Bedna is back - 3. díl (Gumbalkan 2019)

Ranní probuzení v kempu bylo ve znamení nervozity. Prý je dnes nějaký svátek nebo co, seženeme vůbec nějaký otevřený servis? Bude se s námi vůbec někdo bavit? Všechna tři auta naší Volvo výpravy potřebují servis. Některá méně a některá, jako třeba naše Bedna, naprosto akutně.

Po snídaní jsem před pobavenými pohledy dalších účastníků Gumbalkanu, bez posilovače a s krupějemi potu na čele vymánevroval polomrtvou Bednu stoosmdesátistupňovou zatáčkou směrem k bráně z kempu. Nastěstí byla pravotočivá, ta ještě docela jde, další odbočení však bylo z brány kempu pěkně v pravém úhlu na nepříliš širokou silnici. V první fázi jsme se málem podívali do lesa, protože doleva jde točit fakt blbě. V druhé následoval elegantní výlet do protisměru, protože volant se prostě z levého rejdu vůbec nevrací a dostat kola takříkajíc narovno (všem už je jasné, že rovně vlastně nejsou nikdy, protože Bedna skrze ohnutý tlumič tak trochu šmatlá) občas znamená, se levým kolenem zapřít pod palubkou a zabrat vší silou. Přijde mi, že to jde hůř než včera, možná únava, možná svoje udělal i prach, který se postupně dostává do řízení.

Vyrážíme ve vláčku směrem k nejbližší civilizaci, kde tušíme, že může existovat něco jako autoservis. Krom akutního servisu na přední nápravě, která vydává stale větší vibrace a hluk, potřebuje Bedna ještě vyřesit svlečenou pneu z předchozího dne. Vjíždíme do města Hunedoara a po několika ostrých zatáčkách, ve kterých nevím jestli je venky slyšet víc bordel z přední nápravy, výfuku, nebo moje klení, nachazíme malou budovu s optimisticky vyhlížejícím napisem „VULCANIZARE AUTO ATELIER“.

Pneuservis, teda vlastně taková dvojgaráž s jedním pneumatickým pseudozvedákem (nafukovací bochník gumy) a mladým borcem, se kterým se Matouš dává témeř okamžitě do řeči. Během chvilky přichází k nám a velí ať najedu dovnitř, že nám borec gumu zalepí. Mezitím co manévruju Bednu do vrat, vyzvídají ostatní, jestli v okolí není nějaký servis. Po zjištění, že se primárně jedná o výfuk na Tůlejta nám borec okamžitě hlásí, že má za rohem kamaráda, který to vyřeší. To ještě chlapec netušil, že Martin nejen upadlý zadní díl výfuku uložil na střechu, ale podstatnou část dílu středního také někde po cestě ztratil… :)

Tůlejt se tak vydal o dům dál a ve dvojgaráži se začalo kouzlit s pneumatikou. Během půl hodiny byla pravá přední guma vyřešena a Bedna opět stála na čtyřech kusech MT připravena vyrazit do boje s terénem… teda nebýt toho, že má podvozek totálně na kaši. S borcem byla docela domluva a tak jsem začal vyjednávat, jestli by mi to nemohl ještě na chvilku zvednout, že bych potřeboval kouknout na zdroj hluku z přední nápravy. Borec absolutně v pohodě a že jestli mám svoje nářadí, tak si to tam u něj klidně můžu i opravit… v ten okamžik přišel chudák na dalších cca pět hodin o polovinu svého pracovního prostoru. Aneb, my jsme ku*vy z Brna, my jsme všude doma.

Zdroj onoho podivného hluku a vibrací jsem našel velmi rychle. Po sundání kola a nahlédnutí za brzdový koutouč jsem spatřil něco, čemu jsem ještě slušnou chvilku nemohl uvěřit, natož to pochopit. Mezi totálně od bahna zaprasenou těhlicí a poloosou na mě svítilo témeř do zrcadlového do lesku vyleštěné tělo homokinetického kloubu. O malý okamžik později jsem našel i pachatele této proměny. Šroub, respektive to co z něj zbylo, držící ložisko (u platformy P80 je ložisko s vlastní klecí přichyceno na těhlici čtyřmi šrouby) byl o minimálně 2 cm vyšroubovaný ze své díry a další cca centimetr a půl z něj již chyběl. Instinktivně jsem sáhl na statní šrouby na těhlici a jaké bylo moje překvapení, když šly všechny povolit jen holou rukou. V podstatě se nám díky kombinaci terénu a MT pneu s hrubým vzorkem totáně povolily veškeré šroubované spoje na této straně nápravy (a to jsem se na nich ještě v Brně při utahování houpal celou svou vahou). Po preventivní výměně ložiska, utažení všech šroubů a nahrazení jednoho ubroušeného, jsem pro jistotu zkontroloval i druhou stranu… k mému již podstatně menšímu překvapení jsem zde nalezl stejný obraz jen s tím rozdílem, že šroub od ložiska ještě nestihnul dosáhnout až k homokinetickému kloubu a tudíž zůstal nepoškozen. Další hodinová rozborka a zborka vyřešila problém s nápravou jako takovou, ovšem Bedna stále postrádala jednu podstatnou věc… servo.

