Ferrari Mondial: Neprávem podceňované Ferrari

Značka Ferrari je ve světě motoristických nadšenců velmi specifickým úkazem. Reálně vlastně nemá žádnou alternativu, žádnou skutečnou konkurenci. Jistě, existuje celá řada výrobců sportovních či superportovních aut, mnozí z nich s dlouhou či dokonce delší tradicí, než samotné Ferrari. Jsou tu i italské značky jako třeba Lamborghini či Pagani, které si s Ferrari nezadají stran designu či výkonu. To všechno je ve finále zcela irelevantní, Ferrari je zkrátka jen jedno.

Když se ponoříme hlouběji pod onu slupku posvátnosti rudých supersportů, najdeme automobilku, která stejně jako všechny ostatní procházela za ta léta existence mnoha změnami a zažívala lepší i horší období. Nikomu se zkrátka nedaří pořád. Auto, o kterém si dnes budeme povídat, patří do jednoho z těch slabších období. Mnozí jej dokonce chápou jako symbol propadu značky a dodnes mu neodpustili. Dnes je to youngtimer či dokonce veterán a jako takový má už nárok dostat konečně od petrolheadů milost.

Pojďme se na něj ale podívat s odstupem. Opravdu bylo tohle Ferrari tak špatné, že mu teď máme na stará kolena blahoskloně odpustit? Nebyla to jen nafouknutá bublina odmítnutí něčeho, co bylo pro konzervativní fanoušky značky zkrátka až příliš odvážné?

Pro ty, kdo sledujete Autíčkáře už delší čas, asi není žádnou novinkou, že mé nejmilejší vozy pocházely a dodnes pochází z Itálie. Tady jsem vždy našel to, co od automobilu očekávám a co požaduji. Originální technická řešení, prvotřídní a inovativní design, temperament, vášeň, tradici i odvahu dělat věci jinak. To všechno jsou pro mě italská auta od Fiatu Panda až po Maserati Quattroporte. 

Právě Fiat Panda v tomto článku nezmiňuji úplně náhodou. Tohle maličké jednoduché autíčko je samozřejmě úplně vším na hony vzdálené tomu, o čem tu dnes bude řeč, určitý aspekt mají ale Panda i Mondial společný – chytrou konstrukci, která z mála dělá hodně. I malé motory Fiatu vždy dokázaly překvapit odhodláním a temperamentem a způsob, jakým Fiat dokázal na minimálním půdorysu vykouzlit prostornou kabinu, je dodnes nepřekonatelný. A něco z téhle konstrukční školy dnes uvidíme i v podání legendy Ferrari.

Co je tedy vlastně Ferrari Mondial? Mondia se představil světu roku 1980 jako nástupce modelů GT4. To byla auta z řady Dino, tedy taková ta základní a dostupnější auta, pro zákazníky ono první nakouknutí do světa Ferrari. Řada GT4 disponovala pro Ferrari netypicky i zadními sedadly, ačkoli spíše než o čtyřmístném uspořádání se tu dalo mluvit v lepším případě o kabině 2+2.

Zatímco modelům GT4 dodal tvary Marcello Gandini, pro jejich nástupce, Ferrari Mondial, bylo zvoleno studio Pininfarina. A jeho úkol nebyl vůbec snadný. Nový vůz měl mít ony správné elegantní linie supersportu Ferrari, kompaktní rozměry, ale také plnohodnotnou čtveřici sedadel a zároveň osmiválcový motor před zadní nápravou. 

Ony výše uvedené požadavky si vynutily určité kompromisy, rozvor byl na poměry vozů Ferrari o něco delší, stejnětak linie střechy, motor musel být logicky umístěn napříč, nicméně i přes rozpačité přijetí v dobovém tisku nemohu říci, že by to v mých očích Mondialu neslušelo. Stále se tu bavíme o tom základním Ferrari, autě určeném pro každý den. Uvědomme si, že jsem teprve na počátku osmdesátých let a ona dospělejší Ferrari jsou skutečně sportovními stroji pro zdatné piloty, nic pro slečinky.

A z tohoto pohledu je Mondial perfektní. Pininfarina skutečně dokázal do rozvoru vozu vměstnat čtveřici použitelných sedadel i kompaktní osmiválec, v případě otevřené verze dokonce zbylo místo i na skládací střechu. K tomu přičtěte poměrně solidní zavazadlový prostor a máte perfektní a stylové GT. 

