Dodge Magnum R/T V8 Hemi: Když muscle car dostane kufr

Když jsem si dělal rešerši k tomuto článku, zjistil jsem, že se slovem „Magnum“ je spojena opravdu celá řada věcí. Vám nejspíš v těchto horkých letních dnech vyvstane před očima oblíbená značka nanuků. Dále můžeme zmínit legendární modely střelných zbraní, osmdesátkový americký detektivní seriál, model motocyklové přilby, petardy, magnéziový doplněk stravy nebo boty.

Důvod je prostý. Slovo „Magnum“ pochází z latinského „magnus“, které znamená „velký“, případně také „významný“ nebo „mocný“. Ostatně i proto se tak říká láhvi vína či šampaňského o objemu 1,5 litru.

Jenomže my jsme na webu o automobilech, takže o ničem z toho se zde dnes ani v budoucnu bavit nebudeme. V úvahu by snad ještě připadala modelová řada tahačů od Renaultu. Jenže ta je mimo mé kompetence, respektive nekoresponduje s tím, co mám vyplněné na zadní straně řidičského průkazu.

Pojďme tedy k tomu VELKÉMU kusu auta, který už jste zahlédli na úvodní fotografii.

Pro Evropu pouze Chrysler

Americká automobilka Dodge použila název Magnum pro své modely už na přelomu 70. a 80. let minulého století. Původně šlo o dvoudveřová sportovní kupé určená pro domácí a kanadský trh. O něco později se pod tímto názvem prodávaly také různé deriváty z koncernu Chrysler, určené pro Brazílii či Mexiko. Žádnou výraznou stopu ale jméno Magnum tehdy nezanechalo.

Možná i proto, když Dodge v roce 2004 představil světu nový model, sáhl právě po názvu Magnum. V uších marketingového oddělení nejspíš zněl dostatečně zvučně a silně, nehledě na to, že šlo opravdu o velký kus auta. Já kvituji, že se nerozhodli pro žádnou svatokrádež legendárního jména, jak tomu v posledních letech bývá u některých automobilek.

Kdo už zvedá ruku a chce ze sebe vyhrknout, že jde akorát o přeznačkovaný Chrysler 300C s přídí z Dodge Chargeru, ten má svým způsobem pravdu. Ano, všechny tři vozy stály na stejné platformě LX. Myslím si ale, že se tím nikdo příliš netajil – spíš naopak. Dokonce mezi nimi panovala jasně daná hierarchie: 300C představovalo luxusnější variantu, Charger byl sportovněji založený a Magnum svého sportovního ducha zlehka usměrňovalo praktičností rodinného kombi.

A jestli se ptáte, proč Chrysler dodával z této trojice do Evropy pouze model 300C, odpověď je poměrně jednoduchá. V té době už totiž měla značka na starém kontinentu zčásti vybudované jméno, především díky minivanům Voyager. Dodge byl naopak poměrně bezvýznamným hráčem a jeho „sedlácká“ povaha by příliš evropských zákazníků nepřitáhla. Na toto téma ostatně pojednával kolega Jarda v mém testu Cadillacu Seville STS. I z těchto důvodů Chrysler tehdy nasadil do šampionátu cestovních vozů kvůli větší propagaci model 300C namísto sportovněji působícího Chargeru.

Rozměrný přepravník

Musím se přiznat, že designový jazyk značky Dodge z počátku tohoto milénia se mi už jako malému adolescentovi velmi líbil. Celá modelová řada působila sportovně a měla svou typickou masku chladiče, kterou kolmý kříž rozděloval na čtyři obdélníková pole. To se samozřejmě promítlo i do modelu Magnum. Jen se na něj podívejte…

Navíc ta monolitická stavba, jednoduché tvary a výrazně vystouplé blatníky. Tohle auto zkrátka nejde přehlédnout, a to má tento konkrétní kus na sobě poměrně nenápadný stříbrný lak. Mé sympatie, míšené s lehkou vlnou nostalgie, přetrvávají dodnes.

Prim tu opravdu hrají rozměry. Nerad bych v tomto testu nadužíval slovo „velký“, ale jelikož je Magnum jeho významem i ztělesněním, nejspíš mi nezbude nic jiného…

Pro představu, délka vozu činí 502 cm a na šířku zabírá 188 cm. Když si vedle něj postavíme soudobý Passat B6, tehdejší etalon prostorného rodinného kombi, zjistíme, že je o více než 6 cm užší a hlavně o 25 cm kratší. V evropských poměrech jde tak o opravdu pořádný kus auta, a právě tady se naplno projevuje americká záliba ve velkých rozměrech.

