Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 2

Lesy na Ukrajině jsou temné, hluboké a hlavně plné všeho možného… jen ne klidu. To nám dochází asi po čtyřech a půl hodinách spánku, kdy nás budí zvuk blížícího se naftového motoru. Hlavou mi běží, co by tady v lese kdo dělal? Vždyť ta cesta nad námi nikam nevede, což jsme zjistili včera v noci při hledání fleku na spaní. V duchu se uklidňuju tím, že pojede někam dál a že tady rozhodně není kvůli nám a našemu včerejším průjezdu tou bránou dole. 

Smůla, onen původce hluku zastavuje přímo u našeho stanu. Je slyšet dveře a ukrajinský hlas, který někam telefonuje. Z hovoru rozeznáváme pouze "Volvo eeee, Volvo". Tohle není dobré, co když jsme v nějakém národním parku, rezervaci, nebo příště v jejich lese? Co to bylo včera vlastně dole za ceduli vedle té divné brány s omezením výšky? Mozek pracuje na maximální možné obrátky, co mu dovolí stav po tak krátkém spánku a náhlém probuzení. 

Lezu ze stanu a koukám tváří v tvář obtloustlejšímu ukrajinci, který stále drží v ruce telefon. Právě zaparkoval svůj žlutý Opel Vivaro a očividně ho docela zajímáme. Komu sakra volal a co tady chce? Dobře, chápu, on je tu doma a cizí jsme my, ale sakra, to musí být zrovna tady a teď? Všímám si dalších asi pěti lidí, kteří se vyhrnuli z dodávky. V rukou mají plastové kyblíky a očividně čekají na pupkáčovi rozkazy. Tohle bude tedy asi místní šéf.

Potom co kápo rozdal rozkazy, jejichž pochopení mi poněkud brání jazyková bariéra, obrací opět svoji pozornost na nás. Snaží se nám něco říci a vypadá dost naléhavě. Stále mluví o zámku, klíči, nebo o čem. Snažíme se mu vysvětlit, že jsme dole žádný zámek nesudávali, že tam prostě žádný nebyl. Bez úspěchu. Debata o "Eto zamok, kluč" pokračuje, jen její pointa mi stále uniká. Borec je čím dál tím naléhavější a z intonace netuším, jestli jsme kamarádi, nebo jestli nás během okamžiku přijede někdo sebrat za urvaný zámek, který o kterém nic nevíme. Vždyť někam volal a hlásil obě Volva… Tohle není dobré, včerejší tříhodinový kontakt s Ukrajinskou úřední mocí mi bohatě stačil. 

S klukama z devítky po sobě mrkneme a začínáme urychleně balit. Musíme se forem dostat před tu podělanou bránu, pak už nám nikdo nic nemůže. Borec stále pokračuje v naléhavém dotazování okolo zámku, házíme věci narychlo do auta a chystáme se k odjezdu. Ukrajinec s tím očividně není spokojen a táhne nás ke žlutému Vivaru. Otevírá dveře u řidiče a najednou ukazuje na palubku, kde mu svítí ikona nutného pravidelného servisního intervalu. "Shcho tse?!" opakuje stále dokola ukazujíc u toho na svítící kontrolku na palubce přebaleného Renaultu. Nevím jestli mám brečet, nebo se smát, tohle je ten jeho zámek a klíč. Postupně se dovtipujeme, že se mu to rozsvítilo dole u cesty, když projížděl bránou. Rukama noha mu vysvětlujeme, že je to jen servis, olej… Kápo se uklidňuje a začíná se usmívat. Já si připadám jako blb. Ach ta jazyková bariéra. 

Každopádně pořád nevíme kam před těmi deseti minutami volal a tak se držíme původního plánu vypadnout z lesa. Loučíme se a skáčeme do aut, po cestě dolů míjíme už včera jednou viděný rozlámaný plastový kbelík… Moment… Stejné dnes ráno měli v rukou ti Ukrajinci! Teprve teď mému ještě stále se probouzejícímu mozku dochází souvislosti. Kbelíky, zbytky hub na místě, kde ráno zaparkovalo Vivaro, no jasně! Vždyť to jsou profesionální sběrači hub. :D 

