10 aut (a jedno letadlo) s tvary láhve od koly

Nedávno jsme psali o tom, že v každé době jsou si auta podobná a každé době vládne nějaký typický designový styl. V druhé polovině šedesátých let a první polovině let sedmdesátých to byl tvar “láhve od koly”, inspirovaný nikoliv láhví od koly, ale v té době supermoderními nadzvukovými stíhačkami. A samozřejmě využívající též velmi příjemné podobnosti s jistými biologickými křivkami… Pojďme se podívat na desítku nejzajímavějších aut, u kterých byly tyto tvary dominantní. A také na jedno letadlo.

10. Buick Riviera (1963)

Tvrdívá se sice, že s tvarem “flašky od Coly” přišel geniální Raymond Loewy, když pro Studebaker navrhl avantgardní kupé Avanti (modelový rok 1962). Jiní argumentují, že první “flaška od koly” byl Pontiac téhož modelového roku. Nicméně první auto, u kterého se objevily tyto křivky ve své opravdu typické podobě byl bezesporu Buick Riviera modelového roku 1963. A nejenže to byla první “kokakola” – bylo to také jedno z nejkrásnějších aut tohoto stylu, která kdy vznikla, a jeden z mála amerických pokusů o něco, co by připomínalo evropská GT. Spolu s konkurenčním Fordem Thunderbird tak byla zakladatelem třídy “personal luxury coupe”, která představovala americký ekvivalent právě pro ona GT a v sedmdesátých letech se stala nejmódnějším druhem automobilu na americkém trhu.

9. Ford Cortina Mk III

Pro generaci mých rodičů a prarodičů byla Cortina Mk III, spolu s Chryslerem 180 GC, synonymem pro řezníka či zelináře – právě ti totiž mohli i za komunismu jako jedni z mála provozovat něco, co se alespoň blížilo soukromému podnikání (byť samozřejmě ne tak docela legálně) a tudíž si mohli i pořizovat tehdy drahá a luxusní auta. Pro kluka, vyrůstajícího na konci 90. let a začátku nového století, pak Cortina představovala kousek stylu “filmových” amerických muscle cars, přenesený do běžného života. Cortinu jste mohli potkat na ulici a bylo reálné si představovat, že až vám bude osmnáct, jednu si také koupíte. Což jsem ostatně i udělal. Dodnes považuji Cortinu třetí generace za geniální aplikaci amerického stylu na auto evropských rozměrů a praktičnosti. Zvenčí má proporce amerického kupé a vypadá jako kříženec Camara a Fordu Galaxie. Uvnitř zase jako by z oka vypadala Mustangu 1969 – 1970. Jen škoda, že se v Evropě dodávaly jen s řadovými čtyřválci, mezi nimiž byl vrcholem stokoňový dvoulitr. A protože dovézt australskou Cortinu se šestiválcem je poněkud komplikované, zůstává snem implantace čtyřválce 2.3 turbo z Mustangu SVO…

-VojtaD-

8. Dodge Coronet (1968)

Pokud byste hledali auto, které nejvíce ze všeho připomíná skutečnou inspiraci pro “tvar láhve od koly” – tedy tvar soudobých stíhaček, jen těžko byste našli něco lepšího než Dodge Coronet z let 1968 a 1969. Ve srovnání třeba s dokonalou Corvette C3 mu samozřejmě chybí obliny předních blatníků, ale ani stíhačky nemívaly nafouklý předek. A Coronetu naopak nechybí správné proporce, s dlouhou přídí, jejíž zapuštěná maska chladiče trochu připomíná nasávací otvor starého Migu, malou kabinou a nafouknutou zádí, na jejímž konci rudě žhnou červená světla jako trysky. Ještě úžasnější to celé začne být ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tenhle okázalý stroj nebyl žádnou malosériovkou a speciálem. V základních motorizacích to bylo vlastně docela obyčejné auto (tehdy ještě bývaly dvoudveřové sedany běžnými rodinnými vozy) a i silnější verze byly “sportovní auta pro obyčejné lidi”. Coronet jste si mohli jít objednat ve chvíli, kdy jste dostali první opravdovou práci a měli tak na splácení – a desítky tisíc lidí to každý rok udělaly. Už nikdy asi nikdo nevyrobí běžné osobní auto, které by vyvolávalo tak intenzivní pocit, že krotíte obrovský a silný stroj. Nikdy už nebude možné spotřebovat metr, možná metr a půl délky auta jen na to, aby vypadalo úžasně…

