Prej nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

ToMyx se v mé prvním blogu ptal o čem budu psát příště, vzhledem k tomu, že nemám prozatím dostatek kvalitního fotografického materiálu k aktuálnímu povozu, tak pokračuji autem, co bylo mezičlánkem. Hodně mě k psaní inspiroval i nedávný článek Radka Chluda, kde vyprávěl o tom, jak se zamiloval do defakto plečky. Můj blog bude vyprávět o mém love/hate vztahu s Ellin. Dost omáčky okolo jdeme na to.

Nákup vozu

V listopadu 2013 jsem auto dovezl z Vídně. Nebylo to jen tak ledajaké auto. Bylo kouzelné. Kecám. Šlo o stejnou generaci Hondy Civic, jakou jsem již měl, pátou. Přesněji verze EG4. Pokud se mezi vámi nachází znalci Hond, tak snadno rozšifrujete, že auto mělo pod kapotou běžnou 1.5ku s dvoubodovým sáním. Agregát byl doplněn o naprosto úžasnou věc – automatickou převodovku. Auto jsem vybral především k velmi nízkým kilometrům, nulové rzi a předzvěsti autorizovaného servisu a dvou postarších majitelek, které s autem nejspíš jednou za týden jely do kostela.

Detailní seznámení se 

Zde začíná první fáze, je to můj první automat. I když jsem předtím již několikrát řídil automat, tak mít vlastní a ještě k tomu pouze čtyřstupňový bylo prostě něco nového. Musel jsem si zvyknout, že levou nohu prostě používat nebudu. Ačkoliv se můj vztah s autem stále neprohloubil dostatečně, abych ho zahrnul láskou (čti penězi ve formě autodílů), tak jsem si automat docela oblíbil. Část seznámení se týká i celkového stavu vozu. Čím začít. Vezmeme to od podlahy, respektive podvozku – bez rzi. Na to, že auto bylo z roku 1993, tak velmi slušný počin. Říkal jsem si, že auto asi moc nenajezdilo a bylo o něj dobře postaráno. Jak já se pletl. Po detailním zkoumání jsem tak nějak zjistil, že ačkoliv bylo na fotkách bouráno jen trochu, tak u oděrek od parkování to neskončilo. Babča byla holt buď pěkný nemehlo, nebo měla setsakramentskou smůlu. Přední nárazník – nový. Výztuha? Zmizela, je drahá, babča často bourá, tak na co kupovat novou. Přední světla – nová. Kapota? Také. Blatníky? Jakbysmet, proč taky neměli na sobě žádnou rez, že jo. Zadní blatníky? Také. Dokonce se ani moc neštvali s broušením tmelu a maskováním při lakování. Zadní nárazník? Ten je naštěstí originál. Takže sečteno, podtrženo – auto bouralo převážně zepředu a asi né jednou. No fuj. Auto si ode mě vysloužilo jeden obrovský černý puntík, vlastně ani né tak auto jako původní majitelka. A autorizovaný servis Honda, ve kterém auto bylo servisováno a odkud jsem ho kupoval? Ani tu servisku mi k autu nedali, takže kdo ví, jak na tom byl celý servis, především olejový. No, ale co, auto nebylo drahé, dá se říci, že na naše poměry docela levné, tak čert to vem.