Opět si připadám jako dement, dnes ráno už po několikáté. Pomalu přijíždíme k bráně a parkujeme kousek od cesty. Z aut stavíme hradbu proti prachu od silnice a rozděláváme grill. Když už nic jiného, tak se dneska hodláme sakra dobře nasnídat. Uzené maso společně s pár vejci, které jsme vezli v ledničce na snídani v Bílé (která se nakonec nekonala) docela bodlo a je čas vyrazit opět na cestu. Než vyjedeme, míjí nás z lesa vyjíždějící dobře známé Vivaro plné usmívajících se Ukrajinců, asi se dnes v lese urodilo…

Prvnim úkolem dne je vystopovat Passata a Feldu, kteří ještě včera nakonec vypadli z lesa a uhnízdili se prý kdesi za vesnicí pár kilometrů od naší aktuální pozice. Balíme a vyrážíme na cestu. Sice je nacházíme během krátké chvilky, ovšem pánové ještě nesnídali a hlavně je jich část ještě někde v místní řece na ranní očistě. 

Do řeky se mi dnes nechce a navíc jsem si řekl, že ochutnám místní cigára, takže se s Bednou trháme od zbytku skupiny s tím, že se potkáme na nejbližší benzínce, která je na opačném konci vesnice… Tedy vlastně menšího města, neboť jak následně zjišťujeme, aglomeraci která má okolo sedmi tisíc obyvatel se už úplně vesnice říkat nedá. 

Cestou k benzínce potkáváme věc pro mě na Ukrajině zatím nemyslitelnou, čistící vůz, který proudem vody omývá vozovku v centru Perečynu. Pravda, sice ta voda stříká všude okolo a nejméně ze všeho na silnici, ale snaha se cení i tak. Před benzinkou potkáváme menší kolonu způsobenou kyvadlovým provozem jedním pruhem skrz opravu povrchu vozovky, která mi působí další šok. Ono totiž už od hranic potkal člověk mnoho úseků "v opravě" včetně skvostů dopravního značení v naší Evropě nevídaných, což je kombinace značky práce na silnici s téměř libovolnou rychlostní značkou od 30km/h až třeba do 90km/h (v úseku s devadesátkou byla mimochodem polovina vozovky vybagrována cca o 2,5 m níže, než její standardní povrch, jak jinak než bez jediné zábrany nebo označení propasti). Zde však vidím dnes už druhého "jednorožece" a to reálnou pracovní četu, která se hýbe a vypadá to, že ten povrch opravdu vzniká! Chvilku přemýšlím, jestli jsme si v ráno v lese nepopletli směr a nejsme třeba zpět na Slovensku, ovšem během okamžiku je mi jasné, té toto je nefalšovaná Ukrajina.

Přijíždíme totiž na benzinku, která vypadá vlastně docela normálně. Za kasou sedí docela normálně vypadající Ukrajinec, který mi prodává jejich L&M. Potud vlastně pohoda, když se zeptám na záchod, Ukrajinec se začne smát se slovy "záchod je, voda není, to víš Ukrajina" následně jsem odeslán, ať zkusím štěstí někde za městem. Předpokládám, že další benzinku nemyslí. :)

Chvíli sečkáváme kousek od křižovatky na opravovanou hlavní silnici a vyhlížíme zbytek kolony. Já mezitím otestuju místní cigáro a zjišťuju, že pověsti nelhaly. Nic tak odporného jsem v tlamě snad ještě nedržel.

Zvoní telefon a posádka devítky se dotazuje kde jsme, že nás na benzínce nikde nevidí. Chvilku zmatených pohledů po okolí ukončí až zjištění, že pánové si sekli směr a jsou na benzínce za vedlejším městem. No co už, prý tam dokonce teče i voda. Sedáme do auta a do deseti minut jsme zpět po hromadě a na cestě vstříc dalším výzvám Ukrajiny. 

K následujícímu checkpointu je to skoro 100km. Slabá hodinka a půl jízdy. Dobře, tak úplně ne, prvních pár desítek kilometrů připomíná silnice všechno možné, jen ne silnici. Trocha kličkování mezi dírama a opatrnosti při přejezdu míst, kde vozovku rovnou asi někdo sruloval a uložil do příkopu na horší časy, nás stojí docela dost času. Naštěstí však následně najíždíme na silnici vyšší třídy, kterou bych čekal spíše na západ od našich hranic, než východně od Slovenska.

První kontrolní bod dnešního máme v mžiku za sebou a míříme na druhý. Tím není nic jiného než Koločava, rodiště a také místo posledního odpočinku obávaného loupežníka Nikoly Šuhaje. Trochu spěchám, protože stále myslím na to, že dnes musím ještě za světla poladit náš drobný problém s pazvuky v zadních podbězích. Posádky devítky, Passatu a Pick-upu se však chtějí i trochu kochat a já jim to nemám za zlé. Domlouváme se, že se Bedna od skupiny trhne a znovu se potkáme až za Rumunskou hranicí, kde aspoň jako předvoj vymyslíme nějaký plac přespání.

