První jízda

Poměrně přirozenou reakcí na traumatickou událost bývá posttraumatický šok, pod jehož vlivem účastník takovéto události vytěsňuje prožité vzpomínky a po dobu určitého časového úseku nemusí být schopen o této traumatické zkušenosti mluvit.

Jela jsem autem, domů, z Prahy, na Vysočinu, poprvé, sama. Před týdnem a začíná se mi to vracet.

Ačkoliv jsem od osmnácti let sbírala jisté zkušenosti s jednoproudovou silnicí za přítomnosti dalších osob, které dosud žijí, můj přítel kvůli svým nepodloženým myšlenkám nenašel během tří let odvahu svěřit mi řízení jakéhokoliv ze svých čtyř vozidel – motokoloběžky, třídveřového osobního automobilu tmavě modré barvy (snažím se o co nejbližší specifikaci), zrezlé vínové dodávky, závodního auta s nálepkami a bez dveří. Takže naprosto logicky došel k závěru, že musí koupit další vozidlo, které bude v ideálním případě vhodné pro cestování na hory a případnou likvidaci jeho přítelkyní. Jestli byste taky měli zájem o takové auto, našel ho v autobazaru, kde jsem si koupila tři kávy a sušenku z automatu. Řeknu jen, že se jedná o SUV auto s automatickou převodovkou výrobce bmw, protože zaprvé víc si nepamatuju, a za druhé nechci, aby vás při případném vzájemném setkání na vozovce přepadla panická úzkost.  

Vyjela jsem přesně v půl osmé večer, abych si mohla stopovat čas. Hned na startu mě zbrzdila čerstvě nalepená navigace a vztyčovala na mě otazník. Když konečně našla trasu, která mě dovede domů a o jejíž podobě jsem neměla tušení, protože kdykoliv jsem ji jela se svým řidičem, soustředila jsem se na jeho výklad o automobilových novinkách, akcích, plánech a průběhu servisování a oprav ostatních jeho vozidel neurčených k případné likvidaci. Protože mě z nich namátkově zkoušel. Vyjela jsem do neznáma a zázrakem se namotala na hradeckou dálnici, přičemž jsem správné pruhy spíše odhadovala, neboť mi obrázky na monitoru navigace připomínaly spíš než silnici klikyháky na kresbě malého dítěte, které přesně ví, co které znamenají, ale vy nemáte ponětí a jen náhodně tipujete. Ostatně princip náhody provázel i mé přejíždění z pruhu do pruhu, neboť jsem si při pohledu do zrcátek říkala spíš něco jako raz, dva, tři - teď, i když bych si asi měla říkat dobrý, můžu. Teď si představte, že jste jeli někde za mnou. Chvilku počkám. Asi už jste připraveni na informaci, že mi při prvních zkouškách komisař řekl, že se se mnou bál a mám přijít znovu.

Na dálnici už jsem si troufla zesílit rádio a překročení rychlosti se na obrázku rozsvítilo jen párkrát. Cestou jsem kromě silničního provozu sledovala stav nádrže a doufala, že mi při průměrné spotřebě 11,5 litrů nedojde benzín a nebudu muset sahat na ty věci v tankovacích stojanech. Potom jsem si taky nebyla jista pravým světlem, které mi před odchodem do baru vlastnoručně opravoval jeho majitel. Z jízdy jsem neměla úplně dobrý pocit, ani ne tak proto, že to neumím nebo že jsem nebezpečná, ale kvůli tomu, že se i jako řidič cítím lépe v nízkých autech. Připadala jsem si v tom vysokém autě, jako bych spíš plula na lodi. Ale když se do té lodi vejdou snowboardy a dojede se na ní do Alp, a když jsem ji teoreticky dostala k dispozici zadarmo a z lásky, tak proč ne. Pro vás příznivce zábavných aut to moc zábavné není, ale něčím to na ty závody tahat musíte. A docela zábavné je tam panoramatické okno, kterým se spolujezdci můžou koukat na nebe. Což se jim asi bude hodit, když se budou chtít modlit, když pojedou se mnou.

Hysterickou melodii klaksonu jsem překvapivě uslyšela až v rodném městě, kde mě při odbočování z obchvatu vytroubil tuším za mnou jedoucí kamion, netuším proč, jelikož jsem nic neviděla, protože jsem prostě byla na Vysočině, takže byla nejen tma, ale i naprostá mlha jako z filmů Tima Burtona. Zato s parkováním nebyl žádný problém, na venkově to prostě zapíchnete kdekoliv v poli, kde nezabírá místo traktor, takže ty parkovací senzory, co na autě nejsou, nebyly ani potřeba, protože tam žádný traktor zrovna nebyl, nebo byl v mlze. Každopádně jsem cestou nabyla dojmu, že potřebuji obrovskou samolepku začátečník, ale i obrovská bude malá.

Doma se mě táta lekl, nějakou dobu totiž čekal, až mu odepíšu na zprávu a místo toho jsem stála ve dveřích. Máma mi řekla, že mi nařeže, ale to mi slibuje nejmíň už od mých šesti let. 

Auto se mi moc líbí a děkuji za jeho zapůjčení, všem bych ho doporučila. (Poznámka nařízena sponzorem.)

Epilog: Jízda byla i poslední, neboť jeho majitel shledal, že se k němu nehodím.