Bentley Boys aneb o báječných mužích, kteří závodili (nejen) s vlaky

Ztemnělou krajinou francouzského venkova se rozléhalo burácení řadového šestiválce o objemu šesti a půl litru. Hromotluk s postavou boxera těžké váhy pevně svíral volant a občas pohlédl na hodinky, zatímco se řítil po úzkých silničkách a děsil sedláky i dobytek. Musel ze svého stroje dostat maximum, pokud chtěl stihnout vlak. Ne snad že by potřeboval někoho vyzvednout nebo dokonce vlakem jet – v sázce bylo něco ještě důležitějšího. Sázka. Woolf Barnato se totiž s kamarády vsadil, že dokáže víc než jen předjet slavný Modrý vlak (Le Train Bleu) z Cannes do Calais. Jeho sto liber tvrdilo, že ve chvíli, kdy bude slavný vlak přijíždět do stanice v Calais, budou už Barnato i jeho spolujezdec Dale Bourney sedět v Bourneyho klubu Conservative v londýnské čtvrti St. James. Na cestu vyrazili v šest odpoledne od hotelového baru hotelu Carlton v Cannes. A za deset minut půl čtvrté odpoledne druhého dne již skutečně seděli v klubu a pravděpodobně si objednávali šampaňské a pořádně silný drink. Urazili 1 340 kilometrů za 22 a půl hodiny a do cíle dorazili o 4 minuty před vlakem. Modrý vlak byl poražen a byl čas věnovat se dalším zábavám pravých gentlemanů…

Dnes je to legendární příběh, ale pro Woolfa Barnata a ostatní Bentley Boys to byl styl života. Snad všichni londýnští taxiáři a “bobíci” znali jistý dům na Grosvenor Square, kterému říkali “roh Bentleyů”. Byty v něm totiž měl nejen Barnato, ale i další členové továrního závodního týmu Bentley. Byli odvážní, lační po dobrodružství a samozřejmě byli také bohatí – nebo alespoň většina z nich. Když zrovna nezávodili s vozy WO Bentleyho, hráli pólo, jezdili na motocyklech či v rychlých člunech, chovali ušlechtilé koně, létali letadly či lovili divoká zvířata. Velká část z nich za sebou měla službu v královské armádě, letectvu či námořnictvu. Někteří z nich byli dědicové bohatých rodin, jiní sami vykonávali dobře placená povolání, ale žádný rozhodně nebyl chudý.

Sám Woolf Barnato zdědil po otci bohatství získané v jeho zlatých a diamantových dolech v Jižní Africe a využil ho z části k tomu, aby zachránil automobilku Bentley před krachem a stal se jejím majoritním vlastníkem a ředitelem. Velká finanční krize v roce 1929 sice i tak znamenala bankrot, konec samostatného Bentley a jeho převzetí konkurenčním Rolls-Royce, ale Barnato mezitím stihl koupit podíl v Rolls-Royce a tak byl už v roce 1934, tři roky po krachu původního Bentley, opět ve správní radě značky.

Barnato dokonce stál za vznikem slavného kompresorového “Blower Bentleye”, který protlačil do výroby proti přáním samotného WO Bentleyho. A všichni Bentley Boys se zasloužili o to, že “nejrychlejší náklaďáky světa”, jak jejich vozům říkal Ettore Bugatti, dokázaly čtyřikrát po sobě zvítězit v Le Mans.

