Za volantem: Alfa GTV6 - Mechanické kiwi!

Valná většina aut jejichž kola se odvalují po silnicích tohoto světa je tak uniformně stejná, že napsat o nich poutavý článek je buď zhola nemožné nebo potřebujete mít fantazii a smysl pro drama jako Dan Brown. Ale pak je tady ta druhá skupina vehiklů, do které patří i křiklavě zelená Alfa GTV6, za jejíž volant jsem se na jedno víkendové dopoledne dostal a díky bohu za ně. Psát dojmy z GTV6 by snad dokázal i analfabet. Napadá mě tisíc způsobů, jak začít a dalších milion, jak pokračovat. Zkrátka, tohle auto je tak intenzivní, že největším problémy při psaní následujícího textu nemám z nedostatku nápadů, ale naopak z rozhodování, který z těch mnoha příběhu rozvinout jako první…

šum listů a občasný trylek ptactva je náhle kdesi z dáli přerušen neuvěřitelně sytým vytím Bussa.

A já začnu snad tou nejméně očekávatelnou situací – tichem. Ticho je ve světě staré Alfy s bussem velmi důležitá věc. Šumění lesa v podbeskydí nerušené zvukovým smogem civilizace je to pravé prostředí pro galakoncert šesti válců a tuctu ventilů a je mi strašně líto, že bez externího mikrofonu byl záznam pořízený našim nahrávacím zařízením natolik tristní, že ani trojitý facepalm nedokáže vyjádřit míru jeho selhání. A slovy zkrátka nejde vyjádřit ani zdaleka, jak je šum listů a občasný trylek ptactva náhle kdesi z dáli přerušen neuvěřitelně sytým vytím Bussa. S každou blížící se zatáčkou napětí narůstá a husí kůže je víc husí. Najednou se zpoza svodidla vynoří čtveřice nazlobených očí a ze stále silnějšího teskného „Whhhoooooooo“ se po mihnutí kolem konsternovaného publika díky panu Doplerovi stane neméně mrazivé řežavé „žžžžžgggrrrrrrňňňňň“. Uff, člověk ani nemusí sedět uvnitř a zcela jasně cítí, že jeho cuore je najednou sportivo a nechápavě kroutí hlavou nad tím, jak někdo tuto svatou dvojici slov může použít v souvislosti s Brerou poháněnou stádem zotročených klokanů. Ale pojďme popořádku (pokud nemíníte číst historický podkres, přeskočte rovnou o dva odstavce dále).

Alfa GTV, známá také jako Alfetta (stejně jako sedan s nímž sdílela platformu), byla sportovním kupé s klasickou koncepcí vyráběným od roku 1974 až do roku 1987, přičemž v létě 1980 postihl kupé facelift, jež je na první pohled rozeznatelný dle vystouplých nárazníků a což je případ i námi vyzkoušeného auta. Karoserie byla kdysi zřejmě elegantní – vždyť ji navrhoval sám Giorgieto Giguiaro a jeho studio Italdesign – ale dnes již marně skrývá desetiletí, kterým musela čelit. Je malichené hodnotit tak pomíjivou a subjektivní věc, jako je design, ale zde si svůj osobní dojem neodpustím. GTV ve mně vyvolává více smíšených pocitů, než pivo z tanku čepované do plastového kelímku. Při pohledu zepředu nebo z předošikma se mi podlamují kolena. Přísný výraz čtyř světlometů má podobnou míru charismatu, jako James Bond v podání Rogera Moorea, jež Alfettu proháněl ve filmu Chobotnička. Záď s negativním sklonem je však naplno drcena tíhou běhu času a podmanivé přídi se nemůže rovnat. Neznalí si GTV z určitých úhlů pletou se Škodou Rapid.

Přísný výraz čtyř světlometů má podobnou míru charismatu, jako James Bond v podání Rogera Moorea

Ať tak nebo tak, GTV skrývala pod karoserií to nejlepší, co Alfa v 80. letech uměla. Klasická koncepce s motorem vpředu a pohonem zadních kol byla vylepšena o systém transaxle – tedy převodovku posunutou vzad tak, aby přispívala k ideálnímu rozložení hmoty. Přední zavěšení bylo tvořeno dvojitými lichoběžníky s torzní příčkou a vzadu byla náprav typu DeDion. Předpokládáte výborné jízdní vlastnosti? Přesně tak. Posedlost Alfy jízdními vlastnostmi dokládá i umístění brzdových kotoučů přímo na hnací hřídel – to aby byla neodpružená hmota co nejmenší. Zbývá info o motorech, v případě faceliftové verze se pod kapotou nacházel buď čtyřválec 2.0 anebo Busso 2.5, jehož přítomnost propůjčila autu jméno GTV6 a kapotě slušivý hrb, dle něhož je šestiválcová verze lehce identifikovatelná na první pohled.

