Mýty a legendy: Lexus LS400

Jsou auta, která každý zná, každý o nich mluví a každý na ně má nějaký názor. Představují měřítko určitých kvalit, nebo jsou to prostě jen legendy samy o sobě. Bývají s nimi srovnávány nové modely. A vyvolávají dlouhé hádky, kdykoliv se o nich někdo zmíní v internetové diskusi. Postupem času ale zjistíte, že o nich sice všichni mluví, ale většina lidí je nikdy neřídila – což se často týká dokonce i motoristických novinářů. A jako celoživotní benzínová hlava, vydělávající si posledních pár let na živobytí coby motoristický pisálek, jsem si uvědomil, že i když jsem už jezdil doslova stovkami různých aut, mám pořád zoufalé mezery v „motoristickém vzdělání“. Jak vůbec můžu psát o nových Alfách, a hodnotit jejich charakter, když jsem nikdy neřídil „opravdové“ Alfy minulosti? Můžu vůbec říkat něco o kvalitách sportovních vozů s předním náhonem, když jsem nikdy neřídil Hondu Integra Type-R, obvykle považovanou za měřítko mezi sportovními předokolkami?

Rozhodl jsem se to napravit. Chci vytvořit seznam aut, která by každá benzínová hlava měla alespoň jednou za život okusit. A chci se o své zážitky a dojmy podělit s vámi, čtenáři Autíčkáře.

Většina legendárních automobilů dosáhla statusu výjimečnosti díky jedinečným myšlenkám, originálnímu designu, charakteru (ať už to je cokoliv) nebo radosti, kterou přinášejí svým majitelům a řidičům. Je tedy vůbec možné, aby se legendou stalo pragmatické a chladně efektivní auto, jehož vznik byl navíc inspirován jiným, již existujícím modelem?

Když byl v roce 1989 představen první Lexus pod jménem LS400, rozhodně nepatřil mezi ta nejvíce originální auta na trhu. Vlastně vypadal docela dost podobně jako tehdejší Mercedes třídy S (řada W126). Dokonce se i podobně jmenoval (odstraňte z jeho názvu L a perfektně zapadne do systému označování, který začal Mercedes používat o pár let později). A navíc, nic z toho nebyla náhoda. LS400 byl výsledkem chladného rozhodnutí šéfů od Toyoty, že chtějí zaútočit i na vyšší příčky automobilového trhu. Dohoda mezi Spojenými státy a Japonskem omezovala počet japonských vozů, které mohly být do země přivezeny – takže se jevilo jako docela chytrý nápad přivézt nějaká dražší auta, na kterých se dá více vydělat. LS400 sám o sobě sice mnoho nevydělal – s cenovkou 35 tisíc dolarů za základní model (který ale snad nikdo nikdy neviděl) byl mnohem levnější než německá konkurence a nejspíše prodělečný. Vyšlapal ale cestičku pro obchodně vysoce úspěšné následníky a pro další modely. Ty byly většinou mnohem bližší existujícím Toyotám (zejména model ES300, což byla v podstatě nafintěná Camry, nejběžnější a nejtuctovější sedan v Americe), ale díky pověsti, kterou značce vybudovala vlajková loď LS400 se je dařilo – a dosud daří – prodávat s obrovskými zisky.

Pokud si, stejně jako my, myslíte, že Mazda Miata je pravděpodobně tím nejlepším britským roadsterem, který byl kdy postaven, potom asi pochopíte, proč považuji LS400 za nejlepší Mercedes-Benz v historii. Zatímco třída S samotná se v generaci W140 stala poněkud obtloustlou a tak trochu vulgární, LS400 velmi připomíná W126 – asi nejelegantnější třídu S všech dob. Jen je skoro ve všech ohledech lepší. A zatímco pověst o neprůstřelné spolehlivosti Mercedesů utrpěla v devadesátých letech těžké rány, Lexus přišel s neuvěřitelnou úrovní kvality materiálů i zpracování, a samozřejmě také s výjimečnou spolehlivostí.

pověst o spolehlivých mercedesech utrpěla těžké rány, ale lexus přišel s neuvěřitelnou kvalitou

Jako příklad můžeme použít LS400 z roku 1990, kterou vidíte na fotkách v tomto článku. Současný majitel a můj bývalý kolega si jí koupil poté, co ve srovnávacím testu proti zbrusu novému Lexusu LS600h zjistil, že staré auto je nejen pohodlnější než to současné, ale také solidnější a lépe zpracované. Což je na 23 let staré auto v ceně pár měsíčních výplat obdivuhodný výsledek.

A navíc tahle věc působí mnohem moderněji, než má jakékoliv čtvrtstoletí staré auto právo působit. Stačí se podívat třeba na palubní desku – nejenže má moderní luminiscenční budíky, ale zapuštěné kontrolky jako by pluly ve tmě za přístrojovým panelem. Vytváří to zvláštní trojrozměrný efekt, jako byste se místo klasické palubky dívaly na holografickou projekci ze Star Treku. A utlumené zadunění, které uslyšíte při nastartování čtyřvačkového čtyřlitrového osmiválce o výkonu 250 koní, zní jako z auta přinejmenším o deset let novějšího – a ani ve zbrusu novém by nepůsobilo nepatřičně.

