Best driving ever. A s octávkou!

Přísahám. Přísahám. Já doopravdy, doopravdy přísahám, že začnu jezdit víc. Začnu jezdit jen tak pro radost, přivstat si o výkendu nad ránem a… jet. Bez cíle. Bez plánu. Bez nikoho dalšího. Jen já, čtyři kola, volant a silnice. 

Vždycky sem to chtěl dělat, a taky sem o sobě svěřepě tvrdil, že to dělám. A taky sem párkrát byl. Úsek z Břežan na Zbraslav, nebo ten klikihák tam vzadu nad Evropskou, tam sem se docela najezdil. Ale pořád sem nikdy nejezdil pořádně. A ani nejde o auto, ač se to může zdát divné, mě to za volantem mého hrdiny baví. Prostě člověk v těch pět ráno nevstane, do toho auta nesedne, a nejede nikam… a když se k tomu pak přeci jenom jednou jedinkrát dokope, zjistí, jak je to super. A proto: Přísahám. Budu jezdit víc jen tak pro radost. 

A co mě k tomuhle rozhodnutí dovedlo? Sýr.

V jihozápadní Anglii se nachází menší městečko, které nese hrdý název Chedar. Ano, toto město dalo světu Chedarský sýr. A někdo strašně chytrý mi řekl, že je to tam super a že tam mám jet. A já sýry nemám rád, tak sem se na to vyprdl. Ale jen do doby, než jsem zjistil, že hned za městečkem je nejlepší silnice v UK. A to prosím psali na netu, tak to bude pravda.

Proč to tedy nezkusit? Tři ráno, budík, vyrážím na metro. Půl čtvrté, přicházím k auto carsharingové společnosti a vydávám se na 140 mil dlouho cestu po blbý straně silnice…. Kolem šesté dorážím do sýroměsta. Bez zastávky projíždím a jedu rovnou k silnici B3135. Projíždím malým lesíkem a nic nenasvědčuje tomu, co by to prý mělo být. Internet se asi pople…… no sakra. Koruny stromů se rozestoupili a já sem na místě. 14 mílová B3135, v první části tenounká špageta asfaltu protékající mezi majestátními skály a neuvěřitelnými výhledy (tohle že je placatá Anglie? Kde sem to vzal skratkou do Alp?), technická a složitá, v druhé části najednou skály z ničeho nic končí, silnice se přestává klikatit a já to v půjčené Octávii III rozjíždím místy až na 90 mil za hodinu. Řidičák se klepe v batohu, peněženka strachy učurává do kapsy. 

Silnici projíždím v Mladoboleslavské hyperkáře v čase, ke kterému by se Fitipaldi nepřiblížil, okamžitě otáčím a jedu znova. Levá, pravá, plný plny, rychlosti létají nahoru dolů, otáčkoměř dostává závratě. Koukám na volant, fakt to není Lamborghini? A ten zvuk, to nemůže být čtyřválec, tenhle motor má těch válců aspoň třicet! A newtonmetrů aspoň tisíc! A okamžitě, ve sto otáčkách, ikdyž je to jenom jedna-čtyřka! V tu chvíli si říkám, že jsem se možná nechal lehce unést… Zastavuji, abych udělal pár fotek. Mimo auto trávím asi dvě hodiny. Lezu po skalách, koukám na ostatní auta co tu projíždí, a že to jsou občas parádní skvosty, které samozřejmě nikdy nestihnu fotit… Brodím se potůčky, lezu přes kameny, skáču přes kopřivy, celý popálený, a šťastný. Takhle krásné ráno už sem dlouho neměl. 

Kolem půl desáté začínají přijíždět lidé, zastavovat na parkovišti na začátku, které hned beznadějně zaplní, lezci si chystají lana ke skalám, psi volně pobíhají po silnici a co je nejhorší, těch cyklistů co se uráčilo přijet překážet… Asi po sté a naposledy usedám do svého Lamborghini liftback, projíždím silnicí jednou tam a spátky, a neochotně mířím k domovu. 

Ačkoli jen v obyčejné půjčené Octavii, mám za sebou nejlepší zážitek za volantem, jaký sem si kdy dokázal dopřát. A to všechno díky té užásné nádherné silnici. 

Díky, B3135, ještě se uvidíme!