Dovolená v kabrioletu? Hrůza, ale stejně bych jel znovu…

Po asi čtyřech měsících vlastnictví auta nás čekala dovolená, kde jinde než v Chorvatsku. Jel jsem tam poprvé. Dlouho jsem se Chorvatsku vyhýbal, teď už vím, že neprávem. Rozhodovali jsme se, že buď pojedeme Áčkem nebo SLK. Áčko W169 (druhá generace) je i přes svou vnější velikost fakt pohodlný auto s hromadou prostoru, s automatem, nežere moc nafty, klimatizace, tempomat a tak. SLK není tolik pohodlné, klima se staženou střechou není tak účinná a o velikosti (a přístupu) zavazadlového prostoru při stažené střeše si můžete udělat obrázek sami. Opravdu ideální akorát tak na plavky a žabky na pláž. Logika však byla poražena, vyrazili jsme si to užít v SLK. Tady ale nastal začátek pohromy.

Chtěli jsme se po cestě podívat na pár míst a nestresovat se. Můj návrh na jedno přespání v autě se trochu překvapivě setkal s nadšeným přijetím, a tak jsme vyjeli o den dřív. Předem upozorňuji, že do té doby auto fungovalo bezchybně a dělalo mi radost. Vyjeli jsem tedy z Českých Budějovic a přesně na hranicích do Rakouska (tedy po prvních 45 kilometrech, z celkových plánovaných cca 2.500) přestala jít klimatizace. Půlka července, teploty vysoko nad mojí přijatelnou hodnotou, prostě úžasné. Ale je to kabrio, sice to praží a čelo a nos se pomaloučku (vlastně docela rychle) připalují, ale vítr je příjemný. Jízda se staženou střechou, vytaženými bočními okny a nasazeným větrolamem (taková síťka) mezi zadními ochrannými oblouky je příjemná do cca 100 km/h a chvilkově akceptovatelná tak do 110 – 120 km/h. Pak už je to prostě moc a občasné poryvy větru vás začínají nepravidelně pleskat do obličeje. Problémem při dlouhé rychlé jízdě po dálnici bez střechy je taky s výfukem. Co mám na okreskách a ve městě opravdu rád, mě teď začíná pěkně štvát.  Dunění je prostě najednou moc a bolí z toho hlava. Takže nastává dilema mezi tím jet pomaleji bez střechy s větrem v kabině a hlasitým výfukem ale v příjemných teplotách nebo zatáhnout střechu a zrychlit na povolené dálniční limity, ale zase se trochu smažit. Před Linzem už pomalou jízdu nemůžu vydržet, natahuji střechu a konečně můžu frčet 130 (a možná i o „něco“ víc). Jak pak zpětně po dvou týdnech zjišťuji, nebyl to dobrý nápad. Dálnice kolem Linze je totiž omezená na 110 km/h, čehož jsem si nevšimnul. Takže jedna pokuta za rychlost v Eurech. Pak zas nastává období jízdy pomalejší rychlostí bez střechy, které pravidelně střídá rychlá jízda se střechou nahoře lehce nad limit, abych tu časovou ztrátu dohnal. Jak všichni víme, provoz o prázdninových dnech není ideální a čím víc se jede na jih, tím je to horší, ale musím SLK pochválit. Na dálnici je jako dělané a jede na tak staré auto prostě úžasně. Převodovka je sice jen pětistupňová, ale díky slušnému výkonu může být dlouhá a pětka při 130 km/h pořád točí pod 3 tisíce otáčet. Auto má vynikající aerodynamiku – je malinké jak výškou, tak délkou, přední maska i čelní sklo jsou dost skloněné, malá světlá výška nedovolí vniknutí příliš mnoho vzduchu pod vůz a auto krásně krájí vzduch i v rychlostech vysoko nad dálničním limitem.

Ani bezrámová okna nedělají nějak extrémní hluk. Nechci psát, že je v něm úplné ticho, nakonec si na dálnici stejně to rádio dáte o trochu hlasitěji, ale čekal jsem to horší. Zábavná byla jedna chvíle na konci Rakouska. Dojel jsem (se staženou střechou) nějakou černou Q7 (první generace), která si v levém pruhu klasicky držela 130 km/h, pravý prázdný, ale ne a ne uhnout. Po chvíli čekání mi to prostě nedalo, a tak nějak jsem ho malinko podjel. Což ale řidič Q7 neunesl a začalo nahánění, kdy se občas upalovalo i přes 180. Ještě že mě rakouští strážníci nezměřili tam. Vjeli jsme do tunelu. Krásný, horký slunečný den, ale vysoké alpské štíty umějí zamávat i s počasím. Na konci dost dlouhého tunelu čekalo překvapení – neskutečný slejvák, silnice za tunelem z kopce dolů a hned poměrně prudká levá, rychlost nad dálničními limity a zadní pneu už moc vzorku nemají. No smyk z toho nakonec nebyl, ale čekal jsem na něj se staženýma půlkama. Pak rychle za krajnici, úplně zastavit (při manipulaci se střechou nutnost, jinak systém nepustí) a čekat v tu chvíli neskutečně dlouhých 25 sekund v obrovském dešti. Věřím, že řidič Q7 chrochtal blahem.

