Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 8

Dnes ráno už se všichni vidí v cíli, a tak se po rychlé snídani soukáme do aut. Ještě během jídla debatujeme, které checkpointy vynecháme a které ne. Nakonec to vypadá, že z těch, co jsou ještě před námi, dáme až na jeden všechny.

Vyrážíme do města Târgu Jiu, jenž je centrem župy Gorj, v níž se už od včerejška nacházíme. Se svými sedmdesáti pěti tisíci obyvateli je to největší námi navštívená aglomerace za posledních několik dní v Rumunsku. Což znamená jediné – hustý provoz. Tento převážně městský typ dopravy se obzvláště nelíbí Tůlejtovi a nějak zvlášť extra z něj není nadšená ani Bedna. Na druhou stranu značková benzínka, na které se dá koupit nějaká ta dobrota a v jejichž útrobách se nachází čistý záchod, přijde vhod.

Ve městě potkáváme několik dalších posádek, což značí, že včerejším sprintem přes Karpaty jsme dohnali minimálně zadní část startovního pole. Kontrolní bod je socha v parku viditelná přímo ze silnice a to pro nás znamená jediné. Uděláme si ho čistě průjezdní. Času máme totiž opravdu relativně málo. Když pominu Tůlejtův řvoucí výfuk, jehož dočasné opravě už spolehlivě vypršela životnost a za nímž se aktuálně otáčí široké okolí, jde průjezd městem docela hladce. To se mění právě u výše zmiňované sochy. Kombinace frekventovaného železničního přejezdu a většího množtví posádek Gumbalkánu má za následek docela slušnou kolonu. Ta se společně s dnešním vedrem zase přestává líbit chladícímu systému sedanu. Tady fakt stát nebudeme. Rychlý pohled do mapy, info do vysílačky a všechna tři Volva se za udivených pohledů ostatních otáčí z kolony do protisměru. Daří se nám trefit jinou výpadovku z města, na které je přes železnici most a ani jsme si moc neprodloužili cestu.

Další checkpoint máme asi dvacet kilometrů před sebou. Cesta k němu je sice zpevněná, ale ledabyle naskládané panely nejsou úplně to, co by se našim autům líbilo. Obzvlášť pak chrastící přední nápravě Shitboxu. Tempo je tak relativně vlažné. Přesto jsme za chvilku na místě. Výhled na částečně rekultivovaný povrchový důl není nic moc. Navíc je tu docela narváno, což pro nás znamená příliš se nezdržovat. Poslední co chceme, je táhnout se za ostatními posádkami v koloně. 

Vyrážíme dál a dokonce se nám daří najít i docela solidní zkratku. Martin už od rána pravidelně hlásí do vysílačky, že až uvidím nějaký servis, mám zastavit. Ani se mu nedivím, protože jeho rally soundtrack slyším i v momentě, kdy jsem půl kilomeru před Tůlejtem. Bordel, co teď auto dělá, musí být uvnitř naprosto nesnesitelný. Naštěstí se blížíme do Baia de Aramă což je malé pěti tisícové městečko a jak brzy zjišťujeme, je v něm i jeden středně velký autoservis. Je něco před polednem, takže zatímco Martin čeká na volný zvedák, zbytek skupiny se usidluje v blízké restauraci na obědovou pauzu. Obsluha není z nejrychlejších, ale ve finále budeme mít času docela dost. Od Martina totiž přicházi zpráva „tak to nedokáže“. Borcovi v servisu přestala fungovat svářečka a co hůř, Martin někde po cestě ještě část výfuku ztratil a s tím si místní prostě neporadí. Zjišťuje se, jestli je v okolí někdo, kdo by dal výfuk nebohého Tůlejta dohromady. O dvacet minut později přichází další zpráva: „Jsem ve vedlejší vesnici u Vasila, který by to měl zvládnout“. Vzápětí přichází i fotka auta na heveru. Tohle vypadá konečně nadějně. O hodinu později se Martin zjevuje u našeho stolu s úsměvem na tváři. Oprava se povedla, což vysvětluje, že jsme si prakticky ani nevšimli jeho přijezdu… To by se nám ještě dopoledne určitě nestalo. :)

