Ze života se zelenou schizofrenií...

Je tomu již víc než rok, co mi dělá společnost zelená potvora, zvaná také pojízdné schizofrenie, společnost. Nyní, vzhledem k její přítomnosti u mého dvorního mechanika, nastává čas si připomenout, zda nafta skutečně patří do kamen, nebo i jinam.

Co je tedy Zelená potvora zač? V řeči označení a čísel jde o Audi 89 z roku 1996 (modelový rok 1997) s motorem 1.9 TDI s označením AHU (dle pozdějších poznatků jedna z prvních, neboť tehdy došlo k přechodu z 1Z na právě zmíněné AHU) a "výkonem" 66 kilowattů, nebo taky devadesát koní (bohužel za tu dobu tak čtvrtina koní odcválala kamsi… pryč). Pro snazší identifikaci je lepší užít označení osmdesátka v kabrioletu, otevřené vajíčko (popravdě vzhledem k torzní tuhosti vskutku pravdivé), nebo jen Cabriolet (oficiální název, neboť Audi u tohoto modelu, stejně jako u Coupé, nikdy oficiálně neuvádělo, že jde o osmdesátku). Z okolo osmdesáti tisíc exemplářů pouhé čtyři tisíce ekonomicky zaměřených jedinců bláznů usoudilo, že chce mít ve svém vozidle motor, který se daleko víc hodí do jakékoliv jiné varianty osmdesátky (které už se v daný čas ani nevyráběly… yikes). Na druhou stranu se jejich rozhodnutí začalo v průběhu času víc a víc vyplácet kvůli spotřebě a spolehlivosti oproti jiným agregátům (až je kolikrát s podivem, že se mě mnozí snažili přesvědčit o tom, že 2.3 je nespolehlivá mrcha s archaickým vstřikováním)… a také začali doplácet na skutečnost, že jejích vozidlo nebude ani zdaleka tak vyhledávano jako jiné motorizace. To je asi tak na úvod vše…

Jak se tedy onen podivuhodný výplod čtyř kroužků řídí? Předně nelze očekávat jízdní dynamiku spjatou s "legendární" trojpísmenou zkratkou. Kdybych měl motor popsat dvěma slovy (jedním podstatným jménem a jedním přídavným…), tak to bezesporu bude kurevsky líný. Na druhou stranu těžký motor k vozu, který je sám o sobě stavěný na cruising ( a ekonomickou jízdu… cože?), tak nějak patří. Bohužel s typickou Audinou přichází i typické neduhy – tím prvním a bezesporu hlavním je zájem zlodějů. Skutečně humorný byl pokus skupinky nepřizpůsobilých občanů, kteří shodou náhod projížděli okolo mého nastartovaného zeleného klenotu se svým rudým škodováckým otloukánkem. Při mém výstupu z vozidla za účelem zavřít vrata, se této příležitosti pokusili zmocnit dva jedinci z této čtyřčlenné skupinky za účelem získání nového (no, ne že by šlo oproti jejich Felicii o výkřik moderní techniky když obě auta mají svůj původ v divoké éře let osmdesátých :D) povozu k flexení v ghettu či jiné, jim známé, lokalitě. Není potřeba dodávat, že jejich pokus dopadl vskutku fatálně, když museli utíkat zpět do rudé, do jisté míry zrezlé věci, která nějakých těch pár let zpátky byla Felicia. Druhým problémem, známý majitelům všech okrajových modelů, je shánění dílů. A právě tady přichází obrovský kámen úrazu v podobě toho, že zde si musí (potenciální) majitel skutečně zaplatit… v tom lepším případě. V tom horším končí v nekonečné řadě zájemců hledajíc stejný karosářský díl, či jiný drobný, velice těžké sehnatelný detail. 

Jakpak vypadá život s tímto poněkud raritnějším čtyřmístným kabrioletem? V první řadě není potřeba přílišných kompromisů a to i na poli daily ježdění. Kousky z posledních let (děkuji Beastarovi za tuto úžasnou radu) bývají hezky vybavené (okna v elektrice, střecha v elektrice, klimatizace, kolikrát i tempomat, naprosto skvělá příplatková světla-čočky, vyhřívání sedaček a… no, to je asi tak vše :D). Střecha se stáhne za dobu asi třiceti sekund a dá se s ní manipulovat při troše zručnosti i manuálně bez nutné asistence někoho dalšího (takto to zabere tak dvě tři minuty, popřípadě deset minut pokud hledáte pojistky krytu střechy…). Po nedávné recenzi jistého švédského ingotu bez střechy musím poznamenat, že ani tomuto vozu se nevyhla bezpečnostní pojistka pro (automatické) stahování střechy ( u manuálních bratříčků bohužel nevím, ale očekávám, že se jim tato “fíčura” vyhnula) – nutností je mít zařazený neutrál, zataženou ruční brzdu a po celou dobu držet tlačítko vyvolené pro tuto buržoazní záležitost. Díky vícevrstvé střeše ( a také klimatizaci ve společnosti s vyhříváním) se dá tento klenot německého inženýrství užívat i v chladných měsících, dokonce i bez střechy (pohledy přihlížejících na magora se staženou střechou v půlce minulého listopadu stály za to… ale o tom tady může povídat své i někdo jiný ;) ). Na druhou stranu léto je pro vůz tohoto ražení skutečně tou ideální dobou k provozu a na tom už asi nikdo nic moc nezmění. Ačkoliv je vůz čtyřmístným, tak si dovolím tvrdit, že ( s nataženou) střechou je zadní lavice (bez opěrek hlavy) opravdu nouzová. Jakýkoliv člověk s výškou nad 170 centimetrů se zde kvůli svažující se plachtě usadí jakkoliv, jen ne pohodlně (odzkoušeno na oběti majiteli Felicii z přirodovědecké fakulty). Ale co taky čekat? Kdyby mi šlo o prostor, tak hledám jinde. 

