Po letech přišel konečně žralok z dětských snů : BMW 635 CSI (1982)

O některých svých „bývalkách“ pořád vím kde jsou a že žijí, o jiných autech už bohužel nevím nic. Každopádně, kdyby se někdy sešly všechny přeživší na jednom místě, bude jich skoro plná velká hala. 

Letos mě zase chytlo takový to puzeníčko, že by stálo za to vyzkoušet zase nějaký další youngtimer. O BMW řady 6 (E24) jsem ve skutečnosti přemýšlel už hodně dlouho. Akorát to nikdy nevyšlo, ta auta co jsem viděl byla buď rezivá nebo jsem se toho nějak zalekl, že na něm bude příliš práce a vzdal jsem to. Ale nakonec jsem to stejně zlomil a já si na konci února šel pro hezky zachovalou 635 CSI vyrobenou na sklonku roku 82 ve stříbrné barvě Polar Silber, v černém koženém čalounění, s černou stropnicí a celkově v zachovalém stavu. Jenže auto dlouho nejezdilo, takže mechanicky ho kousek po kousku dávám dohromady.

Nevěřili byste tomu, ale ta kára mě pohltila. Je fakt, že je to čerstvé, papíry na něj mám teprve pár týdnů, příliš jsme toho ještě nenajezdili, jen pár set km, ale jedno je jasné už teď. Náš kluk si to auto hned oblíbil. Skoro jako kdyby dělal ramena, že „fotře tohle bávo se opovaž, kdy prodávat, to na mě počká až budu mít papíry já“.

A legrace je, že jeden ze starších majitelů tohoto konkrétního auta na kterého se mi povedlo vypátrat kontakt ho měl ve svých 19ti letech, To se psal rok 1991 a s tátou to auto prý koupili od „dědka“ někde z Bad Vilbelu za 17 000 DM a pak si ho užíval ve svém maloměstě poblíž Frankfurtu. Jo, taky jsem si říkal, že by to byla pecka, kdyby mi táta koupil v tomhle věku tohle auto! Taky pán v naší konverzaci co jsme pak vedli po mailech neopomenul dodat, že „to byly časy!“. Ostatně ho potěšilo, že ví, že jeho auto, na které má 35 let staré vzpomínky stále žije a vypadá k světu.

A proč jsem si ho koupil já? Na jednu stranu je to jednoznačně nostalgie. Já byl v situaci, že při troše snahy jsem mohl mít možná o něco menší vozový park, ale jedno z těch aut mohlo být fungl nové Alpine A110. To je auto, co jsem si před pár lety mohl důkladně vyzkoušet i otestovat a opravdu mne řidičsky vzalo.

Jenže já jsem prostě asi starej vůl a baví mě víc než co jiného zachraňovat tyhle staré keply z dob dávno minulých. A to BMW je přesně ten příklad. Vypadá krásně, má zánovní lak, vše je uděláno celkem kvalitně, koupil jsem ho na báječných kolech Rial 16“, ale posledních dobře 15 let moc nejezdilo, takže jsem se pustil do mechaniky, čeká mne výměna podvozku, který posazený příliš nízko, hlavně vpředu a dalších asi sto drobností k doladění. Ale to je přesně to co mě baví, dát starému autu nový život a jezdit s ním.

A jak se s ním jezdí? Samozřejmě to není Poršák, ale tahle éra BMW v sobě má určitou návykovou vlastnost. Už to začíná pozicí za volantem, která je učebnicově dokonalá a radostí z lineárního masitého projevu motoru i příjemného řazení. Prostě z něj člověk nechce vystoupit! Je to kára, která tehdy vyšla na 72 500 DM podle tehdejšího ceníku a to byl fakt balík peněz. Takže je vážně kvalitní a má fantastické jízdní vlastnosti a to se dá říct i dnes tolik let poté. Tenkrát mělo BMW parádní reklamní slogan „The ultimate driving machine“ a myslím si, že tady to beze zbytku platí.

Měl jsem v životě různá BMW a asi nejvíc vzpomínám na E36 Z3 Coupe 2.8, které mělo opravdu charakter, ale v E24 je ta „bavorákovitost“ ještě na jiné, intenzivnější úrovni. Měl jsem rád obě E39tky co jsem měl, ale žralok je zkrátka žralok a motor M30 (3.4) je jejich historické mistrovské dílo. On je to poměrně jednoduchý motor, který má ale výkon, sílu, projev, zvuk i gradaci v otáčkách. Přitom je to celkem konvenční technika s jednou vačkou a rozvodem OHC. Má ale mohutnou akceleraci a díky vysoké kompresi a absenci emisních systému dosahuje 160 kW max výkonu a 310 N.m krouťáku. Na gétéčko o hmotnosti jen lehce přes 1400 kg je to zkrátka nádherná hodnota. 

Příště zkusím sepsat víc zkušeností jak se servisem, opravami a taky se rád pochlubím tím, co jsme s bavoráčkem všechno v sezoně zažili.