Mezitím začíná být živo na Gum-Telegramovém kanálu, u dalšího checkpointu se prý nahrnulo hodně aut a už to tam usměrňuje i policie. Nehodláme se přidávat do davu, a tak kontrolní bod vynecháváme. Stejně je to zajížďka a my se dnes chceme primárně podívat do Rovenska. V roce 2019 jsem to nedal (tažení posledních 150km do cíle Sugiho V70XC na laně, po tom co nás vyprostil z lesa a zrušil si při tom spojku). Stejně tak loni se mi tento kontrolní bod navštívit nepodařilo (totální nedostatek času a sprint až do cíle). Letos jsem rozhodnut jej dát.

Začíná lehce poprchávat. O co míň je slyšet Tůlejtův výfuk, o to víc se na vysílačce ozývá Martin s informacemi o zhoršujícím se stavu chladícího systému jeho vozu. Ten už i na rovině posouvá rafičku ukazatele teploty nebezpečně blízko červenému poli. Déšť nabývá na intenzitě a před námi je krkolomné stoupání plné serpentin, jenž nás přes horský masiv dovede do údolí řeky Cerna a následně pak k dalšímu checkpointu. Tím není nic jiného, než bazén v Băile Herculane plný smradlavé léčivé vody a důchodců. Nejsme si jistí, že se nám bude chtít koupat, ale na druhou stranu je to poslední věc, kterou jsme z Herkulových lázní ještě neviděli, ač jsme toto lázeňské městečko navštívili i během obou předchozích ročníků Gumbalkanu.

Máme za sebou prvních pár kilometrů stoupání, které se teď docela solidně nelíbí chladícímu systému přeložené Bedny, jejíž motor se trápí s prasklým intercoolerem. Ovšem při citlivém zacházení s plynem a využívání rovinatějších pasáží k chlazení téměř na volnoběh se to ještě stále dá. Hůř je na tom Tůlejt, pro něhož začínají být problémem i rovinky, natož tento krpál. „Pauza!“ hlásí Martin do vysílačky a celá grupa se hrne na šotolinový plácek vedle silnice. „Máš vodu v červeným?“ zní můj rychlý dotaz, než auta definitivně zastaví. Odpověď „už ne“ mě na chvilku zarazí. Snažím se najít v odpovědi stopu Mičasova oblíbeného sarkasmu. Následný pohled na rafičku teploty v Tůlejtovi opřenou o pravý doraz osvětluje, že jsem hledal správně. Konstruktéři ve Švédsku zřejmě nikdy neplánovali použití jejich výrobku v těchto podmínkách, a tak se teď červená zóna ukazatele teploty zdá poněkud nedostatečně dlouhá.

Martin otevírá kapotu. Obligátně instaluje pro sedan již standardní přídavné chlazení realizované prknem pod kapotou a chystá se dolít vodu do žíznivého chladiče. Že je něco jinak se ukazuje ihned poté. Téměř dvoumetrový gejzír vařící vody okamžitě po prvním nalití čerstvé vody naznačuje, že tentokrát už jde fakt do tuhého. Když se totálně přepečený blok motoru zchladí natolik, že je již schopen přijmout životodárnou tekutinu, aniž by ji okamžitě přetvořil v oblaka husté páry nebo rozházel po okolí, je čas vyrazit rychle dál. Uchladit ho teď může jen nápor vzduchu. Stání na místě celou situaci jen zhoršuje.

Pouštíme Martina do čela, aby nám udával rychlost podle toho, jak bude nejvíc vyhovovat chlazení jeho stroje. Zároveň Bedna vyráží za Tůlejtův zadní nárazník, připravena nabídnout, stejně jako v předchozích dnech, svůj přední rám jako pomocnou ruku, kdyby se situace stala pro sedan neúnosnou. Musíme přejet hlavně vrchol tohoto masivu, pak už je to víceméně rovina nebo klesání. Červená devítka se škrábe nahoru a i když to několikrát vypadá, že ji budu opravdu tlačit, k vrcholu se dostává bez cizí pomoci. Sjíždíme dolů a domlouváme se, že pod kopcem dáme pauzu na kontrolu vody. Teď už to bude určitě dobré. Bohužel není. Martin už během klesání hlásí, že teplota nechce jít dolů a pohled do prázdné expanzky dole pod kopcem to jen potvrzuje.

