Opel RAK (1928): Přes raketové motory v autech až do vesmíru

Pohánět auto benzínem, naftou, LPG, CNG, nějak hybridně nebo snad dnes tak módně elektřinou? S tím už dnes na nikoho nezapůsobíte. Ale co takhle raketový pohon? I ten už tady byl a dnes si řekneme, jak to s ním začalo.

Zajímavý projekt hodný připomenutí je z dílen automobilky Opel. Projekt RAK byla řada raketově poháněných automobilů, které měly přepisovat dějiny. Bavíme se zde o událostech, které se udály přibližně před sto lety. Tehdy se totiž Fritz von Opel (1899-1971), vnuk zakladatele Adama Opela, setkal s Maxem Valierem, který se po válce začal velmi zajímat o raketovou techniku. Později se přidal ještě Fridrich Wilhelm Sander, který měl firmu zabývající se výrobou malých raket s černým prachem používaným třeba pro harpuny, signální zařízení a podobně. Tato trojka se tak dala dohromady a nestanovili si zrovna malé cíle. Jejich vize totiž daleko přesahovaly svět automobilů a vlastně i tento svět obecně – pozemní „rychlostní rekordy“ totiž měly být jen takový mezikrok, pouze předehra k velkolepějším experimentům se vzduchem a kosmickými cestami. Ve stejnou dobu se totiž začala vyrábět i raketově poháněná letadla a kdo ví (nebo spíš tehdy věděl), kam až nás nové možnosti zavedou… Ano, dnes už to docela dobře víme, ale tady se stále bavíme o dvacátých letech minulého století.

K velkým cílům se ale musíme propracovat krůček po krůčku. Prvním stupněm je vyzkoušet nově postavenou raketu. Ideálním způsobem na to mohou být ta auta, se kterými už má Opel trochu zkušeností. Tedy víc než trochu. Fritz von Opel nakonec zpřístupnil pro nový program jednu z továren a také zarezervoval testovací dráhu poblíž Rüsselsheimu. První pokusy začaly samozřejmě na závodním, ale standardním automobilu Opel, který se začal postupně upravovat. Von Opel chtěl být testovacím jezdcem, ale Sander a Valier mu to rozmluvili. Byli přesvědčeni, že kdyby se mu něco stalo, byly by zastaveny všechny zdroje a podpory z automobilky, což se mi zdá jako celkem logická obava. Nakonec tak první „raketovou jízdu“ odřídil testovací jezdec Opelu Kurt Volkhart a to 12. března roku 1928, kdy byly pro nízkorychlostí testování použity pouze dvě rakety zapáleny konvenčními strunovými zápalnicemi.

První prototyp se jmenoval trochu nepřekvapivě RAK 1. Závoďák byl kvůli snížení hmotnosti zbaven standardního motoru i chladiče, ale tím se stal předek mnohem lehčí než původně, a aby se zajistil kontakt pneumatik s vozovkou, bylo za každé přední kolo nainstalováno přítlačné křídlo. Při své první zkušební jízdě nakonec Kurt Volkhart dosáhl rychlosti 75 km/h. A protože vše proběhlo podle předpokladů, chystala se demonstrace pro tisk. Na tu již bylo auto osazeno plánovaným počtem raket – tedy dvanáct kusů namontovaných ve čtyřech řadách a zapalovanými elektricky. Pohonná látka podobná střelnému prachu hořela v podzvukové deflagrační vlně. 11. dubna 1928 tak Opel RAK 1 před zraky novinářů dosáhl symbolické rychlosti 100 kilometrů za hodinu. Působivější bylo, že se na ni dostal během necelých osmi sekund. Ano, v té době už se po solných pláních proháněl třeba slavný Blue Bird rychlostí přes 280 km/h nebo o 11 dní později dokonce speciál Triplex s Rayem Keechem překonal dokonce hranici 334 km/h. Ale to byly většinou vozy s leteckými motory (Blue Bird přeplňovaných V12 Napier Lion, Triplex měl tři letecké motory Liverty L-12). Pohánět ale auto raketami mělo mnohem větší potenciál….

