Jenže po dalších třech letech se mu narodil první syn a Enzo již nechce při závodech nasazovat svůj život. Byla to totiž doba, kdy bylo povolání závodníka extrémně riskantní záležitost.

Enzo tedy končí svou kariéru jako občasný závodník. U Alfy Romeo se stává konstruktérem vývojového oddělení a souběžně dál vede vlastní tým, v němž je tou dobou již čtyřicet závodních jezdců, k nejznámějším z nich patří Tazio Nuvolari. Závodí na vozech značky Alfy Romeo, které si ale upravuje podle svých představ. Jenže Enzo postupem času nesouhlasí s dalším směřováním Alfy a s automobilkou se rozchází ve zlém a zároveň i ruší svůj závodní tým. Chce totiž vyvíjet svá vlastní auta podle svých návrhů, a proto k tomu zakládá společnost… chvilka napětí… ne, nejedná se o Ferrari, ale o konstrukční společnost Auto-Avio Costruzioni. Enzo Ferrrari byl totiž po odchodu od Alfy vázán smlouvou, že po další 4 roky nebude vyvíjet vozy pod svým jménem nebo Alfě jakkoli konkurovat na závodních okruzích. Společnost tak nenesla jeho jméno, ale konstrukce závodních automobilů se nikdy nevzdal. Jen nyní místo komponentů od Alfy Romeo začal brát třeba motor od FIATu. Jenže bohužel pro Enza (a taky všechny ostatní lidi na světě) začíná druhá světová válka a společnost tak musí povinně vyrábět letecké díly pro armádu. Hned po válce se Enzo zas plně soustředí na své automobily a v roce 1947 znovu zakládá závodní tým pod staronovým názvem – Scuderia Ferrari. A tady končí vyprávění o Enzovi a dostáváme se k samotnému vozu.

Enzo se tedy do roku 1947 podílel na vývoji a konstrukci bezpočtu automobilů, ale žádný z nich se nejmenoval Ferrari. Tím prvním, který nesl toto slavné jméno a zároveň logo černého vzpínajícího se koně na žlutém pozadí, bylo Ferrari Tipo 125 S. Právě to je tedy TEN vůz, který oficiálně odstartoval možná neslavnější automobilovou značku světa. Právě to je ten vůz, který Enzo Ferrari postavil jako první čistě podle svých představ, už nad ním nestálo vedení nějaké jiné automobilky nebo firmy.

To co nyní Enzo se svým prvním vozem pod vlastním jménem potřeboval, byl úspěch na závodní dráze. A ten na sebe nenechal dlouho čekat. Ve svém prvním závodě vůz nedojel, protože se pouhá dvě kola před koncem porouchalo palivové čerpadlo a řidič tak musel odstoupit z vedoucí pozice, ale již o 14 dní později první Ferrari poprvé vyhrává v Římě celý závod.

Ferrari typ 125 S je čistokrevný závodní vůz, jak bylo od Enza pravidlem. Vznikal dva roky na úplně čistém papíře, takže je tu spousta inovativních řešení, které předtím Enzo nemohl realizovat. I když se nám v dnešní době mohou zdát některé parametry úsměvné, na konci čtyřicátých let to byl vlastně supersport své doby a má na svém kontě několik vítězství v nejvyšších závodních třídách.

Pojďme si ale představit techniku a začněme rovnou tím nejdůležitějším – srdcem, tedy motorem. To byla totiž pro Enza vždy priorita, a jak sám říkal – „Pokud chcete postavit skutečně dobré auto, pak potřebujete výjimečný motor. Výkon je osmdesát procent úspěchu! Když máte sílu, pak nejsou nedostatky podvozku handicapem.“ Ferrari 125 S má dvanáctiválcový motor do V, což v té době ještě nebylo úplně typické. Úhel rozevření válců byl 60  ^o , rozvod typu OHC a přípravu směsi obstarávala trojice karburátorů Weber 30 DFC. ALE objem činil pouhých 1497 cm ³ . Výkon je tak „pouze“ 87 kW (118 koní) v 6800 otáčkách. Na vzniku motoru se mimo Gioacchina Colomba a jiných podílel třeba i Giuseppe Busso – ano, ten co jsou po něm pojmenované některé V6 motory u Alfy Romeo.

Celé auto ale váží sympatických 650 kg. Je tvořeno rámem z oválných trubek ze slitiny manganu, chromu a oceli. Přední kola jsou nezávisle zavěšena s dvojitými trojúhelníkovými rameny, vzadu je tuhá náprava typu de Dion s příčným zkrutným stabilizátorem. Tlumiče jsou hydraulické stejně jako brzdy, které jsou bubnové. Odpružení obstarávala ještě půleliptická listová pera, vpředu navíc umístěna napříč, jen vzadu klasicky podélná. Převodovka přenášela sílu motoru samozřejmě na zadní kola a měla pět stupňů, což bylo o jeden více, než bylo v té době obvyklé. Bylo to prý přání samotného Enza a díky němu mohlo auto dosahovat vyšší maximální rychlosti, která se nakonec vyšplhala na 210 km/h. Celkové rozměry vozu jsou 345 x 148 x 110 cm a do nádrže se vešlo 72 litrů benzínu.

Celkem si Ferrari 125 S vyjezdilo šest vítězství v celkem třinácti závodech. Mimochodem označení 125 nebylo úplně náhodné – Enzo Ferrari s oblibou používal objem jednoho válce pro názvy svých modelů. Ještě ve stejném roce vzniku auta v Maranellu namontovali větší motor o objemu 1908 cm3 a výkonu 92 kW. Ač na první pohled vypadali stejné, díky změněnému motoru tak oficiálně vznikl druhý model Ferrari typ 159.

A tak už to pak šlo vlastně dál a dál. S každým odjetým závodem (a že jich u Ferrari bylo) Enzo a jeho tým získávají další zkušenosti a neúnavně ladí každé své auto k dokonalosti. Závodní auta byla zkrátka jeho život. Říká se, že nakonec svolil vyrábět i silniční auta jen proto, aby mu vydělávala na stavbu těch závodních.

Nakonec to byl právě typ 125 S, který před 76 lety odstartoval éru této italské automobilky. I když se jí občas nedařilo nejlépe a v jednu chvíli to skoro vypadalo, že by ji mohl odkoupit třeba Ford, nikdy se nevzdala svého zaměření a vždy nabízela jedny z nejlepších sportovních aut světa.