Tohle je hodně špatné. Pokud Mičas nechce definitivně zabít motor, je od tohoto okamžiku Toolate odkázán na sílu jiného stroje. Co teď? Rychle zavrhuju Martinův návrh, ať ho přetáhnu zpět přes hory k Vasilovi. Zaprvé je to fakt docela daleko a na opačnou stranu, než je cíl. Zadruhé se obávám, že by to pro Bednu mohlo být v jejím aktuálním stavu docela o hubu. V Einbetálu byl každý rok na place přítomný mechanik. Vždyť v roce 2019 si Sugiho V70XC odvezl přímo z vesnice do dílny v Oršavě a za dva dny dal jeho spojku dohromady. U Martinova stroje by to mohlo být ještě jednodušší, protože potřebné těsnění pod hlavu motoru má u sebe.

Je rozhodnuto, sen o návštěvě Rovenska se i pro letošek rozplynul, ale team má a bude mít vždycky přednost. Chystáme kurtu a Bedna se ujímá funkce odtahovky. I přes její technické problémy, je pro tento úkol stále nejvhodnější popelnicí z naší skupiny. Do cíle to máme osmdesát kilometrů a Martin má obavy, abych crossku nezabil. Mám úplně stejné, ale rozhodně ho tady nehodlám nechat. Nedávám tak na sobě nic znát a přesvědčuju jeho (a vlastně i sebe), že když udržím na převodovce zamčený měnič, bude všechno v pohodě. Vyrážíme a z mého automatu se stává sekvenční manuál. Nemůžu si dovolit nechat převodovku řadit, jak chce ona. To by také s aktuálně přidanou váhou za zadkem a děravým intercoolerem mohla být pro auto docela rychlá cesta do pekel.

Stále prší a Martin toho v oblacích vody, vyhazovaných do vzduchu Bednou, moc nevidí. Snažíme se mu tak zpomalení, zatáčky i další informace hlásit po vysílačce. Matouš pak celý náš invalidní vláček kryje zezadu, protože nikdo netušíme, jak dlouho vydrží na Tůlejtovi baterka. Při najíždění na státní silnici mě divoce se protáčející přední kola informují, že jsem definitivně bez AWD. Tiše doufám, že je to jen třetí rok po sobě utopená jednotka Haldexu a ne začátek dalšího, nám letos tak známého, infarktu CEM. Venku je docela zima, takže zapínám ventilaci na max a hrnu ledový vzduch do nohou. O co méně je to pohodlné pro posádku, o to větší šance, že nepřijdeme o elektriku. To by totiž znamenalo převodovku v nouzáku a konec záchranné operace.

Na hlavním tahu se nám daří držet docela solidní tempo, a tak než se nadějeme, hrneme si to po břehu Dunaje. Projíždíme Oršavou a rychlost padá dolů. Cesta se zúžila a začíná se lehce klikatit po strmém svahu lemujícím břeh řeky. V každém stoupání teď můj zrak visí na plíživě se zvyšující teplotě motoru a převodovky na Bedně. Zatím to stále jde. Do cíle to máme necelých čtyřicet kilometrů. Pobřeží nějak dáme, ale nejnáročnější bude na chlazení posledních osm kilometrů do Einbentálu. Existují dvě možné trasy, jak do malebné české vesnice dojet. První je cesta vinoucí se po západní straně údolí. Sice je úzká a klikatá se spoustou slepých zatáček – zato má však plynulý nájezd a hladký asfaltový povrch. Druhá je o něco širší s více rovnými úseky. Pro změnu však s totálně rozbitým povrchem plným prachu, děr, kamení a s nájezdem, jenž úvodí prudce stoupající rampa (navíc otočená v opačném směru, než teď jedeme).

