Milovník Mrtvol

Mám úchylku

Jak nad opuštěným štěňátkem, zželí se mi i nad kdejakou polomrtvou čtyřkolou kráskou z konce minulého století. Koneckonců ona zrezavělá zelená Miata v mé garáži, kde v ní akorát přibývají nové díly (v ní, ne na ní) by mohla vyprávět.

V říjnu minulého roku jsem se ocital ve zvláštní agonii, přes okno sledoval sychravé počasí a snažil se srovnat se s vnitřními démony. Během tohoto zcela promarněného a depresivního období mé myšlenky zabrouzdaly i do minulých vztahů.

Jestlipak ještě jsou?

Jestlipak na ty šelmičky ještě mám??

Jestlipak by nám další románek něco přinesl???

Projíždím sociální sítě nás milovníků mrtvol, ale všechny bývalé milenky už nějak přibraly, jsou zadané nebo se na jejich překrásných tvarech podepsal zub času.

 ‚Spousta z nich je stále žhavá. Nejsem už ve věku na románky. Brzy mi bude 30, je nejvyšší čas si najít vážný vztah. Nějakou, která semnou bude po zbytek života a bude akceptovat můj polyamorní vztah s 13letou Thajkou a 22letou Japonkou.‘

Z vnitřního monologu mě vytrhává pohled na její letní fotku. Padá mi brada z jejich plných tvarů. Ujíždím si na asijských rysech, ale tahle je trochu jiná, je v ní něco západního.

V hlavě se mi promítají ty úžasné chvíle, které jsem s ní prožil. Miloval jsem ji, byly jsme pro sebe stvoření. Musím ji dostat zpět! Jsem kvůli ní ochotný vzdát se i nezletilé Thajky. Nerad, ale jsem ochotný něco obětovat!

Píšu kamarádovi a seznamuji ho se svým ďábelským plánem. Odpovědí mi je číslo na Léčebnu Návykových Nemocí v Hradci Králové a mě nezbývá než se pousmát nad zkratkou jen náhodou stejnou jako jméno mé budoucí garáže. Naléhám na něj a druhý den mě veze na první rande. Klepou se mi kolena, mám plnou hlavu emocí, ale jsem rozhodnutý zaskórovat. V kapse mě hřeje pakl bankovek, který jsem za ní dnes přijel roztočit. Není to moc, ale pořád je to polovina platu škodováckého plebejce, jakým jsem já.

Kamarád mě po dvou hodinách cesty, kdy jsem se nemusel drkocat busem, vysazuje před domem jejích rodičů a já zůstávám stát jako opařený. Stojí na zahradě – s otcem. Zmocňují se mě pochyby, ale jsem odhodlaný to uhrát. Sebevědomě stiskávám jeho pravici a zdravím otce. Hrdým hlasem žádám ho o svolení provětrat tu Marrylandskou klisničku a abych vyvrátil pochyby vyvolané mým výstředním zevnějškem, nechávám, jakože omylem vypadnout pakl tisícovek ze své kapsy. Tím jsem otce, vzdělaného gentlemana konzervativního stylu, dostal na svoji stranu. Dostává se mi požehnání a klíčků od nádherného, šestiválcového, Hondího kupé z rodiny Accordů.

Tato zelená mrtvolka, na které se zub času a ruka člověka za 240 000 km už podepsaly solidně, ve mně vyvolala tužbu ji mít a mít ji jednou, za dlouhé roky, v době, kdy už budu nazýván jeskyním primitivem, v naprosto sériovém stavu jen pár krůčků od dokonalosti auta nového.

