Brock Yates a jeho Tajný závod

Minulý týden opustila svět motoristické novinařiny jedna z jejích největších legend, dlouholetý redaktor a později i šéfredaktor magazínu Car&Driver, Brock Yates. Pojďme si připomenout příběh, který ho proslavil nejvíce…

Když se na parkoviště hotelu Portofino Inn přiřítilo špinavé, samolepkami polepené a uvnitř po dlouhém úprku zatuchlé Ferrari Daytona, byla napsána jedna z velkých legend světa rychlých aut. Ještě to nebyla úplně poslední kapitola – tu dopsala až smečka dalších více či méně podivných vozů, které přijely později. Ale i když to účastníci nejspíš tak docela netušili, byly už v tu chvíli víceméně napsány scénáře několika hollywoodských filmů, mnoha článků a jedné velké legendy. A byla nastavena laťka, kterou se v následujících desítkách let snažila překonat celá řada větších či menších šílenců.

Co bylo na příjezdu zapraseného Ferrari k druhořadému hotelu na kalifornském pobřeží tak zajímavého? Především fakt, že o sotva 36 hodin dříve vyjíždělo z Red Ball Garage, která se nachází na Manhattanu. Jeho posádka, automobilový závodník Dan Gurney a motoristický novinář Brock Yates, se stala prvním vítězem závodu nazvaného Cannonball Baker Sea-To-Shining-Sea Memorial Trophy Dash (v překladu něco jako "Úprk od moře k třpytivému moři na památku Cannonballa Bakera). Ten měl jednak připomenout činy dálkového cestovatele Erwina “Cannonball” Bakera před druhou světovou válkou, a druhak poukázat na něpříjemný fakt, že Baker již tehdy dosahoval průměrných rychlostí překračujících 55 mil v hodině, tedy limit, který v té době federální vláda USA hodlala zavést (a také zavedla) na celém území Spojených států.

Cílem bylo zjistit, jaké rychlosti se dá dosáhnout s využitím moderních technologií a vyzkoušet, jaká metoda je vlastně pro bleskový úprk napříč kontinentem ta nejvíc efektivní. Je lepší sehnat si superrychlý sporťák? Nebo vyhraje ten, kdo naplní dodávku až po střechu palivem a díky tomu nebude muset tankovat? Nebo je to snad úplně jedno a můžete si vzít třeba Cadillac z půjčovny?

První pokus udělal Yates s tehdejším šéfredaktorem Car&Driver, Steve Smithem, v roce 1970. Tehdy vzali dodávku Dodge, kterou pojmenovali Moon Trash II a nacpali do ní obrovské nádrže. Nemuseli tankovat a tak 4 600 kilometrů dlouhou cestu urazili za fantastických 40 hodin – o 12 hodin rychleji než Cannonball Baker.

Druhý pokus už byl regulérní závod – startovalo se z již zmiňované Red Ball Garage v New Yorku, přičemž každá z účastnících se posádek mohla libovolně volit čas odjezdu v rozmezí 24 hodin. Pravidla byla taková, že žádná nejsou. Cílem bylo dorazit na parkoviště před Portofino Inn co nejdřív, po libovolné trase, libovolnou rychlostí a s libovolným silničním dopravním prostředkem, za podmínky, že cestou nebudou využívány “pomůcky” jako přeprava aut vlakem či letadlem.

Jak to vypadalo v reálu, to docela přesně popisuje slavný film Gumball Rally (česky jako Tajný závod) z roku 1974), a to včetně složení účastníků. Jako první vyrazil tým Polish Racing Drivers of America v dodávce Chevrolet napěchované 55 galonovými sudy s palivem. Nárok vyjet na trasu závodu první zdůvodňovali tím, že mají přirozené právo mít Pole position.

Za nimi se na trať vyřítilo Ferrari 365 GBT/4 Daytona, řízené Brockem Yatesem a závodní legendou Danem Gurneym, Yatesova dodávka Moon Trash II z minulého roku, limuzína Cadillac (jejíž posádka se nechala najmout na její přepravu do Kalifornie, za podmínky že nebude řídit od deváté večerní do osmé ranní a za žádných okolností nepřekročí 75 mph), britský sporťák MG B GT, koupený na poslední chvíli jako náhrada za ukradené Volvo, další dodávka Dodge, muscle car AMC AMX a konečně monstrózní obytňák Travco Motorhome.

Který z přístupů k volbě dopravního prostředku fungoval nejlépe? Nakonec to byla čirá rychlost, i když jen těsně. Ferrari zvítězilo především díky překvapivě malé pozornosti policie (jen jedna pokuta z celkových 12, udělených účastníkům závodu), precizní práce závodníka Gurneyho za volantem a absence jakýchkoliv problémů. Do cíle dorazilo 53 minut před dodávkou polských závodníků, o 9 minut později následovanou Cadillacem. Jeho posádka následně musela vyřešit, co s autem - majitel je očekával až za tři dny a dřívější předávka by ho patrně zcela nepotěšila.

Následovalo AMX a další dvě dodávky, a následujícího dne, se ztrátou přes 20 hodin na vedoucí Ferrari, také obytňák Travco. Ten také cestou utrpěl největší nehodu celého závodu, když ostrý průjezd zatáčkou kdesi ve Skalistých horách způsobil zvržení pánve lasagní a znečištění vysokého koberce.

MG B GT, věrno své pověsti vozu stavěného nespokojenými dělníky koncernu British Leyland v pauzách mezi stávkováním a pitím piva, skončilo kvůli problémům s převodovkou v Columbusu ve státě Ohio.

Následovalo ještě několik ročníků "oficiálního" Cannonball Baker Sea-To-Shining-Sea Memorial Trophy Dash. Při posledním z nich, v roce 1979, zajeli Dave Heinz a Dave Yarborough na Jaguaru XJ-S (který se, ač britský, cestou nerozbil) čas 32 h 51 min. Trvalo až do 21. století, než se někomu podařilo ujet tuto vzdálenost rychleji.

Brock Yates nakonec pořádání dalších Cannonballů ukončil, vzhledem k rostoucí policejní aktivitě, stále hustšímu provozu a tím i stoupajícímu riziku vážné nehody nebo problémů. Bezprostředně po prvním ročníku se také vrhnul na psaní scénáře k filmu touto akcí inspirovanému. Vzhledem k typické vytíženosti a pracovní morálce motoristického novináře jej však předběhly dva "neoficiální" filmy - Cannonball a již zmiňovanou Gumball Rally - v roce 1976. Yatesův film měl nakonec premiéru pod jménem Cannonball Run v roce 1981 a kromě hvězd jako Burt Reynolds, Roger Moore, Farrah Fawcett, Jackieho Chana nebo Deana Martina se Sammy Davisem Jr. se v něm v malé roli objevil i sám Brock Yates.