Samotná konstrukce Mondialu byla tradiční, základem byl prostorový trubkový rám, panely karoserie byly kromě hliníkových kapot ocelové. Mondial poháněl vidlicový osmiválec vycházející z řady Dino. Vůz se světu představil s motorem 2.9 litru s osmi válci a  dvojicí ventilů pro každý válec. V tomto provedení Mondial dosahoval výkonu 214 koní, což byl jeden z důvodů vlažného přijetí. Jistě, bavíme se o počátku osmdesátých let, kdy auta nedosahovala výkonů, na jaké jsme zvyklí dnes, ale i Porsche 911 v té době vydolovalo ze svého šestiválce více. 

Ferrari bere kritiku vážně, původní provedení se udrží na trhu pouhý rok a prakticky obratem výrobce představuje modifikovaný model QV. Pod zkratkou QV se ukrývá Quattrovalvole, tedy čtveřice ventilů na válec. Rozdíl je obrovský. Výkon poskočí z původních 214 koní na zajímavějších 240, především ale dostane motor zcela jinou jiskru. Asi nejlépe o tom vypovídá údaj zrychlení z klidu na sto kilometrlů v hodině, který poskočí z nepříliš přesvědčivých 8,2 vteřina na mnohem zajímavějších 6,4. 

Modifikace motoru pokračují i v pozdějších letech, vyvíjí se technika, ale i vzhled Mondialu. Rok 1987 přináší motor s upraveným objemem na 3,2 litru a výkonem 270 koní, vrcholem evoluce je potom model Mondial t vyráběný v samotném závěru produkce. Právě Mondial t je tím, který chcete mít, zároveň je také asi nejméně pochopitelnou evolucí tohoto Ferrari. Mondial t přichází na úplný závěr produkce, ve výrobě je již modernější Ferrari 348, přesto tu dochází o obrovskému počtu změn. 

Ono t tu neznamená přeplňování turbodmychadlem, osmiválec však dostane moderní systém řízení motoru Bosch včetně vstřikování Bosch K Jetronic. Úprav je ale mnohem více. Nová je převodovka, která již není integrovaná do motoru, motor je převrtán na 3,4 litru a především je nyní uložen podélně. Zkrátka všechno je jinak, Mondial t jako kdyby byl úplně jiným autem. K dispozici tu byl dokonce systém automatické spojky vyvinuté firmou Valeo, tato auta tak měla stále klasickou přímo řazenou převodovku, avšak pouze dv pedály. Spojka reagovala automaticky na pohyb páky řazení, byl to vlastně takový předchůdce robotizovaných převodovek F1.

To všechno posune výkon na rovných 300 koní a udělá z Mondialu skutečně svižné Ferrari, jakým mělo být od počátku. Nevím, zda to ještě vůbec mělo smysl, Mondial t přichází skutečně až v závěru produkce a vyrobeno bylo jen asi 1800 kusů, ale na takové věci nemá v případě italských automobilek smysl se ptát. 

Čím tedy uzavřít dnešní exkurzi do historie nejméně oblíbeného Ferrari pohledem fanoušků značky? Mondial byl jiný. Vymykal se všemu, co do té doby Ferrari představovalo. Zatímco předchozí pokusy přinést dostupnější řady modelů se schovávaly za označení Dino a svou příslušnost k Ferrari prezentovaly tak nějak opatrně, tady výrobce poprvé jasně řekl, že stojí i o zákazníky, kteří hledají méně ultimátní auto na každý den. Ferrari tak pro mnohé sestoupilo z obláčku nedosažitelnosti, když se začalo o zákazníky přetahovat se značkami, jako Porsche. 

Samotný Mondial situaci příliš nepomohl poněkud vlažným začátkem produkce, kdy mu zkrátka chyběl výkon. Tyto okolnosti vedly k tomu, že se z Mondialu stala černá ovce a dodnes patří k nejméně oblíbeným modelům značky. A to je škoda. Zejména ve vrcholném provedení Mondial t totiž tohle auto bylo zajímavým kusem techniky a především nefalšovaným Ferrari.