První vyjížďky a problémy

Vzhledem k tomu, že jsem automobil koupil na zimu a bylo na něm docela práce, tak se moc nejezdilo. Vydalo se akorát na předběžnou STK, abychom zjistili, co je špatně, co je potřeba vyměnit a na co si dát pozor. Na tehdy 20 let staré auto dostalo 1-. Nějaká rez na ramenech, jenže které auto by ji nemělo a pak špatné silenbloky na zadním podélném rameni. Pak ještě nutnost přetěsnit olejovou vanu a tím výčet závad končí. Začal jsem si říkat, že to přeci jen asi nebyl tak blbej kup. O víkendu šlo auto na zvedák, ramena ven, vylisovat původní silenbloky, dát tam nové a nahodit těsnění pod vanu. Dal jsem na dobrou radu a koupil Elring, je sice dražší než Reinz, ale je prý lepší, navíc měl kovové vložky v dírách. Očistím obě plochy, najdu si návod z Honda příručky k autu, dotáhnout na 11Nm – dobrá, ve správném pořadí – dobrá. Zde začíná kapitola, kterou bych nazval nejspíš jako „Honda olejnička“. Ačkoliv měl motor najeto asi 60.000km, tak si bral olej. Ano, chápu, že Hondy jsou vysokootáčkové a že si prostě nějaký olej vezmou, ale tohle je automat. Nemám omezovač na 7200 otáčkách jako manuály, ale snížený na 5500. Již v té době jsem si začal říkat, že olej nebude mizet jen spodkem, ale nejspíš i přes válce. Po čase ježdění, neustálých kontrolách oleje a dolévání přišel jeden človíček (schválně nebudu jmenovat) se super nápadem. Dát místo gumového těsnění jen tmel, prý se to tak dělá i v motorsportu a mělo by to být lepší. Vzhledem k tomu, že jsem vyhodil další prachy za Reinz, který stejně protékal, tak jsem svolil k zákroku. Mezitím jsme ještě proměřili tlaky na válcích a rozhodli se vyměnit gufírka na ventilech.

Co jsem se tak bavil a četl, tak pokud auto dlouhou dobu stálo, tak mohli popraskat. Byly to sice zase peníze z kapsy nepracujícího studenta pryč, ale situace si to žádala. Na nějakou dobu byl klid, jenže po výletech Brno – Hranice jsem musel vždy dolít olej. Vana opět prochcávala. Dám vám jednu dobrou radu – nikdy, ale opravdu nikdy nedávejte těsnící tmel mezi vanu a blok nebo defakto mezi cokoliv. Když už, tak červený silikon, co jde lehce sundat, ale těsnící tmel nikoliv. Já nadával jako špaček, když jsem to sundával. Hrůza a děs. Práskl jsem se přes kapsu a koupil originál Honda těsnění, i když vypadalo naprosto stejně jako Elring, co jsem již na autě měl. Situace s olejem se očividně zlepšila. Pro jisotu jsem pak kašlal na předepsané Nm a dotáhl vanu ručně. Můj vztah s autem začal mít silný hate nádech.

Úpravy

Ačkoliv jsem si k autu nevypěstoval zrovna nejlepší vztah, tak musím uznat, že na popojíždění po městě, jízdu do školy a vracení se v kolonách domů jsem si automat zamiloval. Navíc interiér vozu byl krásně sériový, zachovalý a docela i příjemný. Začal jsem auto mít rád. Už to pro mě nebyla jen kasička na peníze, ale bavilo mě auto řídit, jezdit v něm a starat se o něj.  Ještě v roce 2013 jsem mu tak pořídil nové papučky na léto, přidal sadu nových stěračů a koupil Jazz ostřikovače, které z dvou původních čůrků udělaly krásně rozptýlený polokruh.

Do března roku 2014 jsem s autem jezdil stále v sériovém stavu. Přemýšlel jsem dokonce i o prodeji, pořízení nějakého manuálu s lepší motorizací, ale jelikož mi nikdo nenabídl adekvátní částku, tak jsem se vrhnul na úpravy. Teď se mnou asi nebudou úplně všichni souhlasit, ale třeba se najde někdo, kdo mi porozumí. Nejprve začnu tím, kde auto jezdilo – 98% Brno, po městě, v kolonách. Zbylé dvě procenta jsou pro přesun jednou za měsíc do 100 km vzdáleného rodného města a případné srazy. Kola na léto jsem již měl, jednalo se o italské Fondmetal 2600B, 7x15“ ET13. Gumy jsem obul 175/50 Hankook Kinergy Eco. Byl přibližně květen a auto bylo konečně na brněnských značkách. Proč brněnské? To rád vysvětlím. Ekovýpalné. Nebudu dávat znovu (za černého Civica jsem platil) 5000,- za naprosto zbytečnost. Tak se auto přihlásilo na přítelkyni, která má ZTP.

