načítám data...

Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 3

10. ledna 2022, 02:50 9 komentářů Chase

První den v Rumunsku a taky první den v horách. Vypadá to na spoustu zábavy.

Matěj Vozdek: Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci - part 3

Probouzíme se brzo ráno a pomalu balíme tábor. Některé z dalších posádek, které s námi sdílely nocoviště jsou již pryč, jiné mají ještě půlnoc. Dáváme se do řeči s posádkou zelené Octavie, prý jestli by nemohli jet s naší kolonou, ať nejsou do terénu sami. Je to pohodový pár a jsme na Gumbalkanu, tak neřekme ne. 

Za chvilku jsou auta dobalena a při odjezdu z nocoviště zjišťujeme, že je naše kolona tak nějak krapet delší než v předchozích dnech. Krom Octavie se totiž přidává ještě Espace ve zbarvení z Jurského parku, stříbrné Mondeo v naftě jemuž jsme nevěřili ani to, že se dostane z parkovistě v Bílé, natož sem do Rumunska, nadzvedaný Megane první generace a druhá Felda pick-up. Začínáme být docela slušný vláček. XC vyráží v čele a než se nadějeme, stojíme u prvního kontrolního bodu. Je tady docela tlačenice, co hůř i podle itineráře je cesta dál po směru neprůjezdná a bude se tak třeba na jízdu k dalšímu checkpointu někde otočit. Naštěstí takové místo přichází jen o pár set metrů dál. 

Cesta k dalšímu kontrolnímu bodu je však nejistá. Už od včerejška panují mezi účastníky podniku dohady o správné volbě cesty, kdy jsou jednotlivé teorie podporovány zápisy o množství děravých olejových van a roztrhaných palivových trubek na té či oné variantě trasy. Oproti ostatní sestavě máme malinko výhodu ve výbavě, přece jen naše, již snížením tlaku na terém připravené, MT pneu + podvozek zvednutý o 3 palce (z nich o skoro dva jsme přišli jen co jsme v Brně naložili výbavu) dávají malinko větší manévrovací schopnoti a tak se trháme z konvoje a jdedeme trochu nadjíždět trasu. Večerní vzkazky v nocovišti hovořili něco o skryté odbočce v okolí lomu, která by mělo být výrazně sjízdnější, než ostatní trasy. Bereme to dolu asi šedesátkou a ověřujeme tak, že ač chrastění našeho podvozku slyší i hajnej na druhé straně lesa, jizdní vlastnosti auta se téměr nezměnily. 

Cajk, tohle bude fungovat, což se úplně nedá řici o naší hledané průjezné cestě. První čtyři metry vypadají, že to kdysi mohla být opravdu i cesta, pak ale nasledují balvany, na které by tu z fleku mohly suplovat protitankové zábrany. Tudy to fakt nepůjde. Otáčím náš parník do proti směru a letím na plný plyn zpět do kopce, abych byl na první odbočce dřív, než z vrchu sjede naše kolona, kterou by se tady otačelo trochu hůř. Stíháme to naprosto na těsno. Pavel s bílou devítkou se už pustil do průzkumu a tak se ujímá vedení. Po pár kamenitých pasážích to vypadá asi jako běžná lesní cesta s celku pohodový povrchem. Každopádně je nás moc, někteří jedou úplně poprvé a necítí se, takže tempo kolony je opatrné (tiše vzpomínám na Logana za volantem Toolateho, který by to teď bral pod krkem hlava nehlava, aby jsme nejpozději třetí den všichni svorně hledali autoservis na vyřešení zmasakrovaných aut…třeba příští rok. :) ). Po nějaké době se cesta rozděluje, nejsme si uplně jistí, ale vypadá to, že správná jde vpravo. Že to nebyla tak úplně pravda zjišťujeme asi po kilometru překonávaní šutrů od velikosti sypkého štěrku, až po kusy skály na kterých i XC bere o zem nápravou.