Podnikatelská rada – skutečně skvělý byznys by mohl přijít v podobě 3D tisku mřížek do nárazníku, či bočních lišt. Věřte, že vám pak vlastníci 89 urvou ruce, nohy, ocas vašeho psa… vlastně cokoliv. Nebo ozubených koleček do odometru…

Další lahůdkou jsou typické problémy 89 a 80tek všeobecně. Kapitola sama pro sebe jsou kupříkladu žárovky podsvicující ukazatele. Jejich výměna je definice pojmu zábava teror a jsem rád, že se mi tahle delikatesa doposud vyhýbá. Známým problémem jsou boční lišty, ze kterých se v poslední době stava setsakramentsky nedostupné drahé zboží (zn. potenciální investice). Bohužel po čase rády mění tvar a tak to kolikrát vypadá tak, že jedna blbá lišta dokáže zmrvit "aerodynamiku" cihloidního doutníkovitého (dodnes se nedokážu rozhodnout, zda je tohle, nebo první “á-osma”, poslední vůz značky uznávající doutník jako ideální tvar) véhiklu. Řešením je buďto sehnat (kolikrát nákladně) novou sadu, nebo tu stávající dát pryč a udělat z toho nový designový prvek ( a pozor, dokonce kolikrát ani není poznat, že zde něco chybí). 

Na druhou stranu – jde o hodně zajímavé a dnešní době již neobvyklé auto (pokud tedy nejste jistý Aleš, který jich měl jednu dobu v garáži šest…) a pokud hledáte čtyřmístný německý kabriolet z devadesátých let a nemáte zájem o konfekci v podobě E36, tak se 89 jeví jako slušná volba. Komfort je přinejmenším na úrovni (mínus skutečnost, že se karosérie kroutí jako housenka při jakémkoliv pokusu o pohyb… ale to už je řekněme vedlejší efekt každého kabrioletu z té doby), prostornost… no, na danou třídu okay (ještě abych v tomhle převážel mrtvoly, cooo?), srovnatelný s malým hatchbackem (popravdě Puddin Ibiza na tom po stránce prostornosti byla… v některých ohledech o něco lépe, v některých mnohonásobně hůř). Ve výsledku bych řekl, že nejde o špatné auto, ale o špatnou kombinaci je lepší si udělat obrázek sám pro sebe, neboť tohle rozhodně není auto pro každého. A je upřímně úplně jedno, jestli je to míněno jako klad, či negativum. 

Zajímavé milníky mého vlastnictví 
17.7 2018 – zakoupení vozidla, dvakrát za sebou vybití baterie při evidenční kontrole (výraz prodávajícího byl doopravdy k nezaplacení :D), o dva dny později zajištěna nová
Léto 2018 – asi poprvé jsem si užíval teplotního teroru onoho léta 
Podzim 2018 – s vozidlem jezdím ve stylu "jistý majitel rudé Miaty v Brně" (stále bez střechy)
Únor 2019 – pokus o absolvování Úsporného únoru u Palírny – vzhledem k absenci palubního počítače, korupce záznamu trasy na telefonu a špatně připevněné kamery šlo o fiasko :D
Jaro 2019 – auto připraveno na sezónu, zase se jezdí 
Červen 2019 – při pokusu o cestu do Ostravy auto záhadně kleklo. Po nějakém čase jsem došel k závěru, že šlo o nekvalitní naftu, která v autě zůstala ještě před mým zakoupením. 
Září 2019 – s autem absolvována cesta přes více než půlku republiky (včetně suvenýru ze Šternberku za 800), první velký servis na autě 
Prosince 2019 – V rámci zimního servisu vyřešeno rádio, možná dojde i na propojení s multifunkčním volantem, který mám k dispozici

A jaké jsou plány do budoucna? Hýčkat si tuto zelenou úchylárnu tak, aby to dotáhla přinejmenším na klubovou testaci.