Co jsem na auto koupil za podvozek, abych neměl takhle obrovskou nevzhlednou kozu celou dobu? Výškově stavitelný podvozek, jeden z nejvíc hejtovaných značek – TA Technix. Zároveň s podvozkem jsem pořídil i stavitelné horní ramena, kdyby náhodou byl problém s dorazy a pak nějaký ty hliníkový hlouposti z Číny – držák baterie, chladiče, washery a tak. Prostě takové fialově lakované hlouposti, co ti přidají respekt na srazech. Ale mně se to líbilo a popravdě nevidím v tom nějak problém ani nyní. Trinom mi navíc udělal z Pontiac patice pozičky do předních blinkrů, které jsem pořídil oranžové, takže další respekt body k dobru.

Život břichoplazce

Hodilo by se začít mluvit o tom, jak se žije s autem, které má nejnižší bod asi 5 cm od země. Jedním slovem bych to shnrul – normálně. Ale trochu se rozepíšu. Na těch všech internetech čtu o tom, jak je TA Technix naprosto k ničemu, je tvrdý, auto divně poskakuje a za těch 6000,- je lepší koupit -30 mm pružiny. Nesouhlasím. Ano, je to až vtipně levný podvozek, ale svou práci odvádí dobře. Navíc primární určení podvozku je snížit co nejvíce. V mém případě jsem zadek asi o 1-2 cm zvednul od předku skrz občasnou větší zátěž na zadní nápravě – věci v kufru a fat chicks na zadní sedačce. Jinak bylo auto až nejníže, co to šlo. Jasně, mohl bych vyhodit kontra matici a posunout auto o 5 mm blíže k vozovce, ale mě to takhle vyhovovalo. Bylo auto tvrdé? Ano i ne, ano oproti sériovému podvozku to nebylo tak pohodlné, díry byly o poznání nepříjemnější, ale nedá se říci, že bych měl polámanou páteř a bolesti pánve pokaždé, když jsem s autem někam jel. Náhodou bylo i příjemně tvrdší a jistější v zatáčkách. Chápu, že body roll byl sice daleko větší než v případě sériového auta a více zatěžoval komponenty podvozku, ale ty tvrdé pružiny to docela slušně vyrovnaly a jezdilo se s autem velmi hezky. Navíc na plazení se po městě je to asi nejlepší a nejlevnější volba pro všechny břichoplazce. Jinak pokud si myslíte, že se sníženým autem je problém někam dojet, tak jste na omylu. Přejel jsem všemožný retardéry, rozbitější cesty či ostré převisy. Nikde jsem se nezasekl a vždy jsem dojel v pořádku. No téměř vždy, ale o tom až později. Časově jsme v půlce června roku 2014, auto dostalo výše vypsané komponenty a jelo se i s nyní již bráchovým černým Civicem na geometrii. Dopředu jsem nechal nastavit -2° a vzadu -1,5° odklonu. Negativní, protože stance, že jo. Taky to přidá respekt na srazech a nevypadá to blbě.  Opět jsem si vyslechl několik názorů na mou provedené úpravy, že se mi budou nehorázně sjíždět gumy, že to nebude držet na silnici apod. No, snůška keců to byla. S větším odklonem se nezhoršuje opotřebení vnitřní strany pneumatiky, za to může špatná sbíhavost. V červenci byl Honday (to je takový ten obrovský celorepublikový sraz Hondařů a majitelů vozů Honda, já vždy patřil mezi tu druhou skupinku, protože když jsem viděl, co za lidi vlastní tuhle značku, tak jsem s nimi nechtěl mít nic společného) a na ten jsme s bráchou krásně vypucovali a připravili auta.

Od té doby jsem se snažil objet, co nejvíce srazů to šlo, né proto, abych získal poháry, ale abych se potkal s kamarády, s kterými se jen tak nepotkám. Navíc jak chcete vyhrát pohár, když nemáte nalakované dveře a oparkované auto ze všech stran. J V tehdejším roce jsem objel ještě pár srazů, nafotil auto u Priessnitze v Jeseníku.