Zastavujeme konvoj za jedním z drsnějších úseků a oznamujeme všem novinu, že se Pavel sekl v trase a že jsme ve špatném údolí. Kolegiálně je třeba bloudění hodit vždycky na někoho jiného i když jsme mu na rozcestí trasu osobně schválili, protože tak to prostě je. :D

Možnosti jsou aktuálně jen dvě, otočit se a přes ty zatím letos nejhorší šutry se vydat asi kilometr zpět na rozcestí, nebo pokračovat dál do kopců s nejistou vidinou, že se někde přehoupneme přes hřeben a napojíme na správnou trasu. Dnes je první den v terénu, všichni jsou natěšení na dobrodružství a tak to nikdo dobrovolně jen tak netočí. Pro jistotu oznamujeme všem ve skupině, že naše improvizovaná cestovní agentura zajišťuje provoz touto zkratkou naprosto bez záruky a vyrážíme v před. Dalších několik kilometrů se neustále opakuje stejný obraz. První jede devítka s Bednou nalepenou až na kufru. Za námi zelená Octavia a pak většinou už nic… Znamená to jediné, každou chvilku stojíme a čekáme na zbytek konvoje. 

Čekání většinou vypadá tak, že se posádky sejdou někde u kufru Octavie nebo jiného aktuálně posledního vozu kolony a začíná tipovací soutěž o to, kdo ještě přijede a kdo už to vzdal. Klasicky se velmi brzy objevuje Megane jehož zadní náprava s tozními tyčemi místo pružin slyšitelně trpí. Občas je z ní třeba vytáhnout šutr, či zkontrolovat, že ještě je. V zápětí se ukazuje Passat a Feldy. Pak už je to loterie ve které po každém ostřejším úseku řeší jediné co dělá Espace a jestli to už vzdal. 

Abych vysvětlil proč zrovna Jurský park. Nehledejte v tom nic osobního, konec konců je přece úplně běžné vzít rodinné MPV, přibalit do něj sestru, sadu zimních gum a vyrazit na Gumbalkán. Ne, abych Mirkovi nekřivdil, tento Espace dostal krom teatrálního náporového sání z odpadních trubek do vínku také kompletní oplechování podvozku jehož váha společně s váhou veškeré výbavy udělala z tohoto francouzského papundeklového fešáka naše smečkové Lamborghini. Tedy alespoň světlou výškou. Co se motoru týká, tak ona hluboko pod kapotou umístěná lehce nad dvoulitrová nafta zajišťovala posádce cokoliv jen ne výkon. Konec konců, kdo by si nechtěl ve skoro třiceti stupních ve stínu v každém prudším kopci zatopit, že? 

Zpět tedy k našim dostihovým sázkam převážně na jednoho polomrtvého koně, které k našemu překvapení končily stále stejně. Vzdálenou zvonkohrou, pokud se tak dá nazývat směs větších či menších úderů kamene do kovu, která se vždy postupně přibližovala, aby se nakonec z poza zatáčky vyhoupl žlutozelený Espace. Poskakujíc šusplechem z jednoho šutru na druhý, jako by si nemohl vybrat na kterém z nich si odloží svoji nízko posazenou olejovou vanu, vypadal naprosto hypnoticky. 

Tímto systémem přískoků jsme dorazili až téměř na hřeben kopce abychom konečně zjistili, že žádná další cesta, kterou by dokázala kolona projet tady prostě není. Respektive zdánlivě zde byla pokračování dokonce dvě. Jedno za malým brodem a druhé pak přímo do kopce směrem k vrcholu kopce. Při průzkumu prvního z nich jsem na crossce okamžitě pokřtil kamenem zadní nápravu tak, až se dodnes divím, že rám okolo haldexu nepraskl. Tudy tedy ne. Cesta nahoru pak vypadá sice méně jako kamenolom, ovšem její mnohaprocentní stoupání a relativně měkký povrch znamenají jistou stopku minimálně pro všechny předohraby ve skupině. Ty jsou však ve skupině ve většině a dvě přítomná AWD (s tím, že spolehlivý pohon zadní nápravy je to poslední, co naši bedně věřím) plus jedno RWD to nespasí. 

Po menší debatě se pak skupina rozděluje s tím že Pavel s devítkou společně se 4x4 Octavií, jejíž přítomnosti v konvoji jsem si všiml až tady na hoře (stejně jako absence Mondea, prý to vzdali někde v půlce), budou pokračovat strmou cestou vzhůru a navzájem si krýt záda. Bedna má pak za úkol odvést zbytek skupiny bezpečně zpět do údolí, případně po cestě zkusit najít ještě nějakou další použitelnou zkratku. Sraz je na dalším kontrolním bodu s tím, že obě skupiny zůstanou na vysílačkách a budou si nadále hlásit svůj postup.

