Bedna is back - 6. díl (Gumbalkan 2019)

Vstávání po třech hodinách spánku je vždycky těžké a když ještě připočítáte náročnost předchozích dní, byla to opravdu tortura.

Těsně před zalehnutím jsem ještě na společném FB chatu trochu žebral o pomoc a teď to vypadá, že se vyplatilo. Zaprvé se nám ozvala posádka týmu Mad Vikings, což jsou shodou okolností další Volvisti na tomto podniku, kteří sedlají šmolkově modrou V70XC, která svým zjevem připomíná spíš leštěnku ze salónu, než klasickou Gumbalkanovou popelnici jakou je třeba naše Bedna.

Zadruhé máme zprávu od dalšího maníka z místní 4x4 rescue, kterého nejvíc zajímají dvě věci. Proč nás v noci borec s Hi-luxem nevytáhl a co hlavně, jak jsme se sakra dostali s Volvem C70 do míst, kam se mu v noci nechce ani s Patrolem. Po lehké debatě, kdy se mu marně snažíme vysvětlit, že naše C70 není tak úplně sériovým silničním břichoplazem, s díky prozatím odmítáme jeho nabídku vyproštění během odpoledních hodin a necháváme si ho jako zálohu.

Volám SuGimu, který se pohybuje údajně už v okolí a jehož Volvo je prý připraveno nás dostat bez problémů z lesa. Nenápadně ho varuji před kamenoloukou, protože moc dobře vím, jak je háklivý na svůj před Gumbalnanem čerstvý celolak na Vikingovi. Dostává se mi odpovědi, že je auto vysoké dost a že to bude úplně v pohodě.

Sbíráme tedy těch pár drobností, které jsem předchozí večer vzal sebou z Bedny, hazíme do sebe trochu jídla ze švédského stolu u recepce a po svých vyrážíme naproti modremu Volvu a jeho spolutýmové bílé Octavii. Okolo jezera Văliug jdeme asi kilometr, když se proti nám zjeví V70XC a mě už je na první pohled jasné, že tohle auto tak v pohodě vysoké není. Bedna má nárazník o dobré tři centimetry výš než Viking a včera docela trpěla. Našeho modrého zachránce tak vytažení Bedny bude bolet taky a možná i víc. Každopádně šance tady existuje, hlavně díky tomu, že tohle šmolkové kombi hrabe všema čtyřma… “hlášku AWD sux” raději polykám a aktuálně jsem vděčný jak jen to umím. :)

Zdravíme se s oběma posádkami a následně nasedáme každý do jednoho ze strojů. Já do Volva a Luke do Octavie. Cesta na vrchol Piatra Gozna zabere asi půl hodiny takže je dostatek času vyměnit si pár informací, jak šel podnik do tohoto okamžiku našim zachráncům. Ani oni to neměli úplně jednoduché, rozpadlé palivové vedení a masivní ztráta paliva, které teklo všude pod autem byla jedna z komplikací, která postihla právě V70XC. Každopádně i SuGi si dokázal poradit a Viking právě neohroženě stoupá po rozbitém asfaltu směr osada Semenic, aby naší Bedně podal záchrannou kurtnu.

Po cestě se dozvídáme, že zbytek posádek (pro nás dojeli pouze řidiči) už je na vrcholu a  vydává se po svých směrem k naznačené poloze našeho uvízlého pohybovadla. Sjíždíme z asfaltu a zjišťujeme, že aktuálně pěší osazenstvo se vydalo špatným směrem. Označujeme řidičům správný směr, vysedáme a po svých vyrážíme připravit vlastní vyproštění. Až následně nám dochází, že Bedna je aktuálně dobré 3 km daleko, takže než dojdeme vůbec k první kamenolouce, jsou obě auta s kompletními a posádkami opět u nás.

Okamžitě je rozhodnuto, že Octavie zůstává odstavena tady nahoře a s relativně tenkým čínským motordeklem nebude pokoušet štěstí. Viking se pomalu vydává kupředu. Hned první sada větších kamenů a jejich šmolkově modré zbarvení po průjezdu V70XC dává tušit, že s tou světlo výškou jsem měl ráno docela dobrý odhad. SuGi brunátní v přímé úměře k tomu, jak se spodní části nárazníků a prahů postupně zbavují svého krásného modrého kabátu. Myslím, že už trochu lituje, že nám ráno vůbec psal. A to ještě není ani zdaleka u Bedny, natož aby byl venku z této pasti, kde nás na cestě zpět čeká velmi prudká stráň u které si nejsme vůbec jisti možností jejího výjezdu.

