Crown Vic - Status Update

Vlastnictví velkého líného osmiválcového Fordu je nuda. Stačí do nádrže lít benzín a občas vyměnit olej, jehož interval vyprší vždy dobově a ne na kilometry. Auto funguje spolehlivě a díly se tady mění spíš za účelem vylepšení zážitku než z nutnosti udržet vůz v provozu. Takové auto se dá docela rozumně používat i jako daily driver. Dokud se tedy něco nepokazí, a nebudu ctěného čtenáře napínat, pokazilo se. Ale nepřeskakujme, vraťme se do roku 2023.

Crown Victoria byla dovezena 2023 coby moje poslední auto s tím, že žádné další auto pro zábavu si kupovat nebudu, a možná vynechám i vlastnictví spotřebního vozu na každý den. Na tomto místě bych provedl první aktualizaci. Jestli si někdy budu kupovat další auto pro zábavu, tak klidně, ale ne ze Slovenska, už kvůli tomu procesu převodu, který jsem popisoval před 2 lety. Takže Crown Vic nemusí být poslední. Auto každodenní, vůz spotřebního typu mám nakonec taky. Taky je to Ford. 

Původní plán byl jednoduchý – provést malé servisní zásahy tak, aby auto spolehlivě jezdilo, dělalo radost, a netrávilo víc času v dílně, než na silnicích. Součástí tohoto plánu také bylo zbytečně nesypat peníze do dílů, ale současně se o auto starat zodpovědněji, než jsem činil u svých předchozích povozů. 

Rozumný údržbový plán a seznam základních servisních úkonů ale začal s přibývajícími kilometry docela utěšeně růst a nabývat na rozsahu. Škodolibější čtenář už se začíná radovat, peněženka pana Podhorského totiž bude krvácet a bude sranda. Kdo měl nakonec pravdu? Podívejme se, co bylo potřeba řešit:

• vůle v řízení
• poněkud “původní” stav přední nápravy
• příliš houpavý jízdní projev
• svítící kontrolka dobíjení
• výměna nejrůznějších provozních kapalin
• pneumatiky

Vůle v řízení ve spojení s všeobecným stavem podvozku byla dost otravná. Auto mechanicky fungovalo hezky, nicméně když vám někdo bude tvrdit, že správná amerika se má za jízdy houpat, tak patrně jezdil s vozem, který měl podvozek ve stavu ne zcela optimálním. Auto s tím ale bylo zakoupeno, nejednalo se o překvapení. 

Všechny zjištěné nedostatky ale měly poměrně snadné řešení – vyměnit špatné věci a dát tam věci dobré. Celý proces zjednodušovaly ještě následující skutečnosti:

• díly jsou levné
• František má dílnu
• na autě se snadno dělá

Za celou dobu se auto bránilo pořádně jen v jednom případě, kdy páka řízení nešla sundat z výstupní hřídele převodky řízení, myslím, že jsme na tom tenkrát zničili jeden stahovák. Jinak je práce na tomto autě opravdu příjemná, protože téměř všechno je dobře dostupné. Zmíněná převodka, kdyby došlo na její výměnu, bude sice trochu oříšek, a horní uložení zadních tlumičů taky vyžaduje prsty spíše tenčí, než silnější, ostatní úkony ale zvládne se základním vercajkem i průměrně zručný, dobře motivovaný gibon. Konečný výčet těchto opičích montážních seancí (zodpovědně prokládaných večery nad půllitry chmelového moku) tedy činí:

• repasovaná přední náprava
• vyměněny všechny pohyblivé díly řízení od převodky po kola
• nové tlumiče vpředu a vzadu
• stabilizátory vpředu a vzadu
• klínový řemen včetně řemenic a napínáku
• nová světla (15-20 USD za kus)
• nové gumy
• kapaliny

Uznávám, že jeden rok auto trávilo víc času na dílně, než na silnici, i tak ale za rok najezdí něco kolem 5-6 tisíc kilometrů. Radost z jízdy navíc umocňuje vědomí, že se člověk o zlepšení vlastností nějakým způsobem zasloužil. Jak to tedy nakonec jezdí?