V aktuálním stavu zní asfalt jako lepší řešení… že to byla kravina mi dochází téměř okamžitě po začátku asfaltové kozí stezky. Koncentrace dalších posádek samozřejmě, s blížící se cílovou páskou, vzrostla, a tak se najednou plazíme do kopce krokem v dlouhém vláčku aut. Tohle není vůbec dobré. Nízká rychlost znamená, že převodovka jede na jedničku, max dvojku, navíc pak v prokluzu měniče (archaický hydromeničový automat na Bedně umí zamykat až od trojky nahoru). To má jediný výsledek. Teplota její náplně letí strmě nahoru a žene s sebou i vodu v chladiči. Pokud vyvařím, zablokuju komplet příjezd do cíle. Není tady mnoho míst, kde by se dala dvě auta navázaná za sebou kurtou, rozumně objet. Potřebujeme urgentně zrychlit, ale vláček před námi zastavuje. Z vrchu se tlačí auta posádek, které nečekají na vyhlášení a jedou rovnou domů. Dělají si kozy!? Oni snad chtějí, abychom to couvali dolů! Zapínám megafon a ne zrovna mile informuju protijedoucí, že uhýbat budou rozhodně oni. Zaprvé nás jede ze spodu víc a zadruhé tady máme auto na laně. Kupodivu to funguje a za chvilku se opatrně míjíme zrcátko na zrcátko.

O deset minut později přijíždíme konečně do cíle. Z davů posedávajících okolo a složených z těch, kteří dorazili před námi, se vynořují dvě postavy. Jsou to kluci, kterým jsem předvčerejškem půjčoval ořech na vanu Volvo s francouzským motorem. Krom toho, že vrací zapůjčený ořech, podávájí mi do auta i dvě piva. Příjemné přivítání. Prohazujeme pár slov s organizátory a sháníme se po servisácích. Prý jsou dole před hospodou U Medvěda. Znamená to, že se s Mičasem musíme protáhnout davem, někde se otočit, a pak hurá zase přes celou vesnici dolů. Docela to jde, a tak za okamžik stojíme u dodávky, o níž je opřená omšelá deska s nápisem servis.

Chlapi z dodávky jsou ochotní, ale pomoct nám neumí. Jsou tady totiž jen od svařování. Mechanik, který tady každý rok býval, má letos plnou dílnu, a tak nepřijel. Tohle fakt není dobrý. Odkazují nás na jednoho z místních, který by mohl dokázat sehnat jiného servisáka z okolí. Tomeš je taková ikona Einbentálu, která ředitelům pomáhá za obyvatele Einbetálu. Organizuje ubytování a má pod palcem lokální zdroje. Prý máme chvilku počkat. Zkusí někoho sehnat.

Dáváme si pivo a rychlé jídlo. Tomeš nikde. Po hodině čekání přichází se špatnou zprávou. Nikoho nesehnal, nejdřív za 14 dní. Až tak dlouho se „dovolenou“ v Rumunsku Martinovi protahovat nechce. Přemýšlíme, co dál. Normálně by člověku ke štěstí stačila ona nálepka „finisher“, jenž jsme dostali při příjezdu a pivo, které máme v ruce. Teď však stojíme všichni na ulici před hospodou a dumáme, jak naložit s nastalou situací.

Vlastně ani nevím, kdo tu myšlenku vyslovil jako první – snad Martin, ale byla tady… „Za jak dlouho zvládneme udělat sami těsnění pod palicí u Redbloku?“ Navíc v polních podmínkách parkoviště v Einbentálu a za pomoci pouze toho, co máme v autech? Koukáme na sebe s Matoušem. Oba jsme už pár motorů udělali, ale konkrétně tento Redblock jsme zevnitř ještě neviděli ani jeden. Na druhou stranu je to v principu strašně jednoduchý motor a říkáme si, že o moc už mu ublížit nemůžeme. Na telefonu pak budeme mít při nejhorším poradní hlas servisáka v Bratislavě, který by tyto motory měl znát z paměti. Jdeme do toho! Navážíme obě pojízdná auta plná nářadí k Tůlejtovi a dáváme se do práce.

