Zima pozadu

V první řadě je třeba říct, že jsem si to na sebe upekl sám. Mít jediné celoroční auto a vybrat si zadokolku se samosvorem je asi nejblbější nápad se kterým jsem mohl přijít. Asi hned po kabrioletu s motorem uprostřed, nebo špatně ochočené alpace. Jenže můj výběr neplynul z neprozřetelnosti, jak by se mohlo zdát. Ještě před pořízením BRZ jsem poctivě zkoušel i čtyřkolky a to včetně těch zábavných. Ale čím víc aut jsem testoval, tím víc mi vadili všechny ty kompromisy. U některých čtyřkolek to byla vlastně základní vlastnost. Umět všechno a vždy na osmdesát procent, ale nic na sto. To už jsem ale trochu nefér, jelikož auta typu Golf R nejsou vůbec špatná, naopak. Jen můj tehdejší stav mysli už nezvládal opakované zklamání ze stejných důvodů pořád dokola. Hlavně jízdními vlastnostmi, které napodobovali sportovní auto se spoustou divadla okolo, ale chyběla tomu ta korunka, která by mě prodala. A tak jsem si řekl, že na to kašlu. Nebudu myslet prakticky a v zimě děj se vůle boží. Vždyť je 21. století a nejnudnější složka mojita přece nemůže konkurovat pokročilému inženýrství, no ne?

Takovým štěstím v neštěstí bylo, že i když jsem objednal auto na konci podzimu, tak do Čech dorazilo až v květnu. Takže jsem jednu zimu minul a měl spoustu času sžít se s BRZ a oťukat si jeho manýry. Přes léto jsem pomalu zjišťoval, kde jsou limity a jak progresivně se k nim toyobaru dostane. Což bylo velmi veselé období. Chování v zimě ovšem zůstávalo pořád trochu záhadou. První nápovědu dala výměna pneumatik před začátkem zimní sezóny. Obvykle to znamená přechod na trošku plavnější směs s ne zrovna extra grip. Jenže je tu jedna skutečnost. A to, že toyobaru standardně obouvá jako letní pneumatiky totožnou gumu jako Prius. Úžasné Michelin Primacy. A ty se zrovna nevyznačují extrémním gripem, jestli mi rozumíte. V létě velice zábavné, ale předem to trochu nabourá perspektivu o budoucím chování auta, když je jako reference prapodivná eko pneumatika, která navíc ani zdaleka nemá oněch 215 milimetrů na šířku. A tak jsem čekal, že zimní bačkory s měkčí směsí nebudou tak velký downgrade, jak to bývalo u mých předchozích aut. Čistě proto, že jsem si nekoupil žádné pneumatiky z listů, které dobrovolně spadli na zem, ale kvalitní gumu více orientovanou právě na přilnavost. Pro jistotu s vyztuženou bočnicí, jelikož jsem předpokládal, že měkčí směs je při stejném rozměru záruka haribo simulátoru.

Takže jsem byl na svojí první zimu s bláznivou zadokolkou připraven jako poctivý skautík, ale jednu věc jsem nečekal. Typickou českou zimu. Dvanáct stupňů, jen trochu mokro a každoroční plané dlouhodobé předpovědi o nejkrutější zimě v historii vesmíru. Tím pádem i ta jinak velmi dobrá pneumatika zažívala velmi nestandardní stavy ztráty přilnavosti. Pár rychlejším manévrů a ty nebohé gumy se začínali přehřívat jako podkrovní byt. Což občas vyústilo ve velmi zajímavé výjezdy z křižovatek v mnohem efektnějším duchu, než bylo zdrávo. I když se vlastně jen zvýraznili všechny běžné vlastnosti BRZ. Hodně zvýraznili. Po asi měsíčním období strachu, kdy jsem si po rozlítaných jízdách na suchém asfaltu nedokázal představit velikost průšvihu ježdění na kluzkém sněhu, přišlo konečně ochlazení. Teploty lehce pod nulou konečně dostaly pneumatiky do správné provozní teploty, konečně jsem mohl přidávat plyn beze strachu, ale zároveň zůstala měkkost a trošku vyšší pohyb uvnitř pneumatiky. Při víceméně stejném gripu, jako u letních gum, se tak vyexponovali pohyby podvozku a fungování diferenciálu, které už dlouho dopředu dávali vědět, jak se bude proměňovat přilnavost a chování auta. Což je mnohem lepší nástroj aktivní bezpečnosti, než všechen software světa. A že je s čím srovnávat. Stabilizační systémy u toyobaru jsou nastavené velmi starostlivě. S kompletně zapnutými chůvičkami je prakticky nemožné rozjet se trochu rychleji z křižovatky, nebo prudce přidat plyn na maličko hrbatější silnici. Ihned se na přístrojích rozehraje divadýlko světýlek, ze kterého by měl i Jean-Luc Picard slušný bolehlav. Ve druhém nastavení se velmi zmírní kontrola trakce (TRC), pro ostřejší rozjezdy a současně se kontrola stability přepne do volnějšího režimu (VSC Sport), který dovoluje trochu tvrdší zacházení, ač stále hlídá přílišnou přetáčivost nebo nedotáčivost. Tohle mělo být základní nastavení. A v zimě je to prakticky jediný způsob, jak fungovat v provozu, protože jinak vás ochranářský systém klidně utne od výkonu i na trojku při přímé jízdě. Poté tu je samostatná možnost kontroly trakce, která jde krátkodobě (do dosažení 60km/h) úplně vypnout (TRC OFF). Jak v kombinaci s předešlým režimem (VSC Sport+TRC OFF), tak samostatně (jen TRC OFF). Takže se můžete ostře rozjet bez rušení a po dosažení šedesátky se kontrola trakce sama vypne/přepne. A pak je tu nejméně komplikovaný režim. Všechno vypnuto. Tady jste v tom sami. Až na jednu výjimku a to když máte studený motor. To i přes všechny příkazy zasáhne kontrola stability. Vypadá to komplikovaně? Možná, ale v reálu je to velmi jednoduché. Dvě tlačítka, každé stačí jednou zmáčknout pro daný režim a pro kompletní vypnutí jedno chvíli podržet. A jelikož jsou ta tlačítka velká a jasně oddělená, tak to lze dělat poslepu.

