Bedna is back - 5. díl (Gumbalkan 2019)

Ráno v lomu bylo chladné a hlavně docela rychlé. Všichni tak nějak tušili, že dnes je třeba opravdu trochu zabrat, protože čas vyhrazený pro tuto akci se nám krátí a mnoho check pointů zatím zůstává daleko před námi. Bedna se probírá za čím dál tím hlasitějšího vytí pumpy od serva, která stále běží suchá na řenemu příslušenství. Sice jí občas dáváme trochu napít, ale to očividně nestačí. Začínám mít trochu obavy, protože pokud se kousne, pravděpodobně nám rozervaný drážkový řemen vletí do rozvodů a je konec. Vzhledem k tomu, že jsem na místních vrakovištích nepotkal jediné Volvo, byl by nejspíš definitivní.

S lehce černými myšlenkami vyrážíme na 43 kilometrů dlouhou cestu do Herkulových lázní (Băile Herculane) kde nás čeká dnešní první a doufejme, že také ne jediný check point. Prvních pár kilometrů panelového pekla se postupně mění ve více, či méně rozbitou šotolinu. V protisměru potkáváme neustále lesácké kamiony, které míří pro svůj náklad dřeva. Hned prvnímu Luke nezapomene zamávat a řidič místo mávání odpovídá klaksonem. Bohužel přesně v okamžiku, kdy je moje hlava na úrovní jeho nárazníku. V levém uchu mi píská ještě asi 20 minut a Lukemu nadávám dobrou hodinu. 

Po deváté hodině ranní dorážíme ke kontrolnímu bodu. Už pár kilometrů před mín se šotolina změnila na relativně použitelný asfalt a tak cesta pěkně odsýpá. Tento check point je trochu netradiční protože je v podstatě uprostřed města, ovšem stojí za to. Budova římských lázní v Băile Herculane je nádherná a na tomto faktu nic nemění ani to, že je prázdnou vybydlenou ruinou. Krásný kovový most je z bezpečnostních důvodů zavřený už asi hezkou řádku let, ale přes to má své nezpochybnitelné kouzlo. Tak trochu se zde zastavil čas. Celá lázeňská zoná působí jako naříklad Luhačovice, jen kdyby se v nich tak na šedesát let zastavil život. Tady se naštěstí už znovu probírá a tak jsou některé budouvy a kolonáda dokonce relativně čerstvě zrenovované. Těžko říci, jak to tu bude vypadat třeba za deset let.

Plníme úkol a vyrážíme dál, tentokrát po mezistátní silnici, která svým povrchem působí na místní poměry opravdu nepatřičně. Ubíhá to rychle a než se nadějeme, blížíme se k městu Caransebeş. Po cestě potkáváme bezinku a tak je třeba doplnit zásoby jak energeťáků, tak ATF na občasné prolévání servopumpy. Po rychlém nákupu vyrážíme zpět na cestu a nastává probný problém. Díky kamionu, který se mezi nás tak trochu na prasáka nacpal se skupina dělí a Shitbox s Tůlejtem mizí někde v dálce. Když se konečně dostaneme před kamion, není po nich ani památka. Vzhledem k tom, že nemáme nechystanou ani mapu začínáme solidně kufrovat. Nejdříve míjíme správný výjezd a následně se vracíme do Caransebeşu z úplně opačné strany. Jak už je zvykem, nikdo na nás tak dlouho nečeká a zbytek skupiny pokračuje dál k bonusovému kontrolnímu bodu, který je na vrcholu přes 1600 metrů vysoké Muntele Mic.