Je okolo sedmé hodiny večer a za chvilku začne tady v údolí ubývat světla. Musíme sebou hodit. Znárodňujeme desku s nápisem servis jako podložku pro jednotlivé komponenty odstraněné z motorového prostoru sedanu. Když se dostáváme přes totálně zahnilé matky na výfukových svodech, začíná se smrákat. Práce jde už sice o něco lépe, ale za světla to fakt nedoděláme. S Matoušem střídavě zapojujeme i Martina, který se navíc pasoval do role tiskového mluvčího celého improvizovaného servisu. S příbývajícími díly na desce vedle auta se totiž okolo začínájí trousit skupinky zvědavců. Někteří jen koukají, jiní se snaží radit a další se nevěřícně ptají, do čeho jsme se to pustili. Po desátém dotazu přechází Martin z vysvětlování na univerzální odpověď „dolíváme kapalinu do ostřikovačů a nějak se nám to zvrhlo“. Škoda, že už je tma jak v pytli, a já tak pořádně nevidím na vykulené obličeje tazatelů. :D

Podařilo se nám od jedné posádky sehnat červený motorářský tmel, a tak ho teď dopřáváme srdci Tůlejta v množství ne zrovna malém. Je to děsná prasárna, ale tady není čas na hrdinství. Hlava bude prohnutá a o rovnosti bloku, po tom, co díky teplotě motor málem dostál svému názvu, mám taky docela pochybnosti. Matouš dává pořádnou vrstvu tmelu z obou stran těsnění pod hlavu a je čas začít skládat. Někdy okolo půl dvanácté přichází chvíle, kdy má motor (i přes dlouhý boj při zpětném nasazování výfukových svodů – zkroucených několikanásobně svařovaných výfukem) svůj původní tvar. Kupodivu nám nezůstávájí na desce ani v okolí žádné šroubky, a tak je čas na první start. Martin v napjatém očekávání usedá za volant. Startér točí motorem a ten ani neškytne. Nastává hrobové ticho. „Co jsme po*srali?“, běží teď hlavami všech zúčastněných. Jsou připojené vstřiky a kabely od rozdělovače? Neotočili jsme kliku o 180 stupňu? Na rozpadlých a zahnojených deklech nebyly rysky v podstatě vidět, a tak děláme rozvody spíš odhadem než na přesno. Ještě, že se Redblock nemůže nikdy potkat. Díky tomu máme neomezené množství dalších pokusů. Tak si to dáme holt znovu. Rozvodový řemen dolů, přenastavit rozvody, složit a hurá na další pokus. Zjišťuju, že s tím nekonečným opakováním nám teď jde sundávání řemenic výrazně rychleji než odpoledne.

Těsně před půlnocí jdeme na další pokus. Martin se znovu souká za volant a otáčí klíčkem ve spínačce. Startér točí a motor… ani nehlesne. „Do pr*ele práce už teda!“ Někde nám něco muselo uniknout. Určitě nějaká úplná ptákovina. Martin znovu točí starterem, když v tom se někde od boku auta ozývá jeden z přihlížejících: „Hele, tam něco jiskří“. Skáču naznačeným směrem. No jasně, ptákovina! V té tmě jsme si totiž nikdo nevšimli kabelu od cívky do rozdělovače. Z dálky se sice tvářil jako zapojený, ale ve skutečnosti se jen opíral o kastli za konektorem. Zmetek. Připojuji ho a znovu koukám na Martina, jak otáčí klíčkem. Teď už to přece musí vyjít. Jedno otočení, druhé a motor se probouzí. Není to úplně nejklidnější chod, ale žije! Hrneme se k expanzce. „Co voda, hází ji to ven?“ je můj první dotaz na blíže stojícího Matouše. „Nehází“ hlásí nadšeně Mateo. V ten okamžik mě polil studený pot. Z expanzky sice voda nelítá, zato teče proudem po celé přední straně motoru. Frustrace dosahuje vrcholu. Mám chuť prohodit ráčnu čelním oknem a ten červený střep podpálit. Klidně i s Mičasem uvnitř. Jestli to valí ven někde okolo těsnění pod palicí, tak můžeme začít od začátku. Ale tmelu je tam všude tuna, to přece nemůže být ono. 

