100MIL Silesia

Po krátké odmlce se vracím zpátky za klávesnici, abych napsal pár písmenek z další závodní akce. V pátek se jel na Steel Ringu ve Třinci amatérský dvouhodinový vytrvalsotní závod 100MIL Silesia a nám se podařilo se ho zúčastnit. 

Začalo to nevinně. Z minulých blogů jste možná zachytili, že jsme před nedávnem objevili dost dobré motokáry ve Třinci, právě na Steel Ringu. Opravdu nejlepší trať, káry i zázemí, které jsem doposud navštívil. Během první návštěvy jsme hodili řeč s personálem a dozvěděli jsme se právě o tomto vytrvalostním závodě. Inu, neváhali jsme a hned se zaregistrovali. Zatím jen já s bratrancem, pak se přidal do party ještě jeden kámoš, co s námi byl. Bohužel závod byl plný a jsme 3. náhradníci v pořadí. Jenže se jim zatím nestalo, že by někdo odpadnul. Naše naděje nebyla velká, ale nikdy neříkej nikdy. Nakonec se to semlelo tak, že bratranec má kámoše, který v minulosti jezdil motokáry závodně, teď jen spíše pro radost, má i vlastní motokáru a do Třince jezdí často trénovat. A zjístilo se, že má na další závod registraci, ale nemá s kým jet. Takže jsme rázem byli 4 a to je ideální. Brzo na to byl znám i přesný termín konání závodu a to v pátek na svátek Václava, 28.9. 

Náš tým se jmenuje Stark Industries, já jsem Tony Stark, protože jsem byl zvolen jako CEO týmu :D. Představím Vám celý náš tým. Já, CEO, si budu říkat Petr. Dále je to můj bratranec, dejme tomu, že se jmenuje Lukáš. Doplní nás jeho dva kamarádi. Jeden s námi byl minule na motokárách a tomu říkejme Mára. A čtvrtým, zároveň nejzkušenějším, je bývalý motokárový jezdec, vymyšleným jménem Honza. Přes Messenger probíráme strategii a stanovujeme si cíle. Většinou kolují hlášky z nejlepší komedie všech dob, Kokosy na sněhu. Z Alliexpressu objednáváme závodní triko s motivem obloukového reaktoru, jaký má Mr. Stark na hrudi, protože “když chete jezdit jako světová třída, musíte taky vypadat jako světová třída”.  Navzájem se hecujeme, není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. Jelikož jsme všichni řidiči, tak: “..zatím, co se ostatní kluci baví dole v klubu, řidič sedí na pokoji a studuje profil dráhy..”.  Padl takový dotaz: “Snad to tam nechcete vyhrát všechno?”. Odpověď se dostavila hned ve stylu “Raději mrtvý než druhý”. Týmová atmosféra a nasazení je tedy ideální. Zpátky nohami na zem. Hlavně nechceme dojet poslední. Třeba pokud se zadaří, bude i bedna.

V závodní den ráno už čekám v 7:00 v Rožnově pod Radhoštěm na značkách a přijíždí Mára. Já se nakládám do Golfu GTi a vyrážíme na druhý checkpoint do Frenštátu pod Radhoštěm nabrat Lukáše s Honzou. Na trase do Frenu nás čekají 3 semafory, ale provoz žádný, takže máme čistý průjezd bez zdržení. V 7:45 se nakládáme všichni do jedné zelené Fabie a jedeme směr Třinec. Na místě jsme asi mezi prvními. Podáváme si tlapy s dvěma borci, co asi taky budou závodit. V 9:00 má být registrace, ale čas je víceméně orientační. Jdeme se tedy registrovat hned po příjezdu. Jako CEO dostávám visačku s názvem týmu, jdeme si zaplatit catering a dáme svačinu. Postupně přijíždějí další týmy. Po deváté ranní už je týmů celkem dost a začíná panovat drobná nervozita v žaludku. To už znám a jdu na záchod. Ještě před povinnou rozpravou proběhne vážení jezdců, aby se v případě lehké posádky dovážila kára. Naštěstí nedovažujeme. 