Jak už jsem psal, tak základní nastavení je vystrašené jako paranoidní matka co nepouští své děti ven bez odrazky na zátylku a pohotovostní sady patnácti nejčastějších protijedů. Kvůli tomu má spousta neznalých lidí při první projížďce pocit, že musí vyletět ze silnice, když to na ně už v základu pořád bliká a tak ze strachu ani nezkusí další fáze. Což je hloupé a hlavně matoucí, jelikož toyobaru má ještě spoustu přilnavosti a když se začne blížit problém tak to řekne velmi jasně a progresivně s dostatečným předstihem. A ona zimní směs jako by toto ještě zvýraznila. Začne na vás dané informace křičet. Což mě přivádí k jednomu nápadu pro ty, co jim přijde BRZ málo ostré a volají po turbu, čtyřkolce a dvou milionech koních. Udělal bych onu vysněnou verzi STi, která by obsahovala jen prašivější gumy a spoustu nálepek STi. Ideálně za příplatek, jako u proslulých značek, kde vám seberou rádio a čelní okno a vy jim ještě rádi dáte dalších 80 tisíc euro. Ale zpátky k zimě.

Ano, i k nám se po dvou nevycházejících dlouhodobých předpovědích, vysvětlených globálním oteplováním, dostává první větší sněžení. Velké překvapení, které nikdo včetně silničářů desátého ledna nečekal. V zimě a sníh? Ovšem i já jsem lehce vylekán, jelikož rádio v budíku ohlašuje šílené zprávy o totální kalamitě a během ranního hygienického kolečka začínám lehce předposraně vyhodnocovat svá předchozí zbrklá rozhodnutí. Při pohledu z okna to vypadá jako v hradní kanceláři Jindřicha Forejta. Naprášeno až hrůza. Odvolám své silácké řeči a dám za pravdu čtyřkolkám a pojedu MHD, nebo si to tisíckrát omleté tvrzení o divokém spojení sněhu LSD a zadokolky ověřím na vlastní kůži? B je správně. Jsem idiot. Hned výjezd do ulice je do kopce, do zatáčky a zhruba šířky jednoho jízdního pruhu. Chvilku přemýšlím, jestli má smysl riskovat, kvůli své zvědavosti a niterné touze ukázat všem (nikoho to nezajímá) jak se mýlili a že auto na zimních gumách a s pytlem chůviček nezastaví trocha neochucené zmrzliny. No nic, kašlu na to. Úplně vypínám kontrolu trakce a pro jistotu nechávám zapnutou mírnou kontrolu stability. Hezky opatrně se rozjíždím, ani jsem nezapnul rádio (posera) a jen slyším pod koly praskat čerstvý sníh, zlehka přidávám, abych nezůstal uprostřed kopce, ale tak akorát abych nehrabal. A? A nic. V pohodě vyjedu tenhle tobogán bez sebemenší ztráty kytičky. S opatrností projíždím prázdnou zasypanou ulicí a na křižovatce se zařadím do zasněženého pruhu s velmi decentním kontra a vesele pokračuju dalších 25 kilometrů. Lehce pracuji s plynem, ale jedu vlastně celkem normálně rychle jako všichni ostatní. Co se to děje? Ovšem několika kilometrová série zafoukaných neosvícených esíček mezi poli vypadá jako zaručený průšvih. Jen vysázené stromky napovídají, kde tu včera byla silnice. Normálně tu jezdím tak 90km/h a na výjezdech dávám plný plyn, diferenciál mě zapře o vnější kolo a já plynem utáhnu nájezd do každé další zatáčky s hezky zpevněným autem. Dneska zhruba šedesát. Brzdím jenom motorem a při výjezdu držím trochu plynu, abych držel kola v tahu a předcházel nedotáčivosti. Kontrola stability na mě zezadu vrčí skrze ABS, přístroje probliknou a auto ubere krátce výkon (?), ale já pořád držím lehce plyn a dávám neznatelné kontra, znova mě ustřihne od výkonu a auto trochu znejistí (!). Při přidání cítím, že diferenciál je pořád „otevřený“, takže zase jen blbne ta paranoidní matka. Naštěstí jsem už venku. Posledních pár kilometrů je už po hlavních tazích, kde už jen břečka v podbězích vydává best of zvuků automatické pračky plné štěrku a já až teď zapínám rádio. Tep zhruba 180 úderů za minutu. Přijíždím na parkoviště jen o pár minut později než obvykle. Živ, zdráv, nezraněn. Auto v celku a bez hnědého proužku na sedačkách. To by šlo.

