Do Transylvánie a možná i dál - Gumbalkan 2022 - part 4

Rozbřesk nám nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů, který mužete v Rumunsku zažít. Probuzení na vrcholcích hor má neuvěřitelné kouzlo. Postupně se sluncem zalévající se údolí pod vámi dává zapomenout i na poněkud nepříjemně se množící technické potíže našich strojů. Nenápadně kontroluju utažení horního uložení a podvozkových částí na Bedně s vnitřním uklidněním, že to do věčera snad zase vydrží. U snídaně si ještě užíváme posledních pár pohledů z našeho dnešního epesního místa přenocování a pak je třeba posunout se zase dál. Balíme stany, plníme pytle s odpadem a vše nakládáme do aut.

Bedna dnes startuje jako by se nic nedělo, to stejné se však nedá říci o Shitboxu. Mateo opět válčí s relátkem zapalování, kdy jednou rukou otáčí klíčkem ve spínací skřínce a druhou, po loket zabořenou do středového tunelu, se snaží umravnit protestují kus letité elektroniky. Začíná se z toho stávat jistý folklór. Tůlejt pro změnu od včerejšího odpoledne nedrží pořádně volnoběh a výkon jeho motoru jde neustále dolů. Logan je čím dál tím víc smířený s tím, že toto je jeho poslední cesta.

Pomalu a opatrně sjíždíme dolů do údolí. Cesta je plná vetších či menších kamenů a tak už po pár kilometrech musíme zastavovat k řešení prvního dnešního technického zádrhele. Tůlejt právě definitivně přišel o výfuk. A nebyl by to Martin, kdyby to bylo jen o obligátním zadním tlumiči. Ten je sice opravdu na zemi a odhaluje tak luxusně “překouslou” trubku, jejíž původ tušíme ve včerejším vytahování z potoka. Navíc však, zřejmě při odpoledním sjezdu z hřebenů, pravděpodobně některý z velkých kamenů střihnul trubku ještě na druhém místě a to hned za svody. Redblock pod kapotou sedanu tak aktuálně vyluzuje řev, před kterým by stála zahanbena v koutě leckterá kára na rally. Krom extremního hluku sebou však tato závada přináší také další citelný pokles výkonu. Loganův hrdina, který se účastnil už nultého ročníku Gumbalkánu má opravdu na kahánku. Zatím však jede. Dílem proto, že cesta převážně klesá, dílem proto, že Logan teměr neustále pálí spojku, aby při rozjezdech nebo složitějších pasážích motor dostal co nejvíce do otáček, kde zůstal ještě nejaký výkon a krouťák uvězněn. Toto nutné poněkud brutálnější zacházení si pak vybírá daň v podobě častějšího dolevání vody do věčně vyvřelého chladícího systému. Když se konečně dostáváme z našeho kopce k prvnímu dnešnímu checkpointu, doráží Logan při parkování dnešní Tůlejtův kvalitní začátek dekapitací nádržky ostřikovačů o nenápadnou stráň. Na to, že nejedeme pomalu ani hodinu, je to luxusní start takhle při pondělku.

Plníme úkon kontrolního bodu a po prohození pár slov se dvěma dalšími posádkami, které tady potkáváme, se urychleně vydáváme dál. Spěcháme. Dílem proto, že chceme od kontrolního bodu odjet před ostatními a ne se pak táhnout za nimi, dílem z důvodu, že Tůlejt potřebuje urgetně poléčit v nějakém místním servisu. Ten je však v civilizaci a civilizace je aktuálně ještě hodně daleko. Rozbitá šotolinová cesta od kontrolního bodu vyvolává vzpomínky, přesně tudy jsme sprintovali v roce 2019 ve stejné společnosti (tedy co se řidičů týká). Jediný rozdíl byl v tom, že tehdy jsem seděl za volantem první Bedny kytu a díky absenci střechy doslova žral prach, který tak ochotně vířily dvě devítky předemnou. Dnes si můžou prášit jak chtějí, vzhledem k tomu, že máme jediné auto ze skupiny s fuknční klimatizací (která jede skrz CEM non-stop na plno), je nám prach venku tak nějak jedno. Okna jsou stejně trvale zavřená.