Při předchozí výměně ložiska jsem si potvrdil teorii s ohnutým tlumičem, takže bylo víceméně jasné, že si sám bez náhradních dílů a pořádného zvedáku neporadím. Více jak 50kg těžký krycí plech pod motorem skvěle ochránil vanu před nejedním kamenem, ale aktuálně také znamenal nemožnost býť jen prohlédnout stav řízení a rozsah jeho poškození. Po asi hodinovém shánění normálního servisu, který by na nás měl čas (díky bohu za Rumuna s lámanou čestinou a Budějiskou poznávačkou na Sharanu, který si nás v pneuservisu všiml, nabídnul pomoc a projezdil se mnou Sharanem celé město křížem krážem), jsme rezignovali. Gumbalkan prostě dojedeme bez serva. Rozloučili jsme se v pneuservisu a po zaplacení patřičného finančního obnosu za půldenní pronájem dílny a přezutí svlečené pneu jsme opustili vrata dvojgaráže, která byla od rána naším útočištěm s automatem na chlazené nápoje a možností dát pěkně ve stínu auto do takového stavu, že bude v rámci možností schopné dojet třeba až do cíle. (Borec si řekl 80 Lei. Po tom, co jsme mu vrazili stovku nám ještě vypucoval palubku od naší centimetrové kretivní vrstvy prachu…no nic, do večera si holt na to naše kreslení vyrobíme novou…)

Posádky Shitboxu a už dávno opraveného Tůlejta mezitím vyrazili na koupačku a tak jsme se vydali za nimi na smluvenou lokaci. Po přijezdu k ostatním zaparkovaným vozům vyvstal problém… Bedna si postavila hlavu a střecha se při zavírání definitivně kousla v prostřední pozici a odmítala jakkoliv reagovat. Diagnostika zavřená v kufru, do kterého se díky kombinaci otevřeného deklu na střechu a naší lehce brutální zahrádky nedalo dostat, mi byla tak trochu k ničemu. Bohužel manuální ovládání onoho deklu od střechy je také v kufru… který ale aktuálně nelze otevřít. Znáte tu povídku o vejci a slepici? Bez zavření deklu neotevřete kufr, bez otevření kufru nezavřete dekl…jsme v pasti. Přichází zbytek naší výpravy, který se mezitím stihl vykoupat a teď by rád vyrazil na další check point. Bedna je ale v aktuálním stavu absolutně mimo provoz. Při mém laborování, jak z této situace ven se zjevuje na scené posádka vínové Gumbalkan Audi a neochvějně razí teorii použítí síly. Přes mé protesty se jeden člen posádky toto vozu rozhodl svoji terorii aplikovat v praxi. Po hlasitém zapraskání, ulomení vodící kolejnice a definitivním zkřížení deklu dotyčný hlasí že už musí jet, načež se zbytkem posádky naskačou do své vínové Audi a mizí v prachu… děkujeme za super pomoc. Vzteky hážu golu do křoví, abych se ji jal hned zase hledat. Zbytek skupiny nás ve stylu nejmenovaného britského pořadu opouští také s tím, že se někde setkáme až se nám problém podaří vyřešit.

Stěhujeme Bednu z přímeho slunce a já jdu vymyslet co s luxusně popraveným mechanizmem otevírání úložného prostoru pro střechu. To se naštěstí s trochou vůle dá dát ještě dohromady, dveře se však stále nehýbou, elektronika nereaguje a mechanizmus nouzového otevírání je… Neustále vymýšlíme jak otevřit dveře do kufru, načež nam asi po dalších třiceti minutách dochází skutečnost, že dveře od kufru nejdou otevřít z uplně jiného důvodu, než je dekl od střechy. Z boční strany je totiž k zahrádce přidrátovaný zadní nárazník, který jsme včera v lese málem ztratili, nouzově opravili a následně na tuto opravu zapomněli. Za hlasitého klení, které je nejspíš slyšet až do 10 km vzdáleného města sundáváme drát a otevíráme dveře od kufru. V ten okamžik se také probouzí řídící jednotka střechy a dekl se zavírá (Bedna očividně trpí tak trochu černým humorem, ale to jsme tady nejspíš dva, jinak bych se kabriolet stvořený pro Kalifornské bulváry nesnažil postavený na terenní gumy zlomit někde uprostřed balkánské divočiny… jsme si kvit). Nevím jestli se mi točí palice z posledních několika hodin na slunci nebo z čirého vzteku, každopádně sedáme do auta a vyrážíme na checkpoint, který nám při odjezdu označil zbytek týmu.

