načítám data...

Žlutá vášeň Fiat Coupé

24. prosince 2019, 04:20 8 komentářů Jaromír

Díl třetí: Roadtrip do Itálie aneb koupil jsem si karavan

Jaromír Mika: Žlutá vášeň Fiat Coupé

Minule jsme si koupili vysněné auto a najeli s ním první kilometry, zažili první zátah do sedačky a šťastně dojeli domů. Od té doby už moře času uplynulo, hromada malých i středních oprav provedena a příliš málo výletů bylo odjeto. Dneska si povíme o prvním pořádném roadtripu, který jsem kdy absolvoval. Naštěstí jsem na to nebyl sám, má skromná lepší polovička celou tu hrůzu absolvovala se mnou.

Za cíl naší cesty jsme si vybrali Dolomity, máme rádi hory a horskou turistiku, a zpětně můžu říct, že hezčích míst v Evropě zas tak moc není. Abyste měli představu o trase, není nic názornějšího než mapa.

Doma člověk naložil boty, trochu hader a nemalou bednu vercajku, oleje a další kapaliny, a směle vyjel. Pro přítelkyni jsem jel na sever, byla zhruba půlka srpna, doprava tomu odpovídala. Nejhezčeji se mi jelo po vedlejších okreskách mezi Kroměříží a Moravskou Třebovou, okolo Konice po zakroucených silničkách a horizontech je opravdu krásná příroda a slušná cesta na nějaké to zablbnutí. Po nalodění na E442 už zážitky zabila hustá doprava. Škoda. K tomu rozkopaný Hradec…

Do nádrže jedině Vervu 100. Po naložení přítelkyně a všech jejích důležitých věcí na horskou turistiku (šaty, střevíčky, plavky) nastala chvíle na tetris. A ač se to nezdá, tak se do kufru sporťáku vešly dva velké batohy plné oblečení, patero bot, pakl petek s vodou, hromada konzerv, expediční stan a spacáky. A druhý den brzo ráno (někdy kolem desáté) jsme vyrazili. Zastávka v Karlových Varech na poslední doplnění zásob, přejezd hranic za Chebem, kde jsme se táhli za kamionem z Česka, protože jsem byl připo… z možných pokut za rychlost od Simíra. Naštěstí jsem se brzo otrkal, v nejbližším městě vybral euráče a hurá na Autobahn! Najedu si do pravého pruhu, předemnou cisterna, hodím trojku, zamáčknu plyn do podlahy a chystám se na bleskové předjetí. Kontroluju zpětné zrcátko, hážu levý blinkr a… jsem vytrouben Alfou MiTo, která fičela tak 180 km/h. Nutno říct, že taková sprcha na začátek, takové hezké poučení, s čím to mám jakože čest, mi byla varováním po celý trip.

Cestou po Německé dálnici člověk vidí určité rozdíly. Kamiony žádné, chlapi ze šichty ve starém kangoo valí po dálnici taky 180 a jsou si rovni s těmi Porscháky, kterých je tam o poznání více než v Česku. Čím blíž člověk je Mnichovu, tím roste počet pruhů, ve kterých všichni dodržují omezenou rychlost. Pro plynulost provozu to dává perfektní smysl, a neodvážíme se snížit reputaci čechů nějakýma výtržnostma. Co mi zůstalo záhadou je to, že pravý odstavný pruh oddělený tlustou plnou čárou slouží zcela běžně jako regulérní pruh, ve kterém se jezdí. No nevadí. Okolo Mnichova se stavělo, tak jsme se tomu chtěli vyhnout a beznadějně se ztratili. Možná jsem mohl říct už dřív, že jedeme bez navigace, já prostě nejsem moc hi-tech člověk, ale o tom snad někdy jindy. Ale máme v mobilu aspoň mapu. Turistickou.

