Mongol Rally 2018 část 10. : O velkém Čingischánovi, velkých dinosaurech a velkém finále

Ráno naložíme Jitčin výfuk na střechu Sergeje a jedeme do města hledat svářeče. 30 kilometrů nám trvá skoro dvě hodiny. Ve městě se staví nová asfaltová silnice, výstavba rozdělila město na dvě části, mezi kterými se nedá autem projet. Svářeč naštěstí nepotřebuje nic vysvětlovat. Ovšem při hledání záchodu a jídla narážíme na bariéru nejen jazykovou, ale evidentně i inteligenční. Posunek "dávám si něco do úst" pochopí jen jeden jediný Mongol, a to jen díky půl litru ruské vodky, který má nejspíš v sobě. Pořekadlo "s vámi je domluva jak s Mongoly" nabývá nového smyslu.

Konečně začíná asfaltová cesta. S ní taky západní vymoženosti jako příčné práhy. Mongolové ale nepochopili, že kdyby ten materiál raději nalili do děr v cestě, nemusí před nimi dělat zpomalovací práh. Práhy jsou tak vysoké, že o ně škrtáme výfukem. V dalším velkém městě, které má dokonce i pojmenované ulice, najdeme na šestý pokus ubytování s tekoucí vodou. Venku sněží.

Nedaleko hlavního města navštívíme komplex buddhistických chrámů Erdenzum. Buddhismus je zde pevně zakořeněn už od 16. století. Taky si splníme přání a spíme v jurtě, bohužel uprostřed střechy okolo komínu jurta moc netěsní a tak je v ní stěží větší teplo než venku. Silnice do Ulaanbaataru je asfaltová a tak se jede celkově bez problému. V hlavním městě žije polovina obyvatel Mongolska, je to moderní velkoměsto se skleněnými mrakodrapy, nejběžnějším autem je Toyota Prius s volantem na pravé straně a hledat parkování je za trest. Prohlédneme si náměstí, místo muzea dinosaurů, které je zavřené, zavítáme do dalších buddhistických chrámů. Zúčastníme se i mše a nalezneme několikametrového zlatého Buddhu.

V pozdním odpoledni vyjíždíme za město k největší jezdecké soše na světě, 40 metrovému Čingischánovi. V protisměru jezdí podezřele hodně naleštěných JDM aut s očividnými performance úpravami. Podařilo se nám najít zdroj, malý asfaltový závodní okruh, kde se konal sraz a drifty. Socha je odsunuta na později, priority jsou jasné.

Do Ulaanbaataru se vracíme za tmy. Kapacita silnic je naprosto nedostačující, vypadá to, že všichni obyvatelé města jedou na víkend na venkov a všichni venkované zase do města. Po úzké jednoproudé rozbité cestě, která má být hlavním tahem. Pro představu, Ulaanbaatar je město velikosti Prahy a s okolním světem je spojeno čtyřmi takovými cestami. V koloně se vlečeme douhé hodiny. Z velké části je na vině to, že Mongolové jsou neuvěřitelně bezohlední řidiči. Očividně jsou zvyklí řídit koně a ne auta. Stojící kolonu předjíždějí auta, která se marně snaží zařadit zpátky. Záhy začnou být předjížděny dalšími auty a ucpou se oba směry. Mezitím další nedočkavci předjíždějí zprava po nezpevněné krajnici, přes malý sráz a přes obrovské kaluže. Z nudy a naštvání se zařadíme oběma auty vedle sebe a začneme blokovat předjíždění z obou stran. Není velkým překvapením, že se kolona rozjede rychleji. Řidiči za námi troubí, blikají, klepou si na čelo i na dveře našich aut. Vytrváme i když do nás drcnou. Bohužel se nám nedaří je vyblokovat úplně a mnoho řidičů bez ohledu na možnosti svého auta sjíždí do bláta vedle silnice a pak se o kousek dál snaží najet zpátky. Hrdinský plán vyjet z Ulaanbaataru brzy ráno vzal za své, než se dostaneme do hostelu, je skoro jedna ráno a hlavně v jedné z děr prolétl uložením i druhý zadní tlumič.

Ráno si spravíme náladu, muzeum dinosaurů má dnes otevřeno. S výměnou uložení tlumiče nám pomáhají i malá Mongolčata, zejména strkáním různých předmětů do výfuku a otevíráním víčka od nádrže. Cesta z Ulaanbaataru na sever naštěstí není tak rozbitá a ucpaná. Což se nedá říct o hraničním přechodu do Ruska. Na mongolské straně se v žádném nám známém jazyce nedozvíme, které jediné razítko nám ještě chybí. Rusové zase důkladně prohledávají auta, k vyplnění papírů nám naštěstí dají návod v angličtině. Prší a stmívá se, ale i když mazda zase táhne výfuk po zemi, nevzdáváme se a dojedeme až do Ulan-Ude, cílového města MongolRally. Dokázali jsme to!

Dopoledne necháme znovu svařit výfuk, vyvážit kola Sergeje, která hážou od Darvázy, vyměním hučící ložisko a v poledne najdeme finish line. Najedeme na rampu a pořizujeme vítězné fotky. Stihli jsme to doslova za pět minut 12, během focení přijedou dělníci, kteří jdou rampu rozebrat a odvézt. Dnes je totiž poslední den, kdy je přístupná. Sjedeme dolů a během chvíle se objeví dva týpci. Po krátkém rozhovoru se ukáže, že to jsou organizátoři, pěkně naštvaní, že jsme najeli na jejich finish line. Hádka pokračuje a ikdyž se chvíli zdá, že smír je v nedohlednu, nakonec vzájemně uznáme své argumenty a loučíme se potřesením rukou a popřáním štěstí.

Na startu bylo řečeno, že nevyhrává ten, kdo přijede první, ale ten, co přijede poslední a nejvíc punkově. Byli jsme poslední tým, který se, byť neoficiálně, vyfotil oficiálně na cílovém podiu. Takže jsme vlastně vyhráli.. :)