Cesta dolů jde jako vždy lépe než nahoru a člověk tak nějak méně vnímá kamení pravidelně olizující podvozek auta. Sem tam zkouším různé odbočky a nadějně vypadající zkratky, ale výsledek je vždy stejný. My bychom projeli ztěžka, zbytek bez šance. Postupně se tak dostáváme až zpět na rozcestí, kde jsme před více jak dvěma a půl hodinami ztratili směr. Do skupiny se přidává další Octavia, která také malém zaplula do našeho slepého údolí a teď se řadí někde za naši zelenou Octavii. Trefujeme konečně správnou cestu a vydáváme se vstříc checkpointu. Pavla jsme na vysílačce naposledy slyšeli asi patnáct minut od rozdělení, pak terén zařídil, že je na našem kanálu ticho. O co víc je ticho na virtuální trase mezi dvěma Volvy, o to větší začíná být ruch v rámci komunikace v aktuální nesourodé skupině. 

Cesta je vcelku hezká, sice sem tam nějaký větší kámen nebo rygol, ale nic tak extrémně strašného, aby se nadalo jet aspoň čtyřicet možná padesát. Problém je, že pokud trochu zrychlíme vidíme za sebou naši zelenou Octavii a pak už nic… Nový "vetřelec" ve skupině se vleče krokem a navíc je bez vysílačky. Kluci hlásí, že jim za ním už hoří spojky a objet ho není kudy. Zastavujeme tedy na trochu širším plácku a čekáme až se brzda v khaki zelené objeví. Po dvou vykouřených cigaretách se dočkáme. 

Okamžitě se snažíme zjistit co se děje a jestli není třeba nějaká technická pomoc, konec konců zjišťujeme, že krom nás si veze půlku autoservisu i zelená Octa za námi a Megane. Důvod šnečí jízdy, jak v zápětí zjišťujeme, má zde mnohem prozaičtější důvod – pánové nemají na autě šusplech a tak mají momentálně docela strach. 

V rámci zachování nervů a spojkového obložení zbytku skupiny je khaki Octavie bez šusplechu nemilosrdně vykázána na konec kolony. Ovšem borci prosí, že by neradi zůstali někde sami. Nemáme to srdce je tam prostě jen tak nechat, takže pokračujeme v pauzovací jízdě, kdy celá skupina ujede kilometr až dva a následně čeká, než se dovleče khaki Octavie bez šusplechu. Čekání si sem tam krátím výjezdy na nejbližší kopce a zkouším na vysílačce chytit Pavla s devítku. Bohužel je stále ticho.

Dojíždíme na širší plac v lese, kde se očividně otáčejí lesnické kamiony, konec konců, jeden jsme o něco níže potkali. Z plácku vedou dvě cesty a obě vypadají pro FWD stejně nepoužitelně. Opět se pasujeme do role průzkumníků skupiny a vydáváme se cestou která padá v prudkém úhlu dolů od placu. Několik hlubokých rýh od vody a pár nebezpečné vyhlížejících pařezů mi trochu připomínají ročník 2019 a "sjezd po modré" který nás tehdy na první Bedně stal levý tlumič a následně kompletní řízení. Ovšem tentokrát sjíždím za světla a v podstatně schopnějším stroji. Opatrně sjíždíme dolů a já si v duchu říkám, že Bedna 2.0 se vlastně vůbec nechová špatně ani na hraně extrému. Letošní gumy drží výrazně lépe na okrajích erozivních rýh a podvozek si celkově nechá líbit mnohem větší Mordor. Než se nadějeme, jsme dole. 

Jak ovšem po krátké chvilce zjišťujeme, budeme si to dát stejnou cestou i nahoru. Stezka dál pod kopcem vede úplně mimo směr námi hledaného kontrolního bodu a jízda po ní by určitě znamenala, že ho mineme. Ostatní stále stojí na place, takže nikoho naštěstí tahat nahoru nemusíme. Aktuálně jsem hodně rád za AWD. S velkou opatrností otáčím na úzké lesní cestě auto zpět do původního směru. Všude okolo stezky je hluboká směs měkkého listí s jehličím mistrně schvavajícího náhodně odložené kusy skály. Po krátkém okamžiku se otočka daří bez újmy na autě a zbývá tak jen vysápat se nahoru. Kontrola trakce vypnout, plyn do podlahy a jdeme na to, povrch je prašný a s jízdou na krouťák tady nemáme šanci. Bedna mohutně zabírá a ukusuje prudký kopec před sebou ,lehce doleva pak přes jeden z rygolů lehce do prava, auto začíná ztrácet adhezi, ale stále jedeme. Pravé přední kolo elegantně přeskočí vodou léty tvořeny příkop v cestě, zadek si drobně poskočí, pak ještě jednou trochu víc, potřetí a pak to přijde… tvrdá kovová rána otřese od podlahy autem. Že bych trefil podlahou nějaký šutr? Ne, to poslouchám celý den, tohle znělo jinak. Tak jako by víc kovově,  jako by bez přítomnosti jiného materiálu.