-VojtaD-

7. Plymouth Duster

Když se na konci šedesátých let začalo u značky Plymouth pracovat na nové generaci modelu Barracuda, postavené na bázi níže zmíněného Challengeru, došlo části vývojářů, že teď bude značce chybět opravdu malý a dostupný, sportovně laděný vůz. Předchozí Barracuda byla přímým konkurentem maličkého Mustangu, zatímco nová měla stát na zkrácené platformě midsize modelu Satellite (alias Coronetu a Chargeru od Dodge). Co s tím? Vznikl polooficiální projekt “postavme sporťák z Valiantu”. Valiant byl přitom ten nejnudnější, nejnezajímavější a nejkrabicovitější seznam, jaký jste si mohli v 60. letech koupit. Pokud jste někdy zkoušeli vyrobit model auta z krabice od bot, nejspíš vám vyšel Valiant. 

A tady se ukázalo kouzlo tvarů “láhve od koly”. Stačilo vzít čumák a čelní sklo z nezáživného Valiantu, přidat nižší střechu se splývavou zádí a především nafouknuté zadní blatníky, a výsledkem bylo auto, které i možná zanikalo mezi svými většími a silnějšími souputníky, ale pro řidiče s omezeným rozpočtem představovalo skvělý způsob, jak si pořídit nejen rychlý, ale i vizuálně docela působivý stroj.

6. Toyota 2000GT

Dalo by se říct, že 2000GT odstartovalo dobu, kdy se v portfoliu značně konzervativní Toyoty začaly objevovat auta, co mají koule. Bylo také ukázkou toho, že Japonci umí postavit krásné sportovní auto, které bude konkurencí pro Jaguáry a Porsche. Historie okolo jeho vzniku je ale poněkud spletitá. Původní návrh Alberta Goertze, který pracoval pro Yamahu, totiž neměl být Toyota, ale nový Nissan Fairlady. Návrh se ale Nissanu nelíbil a tak ho Yamaha nabídla Toyotě, která o něj projevila zájem, ale nechala ho dál upravit jejich vlastním designérem Satoru Nozakim. Výsledkem je GT s kapotou, která délkou připomíná týden před výplatou, o výšce, se kterou se už nikdy nebudete muset bát, kolik kde stojí parkování. Střecha má v nejnižším bodě 116 centimetrů, což je dost málo na to, abyste všude podjeli. Pohon zajišťuje řadový šestiválec 3M, který si vzala na starost Yamaha a za pomoci hlavy se dvěma vačkami z něho dostala výkon 150 koní. Devět kusů dostalo šestiválec 2M, který má sice větší objem, 2,3 litru, ale má o jednu vačku méně. K řazení slouží pětistupňový manuál a až posledních pár kusů dostalo třístupňovou automatickou převodovku. Z techniky zbývá zmínit použití kotoučových brzd na všech čtyřech kolech a jejich posilovače. Chybět taky nemůže samosvorný diferenciál. Vnitřek je vybaven jak se na luxusní auto sluší a patří, takže nechybí dřevo a rádio s automatickým vyhledáváním stanic.

Celkem bylo vyrobeno 351 kusů, což je počet srovnatelný s tehdejšími supersporty z Evropy. Důvodem, proč nebyla Toyota zas tak velkým úspěchem byla i cena. Za tehdejších 6 800 dolarů jste si mohli koupit Porsche nebo Jaguár a ještě vám zbylo. Nadruhou stranu, nízký počet vyrobených kusů dělá z 2000GT žádanou sběratelskou komoditu, takže ti, kteří v šedesátých letech utratili víc peněz než aby si koupili E-type se dnes můžou smát. Ceny se totiž dnes pohybují nad milionem dolarů.

