Zapomenuté Lambo od Onassise aneb jak si užíval řecký Elvis

Být bohatý a slavný muzikant v šedesátých či sedmdesátých letech s sebou přinášelo jisté povinnosti a nezbytnosti. Museli jste se například přepravovat rychle a stylově, ale zároveň nebrat auta moc vážně. Auto správné rockové či popové hvězdy nebývá nablýskané a pečlivě udržované. Není to ceněný miláček a objekt vášně, ale používaný nástroj. Cestuje se s ním napříč kontinenty, závodí s kolegy nebo se ujíždí policii, obé s možnými následky destrukce automobilu, ať už nárazem do pevné překážky nebo třeba ohněm. A nebo ho můžete někde prostě zapomenout.

Stamatis Kokotas nepatřil mezi popové hvězdy známé po celém světě – na to je jeho hudba příliš, řekněme, “přizpůsobená řeckým uším”. Ale ve své domovině byl známý velmi, a také velmi populární. Představte si něco jako Karla Gotta u nás. Jen s tím rozdílem, že Řecko bylo víceméně kapitalistickou zemí západního střihu a tudíž Kokotasovo nadšení pro auta mohlo sahat dál než k Fordům či Cortinám, kterými jezdil Zlatý slavík. Zvláštěpak když ke zpěvákovým fanouškům patřil Aristotle Onassis, jeden z nejbohatších mužů tehdejšího světa.

A jak takový rejdařský magnát oceňuje dobrou hudbu? Zatímco mi plebejci občas hodíme muzikantovi něco do klobouku nebo zaplatíme dobrovolné vstupné na koncertě, mohl si majitel flotily tankerů dovolit víc. Třeba nadělit svému oblíbenému zpěvákovi zbrusu nové Lamborghini.

V roce 1969 byla Miura P400S asi tím nejúžasnějším, co jste si mohli koupit, pokud vám šlo o rychlost a styl. Jakožto první klasický supersport s motorem uprostřed předběhla o celé roky konkurenční Ferrari Berlinetta Boxer a snoubila v sobě geniální podvozek, fantastický motor a nezapomenutelný design z pera studia Bertone a jeho stoupající hvězdy Marcella Gandiniho.

I naprosto sériové Lamborghini tak byla něčím opravu výjimečným. Ale pokud jste největší popová hvězda v Řecku, asi se nespokojíte s něčím tak nudným, a budete muset i svoji Miuru tak trochu “potunit”. A vůz Stamise Kokotase byl vskutku pozoruhodnou směsicí úprav.

To, že měl příplatkovou klimatizaci se dalo v horkém Řecku očekávat, stejně jako vás nejspíš u muže s bohatými zkušenostmi z rallye, kterým Stamis byl, nepřekvapí přítomnost světelné rampy pod předním nárazníkem. Ale byla tu i celá řada úprav, které zdůrazňují “showmanskou" část jeho osobnosti. Třeba na zakázku vyrobená maska chladiče, nebo gravírovaná hlavice řadící páky, madlo pro spolujezdce a celá řada detailů. A podívejte se na ty koncovky výfuků, nejsou šílené?

Nejvíc “rockerský” byl ale způsob, jakým Miura opustila služby Stamise Kokotase. Ne snad že by jí prodal nebo odvezl k dealerovi jako protiúčet, což by s tak cennou věcí udělala většina lidí. Ne, on s ní zkrátka jezdil a jezdil, až po třech letech, při nájezdu zhruba 83 tisíc kilometrů motor nevydržel nepochybně tvrdé zacházení. Řešením byla jen kompletní generálka v Sant Agatě a tak byl motor vymontován a odeslán zpět do svého rodiče, zatímco auto čekalo v podzemních garážích hotelu Hilton v Athénách.

A tam také stálo až do chvíle, než byl motor dokončen, zaplacen a připraven. Což trvalo možná trochu déle než byste čekali. Konkrétně do doby před zhruba pěti lety, kdy byla Miura objevena, když bylo nutné parkoviště kvůli rekonstrukci hotelu vyklidit. Nějak se totiž zapomnělo na zaplacení účtu za opravu a motor tak čekal v továrně Lamborghini nějakých 40 let…

Za pozornost ale stojí i to, jak Miura po pouhých třech letech provozu vypadala. Můžeme předpokládat, že zrovna v hotelovém parkovišti Hiltonu asi auto příliš poškození nenasbíralo. Takže všechny ty promáčkliny, rozbité drobnosti a zohýbané plechy musí být výsledkem toho, co Lamborghini zažilo za svou krátkou hvězdnou kariéru.

Zkuste si to jen představit. Tři roky. Skoro třicet tisíc kilometrů za volantem Miruy v každém z nich. A být v situaci, kdy vám nijak zvlášť nevadí, že bude na konci vypadat takhle. To je ten pravý rockerský život…