Bentley Hunaudières: Když Veyron ještě nebyl Bugatti

Přelom milénia byl pro koncern Volkswagen šťastným obdobím. Byla to doba, kdy se všechno dařilo, před značkou nestály velké výzvy vyžadující velké investice, nikdo ještě přehnaně neprudil s emisními normami, reputace brandu VW byla celosvětově na špičce..

Zkrátka všechno se dařilo, všichni chtěli Volkswageny. Globální expanze běžela jako na drátkách, peněz do koncernové pokladny přicházelo tolik, že už skoro nebylo za co je utrácet. U Drážďan si automobilka postavila supermoderní továrnu s fasádou celou ze skla a s podlahou z kanadského javoru. Šílenostem se meze nekladly. 

Manažeři Volkswagenu pravidelně vyráželi do světa na nákupy a většinou se vrátili s nějakou novou továrnou nebo rovnou celou automobilovou značkou. A nedrželi se zdaleka při zemi, nakupovali značky jako Bugatti, Bentley nebo třeba Lamborghini. A právě tyto tři značky sehrají v dnešním příběhu klíčovou roli.

Smělé plány byly vítány, sebevětší šílenost měla v kancelářích VW otevřené dveře. A právě tehdy se zrodila myšlenka na hyperauto – automobil, jehož parametry pokoří i to nejlepší, co tehdejší automobilový svět znal, o celou třídu. Tohle auto nemělo jen jít do boje s tou nejlepší konkurencí v podobě Jaguaru či Ferrari, ono ji mělo deklasovat, předčít o tolik, že vzájemné srovnávání pozbyde smyslu. Ať to stojí cokoli.

Vývojový tým tedy vyrazil do Itálie do továrny Lamborghini, jedné z akvizic VW, vzal zde šasi modelu Diablo a začal na něm stavět. Dvanáctiválec Lamborghini letěl do šrotu jako první, tohle auto pomýšlí mnohem výš. Zde se tak poprvé objevuje motor W16. Objem osm litrů, žádná turbodmychadla a výkon 623 koní. Co se výkonu týče, zatím tedy ještě nejde o rozdíl třídy, vždyť v té době chystané Ferrari Enzo mělo ze svého ‘šestilitru’ vytáhnout dokonce o nějakých třicet koní víc.

Tento problém nakonec jak víme vyřešila až čtveřice turbodmychadel, která vystřelila W16 až na hranici 1000 koní, ale zůstaňme ještě nohama na zemi a u Bentley Hunaudières. To auto totiž bylo skutečně krásné. Poprvé se tu objevuje silueta pozdějšího Bugatti, avšak zde ještě s delším rozvorem a skutečně ladnou karoserií. Hunaudières možná ještě výkonem neodjel zbytku světa o celou třídu, zpracováním a designem však rozhodně ano. 

Temný britský zelený lak ohraničují chromované díly, které přes své rozměry (tolik chromu na autě v té době neměli ani drogoví králové v Los Angeles) nepůsobí přehnaně či nevkusně. I koncovky výfuků tu netrčí výhružně z nárazníku, ale jsou vkusně zakomponované do celkového designu. Auto nemá vnější zpětná zrcátka, ta nahradily kamery. 

Podobná situace je i v interiéru. I tady je na první pohled všechno tak trochu známé, protože i tady už začíná geneze finálního provedení Bugatti. Kabina Hunaudières je prostorná a komfortní. I přes výkonové parametry tohle auto není žádný okruhový speciál, nenajdete tu karbonové skořepinové sedačky, čtyřbodové pásy, nic takového. Tohle je hypersport pro gentlemany. Je tu všechna komfortní výbava, každý povrch je krásný a do posledního detailu promyšlený.

Už jsem zmínil, že Bentley zdaleka nedosahoval výkonu Bugatti, zde bych ale měl informaci trochu doplnit, aby nevyznívala pro Hunaudières nelichotivě. Za prvé – Veyron ještě neexistoval a svět si na něj musel počkat dalších šest let, tedy srovnávat s ním cokoli z roku 1999 je nesmysl. A potom je tu druhá strana mince. 

1000 koní je impozantní hodnota, ale není to všechno. A i Bentley měl svá esa v rukávu. Jeho osmilitrové W16 se obešlo bez turbodmychadel, byl to jeden z nejhladších a nejpružnějších motorů, jaký jste mohli mít. A oněch 623 koní také nebylo rozhodně málo, auto i díky pohonu všech kol dokázalo pokořit stovku za čtyři vteřiny. To byl (téměř) čas Ferrari F50, avšak tentokrát v komfortu cestovního GT. 

A ještě jeden trumf tu byl. Žádný automat, žádná pádla řazení, žádné speciální klíče pro v-max, aktivní aerodynamika ani jízdní režimy. Bentley Hunaudières svůj výkon přenášel na kola přes pětistupňový manuál. Tohle auto bylo ještě analogové, tady jste ještě mohli zemřít čestně jako gentleman. Hmotnost vozu je udávána 1500 kg (o pouhých 100 kg víc než zmíněné Ferrari F50). Plánovaná byla výroba 300 kusů Hunaudières ročně.

Nic z toho se ale nakonec nestalo. Vedení koncernu se rozhodlo (vzhledem k historii brandu poměrně logicky), že nový hyperautomobil vznikne pod značkou Bugatti. V Bentley tak celý vývojový program zabalili do úhledných balíčků a poslali do továrny ve francouzském Molsheimu. Zde se začaly práce na dosažení cíle 1000 koní a 400 km/h, mamutí úkol, který bylo možné realizovat jen tam a jen tehdy. To už je ale zase jiný příběh.

Ještě před tím, než vzniklo finální Bugatti Veyron, dostala svůj prostor i značka Audi. Ta představila v roce 2000, tedy rok po Bentley, svou představu hyperauta. Audi Rosemeyer, jak se koncept jmenoval, vydoloval z W16 (stále ještě bez přeplňování) 700 koní a zabalil jej do retro-karoserie odkazující na legendární stříbrné monoposty. To už ale bylo spíše jen takové designerské cvičení, o sériové výrobě Audi příliš neuvažovalo.

Značka Bentley se vrátila zpět k výrobě velkých sedanů a kupé. A asi to tak zkrátka mělo být. Jestli někdo měl prolomit metu 1000 koní, je to značka Bugatti. A vlastně mě ani nepřekvapuje, že nástupce Veyronu, model Chiron, překonal i magickou hranici jedné megawatty. To všechno by se ale nikdy nestalo, kdyby někdo neměl ten šílený nápad a nezačal ho v dílnách Bentley realizovat.