Jak jsem kupoval Seru - 8. část

Neděle 7.12. 7:00, Middlesbrough, Longlands Hotel

Zvoní budík, den D je tady. Sbalit věci, hodit sprchu, nasnídat se, objednat Uber a upalovat na trajekt. Házím věci do batohu, vyškubávám nabíječku ze zdi, ozvala se rána, zhasly světla a na chodbě začalo něco hlasitě pípat. Super.

Jo, tak to je paráda. Ten odizolovaný výmysl jsem mohl vytáhnout opatrněji, žejo. Naštěstí už mám všechno nabité a nachystané, takže elektřiny netřeba. Beru osušku, čelovku a potmě jdu do prvního patra na chodbu do společné koupelny. Cestou se snažím udělat něco s krabicí na stěně, která hlasitě pípá a na které bliká obrovský červený nápis „General failure“. Bohužel žádné tlačítka tam nejsou, tak radši utíkám do koupelny, protože to vypadá, že se osazenstvo hotelu začíná probouzet a asi bych nechtěl vysvětlovat, co se tady stalo a proč je budí alarm.

V koupelně lezu do sprchy a zjišťuju, že teplou vodu tady obstarává elektrický průtokový ohřívač. Super. Tak aspoň se studenou vodou probudím. Kde se sakra ta voda pouští? Nějak si s tímhle výmyslem nerozumím, možná se to zapíná nějak elektricky. No nic, v umyvadle tekla aspoň trochu vlažná voda, tak jsem udělal jakousi nouzovou hygienu před dlouhou cestou a utíkal na recepci nahlásit „že se něco stalo“.

Recepční nikde, asi o co později chodí spát, o to později vstává. Jdu se teda nacpat na snídani, nalít kafem, cestou zpátky znovu na recepci, nahlašuju poruchu, dostávám zpátky pas, objednávám Uber a jedu.

Neděle 7.12. 9:00, u prodejce doma

Prodejce mě vítá a zve dovnitř, na pohovce a na zemi rozložené věci, co k autu časem nasbíral. Rozebraný SLSS, zesilovač, prospekty a nějaké další věci. Vysvětluje mi, co tam všechno je, co s tím plánoval a licitujeme cenu. Ještě otevírá garáž a kouká, jestli nenajde ještě něco. Nakonec ještě dostávám klíč na kola, že je tam malý problém, prý jedno kolo pomaličku utíká, tak kdybych náhodou cestou musel nasazovat rezervu. Super.

Tak už jen potřást si rukou, prodejce mi přeje šťastnou cestu a ještě nakonec dodává: „Jo, a připrav se na to, že budeš všude středem pozornosti a lidi se budou ptát, co je to za auto. Fakt je to unikát.“ Děkuju mu za všechno a říkám, že na to už jsem tak trošku zvyklej a že s tím počítám, protože přeci jen mám jakýsi divný vkus na exotiky. Ale že se těším a nemůžu se dočkat, až budu doma.

Startuju tu nádheru, plechy se rozřinčí, auto se rozklepe a já poprvé vyjíždím. Skrz prosklené dveře nahoře vidím, že se dešťové mraky trošku rozfoukaly a že vysvítá sluníčko. Žeby? Přijíždím na křižovatku, chci se rozjet a auto chcípne. Super.

Vyhazuju směrovku dávám znamení o změně směru jízdy a tím spouštím stěrače. Zapomněl jsem, že tenhle japonec má ještě kromě volantu na jiné straně taky prohozené stěrače a blinkry. Cestou ještě několikrát stírám čelní okno při pokusu o blikání a blikám při pokusu o setření kapek z čelního okna. Super.

Popojíždím mezi domy a při stání plynem udržuju zvýšený volnoběh, abych zase nebyl za dementa, co mu to furt chcípá i při rozjedech s automatem. Skoro prázdná nádrž, okamžitě hledám nejbližší benzinku.