Po několika dalších ranách do podlahy nebohého zachránce a tichých zakletí jeho řidiče se postupně dostáváme k začátku lesa. Odtud je to k Bedně už kousek… ovšem s luxusním spádem a navíc plný dalších balvanů. Jak jsme to vlastně včera mohli dolů projet? Vždyť některá místa vypadají, že se do nich Bedna nemohla vejít ani z poloviny! Začínáme uklízet. Balvany, které jdu aspoň trochu odvalit, dostáváme ke kraji cesty a menší rovnou zahazujeme do lesa. Uklízí se i volně ložené větve a zbytky stromů, tak aby obě auta měla na cestě zpět co největší trakci. Svah má totiž v některých místech spád dost přes 20%, takže jí budeme potřebovat opravdu maximální možné množství.

Viking pomalu couvá do lesa a zastavuje se asi 10 m před místem, kde je aktuálně uvězněna naše C70. Schodli jsme se totiž, že je to nejrovnější dostupné místo na to, aby měla záchranná V70XC co nejlepší podklad pro rozjezd. Navazujeme Bednu na dlouhou kurtnu a jdeme na věc. Na první pokus se C70 jen trochu zhoupne, na ten druhý už za mohutného vytí dvou vytočených petivalců začíná stoupat že své pasti. Hlína léta všude kolem, jak přední kola ukusují z lesního podkladu, aby se s každým protočením Bedna pohnula (i díky vydatné pomoci kombíku na druhé straně kurtny) o malý kousek kupředu.

Dostáváme se o dobrých patnáct metrů nahoru a narážíme na nevýhodu do té doby ideálního úvazu na dlouho. Cesta se stačí a kutna se zařezává do lesního porostu. Takhle už to nepůjde. Musíme úvaz rapidně zkrátit, jinak se z lesa nedostaneme.

Viking je teď už jen asi 2 metry před naším nárazníkem mohutně a zabírá. Společně s Bednou, která vytočena přes pět tisíc otáček trhá vše co jí přijde do cesty a v širokém oblouku to odhazuje daleko za sebe pomalu vyjíždějí z lesa. Už jen dvě kamenolouky a můžeme dál pokračovat v cestě za kontrolními body a také za dnešní večerní cílovou párty v Einbentalu.

Asi po dalších patnácti metrech Viking zastavuje, původně si myslím, že budeme sundávat kurtnu, protože odtud už by se Bedna nejspíše dokázala dostat sama, ale důvod je trochu jiný. SuGi nemůže zařadit rychlost. Po detailnější obhlídce nám stav řazení i zápach spáleniny linoucí se všude okolo auta jasně prozrazuje, že se Viking zastavil definitivně. Jeho posledním hrdinským činem před tím než mu definitivně odešla spojka bylo vytažení Bedny z lesa. Mám pocit, že SuGi teprve teď definitivně lituje své ranní ochoty nám pomoct.

Sice bychom ho nejspíš dokázali objet a dostat se před něj, ale s předním náhonem nemáme šanci dostat dvě tuny švédské oceli z tohoto terénu ven k silnici. Jsme opět v pasti. Po válečné poradě píšeme manikovi že 4x4 rescue, který se nám ozval ráno, že bychom potřebovali vytáhnout ven už rovnou dvě auta z nichž jedno je absolutně bez pohonu. Odpověď “nejdřív za 4 až 5 hodin” nás zrovna nepotěší. Aktuálně máme půl hodiny po poledni a s takovou budeme opět obě auta lovit po tmě, což po včerejších zkušenostech hraničí s šílenstvím. Aktuálně je skoro 40 stupňů ve stínu a my mezi dobou dělíme poslední zbytky vody. Nejbližší civilizace je několik kilometrů daleko.

Je čas na plán “B”. Beru sebou dalšího člověka vládnoucího angličtinou a vyrážíme Octavií, která je aktuálně odstavená dobrý kilometr od místa se dvěma “kousnutými” Volvo speciály. Vydáváme se na cestu do Văliugu. Naším cílem je místní benzínová stanice, jejíhož majitele jsme poznali dnes v noci a který by měl mít k dispozici terénní vozidlo schopné dostat obě auta na “normální” cestu. Po 40 minutách jízdy jsme konečně na místě. Bohužel jen my, majitel benzínky odjel o Rešice a dnes se už nevrátí. U obsluhy zjišťujeme, že ve vesnici aktuálně žádný další traktor ani terénní auto není. Prostě když už se nám ten den má pos*ať, tak ať to stojí aspoň za to, ne? 