Mohutné protočení předních kol jasně potvrzuje moje obavy – úhlovka! Ona nejslabší část AWD pohonu u Volva, která byla u naší Bedny přece jen dost unavená už v ČR, to právě vzdala. Naštěstí mělo auto ještě dostatečnou rychlost aby se přehouplo přes okraj strže a opět stojíme s ostatními na plácku. Tentokrát jsme jim však mnohem blíž, hlavně tedy počtem hnaných náprav. Beru akrylovou fixu, dvěma tahy škrtám optimisticky vyhlížející nápis "dočasně AWD", který spáchala před odjezdem v Brně moje žena a upravuju informaci na aktuálně platné "FWD only". Ano, teď už nám čtyřkolku nikdo vyčítat nemůže a trvalo to přesně mnou předpovídané dva dny na Gumbalkanu. :D

Není čas brečet nad strženým tisícihranem, času jsme dnes už provařili dost. Auto ani nekontroluju a rovnou se pouštíme druhou stezkou z plácku. Hledáme objízdné zkratky nejhůře vymletých úseků a zjišťujeme jak se vlastně chová dvou a půl tunová Bedna jako předohrab. Je to o poznání horší, ale stále to jde, jen teď už platí na vše jediná medicína a to ono pro Gumbalkan legendární "Plný! Jedeš pomalu brácho!". Tento styl projíždění terénu znamená, že až na pár výjezdů na druhý pokus postupujeme stále dále, což se nám pochopitelně líbí. Jediný, kdo se mnou nesdílí nadšení je převodovka v Bedně, která aktuálně dostává opravdu na frak. Před měsícem někde tady nechali Kottbulaři diferenciál a pomalu i zadní nápravu. Představa, že já tady odepíšu převodovku s výrazně těžší mrchou než bylo lehkonohé Volvo 740 od Švédských masových kuliček, mě docela baví. Nás by totiž z toho terénu nikdo z přítomných nedostal. 

Kdo se bojí, nesmí na Gumbalkan! Jedeme dál, ono to nějak dopadne. Cesta se rovná a podle mapy by měl být kontrolní bod už blízko, no jasně už jen tak pětset metrů a jsme tam. Perfektní, kousek tady dolů, pak doprava a … no shit, kam to jedeme?! Opatrně, co to aktuální povrch dovoluje, zastavuji skupinu a seznamuju je se situací. Minuli jsme kontrolní bod, který je aktuálně asi 700 metrů od nás směrem do prudkého kopce, který právě sjíždíme. Taktně vynechávám fakt, že jsem deb*l, co si při otáčení nahoře v lese před stržením úhlovky omylem přepnul navigaci na jiný checkpoint a tak jsme ten první zamýšlený minuli asi o necelých třista metrů. Všechno to elegantně hážu na navigaci a signál (tímto se omlouvám jak mapám.cz, tak Vodafone – potažmo jejich roamigovému partnerovi, obojí fungovalo perfektně, tedy až na ten lidský článek ovládající telefon).

Skupina se domlouvá, že otočka nemá smysl. Blouděním už jsme přece jen ztratili hodně času a je třeba jet dál. Systémem rychlejších uprchlíků, kteří následně při čekání na ostatní úspěšně likvidují své zásoby cigaret se dostáváme čím dál tím víc z hor. Při jedné z těchto zdravotních přestávek najednou záchrastí ve vysílačce a my po několika hodinách s úlevou slyšíme Pavlův hlas. Nahoře to nakonec vzdali a vydali se na stíhací jízdu za námi, bohužel to kdesi vzali bokem a teď se plácají někde v údolí a válčí tam s hlubokým bahnem. Vyměňujeme si souřadnice poloh a domlouváme se na místě střetu až u dalšího checkpointu. Zhruba tam je totiž má vyhodit jejich údolí, teda pokud se dostanou z toho bahna. 