Postupně se opět zorientováváme a vyrážíme směrem, kde tušíme přítomnost check pointu a zbytku naší Volvo skupiny. Cesta nahoru je peklo. V podstatě zde není jiná zatáčka než 180 stupňová vracečka. Jedeme téměř pořád na jedničku a autu se to vrcholně nelíbí. Mě se pro změnu nelíbí Transporter s Rakouskou značkou, který se hrne před námi. Jeho způsob jízdy a hlavně brždění bych označil přinejmenším za zmatený. Po asi patnácté vracečce ve které kvůli němu musím pomalu zastavit se nám konečně daří se před něj dostat a míříme dál k vrcholu. V jednom místě je vidět mezi serpentinami asi 600 m zkratka přímo do kopce krz balvany a sypkou hlínu. Chvilku přemýšlíme a následně tuto variantu zavrhujeme. Ráno bylo rozhodnuto, že už trochu zvolníme, aby auto vůbec dojelo do cíle. Objíždíme zkratku potupně po silnici a po třech zatáčkách nám stojí v ceste Tůlejt. Nacházíme se přímo u vyústění oné zkratky a od Martina zjišťujeme, že Shitbox umřel někde v její půlce. Jak Tůlejt, tak v zápětí Bedna se pouštějí zkratkou přes balvany dolů. Než stihneme dorazit k Shitboxu, už si to mašíruje dolů k asfaltu. Matouš hlásí, že přední náprava zařvala definitivně a že někde musí sehnat díly. Holt už nejsmě jediní, komu se tak trochu rozpadá. Auta dostavají zabrat všechny. Vyjíždíme tedy až na vrchol Muntele Mic a z Tůlejta už zase teče voda (bodejť by taky ne, když jede celý letošní ročník Gumbalkanu s fouklým těsněním pod palicí, které uletělo pár kilometrů odtud, ovšem v roce 2018 :D). Navíc má zasloužilý veterán Gumbalkan podniku aktuálně jednu novinku, chystá se totiž elegantně zahodit svou baterku přímo za zem. S tím trochu nesouhlasí Martin a vzhledem k tomu, že totálně prohlilá podesta baterky v motorovém prostoru už prostě zachránit ani jakkoliv aretovat nejde, baterie je zajištěna elegantním vyvázaním z horní strany pomocí ne zrovna malého množství zdrhovacích pásek.

Z Muntele Mic se nám otevírá nádherný rozhled. Přece jen tato hora je vyšší než naše Snežka a my stojíme v podstatě na jejím vrcholu. S našimi “auty” a hlavně naprosto legálně. Uděláme pár společných fotek a vyrážíme zpět do města hledat servis a náhradní díly na Shitbox. Caransebeş je se svým dvacetiosmi tisíci obyvateli větším povinčním městem Banátu a dá se zde sehnat lecos, včetně autoservisu. Shitbox parkuje na dvoře jednoho z nich a Matouš jde vyjednávat. Zbytek jej nechává svému osudu a mizí do nejbližší restaurace. Skoro týden pořádně nemytí, zablácení a zpocení hosté jsou asi to poslední, co si majitel představuje na zahrádce své italské pizzerie v Rumunsku. Ovšem snáší to docela dobře, včetně spotřeby mýdla a hromadného zneužití záchodové mísy, protože les je sice super, ale keramika je přece jen o kapánek lepší. :) První “normální” jídlo od Mici které jsem měl hned první den v Glavoi je super změna oproti lunchmeaovému trojboji z plechovky.

Za nějakou chvilku dorazí i Shitbox a Matouš hlasí, že díly budou zítra. V okolí jsou ještě minimálně tři check pointy, takže je s námi projede a nad ránem vyrazí dřív, aby se otočil do Caransebeşu díly vyzvednout. Oprava prý stačí až v cíli, protože jde nejvíc o cestu domů. Navíc nás láká, že bychom mohli stihnout navštívit i nádherný vodopád Bigar, který je nedaleko.

Vyrážíme tedy na dva velmi blízko položené kontrolní body, které se nachází na hoře Piatra Gozna. Cesta jde až skoro do poloviny po krásném asfaltu, na který je jen sem tam sesypán svah, nebo ho pro změnu chybí ta část (např. celý jizdní pruh), která se zrovna rozhodla jít si zaplavat do místního potoka asi o patnást metrů níže. Všechny tyto drobnosti jsou značené klasickým Rumunským způsobem… čili nijak. Vyletíte ze zatáčky a proti vám se hrne lesácký kamion, který zrovna jeden takový propad objíždí. Zatáčka střídá zatáčku. Předjíždíme náherně naleštěný G wagen se zakázkovou nádstavbou, který řídí německý pár důchodců a než se nadějeme proskáčeme přes několik výmolů mezi nimiž se skrývají malé kousky silnice k prvnímu kontrolnímu bodu.

