Splněný sen - Camaro

Koupit si auto v USA, to se řekne snadno. A většinou to i je celkem rychlý a bezbolestný proces. Nicméně pokud má člověk specifické požadavky, tak se hledá už hůř. A co za požadavky jsem měl? Žluté Camaro, ročník 2013, kabriolet a osmiválec. A proč tak specificky? Na první otázku je odpověď Bumblebee a to, že obecně nemám rád nudná černá, bíla, stříbrná a šedá auta. Rok 2013, protože do té doby měli kabriolety konstrukční nedostatky střechy a od 2014 se prodával facelift, který nemá takový roztomilý kukuč. Kabriolet jsem chtěl, protože auto mám na výlety, vždy jsem chtěl kabriolet, v zimě bych s tím stejně nejezdil a nemyslím si o sobě, že jsem tak dobrý řidič abych vůbec využil schopnosti celého auta, natož zaznamenal nevýhody kabria oproti coupé. Navíc je z něj o něco líp vidět. A osmiválec? Mohl bych psát o tom, že je spolehlivější, výkonnější, auto je optimalizováno na něj, nežere o tolik víc. Nicméně tohle všechno by mi stejně bylo jedno. Já ho prostě chci. 

Takže hned co jsem si spočítal, že zdroje jsou, tak jsem se znova ujistil u manželky, že se nerozvede, pokud si koupím takovou hračku. A začal hledat. V zimě, kdy se lidi podle mého úsudku kabrioletů spíš zbavují, než aby nakupovali. A byl překvapený. Žluté V8 Camaro kabrio, před FL je celkem vzácné. Za dva měsíce, co jsem sledoval inzerci po celých USA se objevily čtyři. Fakt jen 4! Z toho jedno bylo lemon (odkoupené zpět výrobcem v rámci záručních, většinou se opakujících vad) a druhé prošlo nevkusným zásahem tunnera. Z toho jen to jedno bylo 2013. Navíc obě rozumná stála tak o $4000 víc, než byly rozumné ceny a byly přes půl USA daleko.

Tak jsem musel slevit z požadavků. Byl jsem ochotný akceptovat i jinou barvu, ideálně červenou, oranžovou nebo modrou. To už bylo lepší, nicméně jedno mi za super cenu odplavalo do Švédska a na další mi prodejce neodpovídal. A pak se to stalo. Ve vedlejším městě někdo prodával Camaro ročník 2011 v barvě  Inferno Orange za rozumnou cenu s 18000 najetými mílemi. Po internetu historie seděla, jeden předchozí majitel, auto se přestěhovalo k prodejci z Houstonu dřív než v oblasti řádil hurikán. 

Na místě jsem zjistil, že auto prodává nějaký prodejce aut v důchodu, který to má teď spíš jako koníček. Jednání s pánem byla sice férová, nicméně se choval velmi svérázně a dokázal být velmi nepříjemný. Asi jako Clint Eastwood v Gran Torinu. Hrozně ho urazilo, že mu nevěříme, že to auto je 100% v pořádku a chceme s nim jet do servisu. Ale jeli jsme. A auto bylo opravdu v pořádku. Jediná vada byl obouchaný nárazník od původního majitele, který si vozil na držáku za autem cyklistické kolo. Střecha a mechanismus byl úplně v pořádku, a auto vypadalo podle nájezdu skvěle.

Podle regulací EU je možné dovézt bez cla a DPH osobní věci ze zahraničí při stěhování. Jsou tam různé podmínky a vyjímky, ale co se týče aut, tak to jde shrnout do následujícího – v zahraničí musí být člověk minimálně rok, věc vlastnit minimálně 6 měsíců a auto musí být mladší 8 let (nebo starší 30 let). Takže jsem se poradil s Borisem (tímto mu velmi děkuji), domluvil přepravce a myslel si, že mám vyhráno.

To jsem vlastně měl, ale místo, kde jsem měl nechat auto působilo fakt zvláštně. Ta firma vozila vraky do Afriky a na Blízký východ. Nakonec jsem zjistil, že jako vedlejšák nakládají kontejnery i pro jiné firmy. V rohu tam měli několik pěkných aut, jen strašně zaprášených. A personál se choval velmi mile a profesionálně. Tak jsem si auto nafotil a nechal tam. Na místě čekalo na dalšího parťáka do kontejneru do Brém.

A pak už jsem jenom čekal. A kontroloval hurikány v oblasti Houstonu. A kontroloval povodňové mapy. A modlil se. A pak auto připlulo do Brém, já si ho vyzvedl, zjistil, že je celé špinavé a na jednom místě malinko škráblé a byl vlastně rád, že to není nic horší. Vyřídil jsem celní formality v Německu, pak znova v Plzni, pak si nechal zařídit přihlášení na české značky a bylo to!