O hledání bájné saabovitosti

O tom, že milovníci okrajových značek a typů aut bývají tak trochu (nebo spíš dost) podivíni, bych měl leccos vědět. Koneckonců jsem dlouhá léta jezdil téměř výhradně starými americkými auty a dnes zase místo něčeho “normálního” proháním stárnoucí Alfu, na kterou se nedá sehnat termostat a občas se jí za jízdy otevře kufr. Nikdy jsem neměl problém pochopit, co někoho vede k pořízení italského sportovního vozu, britského roadsteru či limuzíny, a vlastně jsem docela rozuměl i důvodům, proč se můžete zamilovat do utilitaristických kombíků od Volva.

Ale proč lidé propadají lásce ke značce tak podivné, jako je Saab? To jsem, zvláště tváří v tvář jejím moderním produktům, které už nebyly zrozeny z tryskáčů, ale z Opelu Vectra, nikdy moc nechápal. Nebyly ani krásné a charakterní jako italská auta, neměly jemnou eleganci vozů z Albionu, nemohly nabídnout praktičnost Volva, luxus německých luxusních značek ani rychlost sportovních vozů. Jasně, byla tu výjimečná historie značky a některé výstřední detaily, od nezvyklého umístění klíčku, přes palubku jako z letadla až po možnost vypnout většinu budíků jako v noční stíhačce. Ale může být produkt malé švédské automobilky opravdu v něčem hmatatelném lepší než výsledek dlouholetého vývoje německých či japonských průmyslových gigantů? Těžko. V tom musí být něco záhadného a neuchopitelného. Můžeme tomu říkat třeba “saabovitost”.

Poprvé jsem se jí vydal hledat před více než dvěma lety a půjčil jsem si na to předposlední generaci modelu 9-3 cabrio. Záměrně jsem svoje první setkání nechtěl absolvovat v některém z ostrých modelů, u kterých by se mohlo stát, že “saabovitost” zaměním za pouhý přebytek výkonu na předních kolech, který musí autu dát nějaký ten charakter vcelku nevyhnutelně. A závěr byl jednoznačný. Saabovitost se prostě nekonala. Ne, že by to snad bylo úplně špatné auto. Interiér byl fajn, saabovské podivnůstky byly na svém místě a celé to působilo jako příjemný dostavník pro stárnoucího architekta či profesora, který si chce užívat pohodlí, nechce se spokojit s tuctovou volbou v podobě Fordu či Opelu, a zároveň by nerad působil jako ordinérní bohatec v BMW či Audi. Ale že by si tohle auto někdo koupil ne kvůli tomu, jak vypadá, ale pro nějakou hlubší radost z řízení a mechanický charakter? Těžko. Pořád je to jen Vectra v kabriu s hezkým interiérem a zajímavým motorem.

Ale kdyby byly všechny Saaby odjakživa takové, jak by mohla kolem značky vzniknout taková aura? Saabovitost musí někde existovat, jen se za ní bude nejspíš potřeba vrátit hlouběji do minulosti. Třeba to bylo právě její vymizení, které přivodilo konec slavné automobilky.

Na konci původního článku jsem sliboval, že odcházím sehnat nějaký klasický Saab, ideálně jeden ze dvou modelů, vzniklých skutečně ve 100% režii švédské značky – tedy 99 nebo jeho vylepšenou verzi, 900. Chtěl jsem přeskočit všechna auta postavená na platformě GM a pro jistotu i model 9000, vyvinutý ve značné spolupráci s Fiatem. Dostat se za volant vhodného kousku ale trvalo déle, než jsem čekal (asi jsem se dost nesnažil) a nakonec mě k němu přivedla náhoda. Nebo spíš Fernieho soused, který mu půjčil svou “zánovní” 900 s 800 tisíci najetých kilometrů. A Fernie, který tento vehikl přivezl na brněnské Kafe&Káry, čímž mi dal příležitost zabavit mu klíčky a v nestřeženém okamžku zmizet na projížďku.