S čelovkami, po celém večeru otlačenými na hlavě, odhalujeme velmi rychle původce problému. Vodní pumpa. Ta je totiž na Redblocku namontována na litinovém bloku motoru a přes ni je přesazena hliníková hlava. Tento spoj je zatěsněn velkým gumovým těsněním. Problém je, že tato guma pamatuje ještě krále Klacka, a ztratila tak už dávno svou pružnost. Navíc jsme novým těsněním pod palicí posunuli celou hlavu o chlup výše, než byla původně. Výsledkem je tak mezera mezi pumpou a hlavou, kterou se teď voda proudem valí ven. Takhle neujede Toolate ani kilometr.

Mateo má dost a mizí spát do auta. Nedivím se mu, odpadl bych taky, ale zatím ve mně stale žije myšlenka na brzký odjezd do Bulharska, které jsem slíbil ženě jako odměnu za přežití Gumbalkanu. Navíc, to já přesvědčil Mičase o tom, že v Einbentálu budou mechanici a rozmluvil mu návrat k Vasilovi – tím pádem to teď prostě musím dotáhnout. Nyní už jen ve dvou, sundáváme s Martinem řemenice i vodní pumpu. Když člověk najde všechny šroubky umístěné pod vrstvou bahna a napečeného oleje, jde to vlastně vcelku hladce. Těsnění nadstavuju bohatou vrstvou červeného tmelu a pro jistotu ještě společnými silami likvidujeme termostat. Chceme maximální chlazení a minimální tlak v chladiči. Před půl druhou ráno znovu startujeme pacienta a s potěšením koukáme na suchý blok. V expanzce to sice v otáčkách mírně probublává, ale rozhodně to není gejzír, který si živě pamatujeme z dnešního odpoledne. Na tohle by měl už Toolate i se svou posádkou dojet domů.

Co teď? K dispozici je jeden volný pokoj u místních, který jsem původně rezervoval pro úplně jinou posádku. Ta se však nakonec vydala odpoledne zpět do ČR. Všichni se tam ale rozhodně nevejdeme. Navíc se mi nechce ztratit noc z dovolené. Za celou operaci jsem vypil asi tak dvě piva a poslední z nich někdy v osm večer, později jsem se prolíval už jen Kofolou. Řídit tím pádem můžu bez problémů. Balím rychle nářadí a loučím se s ostatními. Zbylé dvě posádky jdou spát na pokoj a já s Ivčou vyrážíme směr Bulharsko. Jsou téměř dvě ráno. Před sebou máme zbytek noci a 900 km do Primorska. Poslední zamávání a už se hrneme dolů do údolí. Tentokrát po šotolině, kde snad nepotkáme žádného opozdilce letícího nahoru do Einbentálu.

Cesta tmou okolo Dunaje jde docela příjemně. Zatím se cítím v pohodě. Hlava ani tělo nemělo za celé odpoledne čas myslet na nějakou únavu. V jednom z menších měst za Oršavou protahuju Bednu ruční myčkou. Sice to nebylo úplně levné a navíc přijdu o geniální Gumbalkánovskou patinu. Na druhou stranu tím o něco snížím index buzení pozornosti u zahraniční policie a to se počítá. Cesta se za Severinem odklání od Dunaje a stoupá do hor. Stále jde o širokou hlavní silnici, takže není úplně pustá a sem tam potkáváme nějaký ten kamion nebo osobní auto. Držím si své tempo, když v tom zahlédnu pár reflexních proužků, které jako by na mě mávaly. Hlava se snaží spojit těch pár reflexů s reálným předmětem. Rychle jí k tomu pomáhá probliknutí dálkových světel odstaveného vozu rumunské policie. Dupu na brzdu a terénní pneumatiky na Bedně se zakusují do asfaltu se zvukovým doprovodem ne nepodobným nouzovému brždění plně naloženého kamionu. Skvělé antré na noční silniční kontrolu.