Cesta nás zatím vede stále převážně z kopce, takže absence výkonu u Loganova vozu není až takovou překážkou. To se má však velmi brzy změnit. Čeká nás totiž přejezd dašího horského masivu. Ještě před tím se však v kabině Bedny začíná ozývat nový pazvuk. Je dost otravný a navíc tak intenzivní, že mě nutí vyhlásit servisní pauzu. Ostavuju auto přes okraj vyjeté koleje a sunu se pod podvozek. Teměř okamžitě vidím pachatele. Ač jsem podezříval nějakou ze součástí liftkitu a primárně zastavoval z obav o ztrátu něktré z životně důležitých součástí zavěšení kol, tentokrát je problém jinde. Šusplech, který se díky stále nižší výšce naší přední nápravy potkává stále více s terénem, přišel o oba zadní úchyty. Jedna nýtovací matice je vytržená z podlahy a šroub je ohnutý skoro o dvevadesát stupnů, druhá matice se nepříjemně hýbe a šrob v ní se povolil. Zkouším ho dotáhnout, což se mi jakž takž daří, ale dlouhou životnost mít tato oprava nebude. Jsem celkem smířený s tím, že se do večera rozloučíme i s ním. Pro krycí plech naštěstí nejsou tyto úchyty životně důležité a svoji funkci bude plnit i bez nich, ovšem s hlasitým zvukovým doprovodem, jak se jeho volná zadní třetina bude plácat pod autem a také s jistým důležitým omezením. Od tohoto okamžiku si musím dávat sakra bacha na jakékoliv couvání v terénu, protože hrozí, že se náš pancéřový dekl zapíchne do země, vzpříčí pod autem a nasledně urve tepelný výměník na vaně, což by pro nás taky mohla být konečná. Teď však není čas myslet na nejhorší, zatím jedeme a máme akutnější věci k řešení.

Cesta stoupá a některé průjezdy začínájí být poněkud náročnější, ať už jde o prudká stoupání, nebo třeba překonávání pasáží s půlmetrovými balvany. Ani jedno není vůbec dobré pro Tůlejta a jeho motor. Problémy se ztrátou výkonu jsou čím dál tím větší. Auto sice stále statečně jede, jak mu Martin šlape za krk, ale krize se prohlubuje. Konečně sjíždíme do údolí a po překonání relativně hlubokého brodu plného bahna se úspěšně dostáváme na lepší povrch. Pro třemi ročníky Gumbalkánu ostřílený sedan je však příliš pozdě. Auto se dusí už i pod plynem a jeho výkon se dostal pod hranici potřebnou pro samostatné vyjetí témeř jakéhokoliv stoupání. Chvíli ještě přihlížíme jeho trápení a následně se Bedna ujímá pozice tlačné lokomotivy, aby alespon dočasně ulevila těměř padlému souputníkovi. Chromový rám se opírá o zadní nárazník a naftový pětiválec pod černo-oranžovou kapotou teď pracuje za dvě auta. Překonáváme cca třista metrů stoupající cesty a na prvním širším plácku zastavujeme. Je třeba vymyslet strategii, jak dostat pacienta urgentně k doktorovi.