Nakupujeme větší množství chlazené vody a vydáváme se zpět pomalu se smiřujíc s tím, že na Piatra Gozně zůstaneme opět do večera, ne-li další noc. Jak se asi mají dvě červené devítky, se kterýma jsme se rozdělili včera v lese? Telefony mají nedostupné, tak snad jsou v pořádku. Dáváme špatnou zprávu vědět alespoň čekajícím členům našich posádek, protože na louce u lesa nějaký ten signál je.

Octavie stoupá serpentinami a já stále přemýšlím nad nějakým spásným plánem “C”, který by vás dostal z nastalé kaše. Míjíme dřevařský kemp, uprostřed kterého trůní velký “lakatoš" (dřevařský stroj na stahování kmenů z lesa – kdyby někdo netušil ;) ). Zastavujeme a hledáme nějaké osazenstvo. Bohužel pro nás je všechno zamčené a nikde ani noha. Dřevorubci jsou touto dobou někde v lese a sem se nejspíš vrátí až v podvečer, jestli vůbec. Přece jen je pátek, takže je možné, že přijedou až v pondělí a to bychom my chtěli být už zpět ČR.

Plán “C” tak padá a my se opravdu pomalu začínáme smiřovat s tím, že tady budeme čekat do tmy na nejistý výsledek nočního vyprošťování. Aspoň, že už jsou auta venku z lesa. Bude tak kde rozložit stany a vcelku pohodlně se utábořit. Vodu vezeme a jídla v plechovkách máme zásobu ještě minimálně na týden.

Octavia se vyškrábala na vrchol Piatra Gozny a pomalu se chystá opustit zbytky asfaltu, aby se po prašné houpavé polní cestě vydala do svého parkovacího bodu, který je stále ještě dost daleko od místa, ve kterém čekají na zachranu obě Volva.

Koutkem oka zahlédnu poslední naději. Vytoužený plán “D”, který přece musí vyjít. Tolik smůly totiž nemůžeme mít ani my. U nenápadného baru na vrcholu hory, bokem od naší cesty, vidím stát tmavé Mitsubishi Pajero Sport. Sice je na silničních gumách, ale třeba jeho majitel zná někoho v okolí kdo by nám mohl pomoci. Otáčíme Octavii a drápeme se k baru.

Už ve dveřích mě vítá vysoký, šlachovitý muž s dlouhými šedými vlasy a upřímným úsměvem na tváři. Nasadit mu kulaté brýle, myslím si, že jsem právě potkal reinkarnaci Johna Lennona. Jak v zápětí zjišťuji, jedná se o majitele podniku a zároveň i majitele Pajera venku na louce. Anglický mu vysvetluji, že máme drobný problém, protože nám pár kilometrů odtud stojí dvě auta, z nichž jedno je totálně nepojízdné a druhé se k tomu limitně blíží. Ptám se ho jestli neví o někom, kdo by tady měl solidní terénní vůz, který by nás vytáhl z naší pasti.

Majitel podniku se usmívá a vyráží mi dech svou odpovědí. “Nechte mě obout a jdeme na to”. Prý jeho Pajero sice žádný velký off-road není, ale zkusí nám maximálně pomoct. Z okna bere kurtnu, která zde očividně neleží jen tak náhodou a nasedáme do Mitsubishi. Octavie pojede za námi a počká na svém koncovém stanovišti.

Po cestě zjišťuji, že tento maník je nejen úžasný samaritán, ale taky pořádný humorista a vlastně tak trochu blázen. Má v ČR tři děti a před týdnem se zrovna vrátil z dovolené v Praze. Miluje české pivo a holky. Postupně se také dovídám, že taková paka jako jsme my tady tahá tři do měsíce.

