Mongol Rally 2018 část 3.: O horkovzdušných balónech, smrdící spojce a romantice v horách

Vjeli jsme na nový kontinent, nejvyšší čas věnovat trochu péče našim vozům. Sergejovi v různých fázích vývoje nefungovalo počitadlo kilometrů, a tak bylo rozhodnuto, že výměna oleje je nutná zhruba teď. Na Jitce proběhl první pokus o zvýšení účinnosti chlazení – odpojili jsme topení, které stejně nefungovalo. A to vše během jedné snídaně. Po odloženém startu si připadáme oproti plánu pomalí. Naštěstí i v Turecku jsou lepší dálnice než u nás, do večera se tak dostaneme do vnitrozemí, do městečka Göreme, centra Kappadokie.

Čím víc jsme na východ, tím dřív se stmívá, takže přijíždíme zase za tmy. V centru to žije, turistů jsou tady mraky, potkáváme i několik aut z Mongol Rally. V zamluveném hostelu nás hned u dveří praští ta známá hostelo-punková atmosféra. Majitel? Ne, ten přijde za chvíli, já mu to jenom hlídám. Tak si zatím dáme pivo, ne? Mimochodem, na alkohol je v Turecku vysoká daň a pivo je jen ve třetinkách. Vytahujeme slivovici a jdeme se družit. Fascinující, jak se náhodní lidé, co se právě potkali v hostelu, dokáží bavit o tématech nezávazných i o tématech nelehkých a obvykle zapovězených – tady například Erdoganova politika. Nás nejvíc zaujme Ibo. Ibo je Íránec, žije tady už pět let, radí nám, co v Íránu vidět a jak se chovat. Prý nás budou místní milovat, fotit se s námi a snažit se pomoct za každou cenu. Pro turisty země zaslíbená. Bohužel navazuje vyprávěním o tom, proč on se do své vlasti vrátit nesmí. Za organizaci protivládních protestů dostal 6 let vězení a tak raději utekl do Turecka. Neztrácí ovšem naději, že brzy přijde změna režimu a bude se moci vrátit. 

My se zatím snažíme nasát co nejvíce atmosféry z Kappadokie. Do místních pískovcových skal byly již před staletími vydlabány jeskyně. Část z nich se ukrývá v podzemí, část i v několikametrové výšce, a jsou propojeny do obrovských komplexů. V minulosti sloužily ke skladování obilí, ustájení zvířat i k bydlení. V počátcích křesťanství se zde ukrývali mniši a jejich žáci, v jeskyních vytvářeli kostely a mnohé nástěnné malby se dochovaly dodnes. Zajímavé úkazy vznikaly i bez přičinění člověka. Po menším offroadu (Markétě se zdálo, že tam jezdit nemáme, ale zákaz tam nebyl) jsme narazili na Bílé údolí. Hladké bílé skály s oranžovými pruhy se táhnou kilometry daleko. Řeka, která je pomáhala utvářet, už mezi nimi dávno neteče. 
Skalních úkazů je v této oblasti mnohem více, nejlépe jdou vidět z horkovzdušného balonu. Každé ráno jich vzlétají desítky. Ráno se ovšem myslí kolem páté hodiny. Pro nás, co jsme spíš ranní zombie, než ptáčata, zůstává tento zážitek neprobádán.

Přesouváme se dále na východ. Vnitrozemí Turecka je náhorní plošina, bežně jezdíme ve výšce 1200 metrů nad mořem. Několikrát denně vystoupáme i nad 2000 metrů, auta ztrácejí výkon a některé kopce vyjíždíme na dvojku. Přejeli jsme pohoří, jedeme na sever, směrem k Černému moři. Počasí se razantně změnilo, ze suchého horka, které se dalo vydržet, se stalo horko vlhké, lepkavé a k nevydržení. Tak nějak to asi vypadá v deštném pralese. Na některém z horších úseků se na Mazdě vyháknul výfuk z úchytů a prasknul ve sváru u tlumiče. Máme štěstí, závadu odhalíme hned vedle bloku autoservisů. Místní karosář Alejandro nám prasklinu přímo umělecky zavařil plamenem. Během 15 minut je výfuk opravený a nasazený zpět. Pokračujeme do hor ke klášteru Sümela. Klášter vystavěli ve skále řečtí pravoslavní křesťané. Cestička k němu je úzká a neskutečně strmá. V jedné zatáčce uhýbáme koloně aut jedoucí shora. A Sergej už se nerozjede. Plný plyn, spojku do záběru, chcípne motor. Plný plyn, citlivější spojka, zasmrdí to a místo vpřed se auto sune dozadu. Ruční brzda to neudrží. Uf, řidič za náma vycouval dostatečně včas. Vzdáváme to, kousek zcouváme a nahoru jdeme pěšky. Klášter jde z několika míst v lese krásně vidět. Dovnitř se ale nepodíváme – je v rekonstrukci.

Tak se aspoň vydáme k moři, když už jsme tak blízko. Od města Trabzon očekáváme romantické přímořské letovisko. Přijeli jsme ale do špinavého přístavního velkoměsta, plného horkého vlhkého vzduchu a vysokých cen. Raději se rychle vracíme o město zpět, poblíž Sümely, naším kritériem na bydlení už je jen přítomnost sprchy. Mnohonásobně lépe se nám spí druhý den, o 400 kilometrů východněji, ve vnitrozemí v kopcích, kde roztáhneme stan a naši postelovou vestavbu v kombíku. Vycházejí hvězdy, měsíc je v úplňku, a přesto lze okem pozorovat mléčnou dráhu. Bonus navíc, měsíc pomalu zahaluje stín, až nakonec úplně zrudne. O tom, že má být zatmění měsíce, jsme ani nevěděli.
Přejezd k východní turecké hranici už netrvá dlouho. Loučíme se pohledem na bájnou horu Ararat. Na jejím vrcholku se pořád drží sníh. V neutuchajícím horku se převlékáme do dlouhých kalhot a hábitů a vydáváme se napospas dalším celníkům.