Auta a cesta k prvnímu z nich

Nepovažuji se za nějak výjimečného floutka s čerstvými papíry. Sice se hrnu za volant každého auta, jehož majitel je dostatečně benevolentní, aby mi ho půjčil, ale pořád se mi až stereotypně líbí bavorská produkce, eurobeat nebo správně uřvaný výfuk. Paradoxně jsem ale nikdy nechtěl jako první auto vylítanou trojku v eM paketu za dva průměrné platy.

    K představě, že bych jednou mohl disponovat vlastním zabijákem ledních medvědů, jsem došel přibližně půl roku před samotnou autoškolou. Tou dobou jsem jezdil na skejtu a můj kamarád (pozn.: ahoj Dejve) jezdil (a dosud jezdí) VW Polem třetí generace (6N1) o objemu 1.0 se závratnými 37kW. Tato nákupní taška hráškové barvy z mileniální doby mi učarovala. Motor s projevem hodným minimálně dvojnásobného obsahu, řízením samozřejmě bez posilovače a třídvéřovou karoserií, která dotvářela vzhled pouličního závodníka, v tu chvíli snad nebylo lepšího auta. Zkázu idejí o adekvátním autě dovršil interiér tak plastový, že k němu cítím až patologickou lásku. Tohle auto musím prostě jednou mít.

    Při zjištění, že takové auto mě může vyjít i na jednu výplatu (zrezlé prahy a podfouknutá hlava byly pro mě výrazy tou dobou neznámé), jsem si začal hledat adekvátní zdroj financí k nákupu a provozu. Naneštěstí pro mé budoucí psychické zdraví a peněženku úspěšně. Třeba podotknout, že tohle vše se událo během letních prázdnin.

    Po zimě, kdy se mi podařilo získat požadovaný obnos i s rezervami a řidičské oprávnění přišel čas výběru konkrétního exempláře. K mé radosti se mezitím ceny faceliftovaného modelu (3 dveře jsou podmínka, větší počet nechci! :D) dostaly do mezí mého rozpočtu. Celý tento dosud veselý příběh narušila jedna malá, ale o to podstatnější instituce v mém životě.

    Součástí mého plánu byl i přepis na jednoho z rodičů v rámci úspory na povinném ručení. Bohužel ani jeden z rodičů nebyl ochotný stát se formálním majitelem mého vysněného Pola. Co víc, nechtěli se stát majitelem žádného vozidla ve věkové kategorii Pola. Zde se musím vrátit ke zmínce o mém duševním zdravím, resp. predikci jeho narušení. Takže místo smíření s denním používáním MHD a utěšování svých tužeb u pořadů s Orangutanem, kpt. Šnekem a Křečkem, jsem začal vymýšlet alternativy.

    Osobní úvěr nebyla cesta a doufám, že tedy nikdy nebude. Napsat auto na nějakého staršího kamaráda mi zamezilo dobré vychování. Nervové zhroucení při představě sedření z kůže na brigádě kvůli ničemu bylo na dohled. Naštěstí ten, kdo moje plány zhatil, mi nabídl alternativu.

    Totiž věc se má tak. Výše zmíněné skejtování je downhill skateboarding, který nejde provozovat jen tak někde. Ideální jsou hory. A nejlepší ty zahraniční. A rodiče, kteří byli vždy rádi, že dělám aspoň nějaký sport, nemohli dovolit, abych se dopravoval k vrcholkům alpských hor v autě, které se třese před každou STK a řidičem, který musí být pirát silnic i za volantem, když se nebojí tohoto sportu. Jakoby si to nahoře někdo přál, jeden z rodinných příslušník chtěl obměnit svůj vozový park a současný vůz nechat v rodině, “kdyby něco”.

    Při vidině vozu, nedbaje na zem původu, počet dveří nebo typ pohonné hmoty, jsem zaujal vyjednávací pozici. Při přislíbení hrazení všech výdajů padlo rozhodnutí a staronové auto se mělo vydat na cestu. A přes úvodní seznámení s realitou, které se stejně časem ukázalo jako chybné, jsem se stal nejšťastnějším floutkem s papíry. A o co že jde? To si možná povíme jindy :)

    Pokud jsi tenhle výplod mé mysli přečetl až sem, tak ti upřímně děkuji a prosím tě o shovívavost  – v mém okolí není tolik lidí, se kterými bych mohl ventilovat lásku ke všem dvoustopým strojům, takže to píšu aspoň sem.