Čím déle se na Magnum dívám, tím víc mě fascinuje jeho mohutná, přikrčená boční silueta, podpořená nízkými podlouhlými okny. Člověk postupně dochází k přesvědčení, že jde vlastně o takový soukromý sportovní školní autobus. Jen je snížený a chybí mu typická žlutooranžová barva.

Prostý prostor

Magnum neklame tělem – jak je velký zvenku, tak je velký i uvnitř. Prostoru je tady opravdu hodně a všechno je od sebe relativně daleko. Dokonce i při obyčejném seřizování vnitřního zpětného zrcátka se musíte lehce natáhnout, abyste na něj dosáhli.

Na americké auto je tu poměrně netypický posez. Žádný měkký gauč, do kterého se hluboce zaboříte. Nenechte se ale odradit, pohodlí rozhodně nechybí.

Co už je ale správně po americku, to je samotná sedací plocha. Sedadla bez problémů pojmou i větší postavy vpředu i vzadu. Takže se nemusíte rozmýšlet, jestli si dnes večer dáte burger navíc.

Přičtěte k tomu spoustu místa na nohy pro všechny členy posádky, několik držáků na pití, i po letech dobře hrající audiosoustavu od Boston Acoustics a výkonnou klimatizaci. Nic víc běžný Američan nepotřebuje. Jeho totiž mnohem méně zajímá promyšlená designová palubní deska, vychytaná ergonomie, variabilita palubního počítače nebo prémiovost použitých materiálů.

A to je vlastně jeden z důvodů, proč se u nás Magnum oficiálně neprodávalo. Ruku na srdce, jeho interiér v Evropě ocení asi jen člověk zapálený pro neokoukané věci nebo americká auta.

Nenajdete tu takřka nic navíc. Jen pár otočných ovladačů, stroze rozvrženou palubní desku, velké kormidlo před řidičem, sem tam nějakou příplatkovou chromovanou či hliníkovou lištu a tím to končí. Jedinou výraznější nápaditost spatřuji ve výlisku nápisu „DODGE“ pod pravým výdechem klimatizace před spolujezdcem.

Nechápejte mě ale špatně. Auto v tomto směru plní svůj účel na výbornou. Jak by řekl redakční kolega Jarda: „To je tak správně!“ Protože přesně takhle se tehdy auta pro americký trh navrhovala. I proto přišel Chrysler do Evropy s modelem 300C, který je v tomto ohledu znatelně prémiovější.

Kdyby však někdo chtěl silný a logický argument, proč si tohle auto v našich končinách vůbec pořídit, vytáhnu opět kartu prostoru a rovnou přihodím trumf v podobě kufru. Když si znovu dovolím srovnání s tehdejším Passatem, ten nabízí zavazadlový prostor o objemu 603 litrů. Dodge disponuje 770 litry, po sklopení zadních sedadel pak dokonce 2027 litry. V tom už se dá pomalu ztratit.

Nakonec si dovolím upozornit na jeden zajímavý detail, a tím je samotné víko zavazadlového prostoru. Jeho horní část výrazně zasahuje do střechy, troufám si říct, že o více než půl metru. Chvíli jsem si lámal hlavu, proč se někdo z designérů obtěžoval s tak netradičním řešením. Pak mi to došlo. V Dodge, respektive v Chrysleru, se tím elegantně „vylhali“ z nízké siluety vozu, u které by hrozilo, že se o otevřené víko budou bouchat do hlavy i menší postavy. Neotřelé řešení, ale dělá mi radost.

A sametově zní…

K americkým autům neodmyslitelně patří vidlicový osmiválec. Motorová nabídka modelu Magnum začínala na vidlicových šestiválcích o objemu 2,7, respektive 3,5 litru pro varianty SE a SXT. Nad nimi pak stála právě osmiválcová 5.7 HEMI pro verzi R/T, kterou zde máme my, a vrcholná 6.1 HEMI pro SRT.

Po otočení klíčku se „vé-osmička“ s lehkou neochotou probere k životu, trochu si zamručí a pak už o ní takřka nevíte. Žádné chlapácké bublání ani nasupený rykot linoucí se ze dvou koncovek výfuku. Tady se jede na kultivovanost a klid, čemuž napomáhá i velmi slušné odhlučnění kabiny. Pět-sedmička HEMI pod přední kapotou si jen ševelí a uslyšíte ji až ve chvíli, kdy výrazněji přitlačíte na plynový pedál.

Pětistupňový automat je krapet lenoch, takže mu chvíli trvá, než podřadí. Pak se ale celé auto suverénně vydá vpřed. Lineární zátah trochu mate a příliš nepomáhá ani stále poměrně nenápadný zvuk motoru, takže vám ani nepřijde, jak horentně zrychlujete.