Je to rozvodna větrné elektrárny, která zde již nění dobrých 15 let. Je pravda, že ani z vybavení rozvodny toho moc nezůstalo a jediné náznaky jsou tak piktogramy na stěnách a zapomenuté sloupy vysokého napětí, které se do dnes bez drátů tyčí různě rozházené po celé Piatra Gozně. Plníme úkol a zjišťujeme že máme další závadu. Tentokrát se ovšem nerozbila technika, nýbrž spolujezdec v posádce Shitboxu. Únava a slušná zásoba místního piva znamenala, že se nám Petr poněkud vypnul. Jako správní kamarádi si z něj děláme samozřejmě srandu a vše si natáčíme na video. V momentě kdy se probouzí mu oznamujeme, že vodopády byly nádherné, ale že se nám ho nepodařilo vzbudit. Vypadá docela vytočeně a chce vidět fotky. Handlujeme s ním cenu a nakonec mu stejně nic neukážeme. Jako správná banda záškodníků jej necháváme v tom, že vodopády na které se tak těšil jednoduše prospal. Prostě smůla toto.

Druhý kontrolní bod je na vrcholu vlastní hory a nabízí další z úžasných výhledů, které jsou v místních národních parcích opravdu okouzlující. Plníme opět úkol a dochází na lámání chleba. Jak pojedeme dál? Zpět po silnici a nebo po hřebenu hory a potom někde dolů. Posádky Bedny a Shitboxu vzhledem ke stavu svých podvozků hlasují pro velmi soft terén. Tedy pro maximálně rovnou polní cestu. Martin souhlasí a bere nás na červeně značenou turistickou stezku plnou šutrů a klouzající trávy. Během (ne)cesty skrze dvě následující louky jejich kamenné osazenstvo vyrábí další várku lavorů jak do prahů, tak do podlahy nešťastné Bedny. V tento okamžik se cesta stačí do lesa. Je krásně z kopce, takže bychom mohli být za chvilku venku a na cestě za vodopádem.

Cesta má v lese opravdu slušný spád, takže je jasné, že zpět to už nepůjde. Podklad je sypký a plný kamení. Objíždíme spadané kmeny a následně se dostáváme do místa, kde začínám chápat o kolik je C70 širší, než obě devítky. V cestě stojí na půl spadlý strom, který tvoří spolu s jiným stojícím vedle stezky efektní bránu přesně širokou na to, aby se jí obě krabice elegantně prosmekly. Ne však Bedna, které pocházejíc z mladší generace Volv, v pase přece jen trochu přibrala. Bez serva se skvěle manévruje. Dostavám Bednu mezi stromy pod maximálně efektivním úhlem aby se v zápětí pověsila o zdravý strom na pravé straně a padlý kmen na levé. Po chvilce laborování se s odřenou klikou na dveřích a kouskem padleho stromu za zrcátkem dostáváme dál, abychom asi za dvěstě metrů uviděli obě devítky, které stojí na konci světa. Cesta která se totiž tvářila jako červená turistická trasa luxusních rozměrů, je ve skutečnosti dřevařská stezka vedoucí pouze na planinu uprostřed lesa. Vlastní červená značka se od ní odpojila asi stopadesát metrů zpět a mizí v hustém porostu nízkých smrčin.

Martin s Matoušem berou vysílačky a mizí zjistit, jak to dál vypadá po červené. My s Lukem jdeme zkontrolovat samotný začátek stezky ve smrčině. Cesta je při troše štěstí široká tak akorát na naše auta, pokud tedy pominu, že je totálně zapadaná větvemi i celými stromky. Na scéněně se oběvuje člen jedné posádky ze smečky Peugeotů 205, kteří prozíravě zastavili na kamenolouce před lesem a dál vyslali na průzkum zvěda pěkně po svých. Nabízíme fyzickou práci při čištění trasy a společný průjezd po ní dál. Odchází to řící ostatním… už jsme ho nikdy neviděli. :D

Naši průzkumníci se vrací s informací, že je cesta v rámci možností sjízdá s několika kritickými místy, které se prý ale dají pořešit. Začínáme čistit les. Rukavice, sekera a spousta jehličí úplně všude. Asi za hodinu a půl máme první úsek vyčištěný a postupně posíláme auta do vytovřeného prostoru. Ve smrčině není vidět přes větve pomalu ani na délku kapoty, takže člověk jede tak nějak spíš intuitivně, než že by se opravdu vědomě držel cesty. Takže když se z ní vynořím, málem nápálím Bednou do Tůlejta, který se právě na několikrát dostává přes první kritické místo. Špičatý šutr, který nelze pořádně objet. Shit box stojí pod srázem asi 40 metrů před námi protože mu cestu zahradila kláda. Po chvilce přemlouvání se Tůlejt dostává za ním. Společně odtahujeme kládu a začínáme vymýšlet, jak se přes kritcké místo dostane Bedna, která má aktuálně drobnou nevýhodu v předním náhodu a obrovskou v absenci serva, což z ní dělá asi tak skvělě mrštnou věc, jako je plně naložený ropný tanker na rozbouřeném moři.