Františkovy řeči o usedlém charakteru a rychlém stárnutí za volantem nedávaly mnoho nadějí na tu podobu “saabovitosti”, kterou jsem očekával. Ale třeba to bude jen jiný typ charakteru, než jsem čekal. Možná bude Saab méně podobný starému Porsche, se kterým si ho kdovíproč spojuji, a bude spíše jako taková "evropská amerika”? Nebo “švédský Mercedes”? Široké, pohodlné sedačky a všeprostupující dojem mechanické solidnosti by tomu nasvědčovaly…

Usedám dovnitř, chvilku marně hledám spínací skříňku, než jí naleznu na jejím tradičním místě vedle ruční brzdy, otáčím klíčkem, chápu se volantu a vyrážím. A hned zjišťuji, že moje a Františkovo vnímání saabovitosti se očividně liší. Na některých věcech se samozřejmě shodneme. Vzpřímené, výrazně zahnuté čelní sklo a svislá přístrojovka skutečně působí trochu jako v letadle. Pohodlí tu je rozhodně dostatek a naopak sportovnost se příliš nekoná. A všechno působí zvláštním dojmem mechanické solidnosti, jako by to bylo vyfrézováno z jednoho kusu švédské oceli.

Ale stárnutí? Podobnost s Lincolnem? To tu vážně nevidím. A přestože jsem klasickou 911 ještě nikdy neřídil (nechcete mi někdo nějakou půjčit?), začínám mít na základě těch stohů papíru a megabajtů písmenek, která jsem o ní přečetl, a hodin videí, která jsem s ní viděl, poměrně zásadní podezření, že tahle dvě auta mají něco společného.

Obě auta pocházejí ze šedesátých let, byť Saab 99 (jejímž je 900 vlastně takovým větším faceliftem, asi jako 964 u Porsche) přišel o nějaké čtyři roky po 911. Obě mají poněkud nestandardně uspořádané pohonné ústrojí, i když motor vpředu,  podél a “čelem vzad” není zdaleka tak divný jako plochá šestka vzadu za nápravou. Sdílejí spolu i nečekaný smysl pro praktičnost, byť to u Porsche znamená, že se do něj přes jeho sportovnost tak nějak vejdou čtyři osoby (z toh odvě malé), na úžasně malý půdorys se vejde i bagáž a to všechno skvěle jezdí a přitom je použitelné ke každodennímu provozu, zatímco Saab pod tvary kupé maskuje praktičnost kombíku. Dokonce i ta mechanická solidnost je společná oběma modelům.

Pro jízdní charakter je ale nejdůležitější jiná věc. Obě auta vznikala v době, kdy sportovní auto znamenalo, že jste mohli jet rychleji do svého cíle, protože jste měli lepší kontrolu nad vozem, ne to, že jste jeli vyplavovat adrenalin kamsi na okresku. K tomu byla ideální právě poněkud zvrácená koncepce 911. Nečekalo se, že se budete pohybovat za hranou přlnavosti a pokoušet se driftovat pro radost. Cílem bylo navrhnout auto, které vám dovolilo jet co nejrychleji, než se taková věc stane, a potom vás včas a jemně varovat, že se blížíte k hranici, za kterou číhá nebezpečí. Perfektní vyvážení a cit v řízení nebyly nástroji k dosažení řidičské nirvány, ale bezpečnostními prvky. Právě z toho pramení pověstná sofistikovanost 911. Není to auto, se kterým byste se měli prát, ale parťák, který před vámi “očichá” cestu a přesně vám řekne, co ještě můžete a co už ne. Nástroj na rychlé a efektivní cestování.

A Saab svým zvláštním způsobem dělá totéž. František měl pravdu v tom, že rozhodně neláká k dynamické jízdě. Řídit stylem brzda-plyn v tomhle autě působí nepatřičně, a pískání pneumatik se k němu vážně nehodí. Kdybyste se v něm snažili napodobit kousky Bodieho a Doyla z Profesionálů nebo styl jízdy, který jste se naučili v počítačové hře Driver, stanou se dvě věci. Za prvé, budete vypadat jako idiot. Za druhé, Saab vám dá jasně najevo, že tak nejen vypadáte.