-Fernie-

5. Chevrolet Camaro (1967)

Chevrolet věděl, že flašky od Coca-coly jsou tak cool, že se jejich profil musí objevit ideálně na každém jejich autě, takže když vzniklo zvíře požírající Mustangy, bylo jasné, jak bude vypadat z boku. Camaro začalo fenomén F-body a s menší přestávkou ve výrobě žije dodnes, na rozdíl od Pontiacu Firebird.  Hned první rok výroby spatřilo světlo světa necelých 100 tisíc kusů a i když se neobjevilo v žádném význačném filmu jako hrdina (leda jako obět rozzlobeného Plymouthu jménem Christine), tak si získalo srdce mnoha nadšenců. A mělo to své důvody. I když to v roce 1967 nebylo moc známé, existoval objednací kód RPO Z28. Někteří z vás tuší, že Z/28 byla homologační verze pro závody Trans Am, která dostala pod kapotou osmiválec o objemu 4,9 litru, který byl velice zlý. Byl tak zlý, že z jeho otáček by měla špatné sny i Honda s V-TECem. Tovární údaje tvrdily, že maximální výkon je 290 koní v 5300 otáčkách za minutu, ale skutečnost byla trochu jiná. Se dvěma čtyřkomorovými karburátory se výkon blížil čtyřem stovkám koní. V necelých sedmi tisících otáček za minutu. Ach ano. Kromě toho dostalo Z/28 vylepšený podvozek a samozřejmě také čtyřstupňový manuál. Tato varianta se ovšem nenacházela v žádném katalogu, takže o ní skoro nikdo nevěděl. A proto se za rok 1967 vyrobilo pouze 602 kusů. 

-Fernie-

4. Dodge Challenger (1970)

Širé pláně jihozápadu USA, nekonečné rovné silnice mizící na obzoru, výborná muzika, slepý DJ v lokálním rádiu, desítky policajtů a bílý Challenger R/T, za jeho volantem bývalý závodník Kowalski, řítící se kdovíkam. To je ve zkratce film Vanishing point (1971), kultovní snímek, dle mnohým poslední oslava neomezené svobody, volné lásky a více či méně legálního užívání drog a nezkrotné síly muscle cars. Kdo tento film viděl, jistě potvrdí, že hlavním hrdinou není Kowalski, ani policisté, ani onen nevidomý DJ, nýbrž bílý Challenger R/T, ikonický muscle car, jehož tvary byly velkou inspirací pro současníka, se kterým měl Vojta nedávno čest se seznámit.

Z pohledu designu se nejedná o aplikaci “coke bottle” stylingu v podobě tak ryzí, jakou se vyznačuje Corvette C3, nicméně zadní blatníky jsou tvarovány opravdu výrazně a vytváří nezaměnitelný profil, který můžeme v novém vydání obdivovat i dnes. Sluší se dodat, že Challenger R/T byl dostupný jak ve verzi coupe, tak convertible, kupci mohli vybírat ze čtyř motorů (383 cu V8 – 335 bhp, 375 cu V8 – 375 bhp, 440 cu Six-Pack V8 - 390 bhp a 425 cu V8 Hemi – 425 bhp). Standardem byl třístupňový manuál, s možností připlatit si za čtyřkvalt a nebo třístupňový automat. Doplňková výbava zahrnovala, krom kožených sedadel a vynilové střechy, například luxusní prvky jako kontrolku nízkého stavu paliva, otevřených dveří či nezapnutých pásů.
Pokud vás Challenger zajímá víc, určitě se podívejte na zmíněný film, jenom, snažně prosím, vynechte nepovedené remaky a dejte si ten původní, z roku 1971.

3. AMC Javelin

Stejně jako v případě “ploutví” v padesátých letech došlo i u “flašek od koly” postupem let k jisté inflaci a závodům v tom, kdo nafoukne blatníky víc a nápadněji. Vítězem v tomto klání byla nejspíš “čtyřka” na americkém trhu – malý koncern American Motors, který v té době stále ještě sváděl nerovný boj se zbytkem “velké trojky”, než byl o necelé dvě dekády později pohlcen Chryslerem. Jejich Javelin modelového ročníku 1971 dostal blatníky zvící svalů kulturisty, což automobilka popisovala jako “vzhled roku 1980”. Výsledek vypadal jako něco, co byste čekali v komiksu a nikoliv v reálném světě – postupujícímu úpadku značky to však zabránit nedokázalo.