Upravujeme terén okolo šutru a jde se na věc, trochu se rozjet, dobře namířit na vrchol a … bum! Tupá kovová rána značí, že tohle se fakt nepovedlo. Šutr byl víc kluzký než jsme čekali, kolo se smeklo a Bedna si plnou váhou klekla z výšky na šusplech pod motorem. Obě přední kola jsou vyvěšená a nemají trakci. Jediné pozitivum je to, že náš 5 mm tlustý a nechutně těžký motordekl se neprohnul ani o milimetr a hrdě drží celou váhu auta balancujícího na špičce kamene. Tahat ji dopředu nemá smysl vzhledem k tomu, že zadní náprava docela sedí. Nespíš by to znamenalo konec pro nádrž. Kluci nám tedy přicházejí na pomoc s hupcukem a milá Bedna je na trvdo strhnuta směrem dozadu. Začíná ubývat světla a mě je jasné, že v aktuálním stavu má naše kabrio šanci na průjezd cesty před námi limitně se blížíci nule.

Ač je mi to proti srsti, vyhlašuju otočku. Tým se aktuálně prostě musí rozdělit. Shitbox a Tůlejt nemůžou dozadu a Bedna nemá jedinou šanci dostat se za nimi. Navíc i kdyby to zvládla, tak podobných míst je tam víc a teď ještě existuje málá šance na úspěšný návrat. Při vzpomínce na “stromovou bránu” sice hodně malá, ale stále je. Otáčím auto do směru ze kterého jsme přijeli, ale už tady začíná problém. Povrch je převážně navršené jehličí a cesta se svažuje do boku. Přetížená zadní čast Bedny ne a ne chytit stopu a tak se stane co se stát musí. Pravým bokem se opírá o strom a zadek se smýkne tak, že za kufrem máme další. Při pokusu se vyhrábnout víc do svahu a dostat auto do “správných kolejí” se z pravé strany ozve zlověstně syčení. Zlomená větev trčící ze stromu aktuálně přilepeného k boku totálně rozpárala bočnici pravé přední pneumatiky. Situace je tak v háji, že ani posádky devítek neodcházejí ve stylu Top Gearu. Společnými silami kacíme strom opírající se o bok, hupcukem vytrháváme jeho pařez, protože by nás stál i zadní gumu a již v absolutní tmě na totálně nestabilním povrchu měníme pneumatiku. Respektive rovnou dvě. Jako rezervy si totiž vezeme zimáky sice ve stejném rozměru jako MT protektory na autě, ale pokud se máme z lesa dostat, potřebujeme na předku maximální možnou trakci. Levá zadní pneu je tak nahrazena rezervou a ona sama se stěhuje na pozici právě zničené pravé přední.

Od tohoto okamžiku jedeme sami za sebe. Postupně se dereme tmou skrze smrčinu až se dostáváme na její konec. Jsme opět kousek od dřevařské planiny a před námi je výzva v podobě dvou do sebe zapřených kmenů, tentokrát ovšem po tmě a do kopce. Luke vystupuje skrz odlehčení vozu a moc nadšený z toho, že jej nechávám po tmě mimo auto není. Vím, že krokem to prostě nepůjde, jestli mám vyjet z lesa, musím udržet nějakou dopřednou rychlost. Pokud ji ztratím už se do toho prudkého kopce před námi nedostanu.

Bedna se rozjíždí co to jen povrch dovolí a asi v padesátce to vpálí do mezery, kterou měla dolů problém projet krokem. Sice to trochu zadunělo, ale kopudivu je na druhé straně (docela tomu pomohlo i utržené zrcátko, které měl na svědomí stejný pachatel, jako pravou přední gumu), teď ji jen udržet v pohybu. Cesta trochu zatáčí, musím se proto zapří to kousajícího se řízení a tak nechtě lehce povoluju nohu z plynu… chyba! Auto ztrácí rychlost a ani papírových 120 kW našeho oturbeného řadového pětiválce nemá šanci ho znovu dostat do původního tempa. S klesající rychlostí se přední náprava čím dál tím víc zahrabává do měkkého podkladu a Bedna definitivně zastavuje. Několik dalších pokusů pokusů končí vždy na téměř totožném místě, kde má auto prostě malou rychlost, na to aby přední náprava překonala kluzké kořeny, které jí stojí v cestě.