Po půlce dne v autě si také potvrzuji, že sedačky, které jsou ve všech SLK stejné (mimo AMG verzi) se prostě podle mě nepovedli. Vzhledově jsou sice hezké a kůže je poměrně tlustá a kvalitní, ale tvarově a velkou tvrdostí je to bída. Nejhorší je zde absence jakéhokoli bočního vedení zad. U nohou ještě trochu boule po stranách jsou, ale u zad prostě vůbec nic. Určitě je to vidět i z fotek. Hubení lidé (což nejsem) to musí mít snad ještě o něco horší. Posádka pak při jízdě zatáčkou musí držet tělo vlastními silami a to unavuje. Tohle se prostě nepovedlo.

Cesta pokračovala, zastavili jsme se na pár hezkých místech, ale při jízdě už mě po celém dni boleli záda, dostával jsem lehkou křeč do pravého lýtka (jízda po dálnici), bolela mě hlava z výfuku, měl jsem od sluníčka spálený celý obličej a bylo mi děsné horko …. Tohle všechno ale přece k jízdě kabrioletem patří a o to intenzivnější zážitek to je. ???? 

K večeru mi najednou začala nějak stoupat teplota chladící kapaliny, která se jinak pevně drží na 90 stupních. Takže zvolnit, zapnout (paradoxně, v těchto teplotách) topení a dojet k benzínce. Stav kapaliny se ale blbě kontroluje, protože i po půl hodině stání na 35 stupních je auto stále pěkné rozpálený. No nic, jedeme dál a očima sleduju vlastně už jen budík s teplotou. Asi po hodině se najednou teplota zas ustálí na 90 stupních. Do dnes nevím, jak je to možné…

Přichází noc a naše plánované přespání na parkovišti. První překvapení – rozhodně nejsme sami kdo měl podobný nápad a první (a ne zrovna malé) parkoviště je kolem půl desáté dost narvané. To mě trochu překvapilo. Na dalším už se nějaké to místo najde. Nechtěl jsem se mačkat vedle nějakých další aut, takže jsem si našel pěkné místo, aby napravo i nalevo nic nestálo přímo vedle mě. Do půl hodiny je vedle mě samozřejmě velké SUV a na druhé straně karavan. SLK mezi nimi vypadá jako hračka. Jestli čekáte, že nalezení ideální spací polohy v tak malém autě je obtížné, tak …… máte rozhodně pravdu. Před jízdou jsem se bál, aby manželka moc nenadávala, až se ráno probudí a bude jí určitě všechno bolet. Naopak já mám auta rád a na přespání v mém milovaném autě jsem se těšil. Jak to dopadlo? Manželka ráno vstávala svěží a s dobrou náladou. Já? V autě jsem se večer stále vrtěl, furt mě něco někde tlačilo (mimochodem volant nejde jakkoli nastavit, ani výškově, ani podélně) a nemohl jsem najít tu správnou polohu a usnout, i když jsem byl po celém dni tak strašně unavený. Po půl hodině mi to ještě nevadilo, ale pak najednou byla jedna hodina po půlnoci, pak dvě no a pak 3 ráno a musel jsem to řešit. Takhle přece nemůžu ráno řídit, jdu si lehnout před auto na úzkou a krátkou lavičku. S přikrývkou jsme do letního Chorvatska nepočítali, takže jsem musel vzít plážový ručník a mikinu. Čekal jsem, že se venku vyspím v nějakých 15 ti stupních, ale po vystoupení mě teplota trochu překvapí – čtyři plus. No nic, spánek je silnější. Lehám si na lavičku, 10 minut hledám ideální poměr přikrytí mezi ručníkem a mikinou abych mrznul jen trochu a před čtvrtou konečně usínám. Po 20 ti minutách mě budí manželka, že se o mě bojí, když ležím venku a okolo je spoustu cizích lidí. Důrazněji jí oznamuji, že už jsem před chvílí konečně usnul a jsem tak unavený, že mi je nějaký zmlácení, přepadení, oloupení, umrznutí nebo snad znásilnění už úplně jedno. Po jejích slovech „tak si teda dělej co chceš“ odchází do auta a asi po minutě ihned usíná. A já? Já už sakra zase nemůžu usnout. Takže před pátou ráno dostávám spásný nápad. Když jsem stejně vzhůru, tak můžu teď jet a pak si třeba lehnout někde dopoledne. Popojedu asi 15 km dál, skrz nějaký kopec na severu Chorvatska a na druhé straně je plus 13 stupňů. Kdybych večer před parkováním popojel jen o kousek dál, mohlo to být všechno lepší. Ach jo.