Ještě dáme něco do huby a vyrážíme na rozpravu jezdců. Někde nám bylo řečeno, že pokud už někdo tento závod 100MIL Silesia jel předtím (jel se tento rok už 2x), tak nemůže jet letos znovu. Proto nás zaráží, že organizátor na úvod děkuje známým tvářím z minula za to, že se jim závody líbí. Hmm, prdel. Hned při pohledu na všechny závodníky mi je jasné, že je tady asi polovina profíků. Profi vybavení značek jako sparco, alpinestar, OMP od kombinéz, helem, rukavic až po boty. Takhle vypadá amatérský závod. Ale co. Nakonec máme v našem týmu taky bývalého jezdce, Honzu. Po úvodu losujeme z kouzelné helmy číslo motokáry. Máme Sedmičku, jako má Kimi “The Iceman” Raikkonen. Třeba pojedeme na whiskey, než na benzín, a v cíli dostaneme nanuka. Následují informace, jak se chovat na trati i v boxech. Všechny káry jsou velmi podobně naladěné, testovaly se den předem tak, aby ani jedna nebyla nejrychlejší nebo nejpomalejší. Každý tým má ovšem možnost výměny káry během závodu, pokud budou mít jezdci pocit, že není úplně oukej. Během závodu je povinnost 3 zastávek v boxech. Každá tato zastávka musí trvat nejméně 1 minutu (měří se od daných kuželů před vjezdem do boxové uličky až po výjezd). Další zastávka navíc časový limit nemá. V boxech se také musí dodžovat pomalá rychlost “chůze”. Prostě nejezdit jak idiot a používat hlavu. Každá zastávka se musí dopředu hlásit organizátorům tak, aby bylo vše OK a nic se nestalo. Čas zastávky hlídají také organizátoři, čili se o to nemusíme starat. Pokud nebude zastávka ohlášena, není započítaná a musí tým zastavit regulerně znovu. Jsme poučeni také o různých penalizacích za prohřešky. Následují dotazy od samotných účastníků. Otázky typu: “tlaky v pneumatikách se měří před/po kvalifikaci a i před závodem?”, nebo: “podvozkově jsou káry nastaveny totožně?” vyloženě podtrhují atmosféru amatérských závodů, LOL. Ale což, zeptám se taky na něco, trochu více amatérštějšího. “Jak se řeší předjíždění o kolo?”. “To si musíte vyřešit na trati sami”, odpovídá organizátor. Cajk. Žádné modré vlajky teda. 

Rozcházíme se a v 11:00 už začíná kvalifikace. Soukáme se do našich závodnických úborů. Většinou nějaké sportovní funkční tričko, kalhoty, boty a hotovo. Honza má teda zavodnickou výbavu a většina lidí kolem nás taky. Jen pár exotů, jako my, se objevilo. Honza se vítá s takovou drobnou holčinou. Prý jede taky, takže je to v háji. Mistryně ČR a možná i Evropy nebo co. Proč ne. Kvalifikace potrvá 30 minut, takže si ji mezi sebou rozdělíme cca po 8mi minutách, ať si každý projede káru. Já pojedu první, pak mě vystřídá Lukáš, po něm Mára a nakonec to vyhodnotí Honza. Ještě si vyzkoušíme nastavení sedačky a pedálů, abychom nastavili optimální pozici pro všechny. Kažpodádně během výměny bude dost času si to upravit na míru.

Usedám tedy za volant naší Sedmičky a už nám mávají zelenou. Vypustili nás všechny najednou, takže jedeme ve vláčku. Já si během prvního kola nechám před sebou místo, abych nikoho nedojel a nezkazil mu i sobě kolo. Prostě respekt, ne? Začínám své měřené kolo. A hned ve třetí zatáčce se do mě někdo naváží a cpe se dopředu. Tak ho nasraný pustím. To si do prčic nemůže nechat rozestup? Posral si svoje i moje kolo. Dík. Druhé kolo si spíš kontroluju, jaký mám rozestup za sebou, než co je vpředu. V dalších kolech už problém s nikým nemám, ale bojuju s károu. Můj rekord z minulého ježdění byl 1:13:1 a nějaké drobné. Teď jsem se jaksi nemohl dostat pod 1:14. Zajíždím do boxů, aby jel Lukáš. Měníme se, ale nakonec jsem zajel 1:13:5. No nic moc, ale tak máme Honzu, ten má naježděno, tak třeba se to ještě posune. Lukáš ani Mára rychlejší kolo nezajeli. Zato “amatéři”, v podobě té holky a dalších v profi hadrech, jezdili nízkých 1:11. Jo jako proč ne, takových dvě a půl vteřiny rychleji. V pořadí jsme 9-tí z 11-ti týmů. Honza si bere káru do vlatních rukou a jede to zkusit. Na další místo nám chybí tech 0,5 sekundy. Pak je to velmi těsné. Stačilo by šest desetin a budeme kolem pátého místa. To není špatné. Jenže ani Honzovi to moc nesedlo a rychlejsí kolo taky nezajel. Budeme startovat tedy z 10. místa z 11-ti. Druzí od konce. Honza z toho je dost špatný. Nějak se mu ta kára nezda, že to dost klouže. Shodli jsme se na tom, že to v závodě snad bude lepší, dostaneme se do tempa, takže to necháme být a pojedeme se Sedmičkou. 