Takže co teď? Jednoduché shrnutí situace dává tušit, že na tom úplně dobře nejsme. Hupcuk, který by v tento okamžik pomohl, je někde pár kilometrů odtud na druhém konci lesa, kde svůj boj s přírodou svádí dvě červené devítky. Ze známých posádek není nikdo ani v potenciální blízkosti a signál je zde mizerný, nebo žádný. Bedna beznadějně hrabe a nemá šanci se vlastními silami pohnout kupředu. Je to sice hloupých 100m, za který když se dostaneme, tak už to auto snad nějak dá, ale aktuálně je to vzdálenost přímo nepředstavitelná.

Vzpomínáme si na maníka, který se mihnul okolo, když jsme servisovali dva dny zpět auta. Byl z místního off-road spolku a říkal, že není problém pomoci pokud bychom někde zapadli. Teď je asi správný čas této nabídky využít. Slušný off-road s Bednou cukne a ve finále už to dá sama. Stačí nám vlastně jen málo… a zároveň moc.

S trochu snahy nacházíme signál na data, pak web a následně voláme nalezený kontakt. Borec držící službu je úplně v pohodě a hlásí, že náš případ zadá do systému. Prý se k němu někdo přihlásí a ozve se. Opravdu se tak děje a po chvilce se nám ozývá borec ze 40 km vzdálené Rešice s tím, že vezme auto a dojede pro nás. Yes! Přesně tohle potřebujeme. Chvilku obdivujeme místní systém nadšenců do 4x4 ochotných pomoci si navzájem a čekáme na spásné auto s kurtnou, která nás osvobodí ze zajetí lesa. Uběhla hodina a půl. Telefon zatím stále mlčí. Po dalších patnácti minutách se ozývá náš vysněný zachránce. Přijel podle popisu na místo, ale nemůže nás najít. Snažíme se mu vysvětlit přesně cestu po které jsme sem přijeli, ale narážíme na jazykovou bariéru. Luke se tak vydává na výšlap k hřebenu, kde by se zachranné auto mělo údajně pohybovat. Asi po dvaceti minulách mi volá, že ho zatím nikde nevidí. S borcem před okamžikem mluvil a má i další špatnou zprávu. Vypadlo z něj totiž, že mu klasický off-road nenastartoval a tak přijel kompletně lakovaným seriovým Hi-luxem, kterého potmě do té kamenné louky prostě nepustí. Vezme nás pry dolů do Văliugu. Tam nám najde ubytování a vyproštění Bedny zařídíme až další den ráno za světla společně s jeho místním kamarádem.

Beru to nejnutnější, jednu nabíječku, telefony, peněženky a klíče od Bedny. Auto ani nezakrývám, protože by to stálo dalších 20 minut, které by na mě všichni museli čekat. Vybíhám kopec až na první louku kde potkávám Lukeho. Louka je stále hluboko pod hřebenem a tak se škrábeme nahoru. Když se tam konečně dostaneme jsme totálně mrtví. Bedna stojí v lese cca 700 metrů pod námi na kterých jsme nastoupali dobrých 200 metrů výškových. V dálce vidím světla, zapínám diodu na telefonu a světla se dávají do pohybu směrem k nám. Hi-lux se velmi pomalu a opatrně hrne přes nerovnosti.

Po tom co nás posádka Toyoty naložila, vymyšlíme co dál. Aktuálně jsou dvě hodiny ráno a to je čas, kdy se naše situace řeší opravdu špatně. Sice se nám do (po silnici) 17 km vzdaleného Văliugu nechce, ale bohužel v Semenicu (osada asi 2 km tady na kopci) je aktuálně vše zavřené nebo plné. Sjíždíme tedy do údolí. Než se nám podaří najít ubytování, je skoro půl páté ráno. Jediná pozitivní věc je, že se nám podařilo sehnat pokoj v penzionu se sprchou, takže alespoň to je trochu vzpruha. Nastavujeme budík na 8:30 a jdeme si užít krásné tři hodiny spánku, které nás v přepočtu vyšly na pouhých osmnácet korun českých. Není čas vyspávat. Bednu musíme dostat z lesa co nejdřív a vydat se opět na cestu. Do společného FB chatu píšu ještě prosbu, jestli nepojede zítra ráno někdo okolo a s myšlenkami na otevřenou Bednu stojící v lese a na blesky, které v dálce křižovaly oblohu když jsme opouštěli Semenic jdu konečně spát. Zítra bude opravdu co dělat.

Další díl