Původní jízdní projev byl kvůli nejistému řízení a rozměklému podvozku dost houpavý a po delší jízdě vlastně i nepříjemný. Jedna taková delší cesta přes zapadlé okresky Vysočiny mi způsobila regulérní kinetózu. Aby taky ne, když jsme pak s Frantou při rozborce podvozku zjistili, že všechny tlumiče na autě jsou původní, tedy z roku 1998. Inu, skutečně původní stav :)

Nyní je Crown Vic podvozkově trochu tužší a konečně má i nějaké jízdní vlastnosti a “definovaný” jízdní projev. Full size sedan sice nikdy nebude o řezání zatáček na okresce, pomalé řízení a automatický čtyřkvalt žádnému skotačení nefandí, ale teď se dá jezdit úplně normálně jako s autem, a není potřeba každou změnu směru promýšlet a propočítávat na minuty dopředu, jako na lodi.

Se zmínkou o skotačení by ti pánové, co v USA závodí s Interceptory na menších okruzích, možná nesouhlasili, ale Interceptory mají hřebenové řízení a jiné nastavení podvozku, to už je zase trochu jinačí poježdění. Klasická Crown Vic, byť ta moje má “Handling and Performance Package”, je spíš na pohodovou jízdu po běžných silnicích. Nejvíce se jí líbí rovnější okresky a dálnice a cestování okolo 110-120 km/h. Těch 120 km/h je nepříjmnějších, ale není problém cestovat ani 140, byť tehdy už je aerodynamický hluk dosti znatelný. 

Pokud by někdo čekal nějaké záludnosti, bude asi zklamán. Uznávám, že pro někoho může být délka přes 5 metrů trochu odrazující, většinou ale s parkováním nemám problém, byť třeba podzemní garáže výzvu docela představují, za to může taky trochu “slabší” rejd. 

Full size není vozidlem záludným, ani otravným, naopak se jedná o vozidlo velice praktické. Jak jinak nazvat auto, ve kterém si můžete vozit v kufru hromadu náhradních dílů, nářadí, pár zbytků po stěhování, a ještě zbyde místo na zavazadla na týden? Ten samý kufr, když se harampádí vyhází, je pak schopný pojmout 3 velké kufry a 3 příruční zavazadla a ještě nějaké svrchníky k tomu.

Mimochodem smotaná matrace šířky 160 cm se krásně vejde na zadní sedačky, jen ty dveře je potřeba při zavírání mírně přibouchnout. Prakticky je to stěhovák. Radost z kufru mají i pracovníci ostrahy, když v zaměstnání projíždím vstupní branou, protože mají povinnost zkontrolovat zavazadlový prostor. Půl metru hluboká vrstva haraburdí, dílů a nářadí na dně kufru vždycky spolehlivě vyvolá zděšení.

Abych nezapomněl, v minulém příspěvku před více než dvěma lety jsem napsal, že na srazy amerik asi jezdit nebudu. Zvědavost ale byla silnější a v roce 2024 jsem s Crown Vic navštívil sraz, a rovnou ten největší, tedy Lucky Cruisers Weekend. Zjistil jsem však, i když tam byla opravdu pěkná auta, že to není zábava pro mě.

Kdybych měl dosavadní zkušenost s velkým líným Fordem zhodnotit, nemůžu jinak, než hodnotit pozitivně. Lepší auto jsem si zkrátka nemohl vybrat, a to mi bylo jasné už velice brzo po pořízení. Ačkoli je Crown Victoria na poměry amerik relativně obyčejné auto, a z pantherů ta nejméně speciální, pořád má dost charakteru, aby se člověk na každou jízdu těšil a vyhledával příležitosti jít se povozit jen tak. Podstatná část charakteru bude nejspíš pramenit ze technické zastaralosti “klasické” koncepce rámového auta, kdy kořeny platformy sahají někam do 70. let. 