Na podzim se konal ještě Japan Street Parking v Gbelech na Slovensku. Tuto akci pořádají naprosto úžasní lidé a velmi rád bych sem jezdil pořád, bohužel už jsem na ní 2 roky nebyl. Na zimu přehodil kola za původní 13“ plecháče na zimních Semperitech. Gumy jsem nekupoval, na tomto setu jsem to koupil. Zima 14/15 byla poměrně dlouhá, pamatuju si, že ještě v dubnu sněžilo. Na druhou stranu bylo hodně času na úpravy. Začal jsem s vizí na léto, kdy jsem chtěl auto potáhnout do fólie a začít vyhrávat nějaké ty poháry. Vize byla jasná – Planet Express z Futuramy podpořený větším křídlem a předním Spoon lipem.

Reálně jsem mezitím zdvojil zadní světla, tak abych se více přiblížil USDM svícení, vyrobil si na výfuk čupr domokuna, kterého mi dokonce chválili i strážníci PČR a jakmile ustala zima, tak se nahodily letní.

Opět se jezdilo po srazech a vyrazili jsme to slavné Prahy. Jestli existuje nějaké město, které nemám rád, tak je to Praha. Když jsem tam byl za kamarádem, tak jsem si odřel o obrubník jeden disk, ačkoliv to byla víceméně moje chyba, ale mít od každého kola asi 5 cm od obrubníku mi nepřijde jako chytře navrhnutý vjezd do podzemních garáží. Když jsme tehdy jeli do ZOO přes totálně rozkopanou Prahu, tak mi ještě podvozek krásně pošramotila dlažební kostka, co odletěla od auta přede mnou. Tuhle zkušenost jsem překousnul celkem rychle, poškrábané kolo jsem sundal, vytáhl sadu na leštění, kopu šmirglů a jal se opravování. Za víkend nebylo co řešit a zase se jezdilo. V té době jsem byl docela zaražen dobrou spotřebou, dokázal jsem dojet do Prahy, pojezdit po Praze a dojet zpět do Brna za průměrných 5,5 l/100 km což je dle mě velice slušný výkon na automat, 66 kW a deklarovanou spotřebu 8 litrů. Bohužel auto nepapalo pouze benzín, ale i olej. Nebyl problém dolít 1-2 litry za 5000km, což provoz docela prodražovalo. V roce 2014 jsem jel do Prahy na SCPP. Bohužel to bylo asi nejhorší rozhodnutí, co jsem kdy udělal.

Kdo si chce počíst celý příběh nechť pokračuje, kdo ne, tak sjeďte o několik řádků níže, kde je označeno pokračování.

Byl jsem donucen s sebou vzít skoro nevlastní sestru (nevím jak ji pojmenovat, je to dcera od přítele mé mamky, říkejme jí Jouda, aneb odkaz na Gran Torino s Eastwoodem, kdo nezná, povinně zkouknout). Jouda byla mladá, hloupá a měla problémy s drogama, ale musela s námi jet na výlet do Prahy, kde se tomuto špatnému životu naučila. No, co už. Příjezd do Prahy a následná návštěva nádraží, kde si Jouda šla pro věci od svých kamarádů na mě nepůsobila příliš pozitivně. Na sraz, který se odehrával na ostrovu Štvanice, jsme samozřejmě kvůli Joudě jeli pozdě. Auto jsem narychlo umyl na Benzině poblíž Pražské tržnice v Bubnách (kde jsme mimo jiné byli i v noci s PČR, dozvíte se později) a při sjezdu z Nábřeží Kapitána Jaroše na Bubenskou a Hlávkův most jsem si nevšiml naprosto příšerného přechodu asfaltu na kostky a ojel vanou s převodovkou most. Úžasný pocit jsem tehdy měl. Na sraz jsme jeli pozdě, v autě jsem měl Joudu a bylo příšerný horko bez klimatizace. Na sraze bylo už polomrtvo, hodně lidí odjelo, Myšák stihl přehodit na svém skvostu značky z japonských na původní české. Prostě a jednoduše jsme dojeli pozdě a neměli z toho nic. Aspoň, že jsme si to trošku vynahradili s Trinomem a Woytou u nedaleké graffiti zdí, kde jsme nacvakali několik (dle mého) pěkných záběrů.