Nasazujeme tempo a po fungl novém asfaltu dorážíme něco před půl druhou odpoledne ke kontrolnímu bodu. Ještě se směju, že musím ředitelům podniku večer říct, že s takovýma cestama to není žádný Gumbalkan. :D Plníme úkol vyfocením místní četnické stanice a hospody v jednom a vyrážíme na stíhací jízdu směr Rumunsko. To bude pohoda, je to nějakých 96 km a cesta se tváří jako maximálně silnice druhé třídy. Hladká hodinka času… Moment, proč ta GPS ukazuje dvě hodiny a čtyřicet pět minut? Říkám si, že Google je prostě jen zmatený z Ukrajiny… vyrážíme.

Míjíme kostel vedle kterého je loupežníkův hrob a už za první zatáčkou začínám trochu litovat toho, že jsem se chtěl ředitelům vysmát – jak se říká, karma je zdarma. První část silnice je povrch sice až na pár děr relativně hladký, za to však složený výhradně z extrémně prašné směsi drobných kamínků a zeminy. Dostáváme se za dva Peugetoty 205 a já nevidím vůbec nic. Jedu v podstatě po slepu, ale to mě nemůžu odradit. Tyhle dvě mrštné francouzské potvory přece neujedou poctivému švédskému tanku. Peugetoty létají ze strany na stranu, jak se vyhýbají dírám, já to za nimi beru přímo, protože pro samý prach žádné díry nevidím.

V tomto duchu předjíždíme pár jiných gumkár, jejichž majitelé zvolili opatrnější strategii a jedou skoro krokem. Po pár kilometrech se prašnost snižuje na minimum, hurá! Tak ne, tohle jásání bylo hodně předčasné. Sice teď na silnici vidíme asfalt, ovšem vyhnout se dírám je skoro nemožné a zhoršuje se to. Lehkonozí frantíci kličkují mezi dírami jako zajíci a drží se stále svého rychlostního průměru někde okolo šedesátky. Bedna má však problém. Zaprvé není pár set kilo vážícím střízlíkem, ale se svými cca dvěma a půl tunami docela slušně obtloustlým Otesánkem, kterému se do prudkých změn směru úplně nechce, ale hlavně má oproti těm dvěma asi o 20 cm širší rozchod kol. To znamená jediné, tak kde se frantíci vejdou mezi díry, my jdeme přímo do nich. A bolí to, hlavně teda Bednu.

Vědom si, že náš poctivý švédský ingot právě zesměšnila dvě auta na "F" ukončuji stíhací jízdu a přecházím na rychlost chůze. Peugetoty mizí okamžitě za prvním ohybem cesty. Ta potupa! Systém vybírání cesty se postupně mění, teď už to není o tom netrefit díru, ale zahučet kolem jen do takové, která rovnou nevyrve rameno z pod kastle. A že je to hledání občas docela složité. Toto peklo mělo asi dalších 30 km na kterých jsme i našim šnečím tempem dokázali předjet minimálně pět jiných strojů. Když se kola dotkla znovu něčeho, čemu byste s jistou dávkou sebezapření dokázali říkat i silnice, připadal jsem si jak po celodenním pobytu na houpačce v lunaparku. Navíc tak teď zněla i naše crosska. Díky kombinaci hlubokých děr s ostrými hranami a velkým MT pneu, jejichž váha není oproti sériovým plášťům úplně nezanedbatelná se s námi rozloučily asi všechny gumové díly na uchycení náprav. Každá nerovnost tak znamená kakofonii různých vrzání, cinkání a řinčení, které se line nejen do interiéru vozu, ale k všeobecnému veselí kolemjdoucích i mimo něj. 

Do města Solotvyno ve kterém je tolik vytoužený hraniční přechod vjíždíme okolo páté hodiny. Kličkujeme dle navigace bočními uličkami a vždy když si říkám, že tady přece žádný hraniční přechod být nemůže, vzpomenu si na to, že délka cesty z Koločavy sem strejdovi Googlemu taky vyšla… tak jedu dál. 