Vezme-li se v potaz relativně moderní, ale stále jednoduchá technika, nenáročnost na provoz, docela snadná běžná údržba, laciné náhradníly a na osmiválec docela příznivá spotřeba, výsledný mix představuje dostupné a charakterní auto, které v této civilní podobě u nás každý den k vidění není, přitom jej ale díky popularitě například ve filmech pozná téměř každý. 

Líp jsem si vybrat tedy nemohl, ale jsem rád, že jsem si počkal. Jednou už jsem totiž blízko koupě příbuzného auta byl, a to tehdy zlatého Town Caru, tedy zde na Autíčkáři dobře známého béžového slona. Pak jsem měl roupy v podobě nápadu koupit a provozovat Jaguar XJ, což by ale v té době, s mým budgetem a hlavně přístupem k údržbě asi byla zábava pro všechny, jen ne mě. Vyplatilo se počkat, Crown Vic přišla defacto sama a jsem rád, že se tak stalo. Nicméně, aby se dočkal i škodolibý čtenář a blogísek zůstal vyvážený kompletně, musím se podělit ještě o jednu příhodu…

Jednou z věcí, se kterou už jsem byl sžitý a příliš ji neřešil, byla kontrolka dobíjení, která svítila prakticky neustále. Auto přitom dobíjelo, vždycky startovalo, a nebyl s ním žádný viditelný elektrický problém. Jako každá správná amerika měla i Crown Vic tu a tam lehce modifikovanou kabeláž, takže byl vyhlášen odborný závěr, znějící “mr*at!” a jezdilo se dál. Až do volebního víkendu na podzim roku 2025 (tady byste politiku nečekali, že?)

Dne 4. října 2025 se totiž na letišti v Rakovníku konalo Setkání Trenérů, tedy československých letadel řady Z-26 z továrny Moravan Otrokovice. Neměl jsem sice k dispozici Trenéra, abych si tam zaletěl, a obecně bylo dost hnusné počasí, tak jsem si chtěl udělat výlet Fordem. Akce proběhla v pořádku, bylo to milé setkání na závěr sezony. Na zpáteční cestu odpoledne jsem se vydal poněkud promrzlý, ale taky zvědavý na to, jak dopadly volby (bylo po 14. hodině, místnosti uzavřené, sčítání zahájeno). Nahodil jsem osmiválec, naladil Radiožurnál a kormidlem zvolil směr ku Praze. 

V tomto autě je příjem rádia takový, slušně řečeno, poplatný době a technologiím, takže jsem prvnímu výpadku rádia pozornost nevěnoval. Nejednalo se ale o výpadek signálu, nýbrž o vypnutí rádia samotného. Po opětovném zapnutí následoval další výpadek a to už jsem zbystřil. V ten moment jsem totiž najížděl na dálnici… rádio už se zapnout nepodařilo, a po chvilce zhasnul i ovládací panel klimatizace. Za pár minut začalo auto pípat, chvilku na to zhasla přístrojová deska (je digitální). To už jsem ale odbočoval na vyhlédnutý sjezd z dálnice. Myslím, že nakonec už nefungovala ani světla, ani blinkry, ale auto stále jelo, stejně jsem ho však odstavil.

Došlo na nejhorší, musel jsem si zavolat odtahovku. To bylo poprvé, co jsem nedojel, ale vlastně jsem se nemohl zlobit, spolehlivost auta byla zatím příkladná. Měl jsem podezření na dobíjení, takže jsem doma pomocí youtube, dílenského manuálu a multimetru ověřil, že auto skutečně nedobíjí. Na odtahovku si ale dokázalo najet samo, a všechny ty věci, které se za jízdy vypnuly, pak zase fungovaly. Po důkladném proměření zůstalo podezření na alternátoru, což je snadná oprava, zbývalo jen počkat pár dnů na zásilku z USA. Po výměně alternátoru nakonec i ta zpropadená kontrolka zhasla. Takže asi nesvítila jen tak nazdařbůh. 

Člověk se pořád učí :)