Když se začalo stmívat, dostali jsme samozřejmě hlad a tak jsme si skočili všichni na pizzu do restaurace. Seděli jsme, kecali, venku bylo sice horko, ale užívali jsme si skvělé časy. Nebylo by to ono, kdyby se něco nepodělalo, a tím něco myslím někoho a koho jiného než Joudu. Zmizela. Nechala si kabelku s věcmi u stolu, vzala si jen mobil a utekla. Řeknu vám, tohle jsem zažil jednou a nikomu nepřeji, aby se mu někdo ztratil. Trinom se svou osádkou kolem půl jedné odjížděli směr domov a my začali lítat po policajtech. V místě, kde zmizela nás policisté odkázali na policejní stanici v Holešovicích, protože tam by se tím měli zabývat, když bude nejspíše v jejich okrsku se svou partou. Takže šup do auta, do Holešovic na PČR. Odtamtud opět do místa zmizení, protože ti by to měli řešit. Sem tam si nás přehazovali jako horký brambor. Nakonec se nás pánovi na ústředně v Holešovicích zželelo, zavolal hlídku a slíbil, že nám pomohou. Auto jsem nechal před policejní ústřednou, sedli jsme si do policejního vozu a vydali se na pátrací akci. Objeli jsme snad všechny možné místa, kde by se mohla potulovat, dokonce i velmi vyhlášený klub Cross, kde jsme udělali s policisty razii v očekávání, že ji zde najdeme. Bohužel, našli jsme jen spoustu zfetované mládeže. Abychom trochu zvýšili šanci na nalezení, tak se brácha odpojil od našeho páru policistů a šel hledat s jiným služebním vozem. Zároveň jsme rozdali fotku všem policistům, co se podíleli na razii. Už jsme pátrání pomalu ukončili s tím, že pojedeme domů, nějak to vysvětlíme Joudinu otci, když co se nestalo. Zázrak? Spíš hovno z nebe. Pouštíme šalinu teda tramvaj, co jede z pravé strany a díky (spíše kvůli) mému dobrému zraku jsem si všiml, že Jouda stojí vzadu v tramvaji s nějakým floutkem. Páni policisté se pak hned vydali za tramvají, vytáhli ji odtamtud a vzali k nám do auta. Floutek, s kterým se potahovala, byl známá partie a měl dokonce žloutenku. Celkem paráda no. Výlet se pomalu chýlil ke konci, bylo pomalu ke čtvrté hodině ráno, když jsme vyjeli z Prahy směr Brno. Měl jsem tehdy sto chutí Joudu nechat v Praze na záchytce s tím ať si pro ni její biologický otec sám dojede a vyzvedne. Neudělal jsem tak, bohužel. Do Brna jsme dojeli až ráno, respektive za světla, předali Joudu její rodině a vyrazili na kutě. Od té doby jsem s Joudinou rodinou nepromluvil, nejen kvůli jejímu chování, ale zvlášť proto, že mě totálně odsoudili, za to jak jsem se choval a mluvil o ní. Najdete jim holku, defakto ji zachráníte před sebrankou s drogama a co se vám dostane za odměnu? Uznání? Ale kdeže, hnusné obličeje a pomlouvání za zády.

Bod, odkud mohou pokračovat ti, které nezajímalo, co se v Praze stalo před a po návštěvě SCPP.

