Jak jsem přišel k prvnímu osmiválci

Nejsem ten typ, který od 6 let studoval časopisy s auty. Nicméně 5. generace Mustangu na mě zanechala silné dojmy. A od té doby, to se ta vášeň jen prohlubovala. Na střední škole jsem snil o tom, jak si jednou koupím Mustanga z 60’s. Když jsem byl v roce 2010 na Work&Travel v USA a viděl i ty ostatní super auta, jako Corvette, Challanger a hlavně Camaro, o kterých jsem do té doby moc netušil, tak už nebylo cesty zpět.

Posuňme se o několik let dopředu. Rok jsem měl strávit na univerzitě ve Waco uprostřed Texasu. A život bez auta v USA je většinou sice nezapomenutelný zážitek, ale uplně jinak, než bych chtěl. A když už jsem auto měl kupovat, navíc v USA, tak jedině stylově s V8.

Ovšem ani USA už nejsou co bývaly a osmiválce v obyčejných autech jsou už hudbou minulosti. A já nechtěl archaické auto nebo vylítanou vránu, ale něco relativně moderní. Výběr mi navíc stěžoval fakt, že do USA za mnou měla přiletět žena s čerstvě narozeným miminem a psem. To hned vyřadilo z výběru všechny kupé a sedany. Pickup je zase v Texasu podobně stylové auto, jako v Praze SUV a drží si hodnotu velmi dobře. Tudy cesta též nevedla. Full size SUV mě neučarovala, i když možnost to byla, a proto jsem se rozhodl pro pořízení exota – Dodge Magnum.

Vyráběl se jen čtyři roky a nesetkal se s moc velkým úspěchem. Většina kousků na prodej ale byla s V6 a navíc často v žalostném stavu. V8 v dojezdové vzdálenosti pěti hodin byly na prodej jen dvě. Dobrá zpráva je, že výkonný kombík je v USA považován za auto petrolheadu s rodinou, trochu stylovku a jejich stav je obecně o něco lepší.

Auto jsem sehnal od prvního majitele za $6800, najeto 110 000 mil, model R/T s 5.7 l motorem a po FL, jezdila s ním jeho manželka, ale potom co umřela mu zůstali tři auta a motorka. Proto se ho rozhodl prodat. Servis si na něm dělal sám, neplánoval ho prodat, tak k si k tomu ani nevedl žádnou servisní historii. Vypadal důvěryhodně a navíc v kastlíku byla účtenka z výměny oleje v převodovce v 80 000 milich, tak jsem neměl důvod mu nevěřit.

Z auta jsem byl od první chvíle nadšený. Ze začátku jsem měl pocit, že to auto je bestie, která jen čeká na moment, kdy si nedám pozor. Ale po pár týdnech se to spravilo. Z velké části to bylo tím, že jsem byl zvyklý z ČR na výkon Peugeota 406 2.0HDI. Zvuk nastartování V8 mi dělal radost celou dobu, co jsem auto měl a doteď mi to moc chybí. Do kufru se vešel pes, kočárek a i nějaké haraburdí. A vzadu mohla mít dcerka sedačku uprostřed a po stranách se vešel v pohodě i normální člověk. Co víc si přát.

Zajímavým detailem byl tachometr, který ukazoval přibližně o 2mph méně než auto opravdu jelo. Jednou to částečně přispělo i k zastavení sheriffem. Na silnici, kde jezdili asi tak čtyři auta za hodinu a do nejbližšího osídlení to byli desítky mil. Rychlostní limit tam byl 65mph, ale já přehlídl značku, myslel si, že tam je 70mph a na tachometru jsem nastavil 75mph (překročení rychlosti o 5 mph zrovna v Texasu více méně tolerovali vždy a do 10mph záleželo na štěstí). Už jsem byl psychycky smířen s pokutou, 12mph (20kmh) navíc už není zanedbatelné. Ale vyřešilo se to pokutou, já šerifovi slíbil, že už nebudu jezdit rychle a mohli jsme pokračovat. Jen jsem si musel dávat pozor, ať svůj slib v tomhle okrese neporuším.

