Ptejte se Vojty: Čím nahradit Seveřana?

V rubrice Ptejte se Vojty šéfredaktor Vojta Dobeš (a občas i ostatní členové redakce) každý týden radí čtenářům s palčivými otázkami života nadšeného motoristy – ať už jde o výběr příštího vozu, rozsouzení hospodských debat nebo odpovědi na filosfofické otázky.

Milí Vojtové,

potřebuju váš názor. Už asi osm let používám na denní ježdění a delší cesty Volvo 960 z roku 1990, benzínový třílitr na LPG. Mám ho rád a líbí se mi (byť ne tolik jako 760) a naprosto mi vyhovuje pohodlím, výbavou i stylem.

Auto je to v podstatě spolehlivý, ale má několik much (elektronika automatu hlásí záhadný chyby, automatika topení a klimatizace si dělá, co chce, místy se začíná objevovat koroze…), které můj servis neumí řešit (a já už vůbec ne) a které mě příležitostně nutí k úvahám, čím ho nahradit.

A to je oříšek. Nahrazovat ho novějším autem se mi nechce, jako ultrakonzervě se mi totiž líbí máloco po roce 1970, natož po roce 1990. Navíc bych si přál co nejjednodušší konstrukci, která by znamenala minimum problémů. No a starší auta zase bývají ojeto, žejo.

Aby to bylo ještě složitější, nerad bych ztrácel (moc) na výkonu, pohodlí či výbavě, a už vůbec ne na stylu. Potřebuju tedy velký, starý, levný, pohodlný, spolehlivý a krásný auto, pokud možno se zadním náhonem, k němuž mám afinitu, s výkonem, kterej nezdržuje v dnešním provozu, který dokáže jezdit každej den do práce i projet Turecko, s automatem a tempomatem, s otvírací střechou a loketní opěrkou vpředu. A s pozinkovanou karoserií či jinou účinnou antikorozní úpravou, abych si mohl myslet, že mi vydrží napořád, jako jsem si to myslel o Volvu.

Co nepotřebuju, je nějakej výraznější sportovní projev – na to mám jiný auto a preferuju pohodlí. Nepotřebuju ani nějakou extra přepravní kapacitu, i na to mám jiný auto. Ani to nemusí bejt nutně čtyřdveřovej sedan, jezdí v tom obvykle jen dva lidi, děti to vozit nebude a dvoudveřový auta jsou obecně hezčí.

Líbí se mi třeba MB W126 SEC. Ale tipuju, že to nebude zrovna vzor jednoduchosti, takže se ho trochu bojím. Navíc nevím, jak moc hnijou. Nebo Volvo 780, ale těch je málo a jsou drahý. Pak jsou tu americký auta, ale o těch vlastně nevím vůbec nic… a zmínil jsem, že to musí bejt levný, neboť jsem chudý?

Tak ukažte, jak byste takovej hlavolam vyřešili vy?

Dad

Málokdy mám z nějakého dotazu takovou radost. Nejen proto, jak precizně a přitom poutavě je podaný, ale především kvůli tomu, že odráží jeden z neustávajících směrů mého pátrání po ideálním automobilu. Velké a pohodlné kupé či sedan konzervativního ražení, s výkonným kultivovaným motorem a elegantním designem. Taková auta vždycky patřila k vrcholu toho, po čem jsem toužil a co jsem považoval za ideální dopravní prostředek pro každý den.

Bohužel pro nás oba odpověď na tuto otázku není zrovna jednoduchá a najít vůz, který bude splňovat všechny požadavky, se může ukázat téměř nemožným. 

Abychom protřídili naše možnosti, začněme od nejzapeklitější kombinace požadavků. Najít vůz, který bude zároveň velký a pohodlný i jednoduchý a spolehlivý. Doba totiž tomuto spojení příliš nepřeje a moderní velká auta obvykle bývají složitá, luxusní a tím pádem také náročná na servis. A speciální požadavek na odolnost vůči korozi ztěžuje situaci ještě o něco víc. 

Vezměme si například starý Mercedes SEC, který zmiňuješ. Mohl by splňovat téměř všechny požadavky – jeho karoserie ohromí elegancí, interiér byl ve své době vrchol luxusu, pod kapotou se skrývá mocný osmiválec a podvozek byl zrozen pro poklidné cestování a nikoliv pro sportování. Jenomže dnes už je W126 youngtimer a nikoliv auto pro denní ježdění. Tedy alespoň pokud člověk nebydlí v Kalifornii a nemá dostatek financí na pravidelnou údržbu. S omezeným rozpočtem a sklony starých Mercedesů podléhat v našich podmínkách korozi to nebude ta správná volba. A totéž můžeme ze stejných důvodů říct i o menší W124 CE nebo pozdější W140 alias Mamutu, případně jeho dvoudveřové variantě.