Auto si odneslo z Prahy několik dalších podlitin, ale dalo se to překousnout. No a vlastně jsem ještě někdy v té době pořídil přední čirou optiku, která předek naprosto rozsvítila a celkově se auto hodně omladilo. Řekl bych, že to bylo jaro 2015, ale to bych opravdu kecal. Jedno je jistý, v únoru 2015 už byly na autě viz foto s bráchovým černým Civicem. Přes léto se klasicky jezdilo po srazech, třeba od kluků z JSP pořádaný Honda Relax Meeting. Opět úžasná akce, díky za ně.

Nebo jsme s kámoši umývali motory u něj doma a tak. Rok 2015 byl parádní, super akce, super lidi. Těsně před zimou 15/16 jsme byli ještě na výlet za rodinou do Jeseníku. V té době jsem auto měl velmi rád, opravdu se mi s ním dobře jezdilo, rád jsem ho umýval a otáčel se za ním, když jsem od něj odcházel. Mělo sice několik nedostatků, kterým dominoval motor žrout oleje, ale i přesto to bylo parádní auto. Nejen kvůli tomu jsem pro ni nechat vyrobit na míru středové krytky na kola. Pamatuju si jako by to bylo včera, ležím v Jeseníku v posteli s přítelkyní, když v tom jí zvoní telefon. Kromě běžného ahoj se v telefonu ozvalo „Nějak opatrně vzbuď Pepu z postele, sousedka mu nabourala auto.“ Volala moje mamka a snažila se, aby mě přítelkyně připravila na příšernou novinku. Řeknu vám, tak rychle jsem se ještě nikdy nestihl obléci a obout z pyžama do plnohodnotného oděvu. Vyběhl jsem na ulici a měl jsem pomalu oči v pláč. Auto si tam již druhý den poklidně stálo, nikomu nevadilo, ale sousedka (mimochodem také z Prahy, zase ta Praha) prostě neuměla vyjet z vjezdu a strhla mi celý pravý předek svým vozem. V té době jsem si to ještě neuvědomoval, ale nabourání mého auta byl docela zásadní krok. Do té doby jsem o auto pečoval, každý týden či 14 dní jsem auto umýval, vysával, utíral prach, pravidelně vše kontroloval, ale nabourání auta to vše změnilo. Začnu od začátku, původně se sousedka chtěla dohodnout mimo pojišťovnu. Jsem vcelku rozumný člověk, takže jsem neměl nic proti, ovšem na její nabídku, že mi dá 5000,- a bude vystaráno jsem nemohl reagovat pozitivně. Světlo s blinkrem v čoudu, nárazník v taky, rozbitý blatník, ohnutá kapota a rozbitá nádrž na vzduch přeci nemohli pokrýt nákup dílů natož lakování. Když se do mě obul ještě její otec, že jsem parkoval jak p**** a, že mi to auto opraví nějakej jejich Franta Všeuměl u sebe v garáži, tak jsem šel do protiútoku. Nahlásíme to na pojišťovnu! Vzhledem k tomu, že dcerka z Prahy neměla problém se k nehodě přiznat a nést vinu, tak jsem měl vyhráno. Vypsali jsme žluto-modrý protokol, zakreslili polohu vozidel při střetu, podali si ruce a já šel opravovat auto, abych s ním mohl odjet domů. Auto bylo dlouho v servise a příšerně dlouho se čekalo, než se vyjádří pojišťovna. Naštěstí byly obě vozidla u Wüstenrotu, což mělo urychlit proces řešení. Chyba lávky. Neustále nám z pojišťovny chodili dopisy o tom, ať doručíme tohle, pak ať vyplníme tohle nebo zase něco jiného. Naprosto vyčerpávající. Auto nepojízdné, čekalo v servise až se rozhodne co s ním bude. Zda opravit nebo ne, no příšerné.