Do nejbližší vesnice, ve které tušíme servis, to máme necelých osmnáct kilometrů. Zaroveň se tam také nachází pro některé z nás už docela potřebná čerpací stanice. Kousek odtud sice začíná úzká cesta s asfaltem, ale podle mapy je nám jasné, že mezi námi a vesnicí se na ní nachazí několik prudkých stoupání. A to je problém. Následná klesání za Tůlejta vyřeší gravitace, ale nahoru to tak jednoduché nebude. Nic, není čas na hrdinství, uvazujeme dopředu na sedan lano s tím, že do kopce mu bude Bedna pomáhat a z kopce ho vždycky pustíme “samospádem”, aby při napínání kurty neupálil ještě brzdy. Výjezd nahoru, odpoutat a co nejrychleji ujet, aby se do dalšího stoupání mohl pacient maximálně rozjet a doklouzat co nejdál “vlastní” silou. Nejakou chvilku se to docela daří, Bedna na hraně klesání vypálí vždy dopředu a ve stoupání vyhlíží, kdy budou třeba její služby. Když to vyjde na střed prudšího kopce, zanechává za sebou XC hustou clonu černého dýmu. Díra v intercooleru trochu povyrostla, takže dostat se k zátahu turba je zase o něco težší. Navíc každy takový rozjezd znamená, že teplota motoru letí rychle nahoru. Naštěstí v okamžiku, kdy jde do tuhého jsme už vždy na vrcholu kopce a chvilka jízdy po rovině nebo další klesání, posílají rychle teplotu na přijatelnou hodnotu. Při jednom z klesání přichází pravotočivá zatáčka. Je slepá a navíc v nepříjemném úhlu, takže brzdím trochu víc než normálně. Stále však musím udržovat rozumné tempo skrz další stoupání a Tůlejta klouzajícího za mou převážně s pomocí gravitace. V okamžiku nájezdu do zatáčky se z protisměru vyřítí fungl nová XC90 s rumunskou poznávačkou, jejíž řidič se rozhodl řádně si zatáčku říznout. Tohle smrdí průserem, drtím brzdový pedál o podlahu a strhávám auto téměř do betonového odvodňovacího žlabu. Bedna plnou vahou sedá na levé přední kolo. I přes hučení klouzajících MT pneu na XC, slyším zřetelně pištění zablokovaných kol Loganova sedanu za naším kufrem. Očekávaná rána však naštěstí nepříchazí. Tůlejt dokázal srovnat rychlost jestě před nepříjemným kontaktem s naším zadním nárazníkem a Rumun s novým Volvem vytvořil úhybným manévrem toliko prostoru, že jsem se s jedním kolem teměř mimo pevný povrch prosmýknul okolo něj bez jakehokoliv kontaktu. Rumun šlape na plyn a mizí v prachu. Já za hlasitého klení zjišťuju přes vysílačku, jestli jsou všichni v pohodě. Naštěstí se krizová situace obešla, krom hnědého pruhu na spodním prádle zůčastněných řidičů, bez dalších škod… tedy to si myslím v tomto okamžiku. O pár metrů dál mi dochazí, že mám volant při jízdě rovně vychýlený asi o dvacet stupnů doleva a auto tak úplně nedrží směr jízdy. Rychlá kontrola podvozku na nejbližším vyhýbacím místě neodhaluje žádné viditelné poškození, takže se buď pohnul rám pod motorem, nebo decentně přiohnula levá tyčka řízení. Ani jedno aktuálně nevyřeším, takže se s tím prostě musím naučit žít. Bedna, krom všeho ostatního, bude od teď ještě decentně šmatlat na předek.

Konečně přijíždíme do obce Gârda de Sus a jako první se hrneme k benzínce, kterou znám důvěrně z loňského ročníku. Příjemnou změnou této vesnické čerpací stanice s jedním stojanem jsou, oproti roku 2021, otevřené záchody a funkční terminál na karty. Keramika a voda tekoucí z kohoutku jsou po několika dnech v divočině docela přijemnou změnou. Špatnou zprávou je informace od obsluhy benzínky – nejbližší autoservis je ve městě Câmpeni, což znamená dalších cca dvaatřicet kilometrů cesty. Logan prý zatím tankovat nepotřebuje (divné, když se posledních X km vezl, nebo plachtil z kopce) a tak vyráží napřed. Dáváme cigáro, doplňujeme vodu do kanystru na střeše čekáme až se většina prostřídá na jediné toaletě. Vyrážíme jen chvilku před Mateem a přemýšlíme, za jak dlouho dojedeme kašlající sedan jedoucí někde na cestě před námi. Nestihneme ani vyjet z obce a už není o čem přemýšlet. Asi za třetí zatáčkou potkáváme Tůlejta jak se snaží udělat další s přískoků, které vypadají asi tak, že auto nastartuje – Logan ho vytlačí do otáčeka  povolí lehce spojku, čímž se za neustáleho poskakování dá stroj do pohybu… a témeř v zápětí motor pod zátěží zhasíná. Co teď? Kurta, nebo jiné řešení?

Jak se rychle ukazuje, že ono “jiné řešení” je v tento okamžik to nejlepší. Bedna se zapírá rámem za levou část zadního nárazníku červeného sedanu a tlačí ho vstříc vytouženému cíli. Před sebou máme krásných jedenatřicet kilometrů neustáleho “oťukávání” plastového nárazníku devítky s chromovým rámem na XC, přerušované jen pasážemi, kdy se musí Bedna schovat za tlačený stroj. Tůlejt má totiž vzadu kouli a tak se nedá tlačit na střed, přece jen díra v IC mi k “radosti” zrovna teď stačí. Další zábavu v podobě děravého vodního chladiče úplně nepotřebuju. Proces je tak stále stejný – levý zadek krabice versus pravý předek XC, plný plyn a dostat soupravu na nějakou slušnou rychlost. Pak brzda, zařazení se za sedan a vyčkávání, kdy rychlost klesne natolik, že bude operaci třeba znovu zopakovat. Po pár kilometrech začínáme mít disciplínu vypilovanou natolik, že kontakty aut se až na výjimky stavají téměř neznatelnými a statečně zvládáme ujíždět i lesáckému kamionu za námi. Jediný komu se proces úplně nelíbí, je Loganova oblíbená památeční nálepka ARB, která se postupně stěhuje z jeho nárazníku na můj rám. O jejím zničení budu poslouchat ještě hodně dlouho. :)

