AlbaniaTrip: část 3.

Den jedenáctý: Vyjíždíme relativně brzo ráno, naplánovali jsme si dlouhý program. Černá hora je stát velikosti dvou třetin Moravy, je tu ale extrémní množství nádherných přírodních památek, ať už je to Boka Kotorska, Durmitor, Skadarské jezero nebo třeba Lovčen, přes který jsme projížděli před třemi roky. Na letošek jsme si naplánovali první tři zmíněné. Míříme tedy nejprve ke Skadarskému jezeru, původně jsem si od něj nesliboval vůbec nic, prostě nějaké jezero někde v Černé Hoře, takových přece existuje… Přejíždíme přes pohoří a zjišťuji, jak moc jsem se mýlil. Jezero je jednak úžasně členité a na úplném severu se „vlévá“ mezi hornatou krajinu a hlavně je (alespoň tady v severní části) pokryté lekníny. Mezi lekníny si malé loďky prorazily cesty a celé to vypadá, jako bychom vůbec nebyli v Evropě, ale spíš ve Vietnamu.
Od Skadarského jezera míříme zase zpět k moři, po asi dvou hodinách přijíždíme na Luštici – nejjižnější z poloostrovů Boky Kotorské. Chtěli bychom vidět Fort Mamula, tedy pevnost na ostrově kdesi u bran Boky Kotorské. Dle všemožných internetů by nás tam měla dopravit loď z malé vesničky Rose na úplném konci poloostrova Luštica. Po překonání uzoučké cesty s mnoha vracečkama přijíždíme do Rose a zjišťujeme, že loď by stála asi 30 euro na osobu, no jo, jsme zpět v západním světě :). Rose samotné je ale úžasně malebná vesnička s malým přístavem, asi dvěma malými hotely a jednou restaurací, toho využíváme a dáváme oběd.

U oběda se rozhodujeme, co dál. Na Mamulu se nám vzhledem k sumě až tak nechce a tak se shodujeme, že nejlepší bude si ještě trochu projet poloostrov a pak zamířit zase do vnitrozemí, dojet, kam až to půjde, a zítra být v Durmitoru. Přesně tak i provedeme, za západu slunce si uděláme v horském hřebenu nad Černohorským pobřežím až kýčovitě krásné fotky a za soumraku přijíždíme do zapadlé vesničky Rijeka Crnojevica, kde se nám podaří najít autokemp. A jak už to bývá, v kempu potkáváme VW T3 s Ostravskou SPZ, později v průběhu večera zaslechneme Nohavicu a tak si jdeme popovídat. Mladý pár – klučina přímo z Ostravy, jeho žena z Valašského Meziříčí. Vlastně div, že to nejsou sousedi. Holky kecají o učitelkách z rožnovského gymplu a my kluci debatujeme o autech. Během prvních pár slov je jasné, že si budeme mít co říct. Ve skutečnosti jsme totiž potkali jednoho z členů e30 fóra. A tak kecáme o Třícách, o Sierrách, o TéTrojce, kde všude jsme byli my, kde všude oni. Později v noci zpíváme Nohavicu a dopíjíme litrového kapitána.

Den dvanáctý: Ráno vykouknu ze stanu a akorát tak stihnu zamávat odjíždějící ostravské TéTrojce – kéž bych taky střízlivěl tak rychle, říkám si. Omrkneme vesnici, je tady starý most na jednom z ramen Skadarského jezera, až teď mi dochází, jak moc členité doopravdy je. Po snídani odjíždíme směrem na Durmitor. Cestou v rychlosti omrkneme jeden docela slavný meandr Skadarského jezera, projedeme přes moderně vypadající Podgoricu a míříme po silnici mezi skalami dál na sever.
Kousek před městem Mojkovač odbočujeme vlevo směrem na Žabljak a vjíždíme do národního parku Durmitor, zpočátku se jede podél průzračně modré řeky Tara a postupně stoupáme až do zhruba 1400 m n.m., kde začíná rovinatá plocha okolo Žabljaku. Přijíždíme do Žabljaku, který je jakýmsi výchozím bodem v Durmitoru, a nacházíme první lepší ubytování, večer se ještě jdeme podívat na Crno Jezero. Vstup k jezeru je zpoplatněn třemi eury, tohle by se v Albánii nestalo, říkáme si. Platit za vstup k přírodní památce se nám fakt moc nechce a tak si nacházíme svou cestu přes les.