Mezi tím se náš vláček opět sjel dohromady a dokonce stihl i vyřešit defekt na jednom z pick-upů který si mimochodem k našemu překvapení veze na korbě z lesa stopaře. Je to místní lesní dělník, který má být zítra v 50 km vzdáleném Balea Mare a bral to pěšky přes les. Kluci jsou galantní a nabídli mu odvoz, zatím to však vypadá, že by byl v cíli rychleji po svých. Už asi po padesáté se dnes opět vydáváme na cestu a za chvilku stojíme u dalšího kontrolního bodu, kterým je už léta opuštěná ruina horského penzionu. Klasický to výjev Rumunských hor a odlehlejších osad. Mladí se stěhují do větších měst a staří postupně vymírají. Vznikají tak různé uskupení domů duchů, někde osamoceně, někde v celých skupinách.

U hotelu potkáváme ředitele našeho podniku, chvilku pokecáme, ale spěchají na planiny lovit kvalitní fotky. Takže než se nadějeme, jsou pryč a stejně tak část našeho dnešního konvoje. Nejvíc baví posádka khaki Octavie, která mizí bez jediného slova rozloučení, nebo prostého "díky", že na ně celá grupa půl dne neustále čekala. Jak se říká karma je zdarma přátelé, příště už zastavovat nebudeme. ;) Asi za patnáct minut po nás konečně přijíždí i Pavel s devítkou. Chtějí jet až do noci. Zatím co my si chceme po tomto skvělém dni, za který jsme se pohnuli sotva o 40 km dát chvíli pauzu, v klidu najít nějaké ideálně odlehlé místo na táboření a hlavně, poprvé za celý Gumbalkan se trochu slušně vyspat.

Loučíme se tedy s tím, že se buď potkáme někde na trase, nebo nejpozději na závěrečné party v Einbentálu. Společně s Pavlem vyráží na stíhací jízdu i Passat a Pick-up, takže v naší skupině zůstáváme jen my, zelená Octavie, Megane a samozřejmě nezastavitelný Jurský park. Vedle ruiny penzionu je letitá nájezdová rampa, která se aktuálně náramně hodí. Třeba k tomu, abychom se všichni pobavili nad šusplechem vykovaném za celý den kamením přesně okolo olejové vany Espace, který ovšem z nějakého mě neznámého důvodu stále tvrdošíjně odmítá umřít. 

Po chvilce hledání se před námi objevuje planina jak z katalogu, relativně blízko k cestě a přitom dost daleko, abychom byli v soukromí. Okolo teče průzračně čistá říčka a dokonce je tady i ohniště. Prostě pecka. Postupně se uhnizďujeme, stavíme stany a začínáme vyrábět večeře. Já ještě před tím kontroluju zběžně Bednu, protože při příjezdu na místo tábora jsem někde od podvozku slyšel kovové cinkání. Nikde však nic po zemi netaháme a ani žádné kolo nevypadá, že by nás chtělo v nejbližší době opustit. 

Tábořiště je skvělé a my jsme rozhodnuti si ho zabrat pro sebe a maximálně pro vybrané VIP. Je to jednoduché, všichni se opravdu dnes chceme trochu prospat a tak přítomnost jakýkoliv velkých párty boys s boomboxem na střeše není vítána. Na horizontu se však objevuje dvojice strojů s posádkami, které mezi sebe vezmeme rádi. Jsou to dva páry s devítkou a Saabem, které jsem potkal včera cestou na tábořiště.

Tom se hrne z devítky s tím, že zítra musí nutně najít servis, prý někde potkal díru a auto mu teď i na lehkých brzdách prudce tahá do prava. Vzhledem k tomu, že k nejbližší zpevněné komunikaci je to dobrých dvacet kilometru šotoliny a šutrů, lifruju ho s autem doprostřed placu a místo večeře z grilu, tahám z Bedny hever a nářadí. Mám podezření na nějaký silentblok. Zvedám nejdříve pravou stranu auta, tady je vše v pořádku. Pohled pod zvednutým autem padá na druhou stranu, která právě nese celou váhu Volva visícího na heveru. To snad ne, proběhne mi hlavou, když můj pohled zaregistruje něco, co tam za mě být rozhodně nemá, teda má, ale v žádném případě ne tam, kde to je teď. Opatrně pokládám pravou stranu devítky a zvedám levou. Po sundání kola se ukazuje problém v plném rozsahu. Přední šroub od ramene drží už na posledním ani ne centimetru jen díky tomu, že je aktuálně vzpříčený mezi ramenem a od pohybujícího se ramene značně zdeformovaným podmotorovým rámem. Šroub je naštěstí nepoškozený, ale matka je pryč. Při představě, co se mohlo stát, kdyby jim ten šroub vyletěl někde ve vyšší rychlosti mi není úplně do smíchu. Naštěstí ve výbavě Meganu nacházíme jednu matku co pasuje a dokonce se silonem, takže by mohla držet. Teď však nastává problém jak to celé dát dohromady, když je rám aktuálně rozevřený tak, že bych potřeboval šroub dvakrát delší. Pokus s kladivem nepadá úplně na úrodnou půdu, přece jen rám fungující zároveň jako nápravnice, nějakou tvrdost prostě má. 