Policista si první shlédne poznávačku a následně přistupuje k okýnku. Snážím se tvářit co nejvíce přátelsky ve stylu „usmívat se a mávat“, když v tom okamžiku mi padá úsměv. Muž v uniformě mi totiž přísným hlasem a velmi solidní angličtinou oznamuje, že mi právě naměřili 78km/h na padesátce. Marně přemýšlím, proč je právě v tomto pustém místě padesátka, ale rozporovat značku, které jsem si očividně nevšiml, nemá teď vůbec smysl. „Shit“ vyklouzne mi z úst. Chce po mně papíry. Otáčím se na Ivču s tím, ať mi podá peněženku s doklady. Ona mi podává tu s rumunskou měnou… bez dokladů. Když po ní chci druhou peněženku, kde je česká měna a papíry od auta, zmatenost mé čerstvě probuzené ženy dosahuje vrcholu. Nesystematicky prohrabává své okolí a snaží se nalézt požadovaný předmět. Já se mezitím otáčím na policistu a omlouvám se mu s tím, že spala a doklady budou hned. Policistu Ivčino zmatené šmátrání zjevně docela pobavilo a já si někde v koutku hlavy říkám, že bych tady třeba nemusel nechat výpalné ve výši několika platů.

Když mu podám papíry, dlouze se na mě podívá: „Odkud jedete?“ zní už opět vážný dotaz. „Z Einbentálu“ je moje odpověď. „Jo z Einbetálu… a kolik piv tam bylo, co?“ Muž v uniformě mi teď kouká z příma do očí a snaží se vypozorovat jakoukoliv vytáčku z daného tématu. Moje „žádné!“… „do dvou ráno jsem opravoval motor na jiném autě a teď jsme na cestě do Bulharska“ ho docela vyhazuje z přísného konceptu a posílá do stavu upřímného ohromení. „Kam že jedete?“ Znovu opakuju, že do Bulharska, konkrétně pak do Primorska. Policista chvilku nechápavě nevěřícně kouká, načež z něj vypadává „ale to je osm set kilometrů!“ Odpovídám mu, že jsem si toho vědom, ale že děkuji. S kroucením hlavy odchází za kolegou stojícímu před autem, kde teď nejspíš probírají co s námi. Celou dobu prohazuje v rukách moji občanku a řidičák, jako by míchal karty na poker. Tahle póza není vůbec příjemná. Po chvilce se zřejmě usnesli, protože náš krupiér v uniformě se za stálého „míchání“ mých dokladů vrací zpět k okýnku Bedny. Vrhá na mě dlouhý vážný pohled. Domíchává karty a rázným pohybem mi je podává do okna. „Jeďte“ zní rozsudek milosti. Upřímně mu děkuji, beru doklady a vyrážím pryč dřív, než si to jeden z nich stihne rozmyslet. Ve zbytcích světla zadních lamp Bedny vidím v zrcátku dvě vzdalující se hlavy… stále s nechápavým pohledem. Tohle tady asi zas tak často kluci nemají.

Blíží se pátá hodina ráno a mně docházejí baterky. Věděl jsem, že celou cestu na jeden zátah nedám. Na druhou stranu jsem zase čekal, že se dostaneme trochu dál. No nic, není čas na hrdinství. Posledních patnáct kilometrů už totiž stejně jen podvědomě očima hledám nějaký plácek, kde zaparkuju a dám si pár hodinový refresh během spánku za volantem. Necelých čtyřicet kilometrů před městem Craiova takové místo konečně nacházím. Rozježděný plácek v širším centru vesnice, hned vedle silnice, je ideální. Parkuju auto a hazím přes sebe spacák. Aspon dvě tři hodiny si potřebuju dáchnout… Do Primorska nám zbývá sedmset padesát kilometrů.