De-úpravy

 V únoru 2016 jsem se na pojišťovnu jednoduše vykváknul a auto svépomoci opravil, aby mohlo na STK. V té době bylo novinkou všechno to focení, čárové kódy a časový limity na každý úkon na STK. Auto prošlo tedy de-úpravou. Dá-li se to tak nazvat, třeba mě VK opraví. Kola pryč, podvozek pryč, ramena pryč, samolepky? Skoro všechny pryč. Od té doby, tj. února 2016 se na auto nic nevrátilo. Poslední tečku zasadila naše naprosto úžasná sousedka z vedlejšího vchodu, když mě 2x nabourala. Jednou trefila zadní nárazník a pak spolujezdcovi dveře. Myslíte, že se přiznala a chtěla to řešit? V žádném případě, nechala mi na autě červenou barvu ze své Fabie a ani na mé následné důkazy o výšce odřenin apod. nereagovala pozitivně. Vykašlal jsem se tudíž na dohadování a nechal to plavat, stejně to bylo jen tvrzení proti tvrzení a neměl jsem nervy to řešit. Už nešlo fotit auto z té hezčí strany a od té doby jsem na údržbu auta totálně zanevřel. Umýt? Na co, zbytečnost. Vysát? K čemu. Prach? Nevadí. Olej? No jo, občas ho doleju, až bude pod minimem. Celkový vztah s tímto autem, které jsem pojmenoval Ellin pomalu dospěl ke konci, už jsem to auto vůbec neměl rád. Když mi pak na parkovišti někdo přidal další šrám, tak jsem nad tím jen mávnul rukou. V dobách, kdy jsem auto opravdu měl rád, tak bych supěl a hned se snažil šrám opravit. V dubnu téže roku jsem si navíc pořídil aktuální povoz a pak jsem neměl vůbec žádnou snahu se o auto starat stejně jako kdysi. Vlastně trochu jsem mu dopřál, brácha už v té době rozprodával svoji černou Hondu, tak jsem si od něj vzal motor, který měl sice více najeto, ale byl v naprosto super stavu a hlavně nežral olej. Kdysi o víkendu jsme tak motor přehodili a můj původní byl určen na prodej na díly. Opět se trochu projevilo kouzlo Prahy, kdy jsem tam vezl motor na prodej mému bývalému kamarádovi. Fuj, proč o něm vlastně tak pěkně mluvím. Ajo, už vím, poskytl mi prostor, když jsem od mého stálého kamaráda potřeboval odstrojit pár věcí z jeho auta na díly pro svoji potřebu. Tak či tak brácha do této doby neviděl peníze za motor. Takže 3x hurá Praze. Jak já ji nenávidím. :D

Prodej vozu

Blížíme se do finále. Neusli jste? Byli jste si odskočit na záchod? Snad ne. J Auto bylo tedy od dubna jistě na prodej, než jsem ho prodal, tak jsem v srpnu stihl připravit aktuální vozítko do provozuschopného stavu. Od srpna do října než se auto prodalo s ním jezdila mamka. Původně se automatu moc bála, ale zvládla to bravurně a dle jejich slov to bylo dobré auto na denní ježdění do práce, nákupy a tak všemožně. V říjnu se tedy auto prodalo, pro mě za docela slušnou cenu, zčásti mi zaplatilo nákup nového vozu. Kupujícím byl můj známý z vesnice, kde bydlí můj děda. On byl s nákupem spokojen, protože dostal auto s novým motorem, jasnou historií a za ty prachy i nerezlou hujku, kterou by za stejné peníze pořídil jinde. Win-win situace. Co více si přát.

A jak se má auto nyní? Nový majitel sundal i zbytek samolepek, co zůstaly na autě, sundal i nápis Civic z kufrového víka a nahodil znáček VTEC. Trochu jeho poloúpravy nechápu, ale co už, není to moje auto, takže s tím nic nenadělám. Nedávno mu auto naboural nějakej klučina. Naštěstí se k tomu postavil čelem, nechal za oknem lísteček s číslem a chce to řešit v klidu přes pojišťovnu. Co jsem byl naposledy v servise, tak mělo auto po nehodě původně skrčený PZ bok vyrovnaný, vyhlazený a stříknutý plničem. Takže touto dobou už bude nejspíš brázdit silnice.

A o čem budu psát příště? Kdo ví, mohl bych vám už konečně představit aktuální vozítko.