Přijíždím ke stojanu, otevírám dveře a hned cítím, že všechny oči se začaly otáčet směrem ke mě. Na jednu stranu jsem trochu nervózní, na druhou stranu je to ale docela příjemný pocit. Tankuju ten nejdražší prémiový benzín, jdu zaplatit. Za kasou dvě postarší prodavačky, okamžitě se mě ptají co je to za auto, že je to cool a že to nikdy neviděly. Povídám jim, že jsem to zrovna koupil doslova jen pár bloků odsud. Platím, loučím se a valím směr trajekt. Jo, tak asi měl prodejce s tou pozorností trošku pravdu.

Po natankování čerstvého prémiového benzínu se projev auta docela zlepšil. Jedu si tak po dálnici a koukám, že ukazatel teploty postupně klesá až na minimum. Problém. Píšu prodejci – ten mě ujišťuje, že je všechno v pořádku, že jestli auto topí a tak. Odpovídám že trošku jo, a on že se teda nemám bát, že je to v pohodě. Já si stejně ale myslím, že bude zaseklej termostat, ale co už, tohle je maličkost. Lepší, než kdyby to vařilo.

Taky jsem si uvědomil, že mám vlastně ještě chvilku času, takže sjíždím na okresky a jdu si udělat malý výlet anglickým venkovem a nafotit pár fotek. V pauze na svačinku už nervy trošku opadly, začal jsem si uvědomovat že to zatím vlastně všechno dobře vychází. No – vlastně ještě nemám tu evropskou pojistku a čeká mě 1000 km domů v prosinci na letních gumách, to už ale nějak zvládnu. Posílám pár fotek jako hádanku Ferniemu, co že jsem si to zase koupil za krám a že vlastně nevím, co s tím povinným ručením. Ten nakonec po pár pokusech správně uhádne co mi přibylo ve sbírce a pak mi radí doplnit číslo rámu nulama a vydávat to za VINko – že to takhle některé pojišťovny vemou. Ha – dobrý nápad. Děkuju mu za tip, dojídám housku a valím směr přístav.

Neděle 7.12. 14:00, Newcastle port

Konečně v přístavu. Cestou jsem ještě zažil perné chvilky – opět s nízkoemisní zónou. Tentokrát jsem byl snad ještě nervóznější, protože tohle je oproti hybridu z půjčovny opravdu starej krám. No jo, chtěl jsem se vyhnout mýtu v tunelu cestou do přístavu (v celé Anglii je 12 míst kde se platí mýto a jedno z nich musí být zrovna tady, kudy já potřebuju jet), takže jsem si udělal několik desítek mil objížďku okolo města a pak jsem stejně skrz tu zónu musel projet, protože to jinak nešlo. Co už. Na nějaké značce jsem zahlídl, že se to řeší elektronicky, takže pak doma kouknu, jestli jim tam nebudu něco dlužit. Nerad bych, aby pak ten dluh poslali podle SPZ bývalému majiteli.

Přijíždím k budce před trajektem, slečna v okýnku se mě ptá, co je to za cool auto, že to ještě neviděla. Objednávám si na ráno snídani a dostávám palubní vstupenku a nějaké další papíry. Tak už se to blíží, další krok za mnou.

Telefon – pojišťovačka! Super. Ptá se mě, jak jsem teda dopadl, říkám jí že auto už mám, zrovna čekám ve frontě na trajekt, a že pojistku furt nemám, teda tu evropskou. Že anglickou sice mám, ale ta mi v EU neplatí, protože jsem dement. Předávám jí tip na fígl s nulama a už na mě mává náhončí, abych najel na trajekt. Omlouvám se jí, že to teda teď dořešit nemůžu, že zrovna vjíždím do lodi, kde bude kolem tolik oceli, že hovor asi spadne. Děkuju jí, že si na mě vzpomněla i v neděli odpoledne a loučíme se s tím, že teda zítra ráno zkusí obepsat pojišťovny a ozve se mi, jak pořídila.