Stádo 340 koní a 529 Nm tak dokáže tuhle dvacet let starou, téměř dvoutunovou ocumlanou cihlu rozpohybovat na stovku za 6,3 sekundy. Rychloměr se zastaví na 130 mílích za hodinu, což odpovídá přibližně 210 km/h. Slušné…

Tabulková spotřeba okolo 13 litrů na 100 kilometrů nezní, vzhledem k velikosti motoru, zas tak zlá. Problém nastává ve chvíli, kdy začnete o něco víc šlapat na pedál pod pravou nohou. To pak Magnum hltá směs paliva a vzduchu mnohem vydatněji.

Jistota v zavěšení od Mercedesu

Snad jen blázen by od Magnumu čekal nějaké extrémní sportovní ambice. Už jsem ale zmiňoval, že se Chrysler 300C účastnil závodů cestovních vozů. Takže určitý potenciál tu přece jen je, a má to svůj důvod.

V době vzniku tohoto modelu totiž probíhala spolupráce mezi Daimlerem a Chryslerem. Oba koncerny si vzájemně propůjčovaly techniku i know-how. Díky tomu přední náprava Magnumu konstrukčně vychází z řešení použitého u Mercedesu třídy E generace W211. Zadní víceprvkové zavěšení má rovněž mercedesí kořeny a totéž platí i pro přítomný systém pohonu všech kol AWD, který technicky čerpá ze soudobého systému 4MATIC.

Zpočátku jsem od Dodge opravdu očekával komplikace při rychlejších průjezdech zatáčkami. Jenže technika ze Stuttgartu funguje. Přenos hmotnosti je sice evidentní, ale jako kdyby to obřímu kombi zas tolik nevadilo. Ve stopě se drží opravdu slušně – žádné záludnosti, žádné tendence se rozkolébat nebo vás okamžitě poslat mimo jízdní pruh.

Samozřejmě všechno je úměrné povaze i velikosti vozu. Stejně nakonec dojdete k závěru, že je mu nejlépe na široké, táhlé silnici, kde nastavíte tempomat na 120 km/h a jen necháváte ubíhat kilometry asfaltu pod koly. O veškeré neduhy vozovky se pak postará komfortně naladěný podvozek, kterému zdárně sekundují pneumatiky s vysokým profilem obuté na osmnáctipalcových kolech.

Jen brzdy by snesly razantnější a jistější nástup.

Verdikt

Pokud se na Dodge Magnum díváte optikou Evropana, dost možná vás příliš nenadchne. Jestli jste ale milovníkem amerických muscle cars a nepotřebujete tolik nápaditosti ani rachotu, jaký umí nabídnout třeba Challenger, může být tento pětimetrový kombík ideální volbou. Pořád s ním můžete směle vyrazit i na sraz do Pasohlávek, přitom nebudete mít „okoukaný Chrysler“…

Místo okázalosti a hlasité show dostanete hromadu klidu, pohody a především obrovský, praktický prostor.

Daní za celkovou velikost je pouze o něco složitější manipulace při parkování. Auto je dlouhé, konkrétní testovaný kus nemá couvací senzory a k tomu disponuje typickými americkými zrcátky, která prostor za vámi opticky zvětšují. Ani to na jistotě zrovna nepřidá.

Jenže jakmile si v rádiu pustíte nějakou tu americkou vypalovačku, na voliči automatu zařadíte „D“ a vydáte se po dlouhé táhlé silnici vstříc horizontu, začne vám být hned dobře. A dobře bude i osmiválci HEMI před vámi, který si bude jen v klidu ševelit.

Technické parametry

Motor: 5,7 HEMI (EZB) – atmosférický vidlicový osmiválec
Výkon: 250 kW (340 hp/ 345 k)
Točivý moment: 529 Nm 
Převodovka: automatická 5 st.
Pohon: AWD
Provozní hmotnost 1992 kg 
Maximální rychlost: 210 km/h (el. omezena) 
Zrychlení 0-100 km/h: 6,3 s 
Spotřeba paliva tabulková: 13,1 l/100 km (dle EPA)
Spotřeba paliva v testu: 15 – 20 l/ 100 km
Objem zavazadlového prostoru: 770 l (2027 l po sklopení zadní řady sedadel)
Objem palivové nádrže: 72 l
Cena v nového vozu v roce 2005: 32 070 USD (cca 750 000,- Kč) v USA
Současná cena bazarového kusu: 100 000 – 135 000,- Kč