Von Opel, Sander a Valier byli spokojeni s výkonem RAK 1 a zejména s přitahovanou pozitivní publicitou pro raketovou vědu, ale také společnost Opel. Přesto byli cíle jasné – nic jako raketové auto se vyrábět nebude. Je to jen demonstrace postupu k raketovému letounu. Skupina pokračovala ve svých pozemních projektech a postavila RAK 2, navržený od základů Volkhartem jako raketový vůz. Byl mnohem aerodynamičtější, nižší, větší a efektivnější než jeho předchůdce. RAK 2 pohánělo 24 raket obsahujících 120 kilogramů výbušnin. 23. května 1928 sám Fritz von Opel předvedl vůz Opel RAK 2 na závodní dráze Avus u Berlína (o té už jsme si ve zkratce také něco řekli). Nejprve měl Fritz a pár dalších vědců prorocké projevy o budoucnosti raketového letectví a kosmických letech, pak ale sednul do auta, rakety byly instalovány k zapalovacímu zařízení a policie vyčistila trať. Tu se zaťatým dechem sledovalo přes 3 tisíce diváků včetně médií a také některých osobností sportu a showbyznysu. Zkrátka to byla společenská událost. Fritz von Opel vůz nešetřil a nakonec ho rozjel až za 238 km/h. Média chrlí jeden senzační titulek za druhým, o pokusu se mluví všude.

Naše trojice konstruktérů ale neusíná na vavřínech a chce předvést další možnosti. Na den přesně o měsíc později, tedy 23. června 1928 tak prezentuje svůj další výtvor. Tím je RAK 3, který je vylepšenou verzí předchozího modelu, ale především se nyní pohybuje po kolejích. Pokus se koná na 5 km dlouhé uzavřené trati poblíž Hannoveru. Přibližně 20 000 diváků sledovalo, jak RAK 3 překonal dosavadní světový rychlostní rekord železničních vozů o téměř 40 km/h, když se rozjel až na 256 km/h. Výsledná mezinárodní publicita po demonstracích RAK 2 a RAK 3 byla obrovská a dala vědě o raketové technice velkou podporu. Replika raketometného vozu RAK 2 je vystavena v muzeu Opel v Rüsselsheimu a další v „Deutsches Museum“ v Mnichově.

Pak už to pro Autíčkáře je trochu nuda, protože se přechází ze silnice do vzduchu. Trojice k sobě přibírá ještě Julia Hatry a pouští se do výroby raketami poháněného kluzáku. Prvnímu prototypu bohužel při druhém letu exploduje jedna z raket a zapálí celé letadlo. Ale to je pouze „pokus“. Teprve potom přichází opravdu prezentovatelný letoun, se kterým zas sám Fritz 29. září 1929 nad velkým davem lidí uletí přibližně 3,5 kilometru za 75 sekund s maximální rychlostí kolem 150 km/h. Čísla to nejsou nijak převratná, ale o to nejde. Hlavním smyslem byla ukázka toho, že raketový pohon funguje. Právě tento moment bývá označován za start rozmachu raketových motorů.

Ne každý konec ale musí být šťastný. Naše parta se postupně rozchází a každého čeká jiný osud. Experimenty s raketami u soukromníků po roce 1929 ukončila Velká hospodářská krize. Wilhelm von Opel, syn zakladatele a otec Fritze už toho měl taky dost a synovo nadšení v raketách nikdy nesdílel. Fritz se tedy v roce 1930 přesouvá různě po světě. Nejdříve do Spojených států, po čase do Francie a nakonec skončí ve Švýcarsku. Žil dost dlouho na to, aby viděl naplnění svých snů úspěšnými misemi Apollo. Valier pokračoval ve vývoji raket sám a zaměřoval se na kapalná paliva. K prvnímu úspěšnému odpálení rakety s tímto palivem (let trval 5 minut) došlo 25. ledna 1930. Valier si ale radosti moc neužil, protože o necelý měsíc později mu pod rukama na zkušební stolici explodovala raketa poháněná alkoholem. Sander, ten třetí do party, se nakonec ve 30. letech zapojil do německých vojenských projektů. Později byl ale odsouzen za vlastizradu, když své rakety tajně prodával i do Itálie a Velké Británie. V roce 1938 umírá ve vazbě. A Hatry? Ten se snažil pokračovat v práci na vývoji svých letadel, ale byl odsunut nacisty, protože měl dědečka židovského původu. Musel začít svůj život od znovu a hlavně jinak – stal se scénáristou a dokumentaristou v divadle. Po letech ale přebral rodinný podnik s nemovitostmi. Kromě toho dobrého, tedy popularizaci raketové vědy a inženýrství, zůstává za projekty i trochu hořká stopa v podobě využití německou armádou, která pak byla schopna jako první vyvinout i stíhací raketový letoun Messerschmit Me-163 a později i první naváděnou balistickou raketovou střelu dlouhého doletu na světě označovanou jako V-2.