Navedli jsme se přes Bad Tölz dolů k Mittenwaldu, přes naprosto boží serpentiny, krásnou silnici lemovanou jezírkem, městečkem a horami na druhé straně, až jsme zjistili, že se pomalu stmívá. Tak jsme to zapíchli v Mittenwaldu k nějaké zavřené benzínce, vybalili spacáky a stan a odešli kus do hor rozbít tábor, hnaní výraznou bavorskou lidovou hudbou linoucí se z údolí. Pamatujete na sucha léta 2018? Na žlutou trávu, nebe bez mráčku a žádný déšť? Tak nám tu noc lilo. Pětkrát. Tam je to nejspíš normální, ale aspoň jsme otestovali kvality našeho stanu a spacáků. Druhý den jsme vyjeli směr Innsbruck. Po přejezdu hranic jsme potkali asi dvě hlídky měříc rychlost a nejspíš i zvukovou zátěž. Nutno říct, že dále v Rakousku jsme už žádné Pfeiffery v uniformách nepotkali, možná tam jenom sloužili jako bububu.

Innsbruck je hezké město, ale pro řidiče je hezčí cesta směr Itálie. Pokud se vám nechce platit za dálnici, můžete jet po staré, která je víceméně prázdná, o něco málo pomalejší, ale o sto procent záživnější. A když uvidíte, kudy vede místní dálnice, začnete chápat, proč se za ni platí. A záhy se začnete tázat, za co se vlastní platí u nás…

Severní Itálie je víc Rakousko než taloši, místní názvy mají v italštině, němčině a lokálním jazyce domorodých Tyrolů, kteří mi z nějakého důvodu byli hodně sympatičtí. Určitě někteří znáte Val di Funes, tam byla naše první zastávka, až na konci cesty nahoře na parkovišti pod známými skalami. Byl státní svátek a/nebo po 18. hodině, takže už v budce nikdo nebyl, tak jsme mohli zaparkovat zdarma. Já však do příjezdového automatu vecpal těch 10 €, z části abych se necítil provinile, z části uchvácen místní přírodou. Nalehko jsme vyrazili na procházku, která se změnila v náš první větší trek, abychom se pak za tmy vraceli naslepo nazpět. BUM. Ne zas tak daleko padnul výstřel. No já jsem málem přebarvil spodky. Dost jsme znejistěli a přidali do kroku. Po návratu do areálu jsme zjistili, že podobných bláznů tam v autech zůstalo ještě několik, a rozhodli se, že dnes kašlem na stan. Tak budem spát v autě. No. V Coupé. Šílenost, že? Naštěstí se fiátek ukázal jako kamarád, a obě sedačky šly na klasickém šroubu sklopit dozadu prakticky do ležaté polohy, s hlavou bezpečně pod úrovní okna. Na čelní okno jsme dali karimatku, ať nám tam nikdo nečumí, stáhnuli lehce ventilačku, zachumlali se do spacáků a trochu usnuli. V noci nás probudily další dva výstřely a jednou nějaká skupinka s baterkama. Naštěstí jsme nikoho nezajímali a mohli tak téměř nerušeně přečkat první noc.

No, nejsem sice úplně z cukru, ale že bych si liboval ve skrčenecké kultuře, to se říct nedá. Uvědomil jsem si však, že mě po celých dnech řízení vůbec nebolí záda z kožených sedaček, a ačkoliv klimatizace nefunguje, tak se celkem dobře záda odvětrávaly i ve vedrech. Ta noc nebyla hrozná. Na řidičově straně k úplnému pohodlí překáží pedály, u spolujezdce se však osoba 180 cm prakticky natáhne a s trochou vycpávek z oblečení pod bedra a hlavu i vyspí. Čekal jsem to horší. Druhý den jsme si jeli projet známý průsmysk Passo Falzarego, kde jsme zaparkovali na prasáka na silnici jako každý druhý nejen Ital, vylezli si nějaký ten kopec prošpikovaný zákopama z první světové (člověk tam cítí zvláštní respekt), a pak se vydali dál pod horu Marmoladu ke kempu v Canazei. Po vyvenčení a lehkém opláchnutí už jsme z kempu museli odejít, protože jsme tam samozřejmě neplatili a tudíž neměli co dělat. :) Naštěstí jsme naši druhou noc, strávenou na parkovišti před kempem, měli za sousedy podobné socky z Německa, kteří s pětkovým bávem v kombíku přespávali vzadu. Jen mě mrzí, že jsem jim čuměl dost dlouho do auta, než jsem přišel na to, že tam někdo vlastně je. Ale místní politi na nás nezavolali, takže asi dobré.