Pomaličku parkuju v lodi, otvírám dveře a okamžitě se otočí řidič auta předemnou a čumí a ptá se, co je to za cool auto, že to nikdy neviděl. Vidím, že se ke mně stahují další lidi okolo, počkám tedy až se utvoří menší hlouček, ať to nemusím říkat víckrát. Otvírám i druhé dveře a nechávám zájemce si auto prohlídnout a udělat pár fotek.

Jo, tak takovej zájem jsem fakt nečekal.

Pondělí 8.12. 10:00, Amsterdam

Cesta trajektem byla boží. Tohle nebylo jak ten dobytčák na trase Calais – Dover. Měl jsem sám svoji kajutu, která byla jako pokoj v nějakém lepším hotelu. Vlastní záchod, sprcha, klima, pohodlná postel, naprostá paráda. Na lodi byly i kraviny typu casino, kino, hospoda, duty-free shop, já jsem si ale raději dal konečně po několika dnech teplou sprchu, ulehl a luxusně se vyspal. Ráno anglická snídaně all-you-can-eat, která byla taky naprosto famózní. Musím říct, že asi jedna z nejlepších snídaní co jsem takhle na cestách měl, na to se nechytaly ani některé z lepších hotelů. Trajekt měl sice hodinku zpoždění, to už ale byl detail. Ušetřil jsem asi 1000 km cesty a vstal odpočatej na zbývající cestu pevninskou Evropou.

Po vylodění jsem měl trošku bobky, jestli mě nechytnou celníci a nebudou se ptát odkud jedu, čí to je auto, co s ním mám za úmysly, chtít výpalné a tak. Naštěstí jenom čuměli a mávnutím ruky mě propustili vstříc zážitkům s RHD v LHD světě. Po chvilce jsem se dostal na dálnici a zjistil, že jsem toho benzínu moc nevzal – budu muset tankovat. No, co už. Natankoval jsem (do té doby) asi ten nejdražší benzín v životě – plná nádrž stooktanu za krásných 2,69 eur za litr. (u nás se prodával tehdy v přepočtu cca za 1,5)

Honem z Holandska pryč.

Pondělí 8.12. 13:00, Nizozemí, dálnice A12

Pádím si to tak v pravém pruhu opatrně stovečkou, když najednou zazvoní telefon. Pojišťovačka! Má pro mě dobrou zprávu, prý to nějaká pojišťovna teda akceptovala jako dočasnou možnost, než dostanu české SPZ. Tak teda paráda, už nepojedu s nepojištěným autem na letních, ale s pojištěným autem na letních. Dolaďujeme detaily, diktuju údaje svoje a údaje auta a najednou koukám – přede mnou docela dlouhá kolona. No, co se dá dělat, přejíždím do levého pruhu, že si trošku pomůžu a kus kolony objedu. Telefon u ucha, předjíždím spoustu aut a najednou se objevují značky že se blíží hranice s Německem.

Ajaj, ona to není klasická kolona na dálnici, to je fronta na hraničním přechodu. Dokončil jsem předjížděcí manévr, kdy jsem si pomohl asi tak o 50-70 míst dopředu a zařazuju se do pruhu těsně před zúžením, kde dopravu řídí uniformy plácačkou a svádí auta na parkoviště ke hraniční kontrole. Vyjel jsem z vláčku a zastavil jsem na nějakém volném místě a dořešuju pojistku. V tom ke mně přibíhá jakýsi muž v uniformě, s knírkem a úplně brunátným obličejem a nasraně německy křičí. Úplně jsem mu nerozuměl co křičí, ale z gestikulace a intonace jsem to pochopil asi takto: „Co tady jako proboha děláte? Tady rozhodně nesmíte stát! Vy telefonujete za jízdy? Okamžitě přestaňte telefonovat a pokračujte támhle!“. Napjatou pravou paží ukazuje kamsi bokem mimo hlavní proud aut, kde byla postavená improvizovaná kontrolní hala a kde už čekali policajti a celníci. Omlouvám se do telefonu pojišťovačce, že jsem se asi dostal na hranice, sundávám telefon z ucha, omlouvám se policajtovi a potupně jedu směrem k hale.