Dáváme čurpauzu a rozmýšlíme taktiku. Závod je na 2 hodiny, 3 povinné zastávky. Každý odjede cca 28 minut a pak do boxů. Shodujeme se na tom, že první pojede Honza, protože má největší zkušenosti a ty se na startu v chumlu hodí nejvíce. Pak to přebere Mára, po něm Lukáš a já to dokončím. Mechanici už chystají káry na startovní rošt. Start proběhne stylem “Old school Le mans”. Káry budou seřazeny na kraji startovní rovinky, jezdci se seřadí na druhé straně a při startu jezdec běží do káry, nasedne a jede. Je ještě potřeba druhého člena týmu, aby držel káru při startu proti pohybu, aby se něco nestalo při naskočení do káry. Tuto zodpovědnost na sebe beru, jako šéf, já. Dostáváme poslední pokyny, že je zakázáno káry roztlačit a mít tak výhodu. Jen držet a jezdec se rozjede sám. Pokud někdo roztlačí, bude následovat penalizace. Dvě minuty do startu, zní z ampliónu na okruhu. Jedna minuta do startu,… 10, 9, 8,…rozsvěcejí se startovní světla, 5,4,3,2,1,…….zelená a jedeme.

Držím káru, Honza zkušeně naskakuje a už frčí. Vidím, že má dobrý start a je po boku se dalšími 2 kárami. To vypadá dobře, pokud to udrží, budou to +3 místa. Ale jak vyjíždí z horizontu do 3. zatáčky, vypadá to, že Honza je na 9. místě. Dotírá ovšem na osmou příčku, ale … prásk. Borec ho trefil zezadu, takže ztratil jedno místo. Honza ho ale hned předjel zpátky. Další kolo to samé, stejná zatáčka, stejný jezdec. A další kolo zas. To už Honza gestikuloval, že si asi dělá prdel. Stejně ho nakonec zase předjel. Jenže to už měl dost velkou ztrátu na osmé místo, kterou už nepodařil stáhnout. Ale dokázal se odprostit toho hnidopicha za ním. Zajíždí časy kolem 1:13:5 až 1:14, nejrychlejší má za 1:13:3. Vedoucí káry jezdí stabilně kolem 1:10:8 -1:11:2. Střed pole jede nízkých 1:13 nebo vysokých 1:12. Už se blíží 28. minuta závodu, tak jdu do boxů oznámit příjezd káry číslo 7. “Teď ne, mám tu už 4 káry, musíte si počkat. Až tak v 32. minutě.” Hmm, ok. Čekám tam a Honza pořád krouží a pokukuje. Po 4 minutách dostávám zelenou, že můžeme přijet. Dáváme signál Honzovi a ten zajíždí na výměnu a naskakuje Mára. Mára statečně bojuje, jezdí sice pomaleji, ale stabilně. Dojede ho o kolo jedna z vedoucích motokár, která je řízena Tatíkem té výše zmíněné závodní holčiny. Mára ho nechá normálně předjet, ale pak vidíme, že Mára je zase před ním. Hustý. To samé se děje pár kol. Mára zajíždí teď dobré časy. Sleduje stopu Tatíka. No zjístili jsme, že se Tatík vždycky někde roztočil nebo udělal větší chybu. No neva. jakmile už Tatík neboural, předjel Máru a ujel mu. To pak Mára zase měl časy horší. Poučeni z předchozích zastávek jsem šel do řady dřív a oznámil jsem příjezd Sedmičky. Za dvě kola přijel Mára a střídá ho Lukáš. Pole už je značně roztahané, takže Lukáš jede spíše sám, než že by s někým bojoval. Předjede ho kára o kolo a ta teda jede jiné bomby. Asi 1,5 sekund na kolo rychleji. Honza to pořád nechápe, jak to, že nám to nějak nejede, ale shodli jsme se, že káru měnit nebudeme, ať se porovnáme navzájem se stejným nářadím. Další střídání se zase o něco protáhne, takže Lukáš jede ještě pár kol navíc. Pak to už nechám na Honzovi a jdu se připravit. Nasazuju si kuklu, helmu, rukavice a čekám v boxech. Ještě musí proběhnout povinné dotankování, takže nemám lézt do káry hned, jak Lukáš vystoupí. Někteří jedinci tohle nemůžou pochopit a do káry se cpou hlava nehlava, aby pak stejně 10 vtěřin kempovali na výjezdu, než jim uběhne ta povinná minuta.