Pajero sjíždí z prudké meze na první louku a dostává tvrdou ránu kamenem do podvozku. Zatrne ve mě, ovšem ne tak v majiteli vozu. S úsměvem na tváři hlásí něco o tom, že tady jsou ty šutry fakt velký a vjíždí do hlubokého borůvčí. Následuje další rána a Pajero se na chvíli zastavujeme, maník se smíchem řadí redukci a hlásí, že v těhle s*ačkách už nejsou vidět vůbec. Opět se pohybujeme a postupně přijíždíme okolo ve stínu se schovávajících posádek. Chvíli nechápou co se děje, vždyť ještě před hodinou jsme hlásili totální zmar a teď se k nim blíží modrý off-road. V první chvilce propuká panika, že je to někdo úplně cizí a že bude chtít jet do lesa po stezce kterou aktuálně blokují naše auta. Pak si všímají mé plešaté hlavy na sedadle spolujezdce a na jejich tvářích ve vidět jistá úleva a radost.

Mitsubishi se otáčí a zahakuje nebohého Vikinga na kurtnu. Silniční gumy modrý off-road dost limitují a tak má na prvních několik pokusů problém s mrtvou V70XC vůbec pohnout. Pomáháme mu ji tedy zezadu tlačit a náš plán vychází. Pajero se i s Vikigem v závěsu dávají konečně do pohybu. Tažné auto sice téměř non-stop protáčí všecha čtyři kola, ale zatím stále jede.

Skáču do Bedny a vyrážím za nimi. Recept už znám z předchozích dnů. Jednička, plný plyn a otáčky držet někde okolo 5500. Přední kola hrabou a směs kusů hlíny, borůvčí a drobného kamení zasypávají široké okolí Bedny která se neohroženě hrne vpřed. Čert vem balvany které nám stojí v cestě, hlavně ji udržet v pohybu. V podlaze se objevuje dalších několik promáčklin a pravý práh dostává úplně nový tvar. Je mi to jedno, hlavně ať už jsme z této pasti konečně venku.

Společný vláček japonského skoro off-roadu a švédského kombíku s aktuálním náhonem 4x0 (nebo spíše AnyWheelDrive, ať jsme přesní dle zkratky, která se před celolakem hrdě vypínala na pátých dveřích Vikinga :D ) se dostávají k prudké stráni ze které jsem měl respekt už ráno a dochází na mé obavy. Pajero nemá dostatečný grip, aby se s dvoutunovym přívěskem dokázalo vyškrábat nahoru a tady ani tlačení V70XC nepomůže. Vzpomínáme si, že na tuto louku se včera dostala i smečka Peugeotů jejichž vyslanec nás navštívil dole v lese a vzhledem k tomu, že je tady nikde nevidíme, museli se někudy dostat pryč. Rozhodně nepodceňuji průchodnost malých francouzských hatchbacků terénem, ovšem je mi jasné, že přes stráň se dostat zpět ani jeden z nich nemohl. Všímáme si velmi málo patrných vyjetých kolejí v borůvčí, které diagonálně objíždějí kritické místo a je nám jasné, že toto je jediná cesta ven. Bedna couve několik metrů zpět aby udělal prostor pro rozjezd japonsko-švédské soupravy. Všichni ví co bude následovat a tak už se štosují u zadní části Vikinga. Funguje to! Náš mezinárodní vláček se hýbe vzhůru a postupně mizí za okrajem straně. Prý se pak Pajero vrátí pro Bednu. Pche, to určitě… já chci prostě pryč a Bedna taky. Opět stejný recept, za jedna a plný. Pěkně držet otáčky a ignorovat jakekoliv sebeodpornější zvuky, které auto vydává při úderech do karoserie a podvozkových částí. Borůvčí léta vzduchem a C70 pomalu stoupá trasou, kterou před chvilkou projel na kurtně tažený Viking se svým zachráncem. Nahoře potkávám majitele off-roadu v jehož tvář se mísí překvapení a smích. Že ta zelená popelnice vyjede nahoru sama opravdu nečekal. :)

Pokračujeme tedy v koloně směr bar/hospoda Cabana Adra, jejíž majitel nás právě zachránil a co víc, nechce ani slyšet o nějaké odměně za tuto pomoc. Takhle to ale nejde, když si nevezme peníze přímo, tak mu je dáme jinak. Obsazujeme zahrádku restaurace a dáváme si luxusní pozdní oběd, nebo spíše skoro večeři. Je totiž půl šesté a my jsme vice jak 150 km od Einbentalu. Situace je jasná. Vikinga, který nás přijel zachránit a zaplatil za to cenu nejvyšší tady prostě na pospas osudu nechat nemůžeme. Cestování s dvoutunovym přívěskem po terénu za dalšími kontrolními body je taky nemyslitelné a tak padá jasné rozhodnutí. Vynecháme posledních pár check pointů a místo toho ještě dnes dorazíme po silnicích do Einbentalu s Vikingem na laně za sebou. I to je docela výzva, protože před sebou máme více jak stopadesát kilometrů po silnici a hned na prvních sedmnácti z nich máme klesnout o více jak 700 výškových metrů.