Což ovšem neznamená, že by vás  v tomhle autě lákalo jezdit pomalu. Ještě než jsem vyjel za Brno, začal jsem si se stíhacím sobem rozumět a pozvolna jsem přicházel na způsob, jaké zacházení mu vyhovuje. A na zvlněné okresce za městem jsem konečně objevil saabovitost.

Představte si, jak byste asi v zatáčkách jeli, kdyby vás někdo posadil do úplně původní 911. Tedy do auta, které má kromě skvělého podvozku a řízení také slabý motor a tendenci pokusit se vás zabít, když budete dělat prudké pohyby nebo půjdete příliš na hranu. Dáte si zatraceně záležet na plynulosti. Nebudete zběsile dupat na plyn ani prudce brzdit, a budete hledat co nejtáhlejší a přitom nejrychlejší stopu – chcete být rychlí, ale ne agresivní, protože jen tak využijete schopností svého vozu na maximum.

A teď si představte to samé, ale bez hrozící smrti. Saab má pohonnou jednotku na opačné straně než Porsche, takže vás za prudké zacházení odmění jen nepříjemným houpáním a kvičením pneumatik, místo aby vám dal herdu do zad nejbližším stromem. I tak to, spolu s inerciálním momentem dlouhého a úzkého auta, stačí k tomu, abyste si devítistovku nespletli s Capri nebo Miatou. Heslem dne je plynulost, efektivita a využití setrvačnosti. Na silnici se díváte trochu jako pilot stíhačky, prolétávající kaňonem. Nejste vrtulník a nemůžete zastavit nebo prudce zatočit. Každá změna rychlosti nebo směru vyžaduje svůj čas, ale to neznamená, že jste pomalí.

Když si to představím na silnicích konce osmdesátých let, kdy vznikl tento exemplář, nebo dokonce přelomu šedesátých a sedmdesátých, kdy se objevila první 99, muselo to být něco výjimečného. Vedle BMW, Alfy (nemluvě třeba o Fordech či Opelech) ze sedmdesátých či osmdesátých let jste mohli velmi rychlí, aniž byste se u toho zapotili a aniž byste ohrozili bezpečí sebe a své rodiny. Bylo to nejspíš opravdu jako letět nad silnicí malým letadlem. A navíc tu byla ta tolikrát zmiňovaná mechanická solidnost a úžasná praktičnost. Výklopná záď skrývala obrovský kufr, i když devítistovka vypadala jako kupé. Kabina nabízela pohodlí pro čtyři cestující. A nové auto jste nepotřebovali hezky dlouho, protože Saab nezastarával ani morálně, ani fyzicky – jak nejlépe dokazuje testovaný kus.

Saab býval perfektní volbou pro člověka, který nehledí ani tolik na image a prestiž, jako na kvalitu zpracování, praktičnost, bezpečnost a v poslední řadě i na prakticky využitelné výkony. Mohl ale vůbec přežít v moderním světě? Byla šance, že by malá automobilka udržela svůj charakter v době, kdy vývoj nové platformy stojí miliardy dolarů a obstát v konkurenci značek, které se snaží zkombinovat i nezkombinovatelné a nabídnout praktické a přitom sportovní varianty úplně od čehokoliv? A v časech, kdy je málokdo ochoten připlatit si za auto, které vydrží deset nebo dvacet let?

Obávám se, že ne a že saabovitost už v našem světě nemá místo. Ale možná se pletu. Možná by se dal vyrobit takový novodobý Saab 900. Dokážete si takové auto představit? Co by mělo umět? Čím by se mělo lišit od dnešního “hlavního proudu”? A který současný model je mu nejblíž? Řekněte nám svůj názor v komentářích!