Tak trochu doufáme, že je ještě někde po ceste potkáme, třeba až se od něj budou vracet. Nepotkáváme… plníme úkol kontrolního bodu a po několika pokusech se nám daří spojit po telefonu s posádkou Shitboxu. Označují checkpoint na opačné straně hor, kterého chtějí dosáhnout s tím, že následně jednou nocovat někde k jezeru v horách. Po kontrole času zjištujeme, že pro nás je tento checkpoint mimo dosah a po nákupu potravin v místním mikroobchůdku výrážíme přímo do hor. Bedna skřípe a trpí. Zadní tlumič, který se během včerejška podíval skrz karoserii mlátí v podstatě i na rovném asfaltu, natož když potkáme jakoukoliv nerovnost. Přesto když slyším neznámou ránu od podvozku, po chvilce přemýšlení zastavuju a kontroluju co se stalo. Šrouby na kolech jsou všechny, nikde nic nevisí ani neteče, jedeme tedy dál. Čím víc se dostáváme do hor, tím horší je signál. Vysílačky jsou hluché už několik hodin a ani nyní to nevypadá, že by se na tomto stavu mělo něco změnit. 

Cesta se rapidně mění, z relativně slušného asfaltu se stává slalom mezi dírami, které už svou hloubkou začínáji ohrožovat na naše terenní pneumatiky. Ono se řekne slalom, ale zkuste si ho z autem, které je bez serva a při jakemkoliv natočení volantu na levou stranu důrazně protestuje proti změně směru zpět (teda ono protestuje i na druhou stranu, ale podstatně méně). Za chvíli bude tma a to se nám v horách u jezera bude hledat místo na přespání docela špatně, krokem tak jet prostě nemůžeme, byť by to vzhledem k povaze povrchu bylo nejlepší. Udržujeme sice rozumné, ale přesto svižné tempo a nakonec se samožřejmě stává to, co se stát musí. Za zatáčkou čeká asi 20cm hluboká a 30cm široká díra přes půlku silnice, navíc s luxusně ostrým okrajem… následuje tvrdá rána, při které mi cvaknou zuby o sebe a citím nepříjemné pnutí v zádech. Tohle nemohla Bedna přežít, šlo to na levou stranu. Tam je přece už tak dost pochroumaný tlumič, tohle bude prostě konec. Není! Lezu z auta a k mému překvapení nevidím kolo zapadlé do podběhu a gumu na padrť. Ráfek je sice lehce ohnutý, ale pneu kupodivu stále drží tlak. Už po několikáte za těch pár dní děkuju někomu nahoře, že nás donutil investovat do terenním vysokoprofilových pneu, tohle by klasický zimák na kterém jede velká část posádek prostě nedal. 

Nasedáme do auta a mezi balvany popadanými na cestě z kolmé stěny nad námi se proplétáme stále výš a výš údolím. Vzhledem k tomu, že jedeme v kabrioletu, si na jednu stranu užíváme luxusní ozvěnu výfuku, přes který se dere nádherný zvuk oturbeného řadového pětiválce, zároveň někde v koutku tušíme, co takový hluk může způsobit s nestabilní skalní stěnou nad námi… a množství větších i menších kamenů všude okolo na silnici i mimo ni nám dává za pravdu. Vlastně ani nepotřebujeme některý z těch velkých, stačí dobře mířený malý a průser bude na světě. Jedu co to dá, aby to bylo ještě v rámci možností bezpečné a zničeho nic se před námi jak mávnutím kouzelného proutku objevuje hráz přehrady Gura Apelor. Podle mapy měla být ještě aspoň deset kilometrů daleko, ovšem teď mi dochází, že naše telefony už více jak dvacet km nemají žádný signál a to ani ten na GPS.

Jedeme hledat místo na tábořiště, plán je takový, že rozděláme stan, nachystáme ohniště a já se vydám někam zpět na signál informovat o pozici zbytek naší skupiny. Jake překvapení je tak pro nás, když po přejezdu hráze vidíme na břehu pod námi Shitbox i Tůlejta. Máme radost, přece jen větší skupina rovná se větší zábava, byť Matinovo rýpání ne každý dobře vždy snáší, člověk se s tou držkou aspoň nenudí (sorry Martine :D). Na půjčeném vařiči si ohříváme konzervu a při západu slunce stavíme stan a chystáme ohniště. Při té příležitosti zjišťuju, že Bedna nemá přední masku. Asi už mi dochází, co byla ta rána dnes odpoledne po které jsem nenašel žádný problém. No co už, když se kací les, lítaj třísky. Zítra se ještě zkusíme podívat, jestli neupadla nekde na slalomu mezi dírama/šutrama a když ne, tak to holt na masku to nejezdí…

Později zjištujeme, že posádka Shitboxu má trochu jiné plány, než sedět u ohně a jen tak se ožírat. Neutekla ani hodina a pánové nám ukazují svůj čerstvě postavený funkční vor, který je jestě v noci otestován na hladině přehrady. :)

Zlikvidujeme flašku místní whisky (neuvěřitelně odporná záležitost, ale míchané s colou se to vlastně i dá pít) a jdeme spát. Zítra nás čeká další náročný den. Přece jen jsme dneškem oproti plánu hodně ztratili a budeme muset dohánět. Vypadá to ale dobře, zítra pojedem převážně po silnicích první třidy, takže bude pohoda… pokud teda Martin nevymyslí zase nějakou zkratku…

Další díl