Ford Mustang Boss 302: Pán mezi Mustangy

Ford Mustang Boss 302 je jednou z mnoha vylepšených verzí minulé generace Amerického pony caru, a, jak to prý požadoval tehdejší šéf vývoje, měl mít nejlepší jízdní vlastnosti ze všech aut v Americe. Jedná se o relativně ceněnou verzi, která měla v době vzniku stát někde mezi klasickým osmiválcem GT a vrcholným GT500 s motorem 5.8 a výkonem přes šestset koní. Nutno dodat že Boss 302 je i na poměry Mustangů relativně neobvyklá záležitost, a proto není překvapením, že černo červený kousek který mi před nedávnem dělal společnost, vůbec Boss 302 není. A ve zklamáních budeme pokračovat, on to není ani obyčejný Mustang GT s poctivým pětilitrem a manuální převodovkou. Ve skutečnosti se pod kapotou skrývá “pouze” šestiválec o oběmu 3.7 litru, spřažený s automatem. Tfujtajbl. 

Proč někdo maluje na auto obrázky verze, která by podle všech mě dostupných informací měla mít o dva válce méně je sice otázka a o morálnosti toho můžeme polemizovat, já se na to ale tentokrát vyprdnu, a radši se zkusím zamyslet, jak se jezdí s více než tříset koňovou zadokolkou někomu, kdo strávil poslední půlrok za volantem tak maximálně vylítaného hothatche a křápů z půjčovny. 

A musím říct, že první dojmy nebyli zas až tak skvělé, jak by se možná mohlo zdát. Tak zaprvé, z auta bylo celkem prd vidět. Z části za to asi mohla ta přizvednutá kapota, fakt netuším jestli je takhle vysoká už z výroby, ale spíš to vidím na nějakou úpravu, z o něco větší části ale svaluji vinu na pozici za volantem. Najít si totiž takovou, která pro mě bude pohodlná a zároveň mi poskytne dobrý výhled z vozu se mi prostě podařilo až po nějaké době. 

A pak, a já to prostě musím napsat hned takhle na začátku, ten automat. Já bych dokonce, v případě Mustangu, nebyl apriori proti samočiné převodovce, kdyby řadila tak jak má. Což se ale nedělo. Dokonce i ve sportovním módu převodovce trvalo při prudkém sešlápnutí plynu dobré dvě vteřiny než podřadila, a akcelerace tím strašně trpěla. Jasně, když pak ručička otáčkoměru vyletěla nahoru a motor pořádně zabral, byl docela problém nepřipravit se o papíry na první křižovatce, ale zkrátka ta prodleva tam byla. Občas člověk čte testy podobně silných aut kde autor popisuje, jak při sešlápnutí plynového pedálu vůz vystřelí vpřed bez ohledu na otáčky nebo zařazený stupeň, tak to se tady jednoduše nedělo. 

Až po nějaké době si na to člověk zvykne a s trochou předvídání a se dá převodovka ke spolupráci přemluvit, načež Mustang ztrácí v Pražském provozu téměř jakoukoli konkurenci. Tedy, ne že by v Praze nejezdilo nic silnějšího, přeci jen oněch 328 koní z upraveného šestiválce už dnes není nijak šokující údaj, spíš jde o to že, a teď mě neberte špatně, nechci znít jak puberťák, ale s Mustangem by vás prostě neměli předjíždět Fabie, jestli tedy víte jak to myslím. 

Když už jsem to nakousl, ještě jednou se vrátím k problému s maximální povolenou rychlostí. Ten je totiž ještě znásoben tím, že tachometr je samozřejmě v mílích a kilometry jsou pod hlavním číselníkem znázorněny jen dost malími číslicemi a celkem špatně se čtou. Ve výsledku si vůbec nejsem jistý, jestli mě v příštích cirka dvou měsících (fakt to v Praze trvá takhle dlouho) nečeká ona obálka s modrým proužkem… 

A kritiku tachometru použiji jako krásný oslí můstek do interieru. Ten se vlastně ani nedá kritizovat. Je totiž přesně takový, jaký jste ho čekali. Hnusný, plastový a laciný. A laciný je nejen použitými materiály, ale i funkcemi, které nenabízí. Třeba bluetooth. Nebo tempomat. Ale jak jsem řekl, od Mustangu, který vznikal reálně někdy na začátku tisíciletí, sem to tak nějak očekával a vlastně s hnusným interiérem celkem počítám, takže mě to ani nijak neuráží. Kdo chce perfektní plasty, koupí si Audi, že. 