Po cestě domu už za světla hezky udržuju plynulou jízdu a pořád s velkým respektem šlapu na plyn a na brzdu. A srovnávám ruční a zadkové vjemy z rána s vizuálem za odpoledního světla. Jen v nájezdu domů si neodpustím menší neuctivé pohození zadkem asi ve třech kilometrech za hodinu. Soused kroutí hlavou při odklízení sněhu. Na pár dní se klimatické podmínky ustálí a já mám čas se zkalibrovat a vyzkoušet si na parkovišti aspoň základní limity auta. Netrvá to ale dlouho a opět mě ráno budí stejné apokalyptické zprávy, zase venku chumelí, jako na večírku Charlieho Sheena jen tentokrát mám při čištění zubů jistější ruku. Ani tentokrát jsem neumřel v tom hloupém výjezdu. Ovšem dál už je to jiná písnička. Šílená série esíček přede mnou a já přepínám chůvičky nejdříve do mírného režimu s vypnutou kontrolou trakce, která minule dělala problémy. Jenže jedu víc než šedesát, takže protiprokluz nejde samostatně vypnout. No nic, kašlu na to. Zase. Vypínám všechno a představuju si jak vysvětluju policajtům proč jsem skončil na střeše uprostřed pole. V zájmu plynulosti, tam fouknu revmatech, při nájezdu držím úplně lehounce plyn a lehce povolující přední kola mi říkají o malé kontra. Budiž. Auto minimálním pohybem plynu a volantu překlopím do další zatáčky. Plynulost sama. Jemné korekce, občas trošku víc plynu na držení záběru. S větším přidáním plynu se občas sevře diferenciál a při ubrání se rozpojí o poznání „měkčeji“, než za sucha. Krása. Takhle bych nevybryndal ani kapičku tofu. Na zbytek cesty už zase zapínám mírný režim, abych si trochu odpočinul a pouštím muziku. Rádio radši ne, mohl bych se dozvědět, že mám být už dávno mrtvý. Tentokrát o hodně klidnější přijíždím na poloprázdné parkoviště. Sice pořád lehce připosraný, ale velice spokojený z chování té malé modré mršky.

Zdá se vám, že to největší drama trvalo jen chvíli, ve výsledku vlastně zhruba jen dva dny? No, je to tak. Město, nížina a mírné klima vlastně posledních pár let dělají takovouto podobu zimy. Jízda na sněhové vrstvě vytrhne z roku zhruba deset dní a následně se už jen jezdí po mokré osolené silnici s menšími výlety do neutažených uliček mezi domy. A to není žádné drama, vlastně je to dobrá šance se zase něco dozvědět o svém autě a užít si trochu nízkoadhezivní zábavy. Tudíž můj divoký výběr auta, nebyl nakonec tak nepragmatický. Byl bych rád za čtyřkolku v těch vypjatých okamžicích? Určitě, ale zbytek roku bych toho litoval. Chápu, že normální zodpovědný člověk nechce riskovat a postaví laťku trochu výše s ohledem na bezpečnost. 363 dní v roce a snesitelný příplatek obětuje za dva dny, kdy se nemusí bát o život. Já jsem obětoval dva dny přijatelného, trochu morbidně zábavného, strachu za 363 dní čisté radosti. V mojí situaci, v mé nadmořské výšce a v mém městě s relativně fungující infrastrukturou to funguje. Někde jinde bych možná rychle narazil, ale tady a teď? Na těch pár dní zvolnit a přepnout mozek do bezpečného režimu, prakticky není žádná oběť. Navíc dobrá pojistka stojí zhruba stejně jako smradlavá alpaka, jen BRZ vás nekousne.

PS: Jedno video jako tisíc slov. Pro ty momenty, kdy je sníh váš kamarád.