Lukáš přijíždí, vysedá, plácneme si, mechanici nalijou benzín, nasedám a jedu. Ještě chvilku mě v boxech podrží, ale už mává a mám zelenou. Dívám se na trať, nikde nikdo, takže se napojuju a jedu. Jako jde to, ale dle časomíry, která je docela nešikovně umístěna, jedu 1:14 a nějaké drobné. Nic moc. Jenže ta časomíra přeblikává, takže většinou stejně nevíte, jaký máte čas, jaké kolo bylo lepší, jaké horší, nic. Jen když máte štěstí a zrovna svítí vaše stránka, tak vidíte čas toho předchozího kola. Super. Ale bliklo tam i 1:13:xxx. Najednou vidím, že z boxů někdo vyjíždí. A není to profík, páč mají normální “týmové” tričko a helmu z půjčovny. Je přede mnou tak cca 20 metrů. To by se mohl dát. Vůbec netuším, kolikátý jsem, jestli je to kára, se kterou závodíme, nebo jsme o kolo pozadu. Ale to je jedno. Vidím kořist, jdu po ní. Na časomíře vidím tým, který je před námi a jezdí hluboko v 1:14:7. Já jedu těch vysokých 1:13 takže ho stahuju o sekundu. Ale ten předemnou to nebude. Jedeme dost stejně. Pak v dálce vidím další káru a té se oba přibližujeme. To bude on. A nebo taky ne. Prostě nevím. Ti dva vepředu začínají bojovat. Ale týpek ho nemůže předjet. Zkouší všechno, ale pořád se nedokáže přes něho dostat. Odteď tomu bránícímu budeme říkat “Špunt” a tomu druhému McGregor (protože vypadal fakt jako McGregor z MMA – nebo asponě ten druhý z týmu tak vypadal, v helmě vypadali jako dvojčata :D). Stačí pár zatáček, kdy spolu bojujou, a jsem za nima taky. Jak jsem je dojížděl, sledoval jsem jejich chování. Musím je předjet docela hned po sobě, protože když předjedu jen McGregora a Špunta ne, tak McGregor po mě půjde jako po Mayweatherovi. Nastala příležitost. McGregor jde do vracáku na vnitřek, Špunt brání. Já si najedu úplně nejvíc nakraj, co to jde. Jdu na brzdy trochu později, utáhnu tu zatáčku a co nejdříve na plyn. Tím se dostávám před McGregora a jsem v sendviči. Teď si musím hlídat i zaděk. To do konce kola jde. Připravuju si Špunta ve třetím sektoru, on se nechává vynést v předposlední zatáčce, což mu zhorší výjezd na cílovku. Já mám lepší stopu a Špunta dotáhnu na jeho úroveň na cílovce. Ale kára prostě nezrychluje tak dobře, jako ta Špuntova. Jinak bych byl už před ním s takovým dobrým výjezdem. Držím si stopu na vnitřku do další zatáčky. Jenže ne, nepustí mě tam, takže Špunta nechám jet. To mě zpomalí a jsem pod útokem McGregora hned do další zatáčky. To jsem čekal, tak volím trochu defenzivní stopu a ubráním to. Musím toho Špunta předjet co nejdřív to jde. Třeba do té další vracečky. Pěkně si ho nalajnuju, jde na vnějšek, já na vnitřek, jdu později na brzdy. Jsem předním kolem na úrovni jeho zadních kol, ale on jede jakože pořád rovně. Pak, z ničeho nic, mě prostě zavírá. Magor, Hňápnu zase na brzdy, zablokuju zadek a už se to smykuje. Plný kontra, nohu z plynu a taktak jsem nezůstal v protisměru. Tím jsem ztratil kontakt a jsem zase za oběma z nich. Fakt dík, vole. Ale nevadí, zkusíme to znovu. McGregor se zase snaží, ale výsledek se nedostaví. Dostavil jsem se zase já. McGregor to bezhlavě pošle do Špunta, ten se nasere, McGregor se omluví a nechává místo na vnitřku. Tak se tam nacpu já a v dalším kole dávám konečně i Špunta. Stejným způsobem jako předtím, ale teď jsem si to pohlídal. Pak jsem jim ujel a to už závod pomalu končí. Ještě pár kol a hotovo. Šachovnicová vlajka a je dozávoděno. Zajíždím do boxů. Nakonec Špunt byl v týmu, který jel před námi, takže jsem uzmul jedno místo. Byli jsme totiž 10. v pořadí, když jsem vyjel já. Takže celkově 9. místo. 