Existuje však jedna britská značka, která je usedlá, komfortní a zároveň relativně provozovatelná

Volva jsi úspěšně vyřadil z výběru sám a najít další evropské alternativy nebude jednoduché. Tuším, že velké mainstreamové sedany jako Ford Scorpio a Opel Omega jsou příliš plebejské a luxusní německé značky mimo Mercedes naopak příliš sportovní a agresivní. Co tedy zbývá? 

Možností by byla sladká Francie. Citroën XM je levný, extrémně pohodlný a na cestování neobyčejně příjemný. Nicméně představa, že s takovou věcí cestuji dál než na Moravu, o Turecku nemluvě, je poněkud děsivá. Na druhou stranu, staré Citroëny u nás mají bohatou síť nadšenců a specializovaných servisů. Ostatní francouzské značky nic podobného nenabízejí a stejně tak ty italské míří obvykle spíše sportovním směrem, takže nezbývá než se podívat za kanál La Manche.

Tam najdeme spoustu nóbl strojů od značek se zvučnými jmény, které však rozhodně nezabodují kombinací spolehlivosti a dostupnosti náhradních dílů. Provozovat Jaguar nebo Bentley sice není zdaleka tak nedostupné jak si mnoho lidí myslí, ale pořád to není záležitost pro slabé povahy (na druhou stranu, Volvo 960 je slušná průprava). Existuje ale ještě jedna britská značka, která je správnou měrou usedlá, atraktivní, pohodlná a i dnes relativně provozovatelná.

Je jí dnes poněkud pozapomenutý Rover. Ten kromě pozoruhodného sedanu 75, vyvinutého ve spolupráci s BMW a přinášejícího ducha staré doby do 21. století, vytvořil i další neobyčejně zajímavý stroj. Řada 800 byla v podstatě britská Honda Legend, takže nesplňuje požadavek na pohon zadních kol, ale japonské kořeny přinášejí i spoustu pozitiv. Třeba kvalitní techniku a japonskou spolehlivost, zabalenou ovšem v britsky elegantním designu. Zvláště ve verzi kupé je to opravdu zajímavé auto za relativně málo peněz.

Amerika bývala plná pohodlných a jednoduchých kupé s působivou architekturou

To je ostatně i původní Legend. A když už jsme u japonských vozů, lákavou volbou může být nepochybně i první generace Lexusu LS400, která působí tak trochu jako evoluce Mercedesu W126. Luxusní japonská auta dokáží být pohodlná i okouzlující, vynikají precizní technikou a solidní spolehlivostí. Problém však nastane, když se konečně něco rozbije – obvykle to totiž bývá drahé, nesehnatelné nebo obojí.

Zbývá nám tedy poslední kontinent. Amerika. Před deseti nebo ještě spíše dvaceti lety by byla jasnou volbou. Nový kontinent byl plný obrovských, pohodlných a přitom díky své jednoduchosti velmi spolehlivých sedanů a kupé s působivým designem. Nebo spíš architekturou. 

Bohužel, v 80. letech velká kupé vymizela a v průběhu devadesátek začaly ustupovat i sedany. A i když je Chevrolet Caprice nebo dvoudveřový Cadillac z 80. let možná o něco levnější udržet v provozu než Jaguar nebo starý Mercedes, o to víc je budeš v každodenním provozu nenávidět za mizernou ergonomii či neochotu zatáčet. 

I dlouho po začátku nového století ale zůstalo na trhu jedno auto, které všechny tvoje požadavky splňuje naprosto perfektně. Je jednoduché a postavené na technice, která byla od začátku navrhována tak, aby zvládla dlouhou službu jako taxík nebo policejní auto. Je také neobyčejně pohodlné. Má dostatek výkonu. Dokáže být překvapivě úsporné. A přinejmenším jeho starší varianty jsou i pohledné způsobem, který by si mohl získat staromódního člověka.

Mluvím samozřejmě o Lincolnu Town Car, jehož poslední generaci (ve verzi před faceliftem) jsme ‚dlouhodobě testovali‘. Mám jen obavu, že jeho kulaté tvary, přezdívané fanoušky amerických aut ‚Hyundai look‘, ti nebudou příliš po chuti, stejně jako by tě nejspíš nenadchlo snižování nákladů, kterým auto s příchodem nové generace roku 1998 prošlo. 

Optimální variantou by mohla být generace předchozí, tedy ročníky 1990 – 1997. Z nich pak spíše varianta po faceliftu, s užšími světly a hlavně s modernějším interiérem a skvělým motorem 4.6 Modular, který sice postrádá něco z klasického ‚zátahu odspoda‘ starého OHV pětilitru, ale zato je ještě spolehlivější a překvapivě úsporný. A dokonce je jeden vhodný exemplář právě na prodej…