Rozuzlení preferenčního traumatu

… Něčeho, co mi skoro samo vždycky skočilo do pole vyhledávání v bazoši. Něco, co bude levné, trochu rychlejší a klidně i starší, pokud bude v dobrém stavu. Léta úporné dřiny (čti nesmyslného brouzdání automobilovou inzercí) se měla konečně vyplatit. Jak jsem avizoval naposledy, to poslední, na čem mi záleží, je velikost (vlastně maličkost) auta samotného. Nezáleží mi, jak prťavé je. Má mysl se vlastně většinou řídí nepřímou úměrou, kdy se zájem o automobil zvyšuje se zmenšujícími se rozměry. Dodnes nechápu, proč se lidi smějí Smartu ForTwo – podle původního zadání je to geniální auto, které chytřeji snad navrhnout nešlo. To ale nutně neznamená, že chci denně jezdit Peelem P50. (Kulturní vložka: ForTwo je historicky jediné nejaponské auto, které v japonsku splnilo kritéria keicar.)

Menší rozměry jsou pro mě plusem, ale rozhoduje takový ten neuchopitelný feeling. A proto jsem jako první kontaktoval majitele, snažící se prodat Hondu CR-Z. Ano, nejedná se o trhače asfaltu, ale zrovna tento model je mi sympatický víc než dost a k tomu ten interiér… Ten má v sobě kus charakteru! Bohužel, Honda si našla jiného majitele dříve, než jsem si stačil dohodnout testovací jízdu. Dalším adeptem byl krásný červený Mitsubishi Colt CZT. Při zkušební jízdě se mi jakožto řidiči, navyklého jezdit pouze s automatem, podařilo nechat chcípnout motor. Dvakrát. Potupa. Ale jednalo so o moc pěkný předfaceliftový kousek s kompletním servisem, bez koroze a s poměrně zachovalým lakem.

Posledním adeptem do placu byl Renault Twingo RS. Už když jsem jej v bazaru uviděl, zaplesalo mi srdce. Eresko bez Cupového podvozku a bez těch stupidních továrních nálepek. Mírně nenápadné a moc moc zajímavé. Jízda proběhla dobře, jen švýcarská paní přede mnou měla trochu ráda obrubníky. Tato její záliba se podepsala na stavu ráfků, ale co už. Zde musím smeknout před panem prodejcem, protože když jsem se jenom trošku začal vyptávat na historii, bez obalu mi řekl, že pokud je auto ze Švýcarska, tak by se vsadil, že bude někde lakované. Že má u sebe měřák laku a že se můžeme podívat na to, kde se poškození nachází a jak je rozsáhlé. Výsledky: Spodní část řidičových dveří byla lakovaná, práh taky lakovaný a zadní část prahu u kola opravdu neskutečně zakytovaná. Mé srdce udělalo krok zpět, a ač nerad, tohle pro mě znamená „no go“ situaci. Servis napravit jde, ale kovový rám už nikdy nenarovnám do původní tuhosti. Jinak bych malé roztomilé Twingo koupil.

A tak se stalo, že jsem v jeden upršený pátek třináctého nasedl na vlak ve směru Olomouc a o dvě hodinky později jsem se ocitl klíčkem a fakturami za servis od doby, co auto vyjelo z výrobní linky, v sedadle onoho červeného Coltu. Už první popojíždění ulicemi studentského města mě přesvědčily, že jsem udělal dobře. Hned následná půlhodinka mi měla ukázat, že ne všechno je úplně růžové. Vzhledem k pěti převodovým stupňům a nízké hmotnosti se dá předpokládat, že Colt nebude při dálničních přesunech tichý společník. Pravdou je, že při 120 km/h začíná být CZT až nepříjemně hlučné. Při okreskovém provozu (který za takové rychlosti z legislativních důvodů samozřejmě zásadně neprovozuji) to nevadí, ale jediná konstantní hladina zvuku při stálé dálniční rychlosti člověku proniká do hlavy s neúprosnou intenzitou. Ještě ten den jsem udělal evidenčku, přepis, druhou sadu kol naskládal na chatě do sklepa a pak šel na volby. Idylický den.

Plnou recenzi zde napíšu někdy jindy, ale krátký popis neuškodí. Zvuk výfuku je příjemně brumlavý a párkrát se mi stalo, že se mi kvůli němu na semaforech jen tak mimochodem smekla noha na plynový pedál. Dětinské, ale příjemné. Řízení je tuhé (oproti A-class), ale to mi vůbec nevadí. Na limitu jsem zatím Colta netestoval – přece jen zrovna dost nasněžilo, zimní pneu není z nejnovějších a k tomu si chci dokonale zvyknout na to řazení. Ale ten motor, to je krása. Táhne moc pěkně od nějakých 2.500 RPM se špičkou u 6.500 otáček. Předjíždění není vůbec problém s automobilkou deklarovaným zrychlením na stovku za 8 sekund, ale kuloáry internetových fór mluví o reálně dosažitelném čase 7,3 sekundy. Colt na mě působí v kontrastu se vzhledem městského válečníka skoro jako sleeper.

Koupi mi zpříjemnily detaily, které vyvstaly na povrch až po pár dnech. Příkladem může být mé domnění, že CZT nemá multifunkční volant, ale při snaze o trochu péče v interiéru jsem přišel na to, že tlačítka pro ovládání audia (protože o radiomapu vážně nejde) jsou umístěny na zadní straně volantu. Jako skvělou vychytávku vidím také zadní sedadla, kterým se dají sklopit nejen opěradla – celou konstrukci zadní  lavice lze vyklopit vzhůru směrem k předním sedadlům. Vznikne tak docela prostorná plošina, která na pohodu pohltila druhou sadu kol.

Po dálničním rozčarování ale přišly dny běžné rutiny a já postupně zjišťoval, že se na každou jízdu těším. I když jedu jen 6 minut do práce (a to jsou cestou dva radary). Colt plní všechny očekávání a já začínám přemýšlet, čím jej povýšit o malý kousek dál. O výkonu vůbec neuvažuji, ale možná malé odhlučnění kufru? Už teď se těším na jarní dny, kdy CZT přezuju na originální alu šestnáctky. To potom bude na první pohled „pocket rocket“.

Poznámka pod čarou: Pokud to vydržím, pokusím se recenzi napsat až někdy na jaře, abych mohl fotit na originálních 16“. Ty plecháče jsou zimní kamufláž pro nic netušící kolemcestující.