Dojídáme vynikající jídlo i s luxusním místním sladkým dezertem, necháváme tučné dýško, srdečně se loučíme s majitlem podniku i jeho rodinou a zápřahujeme Vikinga za Bednu. Role se obrátily a v tento okamžik bude C70 splácet svůj dluh. V70XC je těžší než my a v kombinaci s absencí zadních tlumičů, nás čeká opravdová zábava. Jsme lehce pod vrcholem hory a tak se musíme dostat po rozbitých zbytcích toho co byla dříve silnice nahoru, abychom mohli následně absolvovat velmi dlouhý sjezd dolů z hor. První stoupání jasně prozrazuje, že přetížená bedna dostane pořádně zabrat. Víc jak dvojku prostě nezařadím, jinak nemám šanci udržet rychlost. I přes to se během chvilky dostáváme na vrchol a začínáme klesat dolů. SuGi se snaží udržet lano napnuté, což si po několika kilometrech vybírá svou daň. Skrze troubení taženého vozu opatrně zastavujeme u krajnice. Z Vikingobych brzd stoupá hustý modrý dým a kotouče hrají všemi barvami. Takhle to prostě nepůjde. Je třeba ho maximálně odlehčit. Všechno co jde se přehazuje do Octavie aby V70XC měla co nejmenší váhu a tím pádem menší zatížení obzvláště pak zadních brzd, které jsou opravdu hodně uvařené. Dáváme se opatrně znovu do pohybu, bohužel SiGimu se opravdu moc dobře nebrzdí a možná i z opatrnosti nestíhá udržet kurtnu napnutou. Děje se tak to co musí. Zapištení zablokovaného kola a zvuk trhající tkaniny jasně značí, že jsme bez kurtny. Naštěstí se nestalo nic horšího. Obě tažná oka jsou na autech a při najetí na ni, zařvala opravdu jen kurtna kterou byla auta svázaná k sobě. Musíme na to jinak. I když navážeme kurtnu znovu, situace se může při tomto klesání opakovat a následky by mohly být podstatně horší.

Odvazujeme tak zbytky potahu a vzhledem k tomu, že nás čeká příštích 13 km pouze z kopce, pojedeme každý samostatně. Viking samospádem a Bedna v předstihu před ním, aby mohla dopředu hlásit případné překážky na cestě a zároveň jen tak daleko, aby při případných problémech nabídla Vikingovi na zabrždění vlastní zadní nárazník. Jde to hladce a společně s V70XC se zastavujeme až dole ve vesnici Slatina-Timiș. Chystáme se přivázat náš modrý přívěsek na standardní tažné lano, když v tom zvoní telefon. Volá Matouš. Devítky se právě v tento okamžik konečně dostaly z lesa u jezera ve Văliugu. Tedy v místě, kde jsme strávili dnes v noci tři nejdražší hodiny v životě v místním penzionu. Cesta dlouhá 1,7 km jim trvala 16 hodin! Auta jsou prý docela pošramocená, ale jedou což je v tento okamžik nejdůležitější. Sdělujeme jim naši situaci a domlouváme se, že setkání proběhne až zítra v Einbentalu. Před sebou máme 113km, je skoro půl desáté večer a začíná se stmívat.

Přivazujeme V70XC k Bedně a vyrážíme. Naše kabrio statečně táhne, byť je slyšet a cítit, že na tom úplně dobře není. Servo pumpa hučí čím dál tím víc a ani častější zastávky s doléváním oleje to moc nezlepšují. Urvané silentbloky způsobují, že celé auto vibruje společně s motorem a zadní náprava bez tlumičů a s vytrhanými silentbloky uchycení ke kastli, si dělá co chce. SuGi se vzadu moc necítí, takže jedeme maximálně šedesát. Kilometry sice ubíhají, ale jde to pomalu. Často zastavujeme, abychom před sebe pustili kolonu kamionů, která se za námi vždy vytvoří a jejich řidiči pro náš šnečí konvoj úplně pochopení nemají. Stále však jedeme.

