Honda Legend: sladkokyselý začátek

Proč nakonec Legend?

Delší dobu jsem si lámal hlavu s tím jaký auto si pořídit k mé MX-5 NC , nebo za co ji vyměnit. Tak dlouho jsem si namlouval, že   si stačí občas jiné auto půjčit anebo že na nic zábavnějšího než je Miata se svým rozpočtem nedosáhnu, až jsem se nakonec neudržel, prásknul do stolu a rozhodl se, že už se dál upejpat nebudu a něco starého/nového pro radost si pořídím.

Jelikož je to v mém případě čistě věc rozmaru (opravdu nepotřebuju další auto, jen ho chci) a auto na bláznivé projížďky už mám, rozhodl jsem se sehnat si něco klidnějšího, mnohem pohodlnějšího s větším motorem a klidně s automatem. Něco na ty dny, kdy nemám náladu na kostitřas, ale jen chci zapadnout do pohodlný sedačky, uvelebit se a jen si tak kroutit volantem a v klidu poslouchat muziku.

Šetřím na trochu důležitější věci, takže jsem přehodnotil starší plány a dal si na tenhle projekt skromnej finanční limit okolo padesáti tisíc, aby mě zároveň případně tolik nemrzelo, kdyby se mnou vybraný klenot ukázal býti úplným šrotem a koukal jsem po něčem víceméně na cenovém dně, co působí, že ještě aspoň chvíli bude jezdit.

Původně jsem (s vyšším rozpočtem) koukal po různých RWD V8 zadohrabech, ale to po přehodnocení rozpočtu přestalo dávat smysl, zrovna tak jako omezovat si výběr různými dalšími zbytečnými kritérii (třeba vyřazovat FWD, jako kdybych měl v plánu s limuzínou v automatu dělat donuty). A na W12 Phaetona, kterýho nabízí místní čtenář (za hodně lákavou sumu) bohužel nemám cojones :)

Z toho co mi tak nějak dává smysl jsem třeba takovou Omegu už měl, ale narazil jsem v inzerci na pěknýho Legenda. Tahle Honda mi byla vždycky sympatická.

Vzal jsem teda kamaráda a vyrazili jsme se na tuhle legendu podívat. 305 tisíc najeto, ale vypadala celkem zachovale. Dvě sady zánovních pryží, údajně veškerá výbava až na boční airbagy funkční a motor a převodka šlapou krásné, podvozek podvozkuje jak má. Lákavá cena.

Přijeli jsme tam, auto vypadalo víceméně tak jak jsem si ho představoval – samozřejmě tu a tam nějaké známky stáří – nešlo akorát stáhnout jedno zadní okno (jen kousek) a pak při projížďce se auto podezřele rozvibrovalo někde kolem 70-80 km/h – tohle je sice typická rychlost, při které se projevují blbě vyvážená kola, ale tohle působilo jako něco mechanického. Příjemně vystupující prodejce auto dotáhnul z Rakouska a v kufru byla hozená nová poloosa, takže jsme si tak říkali, že asi rakušák věděl, že by chtěla výhledově vyměnit.

Na základě svých zjištění jsem se rozhodl auto koupit, pokud dostanu slevu za nečekané nedostatky. Prodejce neochotně slevil jeden papír – tvářil se, že už takhle na tom nic nevydělává (protože to původně prý koupil pro manželku, které nesedlo) a já věděl, že před dvěma měsíci ho prodával za mnohem víc – tak jsme si plácli. Nehodlal jsem bazírovat na pár tisících.

Vyřídil jsem povinné ručení se zbytečně moc komunikativním operátorem po telefonu. Na benzínce jsme s kámošem dofoukli kola, nalili plnou a vydali se zpátky vstříc Praze – teď už ve dvou autech.

Sladký začátek

Po chvíli jsem se konečně uvolnil a začal mít ze svého nového nákupu radost. Cesta nebyla řidičsky náročná, takže jsem se na dlouhých rovinkách začal detailněji seznamovat s ovládacími prvky, nastavil si tempomat, naladil si rádio, kde hrály hity z devadesátek, doladil si sedačku, volant a zrcátka, aby mi vše sedlo k plné spokojenosti a navíc jsem ještě zjistil, že loketní opěrka se dá vyklopit dopředu, čímž se usadí o několik cenťáků výš a je v úplně geniální pozici na opření pravé ruky. No a teď v pohodlí černých kožených sedaček za doprovodu mého oblíbeného devadesátkového eurodance jsem si při 3300 otáčkách za minutu (ve 130 km/h dle GPS) na čtyřku užíval pohodlné svezení ve svém novém pětimetrovém korábu a vůbec mi nekazilo náladu odporný deštivý počasí. To byl moment, kdy jsem byl fakt šťastnej, vlastně i dojatej, z tý vší nostalgie a toho jak sem si koupil to správný auto a všechno je perfektní.

Kyselý začátek

Už jsem byl skoro doma, zbýval poslední kilometr. Na jedné větší křižovatce jsem čekal na zelenou a napadlo mě, že až tam skočí, mohl bych zkusil prudší rozjezd s vypnutou kontrolou trakce – na mokru to trochu sklouzne a já uspokojím vnitřního puberťáka. Skočila tam zelená a vy už asi tušíte, co se stalo. Sotva to začalo klouzat, cosi prasklo a já přišel o pohon. Volič převodů je najednou na ozdobu – všechno je teď efektivně neutrál (včetně P). A co hůř, já teď stojím hned za přechodem a skoro v té křižovatce, zatímco na mě koukaj chodci, kteří viděli můj smutnej pokus o rozjezd. Naštěstí se ve vánoční náladě někdo slitoval, zlanařil dalšího člověka a oba mě odtlačili na parkovací místo poblíž, ze kterého té obrovské potvoře čumí zadek do silnice, přestože je naražená pneumatikou až k obrubníku. Nejsem mechanik, takže nevím co přesně odešlo a proč, já teď jen doufám, že ten díl, co mám kufru (poloosa), je ten, co se mi bude hodit a že brzo už zas bude dělat radost :)

Pokračování příště.

PS: omluvte hnusná zimní kola – na léto mám originály a teď mám palčivější trable :)