Řeč je tu o trochu nechvalně známé ojetině, Hondě Accord kupé 6. generace s atmosférickým šestiválcovým motorem J30A1 a jak jinak než automatickou převodovkou. Každý z Vás, kdo má o této kombinaci nějaké povědomí, už jistě tuší, kam mířím. Ano problém je zakopaný v převodovce. Majitel mi oznamuje, že převodovka za tepla řadí, jak se jí zachce, nakonec se ustálí na 2.rychlostním stupni, a tak jde nouzově dojet kam potřebujete. Taky nějak zatéká kolem špatně nalepeného čelního okna a její krásné, plné tvary už zažily nejednu bitvu s nákupním košíkem, parkovacím sloupkem a přímím slunečním svitem. Zelená kdysi metalíza si žalostně žádá hromady práce, karoserie pod ní taky, ale jsem stále ochoten to uhrát. Vyrážím s majitelem na testovací jízdu. Prvních 20 km opatrné jízdy je největší problém akorát pár čepů, které zasluhují vyměnit. Po cca 25. kilometru, ale nastává onen zmiňovaný problém. Převodovka si postavila hlavu a začala v cca 90 km/h náhodně střídat kvalty od 2-4. Celkem nepříjemné, ale nakonec jsme se šnečím tempem dostali zpátky na zahradu majitele. Projev hliníkového šestiválce 3.0 VTEC se 147Kw a 260Nm je neuvěřitelný. Není slyšet, ale jde si tvrdě za svým. Jeho dravost po otáčkách, na japonský motor skoro až naftově malých, je návyková. Je jako Kevin – tichý vrah a kanibal ze Sin City, který požírá těla i duše svých obětí. Světlý koženkový interiér krásně doplňuje tmavou metalízu i když jako majitel nezbedného, 36Kg ‚štěněte‘ Miaty jsem si nad praktičností lehce posteskl. Ale co. Podepisujeme kupní smlouvu, sjednáváme datum přepisu a kamarád mě už zase veze domů. Cestou přemýšlím, jak dostat tu klínovitou mrchu co nejlevněji až ke mně na zahradu. Nejlevnější bude to odřídit i na případnou dvojku, ale sjednám si raději povinné ručení, které v sobě má odtah zdarma.

Následující týden vyrážíme vstříc dopravnímu magistrátu v Benešově. Slunce svítí a počasí připomíná den, kdy se dle pověsti na hoře Pektusan narodil Kim Čong-il. Majitel už na nás čeká, sedí tam chudák už prý asi 40 minut, protože měl neblahé tušení, že se to dnes potáhne. A taky ano, instinkt ho neklamal a seděli jsme tam spolu další skoro 2hodiny. Pořád nic ve srovnání s libereckým magistrátem, ale i tak – uf. Po nekonečných hodinách a cestě přes celé náměstí kvůli zaplacení poplatku a zpátky je všechno vyřešeno, jsem nezpochybnitelný majitel nezpochybnitelného GT v pochybném stavu. Opouštíme zahradu teď už bývalého majitele a mě se začíná zmocňovat řada emocí.

Po pár kilometrech si dovoluji lehce přišlápnout plyn a autíčko funguje, převodovka řadí jak má a ukrajujeme velmi rychle první desítky kilometrů na cestě domu v úplně normálním režimu. 100 km – nevěřil jsem, že se podaří zdolat tento milník bez poruchy. Cesta probíhá v klidu do chvíle, než je potřeba se svižně napojit na hlavní silnici. Pedál jde k podlaze, 205 mm pneumatiky se zahryzávají do asfaltu a ručičky otáčkoměru a tachometru letí vzhůru. Ohromenému zrychlením rozjíždím Accorda na maximální povolenou rychlost. Za poslechu andělských vokálů Willa Ramose prožívám nirvánu v koženkovém pohodlném gauči, zapínám tempomat a dotéká mi, jakou hloupost jsem před chvílí udělal – pozdě. Kupé se bezmála postaví na čumák a v převodovce dvojka. Kamarád, který mě s Volvem jistí, je mi v mžiku na pár metrů od kufru a převodovka hraje hru ‚Najdi kvalt‘. Jsme nuceni sjet z hlavní silnice na vedlejší, méně frekventované a pomalejší tahy. Zbylých asi 20 km pokračujeme rychlostí kolem 40 km/h – dvojkou.

A jsme doma, budoucí automobilový skvost zdolal cca 150 km po své vlastní ose. Odstavuji Vanesku – tak V6 říkám – na zahradu, pod kapotu umisťuji plašič kun a hlodavců, překrývám plachtou a jdu se vyspat z té emocemi nabyté, fyzicky i mentálně náročné cesty. Hned následující den, v mrazivé ráno, mě napadá jet Vaneskou pro pečivo do nedalekého Coopu. Mrazivé počasí pochroumané převodovce svědčí, a tak funguje jak švýcarské hodinky. Máme spolu najeto asi tisíc kilometrů, chvíli fungovala jako ‚rohlíkoví vůz‘, párkrát jsem s ní jel do práce a párkrát pro zábavu a potěchu duše po okolí. Teď Vaneska odpočívá uložená vedle svého mladšího Thajského sourozence pod plachtou a čeká na svoji chvíli.

