Za tu fotku to stálo

Před nějakou krátkou dobou tu proběhla na Autičkáři soutěž, kde úkolem bylo sepsat a poslat naši nejzajímavější příhodu z cest mimo asfalt. Jestli se dá o lesní cestě mluvit jako o off roadu nemohu s jistotou říct, ale o zážitek se podělit musím, už jenom z toho důvodu, že tím naštvu kamaráda.

Asi to určitě někteří z vás znáte. Samotné nutkání někde v nitru, nebo nuda, vás nutí si sednout k inzerci a jenom tak hledat, co se dá kde splašit za povoz a co to případně stojí. A občas prostě narazíte na něco, co vám začne neskutečně hlodat v hlavě, dokud inzerát nezmizí, nebo vy sami nepůjdete a to auto nekoupíte. Přeci jenom za ty peníze to tam nemůžu přece nechat, že? 

Ano, sám mívám také velké nutkání schrastit pár Palackých a jít koupit to chuďátko, co čeká jenom na mě, ale to není tentokrát můj případ. Tohle hlodání měl protetonkrát můj kamarád, toho času majitel dvou Volv S40 a V40 první generace, který našel za pár ticek dárce orgánů pro ty své dvě "Carismy". Klasika, dlouhé váhání a rozmýšlení, ale několik telefonátů nakonec vzalo za své a já jednoho krásného dne, jako druhý řidič, s ním jedu z Brna někam za Žďár nad Sázavou.

Jedeme jeho móc pěkným Mercedesem W124. Cesta tam proběhla úplně v klidu, jednání s prodejci taky, auto odzkoušeno, zjevně to nejspíš cestu domu dá, i když baterie na tom není nejlíp. Papíry podepsány, peníze předány, tak nasedat a jedem! Výpravu vede kamarád s Volvem a já za ním nasávám atmosféru za volantem osmdesátkového Mercedesu s naftovým pětiválcem. Cesta nazpět opět probíhá v klidu, ale jedeme, stejně jako jsme předtím jeli, po okreskách, protože proč kupovat dálničním známky kvůli popelnici, co to bude mít za nedlouho za pár? Ano v klidu. Avšak jenom do té doby, než někde v půli cesty kamarádovi cvakne a vybočí z hlavní bokem na asfaltový plac, na který se napojuje polní cesta. Ptám se, že co se děje? A on nadšený jak malé dítě pod vánočním stromečkem na mě, ať vlezu za ním do Volva, že poblíž je chata, kam jako malý s rodiči se jezdíval rekreovat.

Mám asi šestý smysl, ale v ten moment jsem okamžitě čul ve vzduchu průser. Nicméně se slovy, že je blázen, nakonec usedám vedle něj. Nejdříve polní cesta a pak průjezd do lesa, do chatové oblasti. Kamarád s radostí vykřikuje "To je ona!", parkuje auto na příjezdovou cestu u chaty na proti. Vylezu z auta, zavřu dveře a on to auto chcípne…
– "Tak jseš debil?!"
– "Co? Proč?"

– "Vždyť to auto nedobíjí!"
– "Aha, ty vole do p…!"

Marný pohotový pokus zkusit opět auto nastartovat skončil okamžitě typickým *cvak cvak cvak*.

Abych nastínil situaci, tak on to auto nezaparkoval až úplně k té chatě, ale hned jak byl zadnicí vozu mimo cestu, tak to nechal, předním asi 10 metrů místa, vytočený doleva, čumákem do kopce. No nic, jdeme omrknout tu chatu, kvůli které tu jsme. Pár fotek do vzpomínkového alba a jde se řešit problém.

Jelikož jsme oba žili v domnění, že by se auto nemělo roztláčet přes zpátečku, stejně jako platí tohle pravidlo o 1. převodovém stupni, tak jsme začali vymýšlet, jak 1,3 tuny těžké Volvo otočit, aby bylo čumákem z kopce dolů. Marná snaha. Několik pokusů auto popustit a zase vytlačit do kopce nakonec dopadlo tak, že nebohé Volvo skončilo postavené celé napříč lesní cesty. Za zádí vozu byl mírný svah dolů k inkriminované chatě obsypán smrčky a před autem příjezdová cesta, na kterou jsme neměli dost sil auto zpátky dotlačit. Už jsem se začínal rozhlížet kolem, že si vytáhnu tažný lano a najdu si nějaký bytelný smrk…

Vzdáváme se, jde se pro Mercedes. Nevím proč jsem ho to nenechal si vyžrat do dna, ale šel jsem pro to auto dobrovolně já. Asi 3 kilometry indiánského běhu, zdeptán se modlím, aby mě nevypekl ještě přes 30 let starý Mercedes. Otočím klíčkem a… naftový pětiválec se s chutí jal života, aby se vydal na záchrannou výpravu. Uběhnutou polňačku jsem projel raději s co největším klidem, nepotřebuji řešit ještě proraženou gumu, nebo díru v olejové vaně.