Câmpeni je už na místní poměry docela velké město. Díky tomu má krom fungujícího autoservisu také oblastní policejní stanici, takže u jeho začátku zastavujeme a způsob pohybu Tůlejta měníme na, pro orgány poněkud zkousnutelnější, tažení na krátké kurtě. Je půl třetí odpoledne, když zastavujeme před místním autoservisem. Slunce neskutečně peče a není se kde schovat. Musíme čekat, jestli na nás v servisu budou mít čas a hlavně řešíme, co by autu mohlo být. Teoreticky to vypadá na palivovou pumpu, kterou na atmosféru tady v Câmpeni seženeme těžko. Naštěstí má Mateo hned dvě náhradní na svůj turbo Redblock v Shitboxu, a až na pár drobností by jedna z nich mohla pasovat. Každopádně je třeba zvedák a s tím to zatím nevypadá dobře (samozřejmě by také bylo dobré vyřešit absenci prakticky celého výfuku, přotože ta atmo motoru taky na výkonu zrovna nepřidá). Vedro začíná být opravdu nesnesitelné a tak posíláme alespoň všechny spolujezdce do města, ať přežijí odpoledne v klimatizované restauraci. Je zbytečné, aby se tady pekli s námi. Po dvaceti minutách přichází kluci s dobrou a špatnou zprávou. “Dostaneme se na zvedák” je ta dobrá… špatná pak je to, že onen zvedák je dalších asi deset kilometrů odtud. Servis totiž za chvilku zavírá a hlavně toho má moc. Místní mechanik tak domluvil svého kamaráda v obci kousek vedle. Spolujezce necháváme ve městě a s Tůlejtem stále na kurtě vyrážíme do Gura Roșiei, které je hned za osadou Cărpiniș, jejiž název nám v kombinaci s doživotní pubertou o trochu zlepší den (mimochodem, z druhe strany má osada na ceduli v názvu místo prvního “i” rovnou “e”. Proč? To se mě neptejte. :) ).

Příjíždíme k vesnickému servisu, který je složen ze tři vyšších garáží nalepených na rodinný dům majitele. Claudio, jak se majitel jmenuje, má aktuálně všechny zvedáky plné, takže musíme čekat. Zajíždíme na kraj silnice a sedáme na podezdívku plotu, která je alespon částečně ve stínu. Za pár okamžiků se z domu za námi vynoří starší pán a nese velkou láhev vychlazené domácí limonády a tři kelímky. Anglicky se s ním nedomluvíme, ale v rámci non-verbální komunikace nám dochází, že je to Claudiuv otec, který se na nás v tom vedru nemohl dívat. Moc děkujeme a polovina flašky mizí témeř okamžitě ve vyschlých krcích. Tohle fakt bodlo. Kolem prochází Claudio, jehož angličtina je velmi obstojná. Dozvídáme se, že dodělají jen poloosu na místní Audi A6 a pokud bude vše ok, půjde do dílny Tůlejt.

Je asi půl páté, když modrá A6 s brutálně hulící 2,5Tdi pod kapotou couvá z dílny. Hustý modrý dým očividně naprosto zdravého naftového motoru prochází všude okolo falešných nalepovacích koncovek s difuzorem z Aliexpressu, zanechávajíce za sebou abstraktní obrazce ze sazí. Poloosa je však prý v pořádku a tak o necelých patnáct minut pozdeji už trůní Volvo na zvedáku. Rychlá kontrola okamžitě odhaluje bohatou výzdobu podvozku od menších čí větších nárazů do terénu. Jeden z takovýchto kontaktů, nejspíše se šutrem při dnešní terenní vložce, totálně rozplácl měděnou trubku palivového vedení. Vlastně se divím, že nepraskla. Je to pachatel našeho problému? Teoreticky by klidně mohl být. Pokud jde dopředu málo bezínu, auto moc nepojede. Claudiovi trvá asi půl hodiny opatrně ruční pilkou odřezat poškozené místo (flexa by byla rychlejší, ale o ohňostrou zrovna teď nikdo z nás nestojí) a nahradit jej kusem gumové hadice se sponami z mé basy na nářadí. Změna je však minimální. Je třeba vyřešit výfuk. Problém je, že Claudio tady nemá svářečku. Posílá nás tak k dalšímu známemu do osady Cărpiniș (z této strany vlastně Cărpeniș).