Tak, teď si to od Němců asi vyžeru. Telefonoval jsem, předjel jsem frontu na hranicích a nemám ani tu zelenou kartu.

Přijíždím k hloučku celníků do jakési plachtové haly, všichni na mě hned upřeli zrak. Jeden z nich ukazuje, že mám zastavit. Kdybych měl klasicky volant vlevo, přicházel by celník k řidičovu okýnku. Takhle ale přicházel ke spolujezdcovu okýnku, kde seděl akorát batoh. Naklání se k okýnku a čeká. Nejdřív udiveně čumí, pak mu to došlo, přechází na druhou stranu, otevírám okýnko. Rovnou na mě promluvil anglicky, že chce vidět moje doklady, pas, doklady od vozu. Všechno mu podávám, lustruje mi papíry a ostatní celníci obchází auto a udiveně čumí co to je. Dostávám pokyn abych vyšel ven z vozu. Otevírám dveře, celník překvapen pohybem dveří směrem nahoru odskakuje půl metru dozadu a udiveně čumí co to je. Že mám otevřít kufr. Nahýbám se do kabiny, tahám za páčku a zadní skleněná kopule se automaticky začíná zvedat. Celník, který stál přímo u kufru a nečekal, že se to otevře samo, odskakuje půl metru dozadu a čumí co to je. Postupně všichni obchází auto a čumí co to je. Jeden se mě zeptal, co je to za cool auto, že to ještě nikdy neviděl. Druhý se ptá kolik to stálo, co je to za rok a tak. Kolem mě a auta se utvořil hlouček celníků a policajtů, vyprávím detaily o autě, o tom že jsem z Anglie připlul trajektem a že pokračuju směrem domů. Nakonec mi jeden z nich podává zpátky papíry a povídá: „Víte, že se tady nesmí za jízdy telefonovat?“ – „Omlouvám se, už se to víckrát nestane.“ – „Máte cool auto, můžete jet. A netelefonujte za jízdy.“

Uff.

Startuju auto, to se celé rozklepe, začne řinčet výfuk a opravdu potupně odjíždím. Tak tohle naštěstí vyšlo. Hned za celnicí zastavuju na parkovišti a jdu raději rovnou řešit tu zelenou kartu, protože taková haluz už se nemusí opakovat.

Zelenou kartu jsem nakonec po telefonu vyřešil někde v půlce Německa, začalo pršet, teplota padala dolů, ale nemrzlo. Tak to by mohlo vyjít. Cesta přes Německo je dlouhá, naštěstí autobahn docela kvalitní, provoz k večeru slábnul a já na to šlapal a zkoušel co to dá. Teplotu motoru jsem díky pedálu na podlaze dokázal udržet někde pod polovinou, nebylo to ale nic moc příjemného, je to prostě starý křáp. Ideální cestovní rychlost byla někde kolem 110, při 130 už je potřeba se na řízení víc soustředit a kolem 150 už to nebylo fakt nic příjemného. Naštěstí italská údržba japonského auta s českým řidičem na německé dálnici poháněného holandským benzínem nakonec způsobila, že projev motoru se o dost zlepšil. Jo, prostě to asi potřebovalo rozjezdit a protáhnout. Auto se sice na volnoběh ještě docela třepe, snad to budou jen ty silentbloky. Ale už nechcípá, rozjíždí se pěkně a kolem cca 2-3000 ot./min. je ta jízda doslova příjemná a sametová.