Den třináctý: Projíždíme přímo skrz Durmitor, vede tudy uzoučká, ale kvalitní silnice, která se na asi třiceti kilometrech klikatí přímo podél skal, občasné vyhýbání s Pajerem nebo karavany má svoje kouzlo. Každou chvíli zastavujeme a děláme si fotky, nikam nespěcháme, je se tu fakt čím kochat. Celá cesta přes skalnatou část Durmitoru nám trvá asi dvě hodiny, i když je to sotva 20 kilometrů. Z Durmitoru se sjíždí k přehradě na řece Piva, klesá se dolů v úzkých serpentinách, které každou chvíli vbíhají do tunelů. Nejsou to ale tunely, na jaké jsme zvyklí z civilizovanější Evropy, žádný z tunelů nemá osvětlení a nemá ani vyzděnou klenbu, jsou to surové díry ve skále, které mají na zemi asfalt. Díky absenci osvětlení je v nich naprostá tma, a když venku praží slunko, oči nestíhají reagovat, takže je projíždíme tak trochu po hmatu.

U přehrady v městě Plužine se potkáváme s kamarády, co šli na túru přes Bosnu, vyměňujeme si zážitky, doporučují nám restauraci na oběd, kterou pak taky využíváme. Po obědě jedeme dál kolem Pivské přehrady až k hrázi samotné. Když jsme loni viděli hráz přehrady pod Transfagarasanem, naprosto mě dostala. Tahle hráz je však ještě o 60 metrů vyšší, se svými 220 m je to pátá nejvyšší přehrada v Evropě. Při pohledu dolů ve mně trne, je to naprosto neuvěřitelná výška. Pak jedeme dál, za krátko přejíždíme do Bosny a Hercegoviny, za hraničním přechodem je asi 20 km cesty, která sice má dva pruhy, ale asfalt je sotva na jednom z nich, asi nejhorší část cesty v celé Bosně. Prokousáváme se dál, projíždí se tu zase přes nějaký národní park, už se nestačíme ani dívat, nějak jsme si na tu nádheru kolem zvykli. Na večer přijíždíme do Blagaje kousek od Mostaru, je zde Vrelo Bune – klášter u pramene řeky Buny.

Den čtrnáctý: Vyhrabeme se ze stanů, dopoledne si v rychlosti prohlídneme Mostar – je tady hrozně moc turistů, tentokrát se nám tu moc nelibí a tak jedeme rychle pryč. Plán je jasný, míříme zpět domů, poslední cíl cesty jsou vodopády Jajce na severu Bosny. Celá cesta je lemována skalami a krásným výhledem, zdá se nám, že ať v Bosně jedeme úplně kamkoli, vždycky je tam pěkně. Pozdě odpoledne si prohlédneme Jajce a míříme dál na sever, po komplikacích s hledáním noclehu spíme až v Chorvatském Daruvaru.

Den patnáctý: Čeká nás ještě asi 650 km domů a tak vyrážíme. Projíždíme přes Maďarské vnitrozemí, vůbec poprvé přes Maďarsko jedeme jinak než po dálnici. Dochází nám, že jsme nikdy o nic nepřišli, zdejší krajina je opravdu docela nezáživná. Projíždíme přes Nové Zámky, kde vysazujeme Michala, před jeho extrémně čistotnou maminkou se prokecneme o blechách a oheň je na střeše. No co, necháváme Michala napospas dezinfekční proceduře a jedem dál. Na večer jsme doma, Tříca to zase dokázala! :)