Než sednem za volant, je férové říct, že zelená GTV6 zdaleka není sériová. Místo Bussa 2.5 se 160 koňmi pod její kapotou tepe srdce 3.0 12V a vstřikováním L-Jetronic, jež by mělo ukrývat stádo o 190-ti hlavách. Na motoru a převodovce jsou velmi tvrdé semi-racing silentbloky a italští plnokrevníci káží své posleství na cestu skrze závodní samosvorný diferenciál. Sériový podvozek je nahrazen tužší alternativou firmy RS Racing (Mezi majietli GTV velmi oblíbený) a v podbězích se místo tradičních kol Campagnolo skrývají jejich modernější ekvivalenty nesoucí mnohem sportovnější rozměry pneumatik. Slibuju, tohle už je ze suchých faktů všechno!

Tak jo, nasedám. A upřímně řečeno, jestli křiklavá zeleň (jejíž přítomnost na karoserii majiteli Tomášovi neustále mlátím o hlavu nejen já, ale i většina jeho kamarádů) a určité partie Alfy dokáží člověka uchvátit, ztvárnění interiéru vás vrhne zpátky do dob, kdy v Česku panoval reálný socialismus a Michal David zpíval maximálně ve sprše. Na svou dobu byla Alfa vevnitř jistě působivá, ale v kontextu dnešní doby se dojem blíží kanceláři albánské odchovny plemenných vepřů. Sedadla sice mají jakési boční profilování, jeho pevnost však již odvál čas. Takže všechno špatně? Ale kdeže. Vevnitř na vás dýchne pravý vintage feeling a pozice za volantem vůbec není zlá. Sedí se příjemně nízko a vše potřebné je po ruce.

Chci zmáčknout spojku a zařadit, ale něco je špatně. pedály v 350Z nebo 911 se oproti GTV zdají jako spoječky pro mamánky.

Hlavně to červené tlačítko, kterým se kupodivu neodpaluje jaderná hlavice… i když jak se to vezme. Třílitr se totiž ihned po napumpování první dávky naturaly do spalovacích komor projeví jako solidní bestie a celý vůz prostoupí hutná dávka vibrací. A zvuku..  prvotřídního zvuku..  Kdyby existovalo něco jako akustický trh, prodával by se zvuk třílitrového Bussa jako velmi drahá exportní komodita pro smetánku. Chci zmáčknout spojku a zařadit, ale něco je špatně. Pokud vám někdo bude tvrdit, že pedál v 350Z nebo 911 je tuhý, nevěřte mu. Ve zmíněných vozech to je totiž spoječka pro mamánky. Alfice má spojku tvrdou jako kámen a zamáčknout ji do podlahy vyžaduje razanci poctivého pštrosího kopance. Jenže dřina nekončí. Při vymotávání se z benzínky málem trefím kontejnery pro tříděný odpad – točit s miniaturním volantem bez posilovače není nic pro mé imitace rukou. A já se už vůbec nedivím, že Tomáš vypadá tak trochu jako napodobenina mladého Arnolda. Kašlete na fitko, kupte si GTV6, muskulatura zaručena.

Jízda po městě je v GTV6 velmi hlučná, intenzivní a únavná. Ale o tom jistě slyšet nechcete. Jakmile minete značku konec obce, může začít boj. Ano, boj! Náročné řízení starého auta tady na vás promlouvá skrze všechny ovládací prvky. Frajerské pózování metrosexuála s opěradlem naležato a jedním prstíčkem na volantu si nechte pro soudobé hot hatche, tady by tekla krev. Je to těžké, ale krásné. Řízení se sice s rostoucí rychlostí stává lehčím, ale stejně to nic nezmění na tom, že auto do každého oblouku musíte poslat rozhodným pohybem a ne náhodným kýchnutím okolo letící mšice. To je však jen část atmosféry. GTV6 je tak analogové, mechanické a lineární, jak si jen člověk dokáže představit. Zatímco bojujete se vzdorovitými ovládacími prvky, všechno kolem vás drnčí, vibruje a hučí (to ty silentbloky na pohonném ústrojí), každé stlačení pravé nohy znamená až děsivé bezprostřední reakci a krom vypuštění krakena také průběžné uvolňování akustických orgasmů. Konečně se dostávám na oblíbenou pasáž Bílá – Konečná a dovoluji si šlápnout Alfici pořádně po krku.