Když třílitrový Bentley zvaný “Stará sedmička” začal zpomalovat před zatáčkami u Bílého domu, všiml si jeho řidič, že je něco špatně. Na závodní dráze se válely rozličné kusy aut. Vjel proto do následující zatáčky mnohem pomaleji než obvykle. Nebylo to ale dost pomalu. Chvíli předtím totiž jezdec na voze Théophile Schneider neodhadl zatáčku, probrzdil a zůstal stát napříč tratí. Leslie Callingham ve čtyřapůllitrovém Bentley “Old Mother Gun” už dokázal jen strhnout vůz do příkopu, kde se převrátil a svého jezdce vyhodil na trať. Řidič druhého Théophile Schneideru nestihl zareagovat vůbec a narazil do Bentley i do sesterského stroje. Valnou hromadu doplnil i další Bentley a dvoulitrový speciál Ariés. Sammy Davis za volantem Staré sedmičky už neměl čas zastavit, ale dokázal vůz alespoň strhnout do smyku. Do ostatních tak narazil o něco pomaleji a pod příznivějším úhlem – a jako jediný dokázal znovu nastartovat. Poté, co se přesvědčil, že všichni ostatní jezdci jsou v pořádku a jen lehce potlučeni, a zhodnotil svůj třílitrový Bentley jako pojízdný, vydal se volným tempem do depa. Teprve tam se ukázal pravý rozsah poškození. Pravý blatník stačilo přivázat, bez světla se dá jezdit, ale ohnuté kolo, náprava i samotné šasi, to už bylo horší. Ale Davis a jeho spolujezdec, Dr. Dudley Benjafield, se rozhodli v duchu britské buldočí vytrvalosti pokračovat. Vyhráli.

Prvenství posádky Davis – Benjafield na Le Mans roku 1927 bylo prvním ze série čtyř triumfů, které se nesmrtelně zapsaly do historie značky Bentley a do jejího dědictví. Až do roku 1930 “náklaďáky z Cricklewoodu” dominovaly nejslavnějšímu závodu na světě a získávaly pozornost publika i novinové titulky.

A samozřejmě také prodeje. V té době totiž skutečně platilo, že jste v neděli vyhráli a v pondělí prodali. Auta, se kterými se závodilo, byla technicky téměř identická s těmi, kterými jste jezdili po silnici. Lišila se maximálně lehčí, otevřenou karoserií a závodníci je samozřejmě převáželi po ose. Mít vůz, který zvítězil na čtyřiadvacetihodinovém závodě, znamenalo, že do cíle dojedete včas a rychleji než ostatní. A navíc spolehlivě, protože právě vytrvalostní závodění bylo ultimátním testem vozu.

Svět byl tehdy plný příležitostí k dobrodružství. Zatímco dnes se k moři ve Francii či Španělsku dostaneme za pár hodin v létajícím dobytčáku (dnešní obdoba Bentley Boys spíše v soukromém tryskáči), tehdy to znamenalo více než dvacetihodinovou cestu vlakem nebo o pár hodin rychlejší úprk silným vozem. Vydat se letadlem do Austrálie či Afriky byl podnik, který si mohl vysloužit novinové titulky, trval týdny a mohl taky znamenat nehezké konce – jako se to stalo asi nejbohatšímu z Bentley Boys, Glenu Kidstonovi, když jeho vypůjčený DeHavilland Puss Moth havaroval v písečné bouři v africkém pohoří Drakensberg.

Rychlost, výkony a spolehlivost u tehdejších aut hrály skutečnou roli. Kdyby na stejnou cestu jako Barnato v sedanu Bentley 6 ½ litre (ano, skutečně šlo o sedan – kupé, které vidíte na malbě u titulku, bylo po slavném závodě jen pojmenováno) vyrazil obyčejný člověk v Austinu Seven, který si Barnato za svou výhru 100 liber mohl skoro koupit, nejspíše by dorazil přinejmenším o půl dne později. Nebo by tak dlouhou trasu vůbec nezvládl absolvovat.

Mít tehdy v garáži Bentley znamenalo, že jste mohli dělat věci, které jiní nemohli. Byli jste v cíli dříve, pohodlněji a s větší jistotou. Možná právě proto je odkaz Bentley Boys stále tak silný a pořád stojí v pozadí charakteru značky – právě představa báječných mužů, řítících se za volanty svých strojů napříč kontinenty a závodními tratěmi, je tím, co nás láká k vlastnictví dnešních gétéček. A je jedno, že dnešní Bentley mnohem spíše najdete v dopravní zácpě, kde mu ani mnoho set koní pod kapotou nepomůže pohybovat se rychleji než Peugeot před ním.

Ale i když se doby Bentley Boys asi nikdy nevrátí, můžeme na ně alespoň vzpomínat a snít.