Renault Mégane 1988 - luxus v čistých liniích

Tím velkým luxusním sedanem, které si zaslouží svůj článek na stránkách Autíčkáře, je Renault Mégane. Vážně. A ne, nezbláznil jsem se. Roku 1988 totiž automobilka Renault představila na autosalonu v Paříži představu automobilu budoucnosti. Byl jím futuristicky tvarovaný sedan nazvaný Mégane. Narozdíl od svého jmenovce, který spatřil světlo světa v polovině devadesátých let, tento vůz však měl představovat to nejlepší, co francouzský výrobce mohl nabídnout.

Předně by bylo dobré uvědomit si časový rámec. V roce 1988 měl Renault v prodeji velký sedan (já vím, že je to liftback, ale víte, jak to myslím) Renault 25. Někde ve vývojovém středisku už možná vznikal první prototyp jeho nástupce, modelu Safrane. Ten nahrazoval hrany ‘pětadvacítky’ aerodynamickou hladkou karoserií, ve srovnání se studií Mégane to však stále bylo velmi konvenční auto.

Čtyřdveřová studie sedanu Mégane se vyznačovala především vynikající aerodynamikou, koeficient odporu vzduchu dosáhl 0,21 Cx, což je skutečně hezké číslo. Dosaženo toho bylo pochopitelně přísně aerodynamickým tvarem karoserie, ale pomohly i detaily jako zapuštěné kliky, či absence klasických vnějších zpětných zrcátek. Ty nahradila dvojice kamer a obrazovky.

Obrazovkami se ostatně nešetřilo. Kromě dvojice obrazovek v přístrojové kapličce, které nahrazovaly již zmíněná zrcátka, tu byla centrální obrazovka pro zobrazení jízdních parametrů, navigace či pro přehrávání filmů. Pochopitelně z VHS. Své obrazovky měli k dispozici i pasažéři na zadních sedadlech. Ostatně sedadla jsou další pozoruhodnou kapitolou Renaultu Mégane. Byla tu čtyři rozměrná a na první pohled nesmírně pohodlná plně polohovatelná křesla. Přední sedadla se pro snadný nástup natáčela směrem ven, spolujezdcovo bylo možné otočit i směrem vzad čelem ke zbytku posádky. Zadní křesla potom mohla poodjet ještě více vzad a vytvořit tak cestujícím královský prostor pro nohy. Zde by za normálních okolností vystavilo stopku zadní okno sedanu, ne však v konceptu Mégane. Zadní okno se posouvalo společně se sedadly a vytvářelo tak jakousi bublinu nad jejich hlavami.

O pohon Renaultu Mégane se staral přeplňovaný zážehový šestiválec o výkonu 250 koní, přenášený přes čtyřstupňový automat na všechna kola. Ostatně všechna kola nebyla jen poháněná, ale i řízená a osazená adaptivními tlumiči.

A co dál čekalo na cestující v této výkladní skříni Renaultu? Luxusní výbava jak má být. Automatická klimatizace, lednička, telefon a spousta dalších věcí. Zavazadlový prostor připomínající šuplík a LED zadní svítliny už jen dokreslovaly zvláštnost celého díla. Ostatně posuvné dveře a absence B-sloupku také nepřipomínají žádný konvenční automobil, který známe.  

To ale neznamená, že už jsme od té doby nic podobného neviděli. Podobné hračičky se sedadly a dveře bez B-sloupku jsme mohli vidět i na dalších studiích jako třeba Lancia Dialogos. Do výroby se však tyto věci nedostanou. Znamená to, že designové studie jsou zbytečné, že je to jen takové velké těžítko na stánku automobilky při některém z autosalonů?

Přilákat pozornost je samozřejmě jeden z důvodů, proč výrobci vůbec prezentují nějaké koncepty. Renault Mégane z roku 1988 byl však plně funkčním autem, všechna použitá řešení včetně komplikovaného pohonu byla reálná a použitelná. Proč si s tím dal Renault takovou práci, když už v té době jistě existoval budoucí model Safrane alespoň na papíře?

Designové studie jsou možná trochu přehnané a jejich autoři jsou si vědomi toho, že mnohé nápady do výroby nepůjdou, avšak v tom tkví právě kouzlo takového konceptu. Nejsou tu žádná pravidla. Tvůrce není svázán absolutně ničím, má volné pole působnosti bez ohledu na výrobní náklady. Bude to fungovat? Nebude? Bude to drahé? Nevadí, zkusíme to! A mnohá taková řešení se posléze do sériové výroby podívají.

Podívejme se na Mégane ještě jednou. Hladká karoserie, zadní světla složená z červeného a černého pásku – pozdější Safrane se této filozofie úspěšně drží. A interiér? Hladké plochy, minimum viditelných přepínačů, zapuštěná obrazovka – i to už jsme v produkčních Renaultech viděli. Automobilky také zkouší reakce zákazníků na nové tvary a nebo naopak nastolují nové trendy. Některé studie samozřejmě zcela zapadnou v zapomnění, jiné poslouží jako inspirace. Ale to je jejich smysl, jejich životní úděl. Je lepší si inovativní přístup nejprve vyzkoušet, než se rozjede skutečně drahá výroba. A kdo ví, třeba bude mít studie takový úspěch, že si ji sami zákazníci prosadí do výroby, jako se to stalo například u Alfy Romeo Brera.

Koncept Renault Mégane by měl letos již nárok na veteránskou registrační značku. V roce 1995 přišel na trh jiný Renault Mégane. Nebyl to luxusní pětimetrový sedan, neměl posuvné dveře ani ledničku a přehrávač VHS kazet. Přesto i tady bychom nalezli několik prvků, které jsou odvozeny od překrásné studie. A proto máme studie rádi. Jsou oknem do budoucnosti, ukazují, co nás možná jednou čeká.