Konečně se mi daří vymotat se z přeplněné Prahy a u Chodova najíždím na dálnici. Jak mi v mém Mondeu nikdy nevadilo že nemáme v Čechách Německé dálniční limity, protože mi to prostě nepřišlo nikdy potřeba, v Mustangu musím říct že bych to ocenil. Asi kdybych měl auto na dýl, do toho fašánska bych se s ním snad i zajel projet. Akcelerace je, poté co si projdete peripetií s převodovkou, totiž prostě strašně návyková, a nezdálo se mi, že by auto chtělo nějak výrazně polevit ve zrychlování ani ve vyžších rychlostech. Sám sem se na dálnicích udržoval tempo kolem 180ti a Stang si to dával s prstem v nose. 

Vůbec si myslím, že Mustang byl na dálnici tak nějak ve svém živlu. Spousta lidí už mi sice řekla že se na dlouhé cesty nehodí, ale já upřímě nevím proč. Na těch (pouze) sedmnáctipalcových kolech bylo auto pohodlné, v sedačkách se nakonec sedělo docela hezky a ani po delší jízdě mě z nich nic nebolelo a i spotřeba někde kolem dvanácti litrů mi přišla ok. 

A o to víc se mi auto líbilo na dálnici, že na okresky to auto prostě fakt není. Tady se ale asi není nutno dlouze rozepisovat. Jako, ne že by to bylo něco hroznýho, pár svých oblíbených úseků jsem si projel a užil si to naplno, ale skrz naskrz je prostě nutno říct, že primitivní podvozek, nijak zvlášť přesné řízení a rozměry (hlavně šířka) auta mají na svědomí, že na zakroucených silnicích je Stang neohrabaný a tak trochu hrom do police… Ale možná jsem jen rozmlsaný z lehkonohého ZRka. A nebo to prostě neumím. 

Kde mě to ale s Mustangem bavilo úplně nejvíc je dost možná noční město. Jen tak se projíždět prázdnými ulicemi, poslouchat radio a nic moc vlastně nedělat, je asi další věc na kterou budu potřebovat nový auto. A ideálně Stanga nebo tak něco. Proto mi vůbec nevadilo ráno vstát před pátou a dojet pro sestru, abych jí mohl hodit do nemocnice na šichtu. Na to je tenhle hloupý Stang perfektní vynález.

Když to vezmu sakum pinkl tak sem si čas strávený v Mustangu náramě užil. Co se týče sportovních aut, tak jsem v posledním roce zvyklí na naprostý protipól tohohle Amerického pony caru. Zvyknul jsem si sekat okresky v malinkém, lehounkém a nikterak výkoném hatchi s náhonem na předek. Ale teď si říkám, že mít přes třista koní na zadku je vlastně taky super. Obě ty auta jsou jen a pouze o emocích, z praktického hlediska smysl vlastně ani jedno nedává. Ale obě vám poskytují naprosto odlišné emoce. Zatímco to malé a levné do vás pumpuje adrenalin když se řítíte k zatáčce za řevu toho malého čtyřválce vytočeného k červenému poli ve snaze trefit perfektní apex, to velké vám nic takového nabídnout neumí. To je spíše o pocitu být viděn, je strašně extrovertní, rádo se ukazuje, upozorňuje na sebe, huláká na lidi svoje jméno a svůj rodokmen a když ho o to požádáte (a dáte mu pár vteřit ať si srovná kvalty), zamáčkne vás do sedačky tak návykovým způsobem, že už vám ta modrá obálka bude vlastně celkem buřt. 

A jestli vám teď někomu připadá, že se tady snažím srovnávat staré olítané MG ZR s omnoho novějším a o mnoho, mnoho silnějším Mustangem, tak ne, nesnažím. Dokonce ani já nejsem takový blázen, abych tyhle dvě auta postavil vedle sebe (což sem udělat ani nemohl, neboť ZRko je momentálně na ozdravné kůře). O co se tu snažím je spíše porovnat dva odlišné světy, dvě různé filozofie, dva pohledy na auta. Jedno je pohled tradičního petrolheada v lehkém, vyváženém sportovním autě (ikdyž, ehm… tradiční petrolhead, předokolka… whatever…) a druhý, pohled člověka který nevidí takové štěstí v lámání rekordů a zametání kamínků ve vrcholech zatáček, ale ocení zvuk, sílu a charakter pořádné poctivé plnotučné Ameriky (ikdyž, ehm… V6… ignorujme to na chvíli…). A já si tak nějak říkám, že poté co sem si vyzkoušel oba tyto světy, mám pocit, že se asi nedokážu rozhodnout, který mi vyhovuje a jediné řešení je mít doma oba. A zatímco tu píšu tenhle blog, v pravo na obrazovce mi provokativně svítí ten červený Firebird na Frcu a já si říkám, že bych asi měl jít spát, než udělám něco, co by se pozdě v noci dělat nemělo… tak třeba zítra..