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a tahle devítka bez nich dnes nejspíš ani nikdy jindy prostě dál nepojede. Usazuju Toma do Volva s tím, ať drží brzdu co se to jen dá. Před Volvo se staví Octavia a zbytek posádek bere největší kurtnu, kterou máme. Já si lehám pod nápravu a ve vidině, že mi to celé snad nesletí na palici hákuju kurtnu do rámu. Postupným opatrným ráčnováním kurtny uvázané za Octavií se nám daří nápravnici srovnat do té míry, aby bylo možné usadit rameno zpět na jeho původní místo a bezpečně jej zajistit matkou. Vypadá to dobře, ani geometrie by po této operaci nemusela moc utrpět. Celé to korunuje Adri, ktera hlásí, že se očividně servisem živím. Hlásím jí zpět, že nejsem mechanik nýbrž webař a další z pomocníků to dorazí informací, že on je zase kuchař. V ten moment nevypadala úplně jistá, že tím autem chce ještě někdy jet. :D

Vracím se konečně k večeři a po večerním posezení u ohně jdeme všichni spát. Dnes bylo celý den nádherně, teď se však citelně ochlazuje a zítra má začít pršet. Budeme muset trochu zabrat, abychom nahnali dnešní ztrátu. 

 

Part4 – https://www.autickar.cz/blog/clanek/gumbalkan-2021-aneb-bedna-2-0-v-akci---part-4/1451/

 

 

 

 

 


Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

Irwinek
10. ledna 2022, 08:07
2

???? Co jiného dodat :-D

reagovat
Irwinek
10. ledna 2022, 08:08
3

hmm, tak otazníky jsem, věru, neplánoval - emotikony nějak nefunga, takže to byl PALEC NAHORU :-D

Frankie
10. ledna 2022, 16:29
1

Hezky napsané, a hezké, zajímavé zážitky. Takže zbytek jste už museli zvládnout jen s předkem?
A jak to hodnotit celkově, je to pořád spíš dobrodružství, nebo se z toho stává masovka?

reagovat
Chase
10. ledna 2022, 16:40
2

Na první otazku najdeš odpověď v dalších dílech, to by byl spojler. :D Jinak aut je sice na startu hodně, ale ve finále se rozpustí po trase, takže stále to v terénu vyloženě masovka není. Dobrodružství je to takové, jaké si ho z toho uděláš. :)

Sa
Sato
11. ledna 2022, 14:24
0

Sakra... Už sa mi to hlave rysuje, nejaká Marea weekend 1,9 za dvacku, nejaké lepšie obutie, dve kolesá na strechu, malý plynový gril do kufru.. :)
Jede sa aj neajaká skrátená verzia? Na 7 dní vkuse je celkom dosť, minule si tuším spomínal niekoho kto sa pripojil v polke cesty.

reagovat
Sa
Sato
11. ledna 2022, 14:30
0

Len to štartovné mi príde tak trochu prestrelené vzhladom k nízkonákladovosti celej akcie. Ak som teda správne pochopil že za tie peniaze človek dostane len mapu a nálepky.

Chase
11. ledna 2022, 14:31
0

Zkrácená trasa není, jediné co bylo letos, tak ti, kteří se necítili na Ukrajinu, to brali ze startu s náma přes Slovensko a následně okolo Ukrajiny do Rumunska. Ono vzhledem k tomu, že máš jasně daný start a cíl (s tím, že cíl je na samém jihu Rumunska) by se kratší trasa řešila těžko.

Třeba za mě, je 7 dní vlastně ještě docela málo. Příští rok sebou beru přítelkyni a už teď mám nakázáno, že pokud má ona vydržet týden v divočině bez pohodlí hotelu, tak z Banátu mizíme ještě aspoň na tři dny do Bulharska k moři. :D

Gl
Glosy
předevčírem v 19:44
0

Chceš mi tím říct, že mam najít nový odvoz? :D Míra

ja
jazet
12. ledna 2022, 21:15
0

Je to super čtivé, už se těším na pokračování.

reagovat