Následující den opět výlez na nějakou třítisícovku, no a byl čas na návrat domů. Měli jsme naplánované přespání v Innsbrucku, v hotelu, konečně se umyjem, odpočinem, vyspíme se v posteli… zkrátka idylka. No samozřejmě se to všechno podělalo. Ale nejdřív se pokochejte těmi výhledy.

Schválně, kdo najde našeho Žluťáska na parkovišti? Pohled z výstupu na Piz Boé.

A jako poslední přidám jeden z několika snímků serpentinek, ve kterých se člověk naučil trochu řídit.

Rád bych se zde podělil s nějakýma perličkama. Prakticky celou cestu jsem slyšel lehké pištění z motorového prostoru, které mě místy dost štvalo. Myslel jsem na nejhorší – na turbo. Ukázalo se, že vlastně tahle závada vedla k mé největší chybě v životě. Ale o tom až příště. Turbo to nakonec nebylo. Vtipné historky zahrnují vyhýbání se autobusu, který v serpentině spolehlivě zabral celou silnici, či obyčejném autu v úzounkých silničkách, kde manévrování pár cenťáků nad srázem naučí poznat rozměry auta. Italové umí řídit, v těch svých pětistovkách si tam frčeli neohroženě jakoby byl ustanoven zákaz pizzy a těstovin a neměli co ztratit, ale jestli mě něco dožralo, tak to, že mě z kopce předjel cyklista, a v následující zatáčce mi sprostě ujel…

Cesta zpátky do Innsbrucku proběhla v pohodě, bohužel jsme nemohli sehnat žádné ubytování, protože nás zradila mapa (= já jsem to zazdil). Zajeli jsme si vedle do města Schwaz, jen abychom zjistili, že tam žádný hotel není. Zpět v Innsbrucku už mi klekla baterka v mobilu, přítelkyně měla už jen pár procent, a celí vysílení jsme dojeli do podzmeního parkoviště u nějakého hotelu. Vešli jsme do foyer, jenom abychom viděli všude slečinky v koktejlových šatech se sklenicemi šampusu v ladných ručkách, jak koketují s vybranými hrabátky v oblecích od Gucci. No a pak tam stáli dva týden nemytí češi ve smrdutých hadrech, žádajíc pokoj… recepční se ani nesnažil něco psát do klávesnice, třikrát do ní klepnul, aby nám oznámil, že mají plno. Chvíli jsme tam stáli, pak jsme se sebrali a odešli se zbytkem hrdosti, abychom půlhodinu vysílení hledali lístek (měl jsem ho v peněžence), umožňujíc nám odjet z parkoviště. Byli jsme vyčerpaní ažaž, takže jsme se na všechny hotely světa vykašlali, zajeli jsme kousek od letiště k nákupnímu centru, šoupli to na parkoviště a zabalili to tam.

Druhý den jsme si dobili mobily na záchodcích v nákupním středisku, já zaběhl koupit olej do auta na benzínku (znalí už asi tuší spojistosti s problémem nastíněným před chvílí, že?), a jeli jsme domů. Před Mnichovem na dálnici tachometrových 260, ale když se rozsvítila kontrolka vstřiku, ubral jsem. Později jsem se dozvěděl, že to jenom řídící jednotka upozorňuje, že nestíhá brát informace ze sondy, tak směs počítá a upravuje podle zadané funkce. Ještě by to jelo no. Velmi vtipný byl přejezd hranic, kdy jsme si v Chebu zajeli k Penny, jenom aby si na nás vylil vztek nějaký trolo co parkoval vedle. Prý mu má drahá odřela kliku, nadával, ukazujíc a mnouc domnělé místo na klice. Že ta “oděrka” bylo ve skutečnosti ptačí hovno a utřel si ho do ruky, to už jsem mu neřekl, on na to koneckonců přišel sám. Akorát se člověk po týdnu na západě stačil probudit.