Jedinou zřetelně nemoderní věcí na tomto voze je naladění jeho podvozku. Zvláště pro nás Evropany, ovlivněné německou představou o „dobrém podvozku“ (což v podstatě znamená použít pružiny ze žuly, aby ani těžký naftový motor před přední nápravou nenarušil precizní ovladatelnost vašeho vozu při 250km/h, což je nepochybně vaše standardní cestovní rychlost) je LS400 neobyčejným zážitkem. Byl navržen primárně pro americký trh, takže ve výsledku spojuje sofistikovanost Mercedesu s měkkostí a plavností Lincolnu Town Car.

Což znamená, že velký Lexus dokáže docela schopně zatáčet, pokud chcete. Ale také to znamená, že nechcete. Místo toho, aby vás provokoval ke spěchu, jak to dělá spousta velkých německých sedanů, vás LS uklidní a vyvolá ve vás pocit naprosté spokojenosti s pohybem devadesátkou. Do cíle své cesty tak přijedete o pět minut později, ale také uvolnění a odpočatí, ne napumpovaní adrenalinem jako kdybyste na stejnou cestu použili BMW či Audi.

je tedy jen logické, že bych se měl do ls zamilovat a chtít si ho vzít domů a mít s ním malá iska

Vážně to působí, jako kdyby někdo vzal to nejlepší z velkých Benzů a velkých amerik, což jsou dva z mých nejoblíbenějších druhů vozidel na dlouhé cesty, a zkombinoval z obou to nejlepší. Takže je jen logické, že bych se měl do LS bezhlavě zamilovat a chtít si ho vzít domů a mít s ním malá ISka. A je pravda, že jsem se po nich jeden čas poohlížel. Dokonce jsem sledoval v inzerci přesně tento konkrétní vůz a jen nedostatek hotovosti mi zabránil v jeho nákupu. Podle všeho, co jsem o něm četl, jsem předpokládal, že mě ohromí a byl jsem si téměř jistý, že tohle auto je přesně to, co chci a potřebuji.

Jenomže ono není. Poté, co jsem s ním strávil necelé dva dny, jsem si najednou uvědomil, že ho nechci vlastnit. A že ho pravděpodobně nikdy vlastnit nebudu. Ale proč?

Je snadné na tuhle otázku odpovědět, ale těžké to vysvětlit. Tohle auto prostě nemá duši. A už jen snaha vysvětlit někomu, že Toyota Corolla sedan nemá duši je pořádně těžký úkol. Takže vysvětlit absenci „duše“ v osmiválcovém sedanu se zadním náhonem, který je fantastický téměř ve všem, co dělá, je hotová noční můra.

LS400 spojuje všechno dobré z Lincolnu Town Car a Mercedesu třídy S, ale dělá to lépe. Jezdí tak jak má, zní tak jak má (pokud vůbec něco slyšíte, což je správně), je pohodlný, jeho řízení je úžasně uvolňující a uklidňující, je perfektně vyrobený a skvěle funguje dokonce i po půl století. Ale řídit ho vám nepřinese žádnou radost.

Možná, že jiná povaha by nalezla radost v tom, jak Lexus perfektně dělá všechno, k čemu byl navržen. Pokud je to sofistikovanost a komfort, co na autech obdivujete, a pokud máte rádi auta, která vás neobtěžují něčím tak podřadným jako je řízení a nutnost na něj myslet, asi z něj budete nadšení. A pokud musíte jezdit tak často a tak daleko, že vás to unavuje, budete ho milovat. Řídit tuhle věc totiž není únavné ani trochu. Dokážu si představit, že bych za volantem LS400 urazil 400 nebo 500 kilometrů každý den, a pokaždé z něj vystoupil odpočatější než když jsem nastupoval.

Ale já miluju řízení. A navíc pracuji z domova, takže nemusím jezdit často ani daleko. Takže chci, aby pro mě každá jízda byla zážitkem. Chci si každou minutu za volantem vychutnat a užít. A LS400 mi nic takového nenabízí. Odvede svoji práci, a získává můj obdiv za své schopnosti. Ale dokáže vás od travného procesu řízení izolovat tak dokonale, až je nakonec nudná a nezajímavá.

Řídit LS400 je asi stejně zábavné a zapamatováníhodné jako spánek. Ale také podobně osvěžující…

Mýtus, nebo legenda?

Legenda. Nová značka se pustila do souboje s největšími jmény v branži, a hned napoprvé uspěly. A i teď, po čtvrt století, je to jedno z nejpohodlnějších aut vůbec.

Měl bych si ho vyzkoušet?

Rozhodně. Uvolníte se a dostanete zcela nový náhled na to, co znamená „pohodlí“.

Měl bych si ho koupit?

Pokud potřebujete hodně jezdit a nebojíte se víc než dvě dekády starého auta, pak rozhodně. Pokud chcete hračku, kterou si budete užívat každý den, hledejte jinde.