Hned po závodě panovala docela nabroušená atmosféra. Jelikož Špunt byl o kolo vzadu (to jsem byl i já) a McGregor bojoval o 3. místo celkové s károu, která nás pak v závěru naháněla, byli McGregorovci dost nasraní, protože kvůli tomu byli čtvrtí.  Taky jsem slyšel, že do něho Špunt ještě pak naboural jedno kolo před koncem. 

V průběhu závodu se taky stala dost vyhrocená situace, kdy již zmíněný Tatík málem dal do držky jednomu týmu, protože prý blokovali jeho dceru. Ale jakože fakt byl uplně nepříčetný. Zaslech jsem “..ty neumíš závodit, kret..ne, tahle ji naschvál blokovat ty, ču.á.ku” a podobně. No vyložene amaterský závod že :D Organizátoři to nakonec urovnali, ale mám s organizováním závodů (těch virtuálních) několik zkušeností, a tihle kreténi se najdou vždy. Ikdyž vůbec o nic nejde. Jen o to, aby si všichni užili den a společně si zazávodili. Být organizátorem, dostali by diskvalifikaci za arogantní a nesportovní chování. Musí se ale uznat, že tu holku fakt  dost blokovali. Ale to nic nemění na tom, že se jedná o amatérský závod.

Všichni se postupně vracíme do normálu, adrenalin se snižuje, oslavíme stupně vítězů a bouchá se šáňo. Celkově to vyhráli borci zo Slovenska. Profi závodníci, s nejrychlejším kolem závodu a to ještě s penalizací stop and go, za roztlačení při startu. My jsme si pak dali grilované maso a klobásy, poseděli, zhodnotili a mrknli na časy. Shodli jsme se na tom, že Sedmička stála za hovno. Všimli jsme si, že vítězové měnili káru během kvalifikace. Zajížděli 1:14, vyměnili káru a rázem 1:12. Pak v závodě vyměnili taky káru a z 1:12 bylo 1:11 až 1:10. Škoda, nakonec jsme mohli káru mezi kvaldou a závodem zkusit vyměnit. Ale to už je jendo. Honza potom hodil řeč s jedním z organizátorů a ten mu řekl, že den předem zajela holčina v Sedmičce 1:10:xx. Lukáš to okomentoval slovy “No jasné že jo, jela hranu, pokazila to a nám už to nejelo”. Žážitek to byl ale super, všichni 4 jsme zajížděli víceméně hodně podobné časy. Ani Honza nám nedal na prdel. Zkusíme se dostat na další závod znovu. Organizačně to bylo bez chyby. všichni byli přátelští a tešíme se na další pokračování. Jen je škoda, že profíci, kteří jezdí furt, jezdí na tyto amatérské podniky vyžírat první místa a pak ještě třeba nedodržují pravidla. Nechápou jednoducho věc, že musí oznámit výměnu jezdců, že se v boxech jede pomalu, a že hlavně o nic nejde. Ale i amatérské týmy byly dost rychlejší než my. Na druhou stranu, mají určitě podstatně více natrénováno. Kromě Honzy jsme na Steel Ringu jeli podruhé. Každopádně, Steel Ring doporučuji, stojí to za to!

Mějte se a zase někdy příště!