Get out&drive!

Sobota 2:30 ráno, budík! Bývaly doby, kdy jsem touhle dobou chodil spát… Venku neprší, sms Jirkovi “Jedem”, skoro okamžitě blikne zpět “Ja, sehr gut”. Tak tedy opravdu? Jdu dát kafe do termosky…

Uspořádat road trip mě napado ve čtvrtek večer.  Od března totiž vyrážíme každý měsíc. Už je půlka léta, a ještě jsme nejeli. Můžeme si za to sami. Plán byl, že když nemáme čas ve dne, můžeme jet přece v noci :) Vyrazit ve 22 hodin z Prostějova na půlnoční kafe na Červenohorském sedle. Nakonec zvítězil plán B, tedy kafe při východu slunce – toho dne v 5:20. Když už blbnout, tak pořádně!

V pátek se kazí počasí a moc to nevypadá, obdržel jsem telefon od kopilota Aldy, že mě cestou budit nebude, peče na to a jde spát…Popravdě brzo čekám podobný telefon i od Jiříka, ale to jsem ho hodně podcenil… Odpoledne plná nádrž (to zabolelo, ale když už to tam je, tak to přece musím spálit), kontrola provozních kapalin, nákup čokolády a kafe v plechu.

Tak tedy sobota “ráno” sraz na benzince ve 3:00. Přijíždím jako obvykle později, výmluvy na “šílenej provoz” jsou očekávány se smíchem. Kontrola tlaku v pneumatikách, první káva na střeše auta a briefing. Jirka přijel se stejným plánem útoku, jako já. Tedy: jet jako druhý, nechat se vést a užívat si jízdu (hajzlík). OK, byl to můj nápad, pojedu tedy první a budu mít zaplou navku na telefonu pro každý případ. Teplota je příjemných 15°C, hvězdy vidět nejsou, ale není ani mlhavo, nebo nějak vlhko. Jestli takhle bude i na kopci, bude to cajk. Podle radaru máme stejný směr s masivní oblačností, ale v Jeseníkách budeme určitě dřív my, než mraky. Zpáteční cesta už je celkem fuk. K mému překvapení nejsme na pumpě sami. Ještě je tu partička kolem dvou rozsvícených “závodniček” – sice to není nic, za čím bych se ve dne otočil, ale každý autíčkář, který je ve 3 ráno ještě, nebo už se svým mazlíkem má u mě respekt. 

“Gentleman, start your engines!” Jirkův dvoulitr má s novým výfukem určitě super zvuk, ale já se nořím do svého světa. Na chvilku jenom já a moje italská prdelka. Klíček do polohy, zamrkání kontrolkama, pohladit křížek….když zhasne dioda immo, probouzím startér a poslouchám jak se kotě probudí…

Našim cílem je dnes užít si jízdu. Nejprve noční pohodu a později využít postupujícího světla k průjezdu stále ještě prázdným vrcholovým úsekem silnice 1/44 na Červenohorské sedlo. 

Noční hodinka utíká v uvolněném tempu. Mám konečně možnost vyzkoušet účinnost světlometů a jsem příjemně potěšen. Cestovní rychlost nemusím přizpůsobovat dohlednosti, jediné co mě brzdí je obava ze srnčího guláše vařeného v nemrzce z chladiče. Později se přidá nečekaná objížďka po ne moc hezké cestě,  dojde i na osvědčený trik přisvětlování krajnice mlhovými světly. Ani na strupaté trojkové silnici mi plomby nevypadávají, ale dělám si poznámku, že na cestu zpět vyberu pěknější cestu. 

Ze světel, míhajících se ve zpětném zrcátku se s ustupující tmou čím dál víc dají rozpoznat obrysy Alfy spideru 916. Takhle v zrcadle je to fakt pěkné auto. Jsem vlastně rád, že nejedu druhý a nemusím se koukat na ten prapodivný zadek a přemýšlet, jestli se mi líbí, nebo ne…zepředu mám jasno, ALFA :)

Celá cesta probíhá v poklidu, pokud někoho potkáme, tak stejně jenom na chvilku, pár úseků rychlostní silnice kolem Zábřeha příjemně osvěží dosavadní krotké tempo a začínám se už hoodně těšit. Prošvihnutá odbočka v Rapotíně je vlastně fajn příležitost se protáhnout a zakousnout čokoládu a mrknout na mapu (už jenom kousek) a na oblohu (vychází to). Roztahané úseky obcí, kde dodržuju 50 působí jako katalyzátor napětí. Mám strašnou chuť na vhodném úseku otevřít plyn, ale prostě není kde! Průjezd kolem policejní hlídky jakoby slibuje “ještě vydrž, dočkáš se”. 

Na konci Kout nad Desnou si dáváme rozestup, teplota vody, tlak oleje…herdek, vždyť to není Pikes Peak, jel jsem to mockrát s rodiným kombíkem… Prostě široký pruh dobrého asfaltu s deseti utaženými zatáčkami proložených “rovinkama” je tu dneska ráno jenom pro mě a moji Italku. Tma už dávno ustoupila a na cestu (i do lesa na zvířátka) je dobře vidět. Nikde nikdo…

Přepnutí do režimu “SPORT” neznamená, že jsem sám doma. Babysitting v podobě ASR je tu stále, akorát si zašel telefonovat s kámoškou do vedlejší místnosti. Znamená to, že můžu použít všech 500Nm na rozevlátý výjezd z každé zatáčky, ale kdybych to přehnal, přispěchá mi na pomoc… (řikali) moc jistý si tedy nejsem, ale na to, abych zmáčknul tlačítko ASR off se taky úplně necítím. Silnice je v prostřed suchá a na krajích mokrá. Několikrát to se mnou pořádně zacloumá i při brždění. Ale drama si užívám v bezpečné vzdálenosti od nájezdů do zatáček, abych si nechal trochu místa pro (zpravidla nepovedené) pokusy o meziplyn. Dvojce se tam opravdu bez srovnání otáček moc nechce, ale ty výjezdy! Cítím, jak se zadní kola vrtí do strany pod přílivem newtonmetrů, troufám si přidávat dřív, s kolama ještě v zatáčce a hraju si. Když se zadek chytí, nechám ji vyjet do 6500ot/min a pokud stíhám, tak na chviličku trojku, mrknu nahoru, jestli je volno…a zas znovu.

Nesmějte se mi. Moje zkušenosti s průjezdem na limitu adheze jsou z předokolek s polovičním výkonem. Mám respekt a vlastně mi nejde ani o rychlost, ale o řízení, kontrolu, volant, plyn, oblouk a hraní si s velkou hračkou. 

Po deseti epizodách o čtyřista metrů výš nechávám na parkovišti brblat a dochladit “půlnoční modrou” krásku. Chystám kávu do šálků a při čekání na Jiřího se na ni nemůžu vynadívat. 

Na zpáteční cestě nás čeká ještě pěkná cesta kolem Bílé Lhoty u Litovle a pohodový dojezd domů. 

Moravské Stelvio se povedlo, není to sice úplně Grand Tour, ale pro začátek super. Nevadilo vůbec, že k cíli to není úplně za rohem…on totiž cíl byla celá cesta. S opravdovým GT je fajn každý kilometr i po obyčejné cestě.

Úplně jsem zapoměl poslouchat italské songy co jsem si předem nachystal. Neva, pustím si je v garáži.