Po chvilce vidím na konci zapadlé ulice s vilkami něco jako kukaň vprostřed cesty a u něj starou známou uniformu s povinným automatickým doplňkem okolo krku. Moc se s námi nebaví a vydává starý známý průvodní lístek s číslem 2, poznávačkou a slovem Volvo. Za světla to však vypadá celé tak nějak přívětivější. Vjíždíme na celníci a zjišťujeme, že jsem tu vlastně jediní. Celníci pohybující se okolo jsou docela usměvaví a v dobré náladě, což mě poněkud děsí. Odevzdávám papíry do okénka a nejstarší celník si mě bere k autu na prohlídku. Otevírá dveře za řidičem a jeho rysy v obličeji ztuhnou. Následuje velmi pomalu a důrazně vyřčená otázka "što ukraina pivo?". Odpovídám, že ne, že to je pivo české a vezeme si ho z domu. V ten okamžik mě oslní do rozzářený ksicht celníka, který snad až s úchylnou láskyplností opakuje slova "české pivo". Poučen u předchozí návštěvy hranice využívám situace a nabízím na chuť 4 kousky. Sluníčko vycení zuby v až děsivě upřímném úsměvu, na prstech zverifikuje, že rozumněl správný počet a po hbytém rozervaní fólie mizí v podřepu a s plechovkami u kolen v protější budově, kde tuším hlavní kancelář. 

To prošlo hladce říkám si, když na kufr nastupuje asi dvacetiletý usměvavý mladík. Tohle už bude jen taková rutina. Mladík se stále usmívá a z jeho úst padají slova "nějakou marihuanu?". Říkám mu že ne, což ho trochu rozesmutní a zkouší na mě prosebné "aspoň gráám". Ok, zatím je to zábava, jen mladík se po mé další negativní odpovědi usmívá o poznání méně.. "pištol?" zní další dotaz, po jehož vyvrácení se zanoří hlouběji do kufru. "Nože?" Pokračuje mladík ve výslechu. Říkám mu, že mám jen malý turistický nožík vepředu ve dveřích. Mladík mě pro něj posílá. Beru nůž že dveří, otáčím se zpět k celníkovi a v ten okamžik mám chuť se nožíkem rovnou upižlat… Celník drží v ruce asi 30 cm dlouhý naostřený bajonet, který očividně právě vytáhl z našeho kufru a s rozšířeným zornicemi hučí otázko "što co je?!". Otáčím se na Yobyho který očividně tuší, zvlášť když z něj nenápadně vypadne, že ho zapomněl při odjezdu v krabici s jídlem a že jej běžně používá na třísky k ohni. Otáčím se na celníka a hlásím "to sekera". Celník vyvalí oči a opakuje slovo sekera několikrát dokola, očividně není plně rozhodnut, jestli se má mému dobrému humoru začít smát, nebo mě chytit za prdel a vrazit někam za mříž (v tom lepším případě). Mladý se otáčí směrem ke dveřím, ve kterých před chvilkou zmizely čtyři moje Plzně i se starým celníkem a haleká něco Ukrajinsky. Nerozumím mi ani kulové, každopádně účel jsem pochopil, neboť se starý celník valí ze dveří. Má kamenný ksicht a jeho úsměv zmizel neznámo kam, nejspíš dělá společnost ještě nedávno našim čtyřem plechovkám. Celník si zájmem prohlíží bajonet a poslouchá nějaké barvité líčení od mladého, ze kterého rozumím jen slovo "sekara". No dopr… To jsou ty moje blbý vtípky. Starý přistupuje i s bajonetem ke mě, nahne se až k mému uchu a já slyším důrazné "to málo za čtyři piva… Dej eště dvě a můžeš jet". Koukám na něj trochu zmateně a snažím se ujistit, že jsem pochopil správně. Následné "ale odneseš si to sám" mi dává jistotu, že ano. V rámci místního folklóru nasleduju v podřepu a se dvěma plechovkami u kotníků celníka do dveří. Pokládám Plzně na stůl a najednou opět usměvavý starý strejda celník mi přeje šťastnou cestu. Vyfasujeme papíry a jdeme zpět k autu. Mladý celník zrovna stojí u německého motorkáře, který přijel na hranici chvilku po nás a celou dobu měl docela slušnou zábavu. Jediné co zaslechneme je "hašiš, kokain? Aspoň gráám". Skáčeme do auta a u koncového panáčka se samopalem odevzdáváme orazítkovaný průvodní lístek, konečně opouštíme Ukrajinu.