Před desátou už se ubytováváme v apartmánu, kde pak 3 hodiny dospávám. Zde musím ocenit, jak je super mít malý zavazadlový prostor u auta. Prostě vezmu do ruky dva kufry a jdu se ubytovat, a to je vše. Pak nenásleduje půldenní nošení věcí, jak je u dodávkářů a kombíkářů obvyklé. Týdenní pobyt si s autem vysloveně užívám. Jízda vždy se staženou střechou, čerstvý svěží vítr od moře, rychlost po pobřeží většinou nepřekračuje 70 km/h, takže nádhera. Přesně k tomuto bylo auto stvořeno. Navíc k apartmánu, který máme lehce na kopci, vedou krásné serpentýny. Do dvou sto osmdesáti stupňových zatáček je hezky vidět a dají se naprosto krásně a bezpečně projet bokem. Nádhera. Blbý je, že mám víc a víc spálený obličej.

Po deseti dnech následuje cesta zpět. Nepřekvapivě je mnohem těžší sbalit do kufru stejné množství věcí, jako jsme balili na cestu sem. Ale daří se. Ještě do obchodu pro nějaké pití a snídani, pak stáhnout střechu…. A problém. Střecha se stahuje výrazně pomaleji než normálně a z kufru se ozývají zvláštní zvuky od kompresoru hydraulické střechy. V půlce proces skládání zastavuji a skrz (opačně) otevřené víko kufru vidím téct po kapkách olej u hydraulických pístů střechy. Asi už nevydržely ty vysoké teploty, které celý týden panovaly. Těsnění už zkrátka netěsnilo. Rychle střechu nasadit, dokud má systém alespoň nějaký tlak. Po zaklapnutí obou zámků na vrchu čelního okno a potvrzení všech senzorů (je jich v autě 9) že je střecha zajištěná si oddychnu.

Čeká nás tedy zpáteční cesta bez stažené střechy. Horko je klasicky kolem poledne nesnesitelné. Úplně otevřená okna na dálnici nejsou moc příjemná. Zjišťuji, že ideální je mít otevřená okna tak na 35 %. V tu chvíli to dělá jenom rámus (na rozdíl od nesnesitelného rámusu) a dovnitř vniká i trocha (rozpáleného) vzduchu. Cesta zpátky má ale i svoji světlou stránku – tou je rozhodnutí projet Slovinsko zpět po okreskách. Dobře, tohle rozhodnutí trochu ovlivnilo i to, že se mi prostě nechtělo kupovat druhou dálniční známku. Pokud máte malé, obratné a hbité auto tak rozhodně doporučuji. Cesty sice úzké, ale ve slušné kvalitě a pěkně zatáčkovité. Po pár hodinách dálniční jízdy Rakouskem (a koukání se vlastně jen před sebe) vidím, že se mi hodně výrazně na obou stranách vlivem otevřených oken a náporem horkého vzduchu odlepila kůže nad hlavami od střechy a začíná tam jen tak viset. S tím se prostě teď nedá nic dělat, opravím to doma. Jenže za dalších pár desítek km už visí tak, že se mi tře o vlasy a je to nepříjemné. Večer dorážíme domů. Jsem unavený jako už dlouho ne, záda mě bolí, obličej je celý rudý, záda jsem si spálil na pláži jako každý rok, neustálé křeče v pravém lýtku si pak už ani nevšímám.

Musím říct, že v tu chvílí jsem svoje SLK skoro až neměl rád. Potrápilo mě hodně, ale pak jsem se za ním zas otočil, když jsem zamykal a odcházel. Viděl jsem ten jeho veselý výraz malého rošťáka a prostě nedá se jinak. Já to auto miluju. Kůži na stropě jsem hned druhý den strhnul celou, dolil trochu chladící kapaliny, po měsíci nechal naplnit klimatizaci a s čalouníkem vyřešil i potah střechy. A zas je veselo.