Teorie relativity rychlosti od Kraba

Výkon je všechno! Tuhle frázi velmi dobře známe a někteří ji aplikují soustavně od útlého dětského věku kde se hrála o přestávkách automobilová kvarteta systémem větší bere. Tímhle stylem je pak naprosto jasné, že největším trumfem byl Viper .. a nebo Lambo Diablo který ho hravě bralo na výkon.

Jay Leno se kdysi ale zamyslel nad tím jak hrozivě na něj působila jízda v jeho parním stroji, pokud se začal neochvějně blížit jeho rychlostnímu limitu 8 mph. Tím pádem čísla a pocity jsou pravděpodobně dost odlišné veličiny a vypadá to, že nemusíme letět rychlostí blesku abychom si jízdu opravdu užili, případně se děsili blížící se smrti v následující zatáčce.

V životě jsem měl štěstí jezdit všelijakými auty. Zatím jsem se v místním blogu věnoval daleko víc těm autům rychlejším, leckdo by řekl pro petrolheady nebo i kadeřníky. Ačkoli moje auta nejsou nijak zvlášť rychlá, myslím tím opravdu rychlá, nejsou zase až natolik pomalá, aby mi zapadaly do následující úvahy. Tak jsem zabrousil v paměti hlouběji.

První auto kde jsem sám otáčel volantem a ono jelo byl Trabant. Tehdy jsem ještě moc nedosáhnul na pedály, ale Trabant už tehdy zasel cosi jako touhu řídit v dospěláckým věku nějakou tu starou pomalou rachotinu, kde se jízda stává tak nějak intenzivnější.  První auto co na mě přesně takhle působilo byla dědova Škodovka stopětka „užovka“.  Užovka byla totiž velmi adrenalinové auto. Byla červená, měla motor vzadu, který byl už v roce 1981 na rozdíl od Porsche vodou chlazený. V podstatě šlo o čtyřdvéřový supersport, který se musel řídit opravdu s maximální koncetrací. Bylo potřeba se fakt správně rozmyslet kdy včas podřadit z meziplynem a volit jízdní styl pomalu dovnitř, rychle ven jako se to radí často na internetu majitelům brouků ze Stuttgartu.

V praxi byla ale jízdní zkušenost a sesbírané poznatky k nezaplacení. Na mokru dokázala její zadní náprava pokračovat setvračnou silou dál bokem už v rychlostech rychlejší chůze a za velké chuligánství ve městě vás těžko mohla vyfotit kamera, protože jste pravděpodobně padesátku nebo povolenou sedmdesátku na rovných úsecích nepřekračovali.

Další zajímavé auto které v této souvislosti zmíním je Fiatka 127. To bylo auto jejíž absenci přítomnosti v mé garáži fakt hodně lituju. Konkrétní exemplář byl světle červený v moc pěkném stavu a navíc to bylo „áčko“ a to znamená první série tuším z roku 1973. Fiat 127 je vlastně naprostým protikladem Škůdky 105. Tam kde si bezostyšně dělám legraci z toho jak mizerná ta stopětka byla vlastně úplně ve všech ohledech, tak o Fiatu budu psát ve vážných superlativech. Sice tu platilo naprosto to stejné co u Škodovky, to znamená že se člověk musel o jakoukoliv rychlost moc snažit a jet tak aby jí neztratil hlavně pod kopcem, nicméně Fiátek se ovládal nadpozemsky výborně.

Motorem byla devítistovka o výkonu kolem padesátky koní, ovšem měla chuť do otáček a moc pěkný zvuk po překročení poslechových čtyř a půl tisíc. Obratnost a lehkost tohoto Fiatu mi opravdu učarovala a těch pár jízd když jsem už měl řidičák a Fiatka byla zrovna doma jsem si fakt maximálně užil. Vlastně si říkám, že jsem ani nikdy nezjistil a nezkoušel tu obligátní věc. Kolik z toho vytáhnu. Prostě to nebylo potřeba, zábava přicházela v rychlostech odpovídajících spíš tempu nejrychlejšího balíku cyklistů na tour de France a to prostě úplně stačilo.

Pak jsem si koupil vlastní auto. Zelenou Simcu 1301 EL. Ne že bych po ní nějak zoufale prahnul, ale zkrátka vyšel neodolatelný inzerát v annonci a neměl jsem to k prodávajícmu daleko. Simca s lavicovým předním sedadlem a voličem manuální převodovky u sloupku volantu působila při přivřených očích jako čistokrevná amerika z let před ropnou krizí. Taky ta moje z roku 1968 byla v tomto ohledu určitě velmi dobrým ročníkem. No dobře, pod kapotou prostě nebyly žádné dvě rozevřené řady válců s obrovským kotoučem víka vzduchového filtru uprostřed. To tam prostě nebylo. Místo toho tam byla celkem živá třináctistovka a já opět musel na okresce řadit tak, abych zkrátka neztratil rychlost do dalších kopců které budou následovat. Vnímání rychlosti a míra chuligánství počínání na silnici byla tady na rozdíl od Fiatu zcela přímo úměrná náklonům velmi měkce odpružené karosérie.

A poslední auto v Krabově garáži odpovídající přesně teorii relativity rychlosti není nic menšího než dvoudobý mohykán z Eisenachu, Wartburg 353. „Eisenach“ jak jej překřtil při jedné zimní rallye historiků můj kamarád a novinář v jedné osobě vystihuje opět velmi dobře ten relativní paradox jak moc pomalu je možné se pohybovat a současně jak moc vyklepaný z té malé rychlosti člověk může být. Eisenach byl velmi pokrokovým vozem. Narozdíl od všech britských vozů řízených Jamesem Bondem, které musel Q velmi pečlivě upravovat, má Eisenach jeden velmi efektní trik zcela v sérii. Pokud je totiž velká zima a vy jste to přehnal maličko s M2T při tankování na pumpě, má Eisenach v repertoáru přirozený obranný reflex.  Stejně jako například Oliheň nebo Bondův vůz umí Eisenach doslova zmizet v oblaku kouře. Další z dlouhé řady předností tohoto vozu jsou opravdu zábavné jízdní vlastnosti. Ačkoliv má poháněná přední kola a ruční brzdu je třeba hledat hodně hluboko v útrobách auta na podlaze, je jízda s ním velmi adrenalinová. Specielně při zimní rallye jsme si dokázali vypracovat zajímavou techniku průjezdu zatáčkou ve stylu přečtení nejprv kam vede, pak meziplynu pokusu o dvojku, pak opravdové zařazení dvojky, zkontrolování pohledu, zanoření do útrob přístrojové desky, nalezení ručky, zatáhnutí a pak rychlého napřímení a kontroly pohledem kam vlastně jedeme. Zadek se u Eisenachu dotáčí do zatáčky opravdu ochotně a předek drží obstojně díky lehkému dvoudobému tříválci downsizovaném na tisíc kubíků. Opět musím říct že jízda se starým Wartburgem a to především na sněhu byla delikátním zážitkem který často zažívají jiní pouze v Porsche driving experience víkendech.

A tímto odstavcem bych se asi na chvíli odmlčel a příště si zas řekneme něco o tom že rychlost a výkon je to po čem srdce touží a jak smutný by byl život bez zvuků minimálně řadového šestiválce!

PS:

Po čínsku jsem lehounce povykrádal Whitenightovu techniku odkazů na pohyblivé obrázky. Ať vidí že i generace X se ještě naučí novým trikům!