Teda opouštíme… K opuštění Ukrajiny je třeba překonat most a to ne ledajaký. Tento už od pohledu ne příliš robustní úzký most má podlahu z prken, která pracují i pod váhou právě z Rumunska přijíždějícího cyklisty. Ten však nemá dvě a půl tuny, jako náš švédský otesánek. S jistou mírou nejistoty najíždím na první prkna a se zájmem pozoruji, jak se jejich okraje zvedají klidně i o deset centimetrů. Se zájmem to pozorují i chodci, kteří se při uhýbání našemu vozu zvedají s prkny také…

Přijíždíme na Rumunskou stranu hranice, kde kupodivu nějaké vozy v našem směru stojí. Vypadá to, že dnes jsou Ukrajinci výkonnější než Rumuni. Přibíhá paní v overalu a okamžitě nám bezdotykovým teploměrem skenuje teplotu čela. Touto první kontrolou procházíme a máme dál čekat v autě. Nikdo si nás nějak extra nevšímá, jen občas se celníci zaráží, když zavadí pohledem o Bednu. Po chvíli přichází jeden k nám, bere si doklady a s protočenými panenkami čte nápis nad čelním sklem… "Gumbalkan?". Říkám mu anglicky, že je to takový road trip do Banátu. Podává mi doklady, kroutí hlavou a ledabyle mává ať zmizíme. Konáme dle rozkazu a vjíždíme zpět do Evropské unie. Vítej civilizace! Ještě pár dní zpět bych nevěřil, že tato slova pronesu ve spojení s Rumunskem. 

Projíždíme Sighetu Marmației a během chvilky jsme u našeho posledního kontrolního bodu dnešního dne. Ve městě Săpânța počítáme modré kříže okolo místního kostela a následně sháníme něco k snědku. V místních potravinách kupuju pár kousků bůčku, které se večer na grilu budou vyjímat a u pokladny slyším češtinu. Dávám se do řeči s posádkou Mondea o Octavie, které jsme měli zaparkované téměř před čumákem na startu podniku v ČR. Vynechávali Ukrajinu a jeli rovnou do Rumunska, stejně jako další část posádek. Hlásí, že našli dobré místo na přespání a že jsme tam vítání. 

Po cestě do udané lokace potkáváme ještě další dvojici posádek s devítkovým Volvem, které už jede asi se třetím majitelem svůj několikátý Gumbakan a Saabem 95. Zveme je na nocoviště, ale prý hledají něco klidnějšího (to je tak, když si oba vezou na Gumbalkan přítelkyně :D). Každopádně si tuto dvojici zapamatuje, v průběhu letošního Gumbalkanu o nich neslyšíte naposledy.

Místo na spaní je trochu širší plácek u řeky, jehož středem vede prašná cesta do hor. Není to úplně ideální, ale účel splní. Parkuju Bednu a vytahuju komplet nářadí a dávám se do díla.  Plastové podběhy (nebo spíš jejich zbytky) ven a trocha něžného hlazení plechů kladivem. Přesně to je ten pravý Gumbalkanový recept na off-road modifikace vozidel přímo na place. Dílo se v celku daří a během cca hodiny mám hotovo. Když už bylo auto na heveru, Zkontroloval jsem i utažení všech šroubů na nápravách s výsledkem, že vše drží. Tedy mimo silentbloků na předních ramenech a kompletní sestavě, která drží zadní nápravu. Drtivá část jich už má vůli. Pár menší, většina docela výraznou. Dílem to dávám za vinu Ukrajinské peklo cestě z Koločavy a těžkým MT pneu, dílem pak nájezdu auta, které už má za sebou cestu okolo zeměkoule a to rovnou více jak desetkrát.

Původně klidné nocoviště se postupně plní a krom zbytku naší kolony složené z devítky, Passatu a Feldy dorazil také zelený Passat s party boxem na střeše… Asi se zase skvěle vyspíme. Sotva padla tma, zkouší někteří noční výlety do terénu směr další checkpoint v horách. Dopadá to jak musí, takže během pár minut řeší celá velká skupina lidí z různých posádek oranžovou Felicii, pod kterou mocně cáka velké množství benzínu z rozervaného palivového vedení. 

Jdeme spát za doprovodu dunícího party boxu. Je tady nejen živo, ale taky slušná kosa. Holt tady v blízkosti hor přichází podzim docela brzo, ale aspoň neprší. Zítra nás čeká první den opravdu v terénu, tak snad se upravené zadní podběhy osvědčí. :)

Part3 – https://www.autickar.cz/blog/clanek/gumbalkan-2021-aneb-bedna-2-0-v-akci---part-3/1442/