Jsem na místě, ale co teď? Jak se dostat na příjezdovku před to Volvo, aniž bychom ublížili Mercedesu? Mezi dvěma smrky vypadala nadějná díra, skrze kterou by mohlo auto projet, nicméně byl tam schod, díky kterému reálně hrozilo, že i tak se tam nedostaneme. Tak jsme začali skládat kameny a vše co se kolem našlo, abychom vytvořili nájezd, ale stejně jsem tomu moc nevěřil.

V ten moment mě ozářila múza. Co takhle vytáhnout baterii z Mercedesu a za pomocí ní dostat z tohoto problému Volvo a pak ať se s ním děje vůle boží? Taky jsme si idioti mohli vzít náhradní baterii, když už jsme měli sebou sadu nářadí, tažné lano, tyč a provozní kapaliny, že? Finito, Volvo startuje na brnk, jako kdyby se nic předtím nestalo, otočka a vrácení baterie do Mercedesu (V40 bylo nastartované chvilku bez zapojené baterky, aby se nemuselo roztlačit).

Hurá, snad už jedeme v klidu dom. Dokonce mě, v Mercedesu, v jedné obci na křižovatce radostně zdravil borec s BMW E30, což mě hodně potěšilo, že se i takhle řidiči youngtimerů zdraví. Napojujeme se na prvním možným nájezdem na nezpoplatněný úsek dálnice D1 směrem Brno. Odpolední doprava začíná houstnout a asi na 188 kilometru začíná Volvo přede mnou blikat. Nejdřív si myslím, že jde jenom zase o jeden z našich debilních vtipů. Ono občas když jedeme někam s kamarády ve více autech, tak si pouštíme naschvál do xichtů dálky, mlhovky a výstražná světla. Ale tentokrát tomu tak nebylo… Po chvilce kamarád zastavuje u krajnice a konstatuje, že auto je naprosto bez šťávy, 10 kilometrů od vytyčeného sjezdu z dálnice. Ano, jsem mantáci, že jsme si neuvědomili, že bude lepší jet bez rozsvícených světel. Už tak zablokovaná dálnice dostává, respektive řidiči na ní, další úder, kdy je díky nám zablokovaný celý jeden jízdní pruh.

No nic, auto už do cíle odtáhneme. Naštěstí máme sebou tažnou tyč, tak to nebude takovej oser. Kamarád vytahuje trojúhelník, než auto zapřáhneme a já se pokouším s Mercedesem procpat do levého pruhu, abych se mohl dostat před Švéda. Mezitím se ještě stačilo špatně zabrzděné Volvo opřít o svodidla, no ať to je s grácií, že jo. V40 zapřažená a můžeme jet. Kamarád se ještě vrací pro výstražný trojúhelník, ale v momentě, když je od něj asi metr, tak jistá paninka v cross-overovém BMW mu jej před očima přejíždí, no na tohle už dneska nemáme ani jeden slov.
Sedám do Mercedesu a rozjíždím se. Kupodivu naftový veterán nemá nijak velký problém s tím, že za sebou vleče zátěž. Teď už věřím i na lesní víly a permoníky, jenom aby se něco zase znova nepodělalo. O pět kilometrů dál, od místa kde jsme blokovali dálnici, je další problém, ale tentokrát naštěstí ne náš. Se soucitem v očích míjíme v protisměru druhé Volvo V40, v obdobné situaci stojící v odstavném pruhu s otevřenou kapotou, dneska je fakt den na pytel.

No naštěstí se nám už nic nestalo, v klidu dojíždíme na dílnu, kde hned ve vratech dostáváme samozřejmě vynadáno,  že kde jsme tak dlouho, že kvůli nám se čeká jakou dobu, že už jsme měli být dávno někde jinde, ale co nabrečíme. Na závěr se  pak ještě dozvídáme, že v rádiu hlásili odstavená auta na 190 km směr Brno a 195 km směr Praha. No hádejte kdo to asi byl…