To je pro dnešek vše a už se těším, až se vám budu moct svěřit s mou největší chybou v životě v dalším blogu. Přeji všem autíčkářům požehnané Vánoce, mnoho šťastných kilometrů v novém roce a nějaký ten hezký nový díl pod stromečkem. :)


Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

Nimrod
24. prosince 2019, 10:20
0

jo, dolomity jsou nádherný. zákaz spaní v autě jsem viděl jen na passo gardena, ale jinak nikde. my se většinou myjeme v potoce na passo sella https://mapy.cz/turisticka?vlastni-body&x=11.7847794&y=46.5313450&z=18&ut=Nov%C3%BD%20bod&uc=9aaTxxGkfr&ud=11%C2%B047%275.611%22E%2046%C2%B031%2753.599%22N , ale snad nikde v dolomitech není teplá voda, bez žínky to je jen pro otužilé. nicméně jednou se nám stalo, že potok netekl (je to vidět už z dálky, neb je tam vodopád), ale po lehké přeháňce už zase tekl. navíc když člověk takhle spí někde v průsmyku, k večeru a po ránu se objevují občas poměrně zajímavá auta, když je tam jedou místní vyvenčit. přes den se to nedá... provoz, cyklisti, debilové v protisměru ve slepých zatáčkách převážně v audinách
někdy se jeď podívat na mont vetoux, tam auta jezdí 30 a cyklisti maj jasně přednost :-)

reagovat
Jaromír
24. prosince 2019, 11:28
0

Já se letos myl na Adama ve vodopádu v Rumunsku na jižní straně transfagarasu, v takovém zapadlém koutě. Vzal jsem si i ty malé hotelové lahvičky šamponu a gelu pro maximální komfort. Bohužel tam po chvíli šla na procházku rodina s dětma...
Transfagaras je ale přes den naprosto neprůjezdný, idylka ze starého top gearu se nekoná, měli tu silnici celou uzavřenou.

Nimrod
24. prosince 2019, 11:49
0

v passo sella tě vyruší maximálně lezci, jsou tam cesty. ale těm je to srdečně jedno :-) jinak obecně v alpách nebývá problém najít jezero na vykoupání, skvělý i na lenošení je třeba grundlsee kousek od hallstattu
rumunsko nás teprve někdy čeká, chystám se tam už nějaký ten pátek, (stejně jako mi stále utíká skandinávie). ale my jezdíme kvuli přírodě, s omezovačem rychlosti se nedá jet ani normálně, natož si trošku užít zatáčky, takže zrovna transfagaras mi nechává chladným :-)

Jaromír
25. prosince 2019, 16:36
0

Do Rumunska bych se se žlutým nevydal, už jenom z důvodu, že jsme půjčeného renaulta symbol nechali nahoře u Balea Lac na přeplněném parkovišti a vyrazili na hřeben. Jak člověk vyšel první pořádný kopec, tak už natrefit na lidi byla spíš náhoda. A to dobrá polovina dobrodruhů byla taky z česka, asi oblíbená lokace. Ty hory jsou tam krásné, ne tak hezké jako v Dolomitech, ale určitě drsnější a panenštější.

wdave_t
25. prosince 2019, 15:04
0

Pěkný :)
Btw, vyrazit na takovej výlet bez navigace je jedna věc, ale nevzít si nabíječku na mobil(y) do zapalování, to je fakt masochismus

reagovat
Jaromír
25. prosince 2019, 16:33
0

My měli, ale ukázalo se, že nefunguje. Ale to nevadí, ono lidi v restauraci byli tak hodní, že nám ji aspoň trochu nabili. Uznávám, že jsme to asi kapánek podcenili, ale to dobrodružství kde budeme spát?/Kam pojedem?/Kde seženem jídlo/vodu/energii/záchod? má co do sebe.

Za
Zazaa
25. prosince 2019, 22:08
0

dnes sou vsichni hrozne zmlsany a nejvetsi punk je zapomenout nabijecku :))) sme na vejsce s mladou jeli podobnou trasu s kupatkem, papirovou mapou evropy z vyprodeje (= tezce neaktualni), mobil byl z rise snu a taky sme dojeli :))

PepaSFI
26. prosince 2019, 09:11
0

že tě předjel z kopce cyklista, z toho si nic nedělej, oni to mají jinak. Jak si tím cyklosedlem přiskřípli mozek, fungují jim jen základní životní funkce a arogance. I pud sebezáchovy se některým daří eliminovat. Tam kde řidič řeší jak se poskládá do další zatáčky a jak se nenechat protijedoucím autobusem promáčknout skrz svodidla, cyklista prostě jede a všichni mu musí z cesty.


Hezký čtení, super výlet. Ono to Coupé má celkem velký kufr a je poměrně pohodlné, takže pro dva lidi není problém.

reagovat