Čím budu ale teď jezdit?

Kupé nemá převodovku, Miata rezne a stříbrného Tourera je mi při jeho nájezdu a houževnatosti líto tahat do ještě do zimy, kde by mohl obdržet další zbytečné šrámy. Je sice po výměně čepů, tyček a uložení stabilizátorů, brzd, má nové zimní gumy a kompletní pravidelný servis, ale tahat ho do té břečky? Ne děkuji.  

Naštěstí se řešení nabízí hned následující den. Volá mi soused Kuba, jestli se u něj nechci stavit v garáži na pivo. Souhlasím a během pár minut už se bavíme s pivkem v ruce nad jeho hromadou motocyklů Československé výroby v různém stádiu renovace. Řeč se dostává i k mému novému zelenému kupé a Kuba se pochlubí, že si také koupil nové auto a jestli nevím o někom, kdo by ho zbavil felicie.

Hmm…

‚Hele je to benzínová 1,3 50kw v absolutní holotě z roku 98, stav je podprůměrně feliciózní, technická na rok, tažný, zimáky, prošláplá střecha, bouraná na zadek ale má i spoustu nových dílů a nechám ji třeba za 8.‘

Nepřemýšlím, ten milovník mrtvol ve mně reagoval pohotověji. Mozkem ani nestihl proběhnout pořádně obsah toho co Kuba právě dořekl a ten zvrhlý perverzák už odpovídá za mě – beru. Konečně mám pracovně zimní auto a asijské miláčky mohu šetřit. Věci se však nějak zdržely, Kubovo nové auto se vlivem covidu zdrželo o 3 týdny v servisu a mě nezbývalo než na felicii jen pokukovat přes plot. Jako pedofil chodí nedočkavě a zvrhle kolem škol a školek, chodil i ten milovník nervózně kolem plotu a vyhlížel tu chvíli, kdy ji získá. Po skoro měsíci čekání na mě Kuba zvoní, předává mi klíče a jedeme na dopravák do Jičína.

Felicie – zemědělské náčiní, kde přesnost řazení či řízení není téma, s jedním chrastícím reproduktorem přidělaným na kuse prodlužky si ihned získala jméno – KriplíQ.

KryplíQem jsem odjezdil celou zasněženou zimu. Bylo to období až dětské radosti. Období, kdy jsem si na zasněžených polních cestách plnými doušky užíval toto primitivní, jednoduché vozítko. Dostal servis, částečné přetěsnění motoru, novou lambda sondu, snímač otáček, funkční budíky a zprovoznil jsem oba přední, stále originální reproduktory. Je osvobozující jezdit něčím takovým. O KriplíQ se nemusím bát, prvotní velký servis stál jako těsnění pod víka ventilů na Vanesku a kompletní servis podvozku, brzd a věcí spojených s STK bude stát přibližně jako díly pro pravidelný roční servis na stříbrném Accordím kombi (včetně opravy lemů a prahů). Díly v řádech 10 korun ve mně vzbuzují odvahu, a proto jsem si letošní zimu užil jako už dlouho ne. Například už byl KriplíQ několikrát v poli, škarpě nebo napříč cestou uprostřed lesa, výjimkou není ani tahání vozíků dřeva (včetně plného auta) přes podmáčené louky. Přirostl mi k srdci, mršina jedna slepičí. Letos na podzim ho čeká STK a jsem přesvědčený, že následující období ještě odslouží bez obtíží. I kdyby ne, už se za tu 1/3 roku zaplatil a možná ho při nějakém vyšinutém stavu mysli rituálně obětuji bohům automobilismu. Uvidím, co nám všem život připraví. Samozřejmě stále koukám po dalších dvoustopých mrtvolkách.

Autech, která už nikdy nebudou a je škoda, aby byla zapomenuta.

Autech, které nám obyčejným autíčkářům umí zpříjemnit chvíle na silnicích.

Autech, které nám plní sny.

Dopřejte mrtvolkám minimálně důstojný odchod.