Rád bych vám popsal, jak to auto jezdilo, ale já vlastně nevím. Zaprvé se nepovažuji za nijak dobrého řidiče, zadruhé nemám srovnání s jinym výkonějším autem a zatřetí (to hlavně) jsem s tim jezdil skoro pořád rovně. V Texasu nemají moc zajímavých okresek, hory jsou daleko a většina cest probíhala buď po dálnici nebo po rovné cestě mezi pastvinami a polemi (které ale taky říkají highway a mají tam podobné rychlostní limity jako na dálnici). Pokud někoho zajímá spotřeba tak byla docela rozumná – 11.97l/100 km za celou dobu. Říkal jsem si, že to je jako v ČR – žere to dvakrát víc, ale benzín stojí půlku (to mi ještě nedošlo, že všechno je dvakrát tak daleko). V ideálních podmínkách se šlo dostat pod 11, ale vyžadovalo to jízdu jen po dálnicích a rychlostí 70-75mph (110-120kmh). Oproti tomu spotřeba směrem vzhůru dokázala vyskočit mnohem víc. Jednu nádrž, kterou jsem vyjezdil jen po městě, jsem měl 16.75l/100km. Doteď mi nejdou do hlavky zkazky různych milovníků amerik v ČR, kteří tvrdí, že s osmiválcem “Na dlouhé trasy i pod 9”, nebo “přes 12 málokdy i ve městě”.

Interiér je kapitola sama pro sebe. Sám nejsem nijak zhýčkaný. Prstem za jízdy nepícham do palubky, abych řešil jestli je měkčená, slícování dílů a různé mezery jsou mi ukradené do doby dokud věci drží na místech kde by alespoň zhruba měli být. Nicméně v tomhle byl trochu problém. Za jízdy po nerovném povrchu se ozývalo divné rachtání. Zpusobené jedním dílem na vršku palubní desky. Od původního majitele tam už bylo slušné množství kartonu a molitanu, ja tam přidával další, ale úplně odstranit se mi to nepovedlo. Kůžené sedačky byly taky tragické. Možná to bylo tím, že nebyly kožené, ale koženkové a ve švech se trochu trhali. V asi 200 000 km mi to přijde jako smutné, můj Peugeot má 440 000 km a látkové sedačky jsou skoro jako nové. Poslední věc, co mě rozčilovala asi nejvíc, bylo střešní okno v kombinaci s vyšším posazem. Prostě jsem se tam se svými 193 cm nevešel na výšku.

Auto jsme vlastnili devět měsíců a najeli dokupy 25 000 mil (41 000km). Navštívilo spoustu míst, od Kalifornie (to si ho půjčil brácha na roadtrip), přes skoro všechno možné v Texasu až po Floridu. Podotýkám, že všechno byly výlety ve volném čase, připadně nákupy, do školy jsem chodil pěšky. Za tu dobu jsem tam museli opravit několik věcí. Krom běžných spotřebních věcí mě zlobila elektrika – ovládání klapky klimatizace, rozbil se jeden z dvou větráku na chladiči. A pak jedna věc, kterou se úplně stidím napsat na web lidí co mají radi auta – měnil jsem sám svíčky, přetáhl jsem je a domrvil těsnění a jednu hlavu. Když auto odtahovali, tak ještě zlomili tyč řízení, což ale přičítám pověstné kvalitě Chrysleru z dané doby.

Kdybych mohl, tak bych si to auto dovezl do ČR, ale vzhledem k těžkostem s přihlášením auta staršího osmi let jsem ani moc neprozkoumával možnosti a prodal ho. Samozřejmě nadšenci. Pán, kolem 40, ho už kdysi měl a prodal, poté měl V6 verzi, ale ta mu nestačila. A když si chtěl koupit zase V8, tak našel na prodej Charger SRT za stejné peníze. Nicméně teď jeho 17 letý syn udělal řidičák a on mu ho koupil. Občas si říkám, že svět je nespravedlivý.

A zajímá vás, na kolik vyjde taková sranda? Všechny výdaje jsem si zapisoval a můžeme to spočítat. Nutno podotknout, že jsem na to auto byl celkem pintlich a některé věci bych tam nemusel dělat, prodal bych to o fous levnějš, ale ušetřil dost na opravách.

• Rozdíl nákup a prodej: $1800
• Spodní ramena, brzdové kotouče a destičky: $550
• Větrák chladiče: $100 (měnil jsem sám)
• Přední a zadní ložiska, olej v převodovce a olej v diferenciálu: $600
• Pneumatiky: $400
• Kontrola pred roadtripem a nejake drobnosti: $200
• Oprava motoru a tyče řízení: $2200
• Vyměna oleje: $140 (4 x $35)
• Pojištění: $720 (9 x $80)

Náklady celkem: $6700 ($3800 bez pojištění a mé nešikovnosti)

Naklady na km bez PHM: 3.84Kč

Náklady na km bez pojištění a mé nešikovnosti: 2.1kč

A 2.1 km na km mi přijde jako super částka za takové auto. Pokud by jste měli tip na zajímavé rodinné auto s takovými náklady, sem s nimi, výhledově budu něco potřebovat.

A příště se můžete těšit na další auta, která jsem tam vyzkoušel, protože průběžně jsem si ty osmiválce koupil celkem tři…