Plugova – Orsova – Dubova … Einbental už je na dosah. Míjíme jakousi malou odbočku s šipkou značící právě naší cílovou destinaci, ovšem jedeme podle Google navigace, takže ji věříme. Prý máme jet ještě rovně a asi po třech kilometrech prudce odbočit z hlavní doprava. Odbočení znamená vykroužit pěkně široký oblouk, protože odbočka je v úhlu 180 stupňů a Bedna bez serva není aktuálně úplně to pravé náčiní na utahování zatáček.
Navíc se hned od začátku zvedá v prudkém úhlu do kopce a my máme za zadkem dvě tuny švédské oceli, která nám aktuálně příliš nepomáhá.

Nadjíždím pěkně do protisměru, motám efektní oblouk a Viking kopíruje moji stopu. Držíme pěkně rychlost a vjíždíme do prudkého kopce. V ten okamžik mi dochází, že toto byla velká chyba. Asfalt se totiž změnil v sypkou šotolinu a bedna ztrácíte trakci. Týden pěstovaný reflex zabírá i teď… podřadit za jedna a plný. Hlavně udržet rychlost, protože pokud zastavíme bude to hodně zlé. S Vigingem na zadku se nebudeme mít šanci rozjet a cesta je úzká, takže jej ani neotočíme. Prostě se musíme dostat nahoru stůj co stůj. Všude okolo letá kamení, které přední kola vyhazují do vzduchu a posílají směrem, kde za námi na laně vlaje v hustém prachu nebohá V70XC. Luke bere do ruky telefon a začíná společně mě i do vysílačky hlásit jednotlivé zatáčky. Taková rallye bez itineráře, pouze se slepou mapou ve které odhadujete co bude za dalším ohybem cesty. “Levá devadesát! Pravá stoosmdesat! Další prudká levá!” Držím Bednu pořád pod krkem, stále to nezvdává a já už asi po sté za tento výlet do Rumunska nechápu, co všechno si toto auto nechá líbit. Kamení bubnuje do podlahy, léta všude kolem. Prach který zvedají přední kola se nám efektně vrací zpět do auta a stěžuje už tak špatnou orientaci. Najednou jako mávnutím kouzelného proutku najíždíme na hladký asfalt. Čtyři kilometry stoupání se sypkým kamenitým povrchem jsou za námi a my vidíme velkou ceduli Einbental. Stále nemůžu uvěřit, že jsme opravdu tady. Tahle popelnice svařená minimálně ze tři jiných C70, která byla vytažena odněkud z kopřiv a já jí při odjezdu z ČR nevěřil ani to, že dojde na start, nás dovezla až sem.

Z euforie mě vytrhává drásavý zvuk od přední nápravy. Sakra takhle přece před lidi nepřijdeme! Beru rychle nářadí a vysypávám kamení, které se dostalo za štíty předních brzd. Následně nasedáme a krokem se vydáváme kupředu. Ticho spící potemnělé vesnice teď prořezává jen bručení prasklého výfuku naší Bedny, přes který se dere ven zvuk oturbeného řadového pětiváce, jehož síla nás dostala až sem.

Po chvíli se dostáváme blíže k centru vesnice v dálce vidíme dav bavících se lidí. Před nimi stojí dvě vlajky s nápisem Gumbalkan. Dokázali jsme to! Sice nemáme všechny kontrolní body, ale jsme tady a dokonce jsme dokázali dovézt i kolegu v nesnázích. Je něco po půlnoci a švédský vláček budí opravdu pozornost. Potlesk, výkřiky, plácání rukou při opatrném průjezdu davem. Ano tahle vypadá duch Gumbalkanu. Všichni jsme jedna parta a každý se počítá.

Parkujeme Vikinga v místě, kde se přes den řeší opravy aut a sami odjíždíme s Bednou před dům, kde dnes v noci budeme ubytovaní u místních obyvatel doma. Parkujeme na nájezdu, který nám označili a zakládáme všechna čtyři kola kameny. Bedna totiž krom ruzných dalších “drobností” přišla tento týden o ruční brzdu. Štainerovi sou strašně milí přesto, že je skoro v jednu ráno taháme z postele. Ukládáme věci do ložnice kterou nám vyhradili a jdeme ještě na pár drinků. Po nich pak konečně zaslouženě spát. Zítra musíme nachystat Bednu na cestu domů a po večerním vyhlášení se vydat na cestu… do ČR je to daleko a auto se nám trochu rozpadá, bude ještě asi “zábava”.