2. Ferrari 250 

Ne všechna auta, jejichž tvary připomínají láhev od kokakoly, byla inspirována tryskovými stíhačkami. Ferrari slavné řady 250 tuto módu o pár let předběhla, ale jejich inspirací nebyly tryskáče – ladné křivky s oblými blatníky vzešly spíše z tvarosloví závodních vozů a jejich potřeby udělat karoserii co nejmenší a nejštíhlejší, ale zároveň do ní nějak vměstnat všechny ty nepodstatné a nedůležité věci, jako jsou kupříkladu kola. Z “technické nutnosti” tak vznikly ikonické tvary a v kombinaci s technikou zvící precizně naladěného hudebního nástroje i v současnosti nejcennější klasická auta vůbec.

1. Chevrolet Corvette Stingray (C3)

Co bude na první pozici tohoto žebříčku jste nejspíš odhadli už předtím, než jste tento článek vůbec otevřeli. Třetí generace Corvette, známá také pod doplňkovým jménem Stingray. Designová legenda, která se může směle rovnat dílům předních italských designérů a jedno z nejikoničtějších aut všech dob. Už druhá generace, označovaná jako Sting Ray, měla značně “kokakolové” tvary, ale ročník 1968 a počátek generace třetí to celé posunul na úplně novou úroveň. Z Corvette se stal komiksový hrdina v reálném světě a jedno z designově nejpůsobivějších aut, které si kdy mohl běžný člověk koupit. Podobně jako v případě Coronetu je nejvíce fascinující to, že Corvette nebyla výstavním konceptem ani supervzácným supersportem, ale relativně běžným sportovním autem, vyráběným po téměř 15 let v desítkách tisíc kusů ročně.

+1: F-102 Delta Dagger aneb jak to celé vzniklo

Koncem 40.let se v letectví stále více projevovaly snahy létat rychleji než zvuk, což s sebou neslo dosud nepoznané problémy. Chuck Yeager sice úspěšně překonal zvukovou bariéru nedlouho po válce, jeho rekordní let však neznamenal konec, nýbrž začátek dlouhé cesty objevování, omylů, slepých cest ve vývoji a také inovativních řešení. 
Jako pěkný příklad poslouží americký letoun Convair Delta Dagger z konce padesátých let. Zadání vlády Spojených států na nový přepadový stíhač obsahovalo mimo jiné požadavek na dosažení rychlostí daleko za hranicí rychlosti zvuku. Toto však nebylo splněno, letoun měl v oblasti kolem hranice rychlosti zvuku tak vysoký odpor, že nebyl schopen překonat rychlost 0,98 Mach.
Ve stejné době se několika špičkovým aerodynamikům, včetně jistého pana Whitcomba, nezávisle na sobě podařilo objevit tzv. pravidlo ploch, které mělo zásadní význam na vzhled a konstrukci trans- a supersonických letounů. V zásadě se jednalo o to, že průběh plochy průřezu letounu po délce trupu by měl být téměř konstantní, stručně řečeno, v oblasti křídla se plocha průřezu trupu zmenšuje oproti části trupu před a za křídlem. Whitcombův výzkum velkou měrou přispěl k odhalení problému F-102, a to válcového trupu bez zmenšeného průřezu, tím pádem nemohl být zachován konstantní průběh plochy průřezu letounu po délce trupu. Trup F-102 byl přepracován, vznikla F-106 a problém s překonáním hranice rychlosti zvuku byl vyřešen. I když F-102 se velkých úspěchů nedočkala, nasledující F-106 Delta Dart (na snímku) se již dařilo lépe a v krátké době se toto řešení používalo i na dalších letounech, kterým se kvůli vzhledu začalo říkat “létající lahve od Coly”. 
No a jelikož bylo v padesátých a šedesátých letech módní přebírat designové prvky z letectví, v tomto případě však již bez patřičné funkce, zanedlouho se začala objevovat auta, jejichž ponton karoserie připomínal láhev Coca Coly naležato.