Výkon, který je dnes u sportovních aut důvodem k posměšnému úšklebku tady do vás dokáže napumpovat tolik pozitivních emocí, že je nestačíte vstřebat za týden

Na sjezdu z hlavní cesty podřadit na dvojku a jdeme na to. Ach, je neuvěřitelné kolik emocí dokáže vzbudit ta slavná strojovna. Výkon, který je dnes u sportovních aut důvodem k posměšnému úšklebku tady do vás dokáže napumpovat tolik pozitivních emocí, že je nestačíte vstřebat za týden a kupodivu k tomu vůbec nepotřebuje maniakální tlačení do sedadla. Třílitr je silný tak akorát, ale hlavně vás zcela dostane bezprostřednost jeho reakcí a ten božský zvuk, teskné volání, které s každou další stovkou otáček žadoní, abyste plynový pedál zašlápli ještě o něco hlouběji do podlahy. A vůbec nevadí, že dvanácti ventilová varianta (na rozdíl od svých sourozenců s dvojnásobným počtem ventilů) vlastně ani moc netouží po mazlení se s omezovačem otáček. Musím to říct ještě jednou, vážně mě mrzí, že kamera ten úžasný zvuk nepobrala a místo milionu slov nemohu poskytnou jediný odkaz.

Převodovka má velmi daleko k mechanické preciznosti, dorazy jsou gumové a dráhy poměrně dlouhé, ale vůbec nemůžu říct, že by mě snad otravovala, takže si vychutnám trojku a čtyřku na delší rovince před brzděním do šikany tvořené úzkým mostkem. Všecko pořád drnčí, divím se, že z interiéru neodpadávají kusy těch albánských plastů, do toho vyje Busso…  nádhera. Na brzdy se musí šlapat, aby se zakously kam měly, ale když jim domluvíte silou, fungují. Odšlapat si meziplyn pak je záležitost pro úplné osly. Díky nulovým prodlevám motoru a skvěle poskládaným pedálům tam padají skoro samy za doprovodu krásného štěkání motoru. Šikanou se sice Alfa neprotáhne s ladností lasičky – na to mám příliš slabé ruce – ale schopnost fungovat v zatáčkách je obdivuhodná. Podvozek RS Racing je velmi tuhý, cítíte jak závěsy vůbec nepustí auto do většího náklonu a karoserie zůstává za všech okolností pod kontrolou. Zároveň je však jízda stále komfortní. Nějaké drcání a rázy tady nehledejte, jen kopírování povrchu vozovky koly, tak jak to dělají třeba Porsche. GTV6 je krásně vyvážené, vnímáte, jak má auto krásný balanc, jehož pozici můžete v každé zatáčce posouvat dopředu či dozadu mačkáním plynu a brzdy. Ale na hlubší poznání kvalit podvozku GTV6 a hlavně jejího samosvoru s 50% svorností bych potřeboval trochu více seznamovacích kilometrů.

Pohádka končí. Opouštím tu starou krabici s moderním lakem a po nasednutí do manželčina Mondea málem prokopávám levou nohou příčku mezi motorem a interiérem. Krucinál, ta spojka byla ještě tužší, než jsem myslel. GTV6 mi opět nechala díru v srdci, stejně jako před několika lety, kdy jsem v ní strávil jen jediný výjezd na kopec. Není rychlá, není prvoplánově krásná a není ani extrémně agilní, ale do duše vám vypálí cejch s nápisem Cuore Sportivo a vy začnete už navždy milovat osmdesátky. Varování na závěr – GTV6 vám navždy zkazí mínění o všech následných autech s hadem a křížem ve znaku, které nemají převodovku kdesi vzadu, napadají na předek a obsahují jen zlomek divokosti té hranaté škatule.

Foto: Ondřej Zeman – www.rallyphotos.cz