Přicházela noc, trošku jsem zvolnil a zjistil, že na svůj věk a ty malinké světla to fakt dobře svítí. Když jsem v noci za deště zastavil na prázdném odpočívadle, že si chvilku odpočinu, odkudsi ze tmy se vynořila postava, přišla ke mně a udiveně koukala. Anglicky s polským přízvukem povídá že je to cool auto, co to je, a že to nikdy neviděl. Dobrá haluz. Chvilku si povídáme o autech, z týpka vylezlo, že jezdí kamionem a jinak je toyoťák a doma na něj čeká Corolla TS s motorem 2ZZ, znalci vědí. Nakonec mi přeje šťastnou cestu a loučíme se. Ani vlastně nevím, kolik lidí celkem mě za celou dobu oslovilo a ptalo se, co to je.

Půlnoc je tady, hranice ČR se teprve blíží, ještě si píšu s kámošem, že přespím nakonec u něj a ráno budu pokračovat dál na východ domů. Nakonec to všechno vyšlo. Naslepo bez domluvy jsem odletěl a nakonec se zpátky vrátil tímhle unikátem, co nejprve vypadal, že chcípne ještě před trajeketem, půl cesty bez pojištění a na letních gumách. No, byl to docela náročnej víkend. Ale stálo to za to.

Epilog

Jsem doma. Auto je doma. Teď už jen to přihlásit, s největší pravděpodobností to půjde na veteránské značky, jinak to moc nevidím, ale to už jsou detaily. Udělá se nějaký základní servis, vychytají se mouchy, trošku se to odtuní a dostane do původnějšího stavu.

Jezdí to jinak krásně, plavně, a je to prostě celkově boží. Ten pocit jako ve stíhačce je k nezaplacení. Ale furt je to 35 let starej krám, co se dá dělat, snad to hned neshnije. Smutný je, že spousta kousků už dávno zrezla, rozbila se, spoustu doslova zničili tuneři a tuzeři.

Dílů ubývá a jednou prostě nebudou, koupil jsem například už teď přední světla (haluzí a za malé jmění) jen tak, protože prostě nebudou. Taky se mi povedlo sehnat to původní sací paroží, plato kufru, plastové kravinky co mám rozpraskané a budíky, na kterých nejsou přelepené japonské kilometry na anglické míle. Stálo to ale spoustu nervů, ještě víc peněz a další týden ježdění po celé Anglii.

Spotřebka je sice stejná, jako na běžné modely, ale ani ty už tady mezi náma skoro nejsou. Sem tam se něco objeví v japonských aukcích, ale nic moc. A druhovýroba taky dochází. Možná prostě nakoupím brzdové kotouče, desky, filtry, silentbloky atd. do skříně. Chtělo by to určitě do budoucna poléčit lak, zatím nevím jak, protože celý pravý zadní blatník je vyšisovaný a lem začíná kvést. Celolak by asi celkově snížil historickou hodnotu auta, ale tady asi nebude moc na výběr. Spodek snad nebude úplně na kaši, ještě to budu muset celé projít, zkontrolovat a ošetřit.

A pak může dělat radost. A doufám, že dlouho bude.

---

Jo, a pamatujete, jak jsem na začátku psal, že v posledním roce nabízeli jako nejvíc high-tech věc tu hlasovou GPS s televizí?

Tak já ji sehnal :)

---

Díky moc, že jste to dočetli až sem. Doufám, že se Vám tahle neobvyklá story líbila :) 

A co vy, setkali jste se někdy se Serou naživo? Nebo znáte někoho, kdo ji má, nebo ji máte přímo Vy? Klidně dejte vědět v diskuzi nebo do SZ, rád se seznámím a můžeme si povyměňovat zážitky, zkušenosti, díly a tak. 

S Vámi ostatními se budu těšit třeba u dalšího příběhu, nebo Kafe & Kárách, nebo jinde, řekl bych, že mě podle auta asi poznáte :)