Zde nás vítá pro změnu dvůr kombinovaný s vrakovištěm, ale to postatné je, že mají svářečku. Rumun zalehá pod Tůlejta a z jednotlivých fragmentů, které se do tohoto okamžiku vozily na zahrádce, skládá zpět výfuk. Kvalita práce není bůh ví jaká, ale stále je to lepší než nic. Bohužel problém stále nebyl vyřešen. Už jsme dnes jednou debatovali, že pachatelem by mohla být i lambda a tak po telefonické konzultaci se znalejším člověkem okolo Redblocků, Logan nachází a odpojuje její konektor. Auto okamžitě oživá, sice to stále není dokonalé, ale nedusí se pod plynem a to je nejdůležitější. Je půl sedmé večer a my snad máme konečně vyhráno. Vracíme se do Câmpeni a dáváme rychlou večeři v klimatizované restauraci, kde dnes spolujezdci trávili většinu odpoledne. Za dnešek jsme toho moc neujeli. Je třeba využít pojízdnosti celé skupiny. Domlouváme, že to dnes natáhneme až do tmy.

Volvo vláček vyráží. Prvních pár desítek kilometrů dokonce po asfaltu, ale dnes to vlastně nikomu ani moc nevadí. S příchodem tmy se povrch mění na prašnou šotolinu a začíná opet přibývat rozbitých lesních úseků a stoupání. Tůlejt jede vepředu a krom občasného vaření vody v chladiči, následovaném jejím doléváním, jede vlastně téměř v pohodě. Nedokonale svařený výfuk zní sice stále docela závodně, ale neovlivňuje výkon natolik, aby měla sedanová devítka na trase větší problémy. Když se blížíme ke čtvrtému checkpoitu od doby odjezdu z Câmpeni, je něco po půl dvanácté. Je umístěn na vrcholu 1226 m vysoké hory a vzhledem k tomu, že posledních sedmdesát kilometrů témeř výhradně stoupáme, zbývá nám k němu nějakých osmdesát výškových metrů. Menší problém je, že na stopadesáti metrech vzdálenosti. První do tohoto krpálu vyjíždí Logan, Bedna se staví pod kopcem jako světelný maják a červený sedan mizí za hranou vrcholové plošiny. Druhý jde na řadu Shitbox, dostává se do poloviny kopce, ale tam mu dochází dech. Následuje couvání dolů a druhý pokus, při něm se nám dostává prakticky z dohledu. Neodhadnutí délky kopce však znamená, že se zastavuje jen pár desítek metrů před cílem. Zpět se mu couvat nechce a tak nezbývá, než si pro něj dojet s vyprošťovacím lanem a trochu mu nahoru pomoct. Celá přední náprava na crossce už opět chrastí jak dětská hračka. Konec konců, naposledy jsem spodek na oko dotáhnul ráno, takže na to má nárok. Že by se mi však chtělo teď po tmě něco řešit, se říct nedá.

Lehké úvodní škubnutí způsobuje, že Shitbox vyjíždí zbytek kopce v podstatě bez pomoci. Na vrcholové plošině je však docela narváno a náš hlasitý půlnoční příjezd, včetně nechtěného prosvícení všech stanů dálkovými trojčaty na rámu Bedny, se pochopitelně nesetkal s úplně kladným ohlasem. Docela místní osazenstvo chápu, navíc dnes se nám společnost extra vyhledávat taky nechce, takže plníme úkol a otáčíme k ústupu.

Je něco po jedné ráno, když konečně nacházíme vyhovující plácek a rozbíjíme tábor. Od večeře za sebou máme něco přes osmdesát kilometrů jízdy a všichni už toho záčínáme mít regulérně dost. Usínám s myšlenkou, že ráno budu muset opět vyřešit chrastící přední nápravu a doufat, že na XC dnešní tažně/tlačný den nezanechal větší následky. Hlavní je, že zase všichni jedeme vlastní silou. To se ovšem může v místních podmínkách velmi rychle změnit.